TCC - 2. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Emmy, počkej!“ křičel Nick, ale já jsem nezpomalila směrem ke svému Jeepu.

Už jsem se natahovala po kličce, když mě rukou chytil za loket a otočil mě.

„Ne,“ řekla jsem a setřásla jeho ruku. Tenhle večer byl černočerný až na světla přicházející z domu a garáže. Ale i ta tma nemohla zastřít světlo vyzařující z jeho očí.

„Omlouvám se,“ řekl, zvedl ruce. „Co tu děláš, Emmy?“

„Emmeline,“ opravila jsem ho. Byl jediným člověkem, který mi říkal jen celým jménem, a i když se mi to před lety hrozně líbilo, slyšet to teď bylo bolestivé.

Zamračil se. „Emmy. Co tady děláš?“

„Žiju tady. Co tu děláš ty?“

„Já tady žiju. Už roky.“

Nuceně jsem se zasmála. Jaké byly šance? Ze všech malých měst v Americe jsem se přestěhovala do toho, kde žil můj dlouho ztracený manžel. Manžel, kterého neúspěšně devět let hledal můj soukromý detektiv.

Roky uběhly a já jsem měla jen zprávy, které říkaly, že Nickovo místo pobytu je neznámé. Takže placený profesionál ho najít nedokázal, a já jsem byla tady, stála v jeho prostoru, protože jsem si nějak vybrala Prescott za domov.

Kruci.

Nick se na mě beze slova díval. Byla jsem tak v šoku, že ho vidím, že jsem nevěděla, jak začít nebo co říct. Očividně měl ten samý problém. Dvakrát otevřel pusu, aby něco řekl, ale zase ji zavřel.

„Emmy--“ konečně začal, ale utnul ho můj zvonící telefon.

Začala jsem ho překotně hledat v kabelce a přitiskla jsem si ho k uchu. „Ahoj, zlato,“ řekla jsem Loganovi. „Můžeš vteřinku vydržet?“ Přimáčkla jsem telefon mezi ucho a rameno a otevřela dveře auta, abych nastoupila.

„Musíme si promluvit,“ řekl Nick a natáhl ruku.

Ucukla jsem dřív, než se mě jeho prsty mohly dotknout. Zamračila jsem se a vehementně jsem zavrtěla hlavou. Zamračil se, ale netlačil.

Moje konverzace s Nickem pro dnešek skončila. Potřebovala jsem se dát dohromady, hlavně hlavu, než si promluvíme. Nechtěla jsem slyšet nic, co mi chtěl říct.

Ne dnes večer.

„Emmeline,“ zavolal Logan, když jsem třískla dveřmi od auta.

„Promiň. Jsem tady,“ řekla jsem a vycouvala ze štěrkové cesty, viděla jsem, jak Nick odstoupil od auta.

„Kde jsi?“ zeptal se Logan.

„Byla jsem na Halloweenské party.“

„Bavila ses?“ V hlase měl náznak opovržení. Asi byl naštvaný při představě, že jsem na party a dělám si tu v Prescottu přátele. Přátelé znamenali, že si tu buduju život. Něco, co nechtěl.

Pohledem jsem zabloudila k Nickovi ve zpětném zrcátku. Stál uprostřed cesty, široce rozkročený a ruce založené na hrudi.

„Ne. Nebavila.“

***

Stála jsem u svého okna v ložnici a zírala do černé noci.

Noci v Montaně byly o poznání odlišné od těch v New Yorku. Ačkoli to platilo skoro o všech aspektech mého života tady v Prescottu.

Ve městě nebyla nikdy opravdu tma. Světla z budov nebo pouličních lamp osvětlovala stíny. Ale tady žádná světla nebyla. Nic tady tmu nerušilo.

Někteří lidé si možná mysleli, že je to děsivé, ale já jsem milovala, že vidím hvězdnou oblohu. Nikdy jsem nevěděla, že je tam tolik hvězd. První noc v Prescottu jsem venku stála asi hodinu a zírala na mléčnou dráhu.

Dneska tu čerň ale nemohly osvětlit žádné hvězdy ve vesmíru.

Nic mě nepřipravilo na dnešní setkání s Nickem. Ta emoce byla zdrcující.

Sotva jsem si vybavila krátký rozhovor s Loganem během cesty z farmy. Krátce jsem mu povyprávěla o Clearyovic party, ale Nicka jsem nezmínila. Nebyla jsem na tenhle rozhovor s Loganem připravená. Zaprvé jsem potřebovala, abych si to nejdřív v hlavě utřídila sama.

Logan věděl, že jsem byla vdaná, ale neznal detaily. Taky nevěděl, že jsem byla pořád legálně svázaná s jiným mužem. S tímhle faktem se asi dobře nevypořádá.

Co budu dělat?

Vzala jsem telefon z konce stolu a vytočila číslo své kamarádky.

„Čau!“ odpověděla Steffie. „Už jsi potkala nějaké žhavé kovboje?“

Zasmála jsem se. Věděla, že mám vztah s Loganem, ale to ji neodradilo od toho, že chtěla, abych si našla nějakého horala, na kterého vyšplhám. Steffie byla ohledně své sexuality otevřená. Na vysoké byly její skopičiny zábavné a… odlehčující. Když začala chodit s mým otcem, musela jsem jí nevybíravě říct, aby už se nikdy nezmiňovala o svém sexuálním životě.

„Žádní kovbojové, ale narazila jsem na svého manžela.“ Podržela jsem telefon dál od ucha, čekala jsem na jekot, který musel přijít.

„Cože!“ zaječela. „To si kruci děláš prdel!“

„Nedělám.“ Příštích deset minut jsem ji uvedla do obrazu ohledně party a toho, jak jsem reagovala, když jsem Nicka viděla.

„Co budeš dělat?“ zeptala se.

Povzdechla jsem. „Nevím. Musím říct Loganovi všechny podrobnosti, i když bude naštvaný. Ale nechávat si to pro sebe je jako podvod.“ Seznámila jsem Logana se svým manželstvím jen povrchně, vinila jsem ze svého rozhodnutí mládí a alkohol. Jen Steffie věděla o té noci pravdu a proč jsem si vzala Nicka: že jsem se do něj zamilovala za pouhých pět hodin.

„Jo, Logan vypění. Stejně jako Trent.“

Škubla jsem sebou při zmínce mého otce. „Vím, že není fér, abych tě o to žádala, ale neříkej mu to, prosím. Ještě ne. Nejsem připravená se s ním střetnout.“

„Chápu. Budu mít pusu na zámek.“

Neměla jsem milující vztah otce s dcerou, a i když byl můj otec její přítel, nikdy se nesnažila přimět nás být si blíž.

Trent Austin se o svou dceru nikdy nezajímal. Přála bych si, abych přišla na to, kdy to začalo, identifikovat ten spouštěč a doplnit hluchá místa, ale co si pamatuju, prostě… mě neměl rád. Toleroval mého bratra Ethana, a sem tam se snažil. Ale já jsem nikdy nebyla víc než další člověk žijící v jeho domě.

Když jsem se narodila, jeho manželství s matkou začalo skřípat. Možná vinil mě místo sebe, že ji nahnal do náruče jinému muži. Bez ohledu na důvod jsme si s otcem nikdy nebyli blízcí.

A já jsem nikdy nebyla dost dobrá.

Je to teprve pár let, co jsem se konečně přestala snažit dosáhnout jeho nedosažitelných standardů.

Bylo pro něj přijatelné promenádovat se s mladšími ženami, i to, že se můj bratr neustále rozváděl, ale být ztrapněn vlastní dcerou bylo zavrženíhodné. Moje manželství bylo ponížením nepochopitelných rozměrů.

Při letu domů z Las Vegas jsem zvažovala, že o svém manželství otci neřeknu. Kdybych nepotřebovala s jeho právníky probrat své rozhodové možnosti, nechala bych si Nicka jako tajemství. Manželství bez předmanželské smlouvy dalo všanc rodinné finance a já jsem musela vést se svými rodiči velmi nepříjemný rozhovor.

Poškodila jsem rodinné jméno tím, že jsem se chovala jako hloupá děvka, takhle přesně to řekl.

V té době šukal svou dvaadvacetiletou sekretářku.

„Takže? Co uděláš s Nickem?“ zeptala se Steffie, vytáhla mě tak z mých myšlenek.

„Nevím. Vrátila bych se v čase a nebyla tak hloupá?“

Nezamilovala se.

Byla to láska? Devět let byla dost dlouhá doba na to pitvat každý kousek jednoho večera, ale ani po celé té době jsem pořád nemohla přijít na správnou odpověď. Někdo hluboko uvnitř jsem pořád věřila, že moje spojení s Nickem bylo opravdové a musel mít opravdu dobrý důvod odejít.

„Je to už dlouho. Promluv s ním. Od toho se odpíchneš,“ řekla Steffie.

„Máš pravdu. Dám se za pár dní dohromady a pak ho kontaktuju. Díky. A díky, že to neřekneš otci.“

„Holky drží spolu.“

Protočila jsem oči, než jsem se zasmála.

„Co řekneš Loganovi?“ zeptala se.

„Pravdu,“ řekla jsem. „Zaslouží si celý příběh. Ale než cokoli udělám, potřebuju plán a potřebuju si promluvit s právníkem o rozvodu.“

„Dobrý nápad. Logan to přijme líp, když bude vědět, že jsi čekala na to, až najdeš Nicka, abys mohla podat žádost o rozvod.“

Doufala jsem, že má pravdu a že když Logan zjistí, že jsem pořád legálně vázaná k Nickovi, nebude moc naštvaný. Že možná pochopí, proč jsem odmítla jeho dvě nabídky k sňatku.

Neodmítla jsem ho proto, že bych ho nemilovala. Prostě jsem ještě nebyla volná. Část mého srdce pořád patřila Nickovi a nemohla jsem si vzít Logana, dokud ho nedostanu zpátky.

„Díky, žes mě vyslechla,“ řekla jsem.

„Proto jsem tady. A abych dala tvému tátovi--“

„Přestaň. Okamžitě,“ přerušila jsem ji.

„Už s tebou není sranda.“ Zasmála se. „Drž mě v obraze.“

„Budu. Ahoj.“

Zírala jsem do černé noci, zpracovávala všechno, co se dnes stalo. Myslela jsem na všechno, co se stalo tehdy.

Hodila jsem telefon na postel, přešla jsem k šatníku a vytáhla malou krabičku, kterou jsem si roky nechávala schovanou pod spodním prádlem, a která skrývala dva prsteny, otrhanou fotku a CD.

Nejdřív jsem vzala prsten, natáhla jsem si ho na ukazováček a otáčela jím dokola jako už mnohokrát. Na inkriminovaný prst ho už nenasadím.

Pak jsem vzala fotku.

V ložnici nebylo světlo, ale na tom nezáleželo. Viděla jsem to jako dneska.

Nick a já jsme byli vyfocení z profilu pod obloukem v kapli. Oddávající odstoupil, aby nám dal minutku o samotě. Byla to chvíle, kdy mě Nick vzal velkými pažemi za spodní část zad a boky. Nohy mi visely ve vzduchu a já jsem mu prsty zabořila do vlasů vzadu na krku. Byli jsme opření čely a oba jsme se zeširoka usmívali.

Ve tváři jsem měla vepsanou lásku.

Dneska je poničená slzami a utrpením.

Pět minut v Nickově přítomnosti znovu otevřelo rány v mém srdci, které jsem dávala roky dohromady.

Jestli žil Nick v Prescottu, já jsem tu nemohla zůstat. Ale neodjedu, dokud nedostanu odpovědi na otázky, které mi vířily v hlavě. Otázky, které jsem si kladla pořád znovu a znovu. Nějak musím najít sílu se Nicka zeptat, proč.

Proč mě to ráno opustil? To pro něj naše společná noc znamenala tak málo, že mě nechal, nikdy se neobtěžoval podívat zpátky, ani mě nenašel kvůli rozvodu nebo anulování?

V nose mě začalo štípat, jak mi začaly slzet oči. Nick byl za to moře slz odpovědný. Slzy kvůli zklamání v lásce, kdy jsem se v něm tak pletla. Slzy, protože všechno, co mi toho večera řekl, byla lež.

Roztřeseně jsem se nadechla, snažila se polknout knedlík v krku.

„Kéž bych to takhle necítila,“ řekla jsem jeho fotce. „Kéž bys vypadal jinak. Ne jako muž, kterého jsem si roky představovala. Kéž bys nebyl skutečný a tolik to nebolelo.“

Ale hlavně jsem si přála, abych ho prostě mohla nechat jít.

***

„Emmeline, je mi líto, ale nemůžeme toho moc udělat.“

„Já tomu prostě nerozumím. Proč mi nemůžete poslat rozvodové papíry tento týden?“ ptala jsem se Freda Andrewse, rodinného právníka. Volala jsem mu hned v pondělí ráno, než jsem šla do práce.

„Jak jsem ti řekl, jsme tu v prekérní situaci. Radím ti postupovat obezřetně, a to bude chvíli trvat. Minimálně měsíc. Vím, že bys to chtěla mít rychle z krku, ale uspěchaný rozvod by mohl tebe i tvou rodinu dostat do pozice, kdy by mohl vzniknout nespravedlivý finanční nárok.“

„Jak by se to mohlo stát? Neviděla jsem Nicka devět let.“

„Správně, ale během vašeho manželství vypršel limit tvého svěřeneckého fondu a všechny peníze tvých prarodičů byly uvolněny. Mohl by si nárokovat část fondu, protože nemáte předmanželskou smlouvu.“

„To je směšné, Frede,“ odfrkla jsem si. „Nebyli jsme spolu ani dvacet čtyři hodin.“

„To je pravda. A kdyby to došlo k soudu, pochybuju, že by mu nějaký soudce vyhověl. Ale potřebuju čas na vypracování potřebných dokumentů. Anulaci bych mohl zpracovat do týdne. Rozvodové ustanovení, které by ti zaručovalo ochranu, by bylo lepší.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Je něco, co mám udělat, zatímco budeš na těch papírech pracovat?“

„Nemůžeš dělat nic jiného. Možná se ti dostane nevyžádané pozornosti, i když už nežiješ ve městě, ale pochybuju. Uvědomím tebe a tvého otce, než to bude vyplněné, když je to za paušální honorář.“

„Ne. Prosím pošli účet přímo mně. Díky, Frede,“ řekla jsem mu, než jsme se rozloučili a ukončili hovor.

Skryla jsem hlavu v dlaních a klesla jsem na židli. „Tvrdohlavá a hloupá,“ zamumlala jsem do prázdné třídy.

Před lety mi Fred řekl, že může mé manželství s Nickem zrušit z důvodu opuštění.

Poslechla jsem?

Ne.

Protože jsem byla tvrdohlavá a hloupá.

Byla jsem příliš naštvaná a rozhozená, abych nechala Nicka tak snadno vyklouznout z háčku. A trvala jsem na tom, že můj soukromý detektiv Nicka rychle vystopuje a já dostanu šanci se mu podívat do čí a sledovat, jak bude vysvětlovat, proč lhal a odešel.

Toužila jsem po uzavření, takže jsem se odmítala rozvést, dokud nedostanu vysvětlení.

Netušila jsem, že se Nick Slater stane duchem, kterého nepůjde najít. Že moje tvrdohlavá stávka dojde tak daleko, že o roky později pořád nebudu rozvedená.

Teď když se dívám zpátky, jsem měla polknout pýchu a zapomenout na myšlenku vyčkávání.

Měla jsem se rozvést.

***

„Dobře, třído. Zvoní na oběd. Můžete si vzít věci a jít do jídelny.“

Třídu zaplnily nadšené výkřiky, když čtrnáct pětiletých dětí spěchalo do chodby.

Zrovna jsme dokončili povídání v kroužku a já jsem dávala knihy do polic, přičemž jsem přemýšlela nad tím, jak moc mi budou ty děti a třída chybět, až opustím Prescott.

Netušila jsem, kam se vrtnu, ale když tu žije Nick, nemohla jsem zůstat.

Myšlenka na zklamání svých kolegů a opuštění svých studentů mi působila bolest břicha, ale myšlenka na to, že budu pravidelně potkávat Nicka, nebo ho vídat s jinou ženou, byla ještě horší.

Měl teď někoho? Měl děti? Jen ta myšlenka mi poslala srdce do žaludku. Možná bych to mohla zvládnout do léta a dokončit školní rok. Kdybych žila jako poustevník, chodila jen do školy a domů, pravděpodobně bych se mu vyhnula.

Ztracená v myšlenkách jsem vyskočila, když se místností rozlehl chraplavý hlas.

„Emmy?“

Vyhýbat se Nickovi bylo opravdu těžké, když nakráčel do mé třídy.

Nejistě jsem se nadechla, než jsem se otočila, očima jsem ho přejela od hlavy k patě. Byl úžasný jako vždycky. Za ty roky se toho moc nezměnilo. Měl trochu kratší vousy a měl víc svalů.

„Emmeline,“ opravila jsem. „Co tu děláš, Nicku?“

„Říkal jsem v pátek. Potřebujeme si promluvit.“

„Ještě nejsem připravená mluvit.“

„Devět let nebylo dost času, aby sis promyslela, co řekneš?“

Nad jeho vtipem jsem sebou škubla. „Tohle měla být legrace? Protože není.“

„Promiň,“ zamumlal. Prohlédl si mě. „Kruci, Emmy. Tohle nosíš každý den?“

Sklonila jsem bradu, abych si prohlédla své oblečení. Co na něm bylo špatně?

Měla jsem široké černé kalhoty s lodičkami tělové barvy, béžovou halenku s oranžovým límečkem. Protože byla halenka průsvitná, měla jsem pod ní krajkové tílko. Na zápěstí jsem měla velké hodinky od Chanela z růžového zlata, které jsem od matky dostala minulý rok k Vánocům.

Nosila jsem tento typ oblečení skoro každý den. Bylo to ležérní a profesionální, přesně image toho, jak jsem se chtěla uvést jako učitelka. Nic na mém oblečení nebylo nevhodné pro předškolní uspořádání, i když to tady na venkově bylo možná trochu moc.

„Co je na mém oblečení špatně?“

„Nic. Jen vypadáš překrásně,“ řekl.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „Prosím, neříkej mi takové věci.“

„Nemůžu ti složit poklonu?“

„Ne. Už ne.“

„Emmy,“ řekl jemně. „Potřebujeme si o nás promluvit.“

„Emmeline. A není žádné my. A i kdyby bylo, nebudeme o tom mluvit tady,“ řekla jsem a posadila se ke stolu.

Udělala jsem všechno, abych odvrátila zrak. Bylo příliš těžké se na něj dívat. Takže jsem se zaměstnala organizování per. Pak jsem na stole přerovnala papíry. Jako poslední jsem vzala svůj hrnek na kávu a pečlivě si ho prohlížela.

Byla jsem posedlá důmyslnými hrnky a za roky jsem jich spoustu nasbírala. Dneska to byl bílý hrníček s nápisem „Ó pro lišku boží,“ ale místo slova „liška“ tam bylo nakreslené zvíře s brýlemi na čtení.

„Emmy,“ řekl Nick. „Mohla by ses na mě kruci podívat?“

„Ne,“ řekla jsem hrnečku.

Na stůl mi dopadly dvě ruce. „Mluvíme. Teď.“

„Ne,“ vyštěkla jsem a odstrčila se na židli. „Budeme mluvit, až budu připravená. Tentokrát budou věci po mém. Podle mého rozvrhu. A právě teď půjdu na oběd, abych byla připravená, až se do třídy vrátí děti. Nejdu do toho s tebou. Potřebuju si promluvit s právníkem o naší komunikaci, a podle jeho rady zvážím, jestli s tebou později promluvím.“

„Tvého právníka?“ zeptal se. „Proč kruci potřebuješ mluvit s právníkem, než si promluvíš se mnou?“

„Přestaň klít. Jsi ve škole plné ovlivnitelných dětí.“

„Odpověz na tu zasranou otázku.“

Založila jsem si ruce na hrudi. „Můj právník dostane tu nabalující se kouli našeho rozvodu. Potřebuju vědět, co si myslí o tom, že bychom spolu mluvili, co na to říká právo.“ Zapomněla jsem se na to Freda dneska ráno zeptat, protože jsem si nebyla jistá, jakou odpověď chci slyšet.

Nick se narovnal a několikrát zamrkal.

„Rozvod?“

To ho jako překvapilo? Co si myslel, že se stane? „Ano. Stoprocentně. Teď když jsem tě našla, můžeme oficiálně ukončit naše manželství. A až bude ta katastrofa konečně za námi, nebudeš mít důvod si myslet, že si potřebujeme znovu promluvit nebo se vidět.“

„Ne. Žádný rozvod. Rozhodně sakra ne.“ Všechen šok v jeho tváři byl okamžitě nahrazen hněvem.

Tentokrát jsem byla já v šoku. „Nesnáším tu průpovídku! A co myslíš tím „ne“? Neviděla jsem tě devět let. Opustil jsi mě o naší svatební noci, po tom, co jsi mi hodiny lhal. Pět let jsem s jiným mužem. Na jaké planetě si myslíš, že by náš vztah stál za to udržet? Takže ano. Rozvedeme se. Jakmile bude mít můj právník šanci sepsat ty papíry.“

„Nikdy jsem ti nelhal, Emmy,“ řekl jemně.

„Ptala jsem se tě, jestli to bude fungovat a ty jsi řekl ano. To byla lež. Zasloužím si od tebe vysvětlení a ty mi ho dáš. Ale ne teď. Až budu připravená si promluvit, budeš to vědět jako první. A až dostanu své odpovědi, budu konečně volná. Teď můžeš odejít.“

„Večeře.“

„Prosím?“

„Večeře. Chceš odpovědi, dostaneš je při večeři. Dnes večer.“

„Nebudu s tebou jíst,“ řekla jsem přes zatnuté zuby. „Můj rozvrh. Pamatuješ?“

„Tvůj rozvrh je mi u prdele. Dneska večer spolu povečeříme. Chceš odpovědi. Dostaneš je. A já nebudu čekat na soudní stání.“

„Fajn,“ odsekla jsem.

„Vyzvednu tě v pět,“ řekl, otočil se, aby vyšel z místnosti.

„Ne,“ řekla jsem jeho zádům. „Dojedu sama. Kde se setkáme?“

Zamumlal si něco pod vousy, než odpověděl. „Black Bull Steakhouse.“

„Fajn. Budu tam v šest.“

Neřekl nic jiného, když prošel dveřmi.

Odfrkla jsem si. Tentokrát ho alespoň vidím odcházet.

A dneska večer konečně dostanu své odpovědi.