TBC - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Co sis sakra myslel?

Ptal jsem se sám sebe od chvíle, kdy jsem předal svou adresu té holce z McDonaldu.

„Na co přesně jsi myslel?“ zopakoval můj nejlepší kamarád, ale bez nadávek.

Pokrčil jsem rameny. „Není žádná záruka, že vůbec přijde. Třeba si bude myslet, že si s ní jen hraju, a zapomene na to.“

Jedna moje část doufala, že to udělá. I když byla i významnější část, která doufala, že řekne ano.

„Hej, prcku. Věřil bys tomu svému tátovi? Udělal něco opravdu hloupého, víš? Řekni mu to.“

Edward, který seděl vedle mě, se jen zachichotal.

Byli jsme v mé ložnici, oba jsme seděli na mé posteli. Na stěně naproti posteli jsem měl postavenou velkou televizi a s Chrisem jsme měli videohovor. Znal jsem toho chlapa většinu svého života, a dokonce byl Edwardovým kmotrem. Také jeden z mála lidí, kolem kterých byl můj syn stále sám. Už jsem mu vysvětlil všechno, co se stalo, a jeho myšlenky se shodovaly s mými.

„Upřímně řečeno nevím, proč jsem to udělal,“ přiznal jsem. „Asi jsem teď už zoufalý, co?“ zeptal jsem se.

Jiné vysvětlení pro mé chování neexistovalo.

Jistě, nemá to nic společného s tím, že je plnoletá a ty si myslíš, že je atraktivní, Ryane.

Zavrtěl jsem hlavou a zatlačil ten hlas do pozadí. Usilovně jsem se snažil na to nemyslet. Chrisovi to samozřejmě neuniklo a pohledem mi naznačil, že se mě na to zeptá, až Edwarda vyvedu z místnosti.

„Co o ní tedy víš?“ zeptal se.

Zabručel jsem. „No, řekla mi spoustu věcí. Trochu moc. Odešla z domova, protože si její máma nemohla dovolit poslat ji na vysokou, a chtěla si hledat práci, aby si ji mohla zaplatit sama.“

Chris pomalu pokýval hlavou. „Jestli je to pravda, tak na tom asi nebude tak špatně. Jestli je ochotná si vysokou školu odpracovat sama… tedy samozřejmě, pokud nelhala.“

„Ale nemyslím si, že by mi mohla lhát,“ zamumlala jsem. „Teda, ne že by to bylo nemožné nebo tak, ale prostě… to, jak se chovala…“

Nemluvě o tom, jak smutně vypadala. Ty červené oči, ze kterých bylo jasné, že plakala.

Do prdele. Teprve teď mě to napadlo, ale mohl jsem se jí zeptat, jestli má vůbec kde bydlet, když se odstěhovala z domova.

Teď už je pozdě o tom přemýšlet, Ryane, pokáral jsem sám sebe.

„Hej, Eddie? Není už čas jít spát? Necítíš se unavený, kámo?“

Teď, když to Chris nadhodil, jsem se na Edwarda podíval. Podíval se na Chrise, pak na mě a pomalu kývl hlavou. Zamračil jsem se. Měl jsem ho hlídat. To já jsem si měl všimnout, že můj chlapeček začíná být ospalý.

„Chceš, aby tě tatínek uložil?“ Zeptal jsem se, sklouzl z postele a zvedl ho. Váhavě přikývl a tvářičku měl položenou na mém rameni. Podíval jsem se na obrazovku. „Počkej chvilku, můžeš?“

Chris mávl rukou. „Dobrou noc, chlapče. Přijdu za tebou, až se vrátím domů, ano?“

Edward zvedl hlavu na tak dlouho, aby mohl oplatit mávnutí, a pak jsem ho odnesl ze své ložnice k němu. Jeho ložnice byla naproti mé, a když jsem spal, nechávala jsem oboje dveře mírně pootevřené, aby mě mohl najít, kdykoli se mu zachce. Na nočním stolku měl noční lampičku, kterou mohl snadno přenášet, takže se nemusel bát tmy, když za mnou přišel. Kromě toho, že jsem ho přestěhoval přímo do svého pokoje – což byl krok, o kterém mi bylo řečeno, že ho nemám podstupovat –, to bylo to nejlepší, co mě napadlo, abych mu zajistil pohodlí pro případ, že by měl noční můru a ta ho probudila.

Přenesl jsem syna k jeho posteli, přikrčil se, abych odhrnul peřinu, a pak ho položil s hlavou na polštář.

„Dobrou noc, Eddie,“ zašeptal jsem, když jsem ho přikrýval. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a on se na mě rozespale usmál.

„Dobrou noc, tati,“ zašeptal.

Úsměv jsem mu oplatil a políbil ho na čelo. Možná jsem přišel o ženu jedním z nejhorších možných způsobů, ale pořád jsem se považoval za docela šťastného, že mám svého malého chlapce u sebe.

Odešel jsem z jeho pokoje s jen lehce pootevřenými dveřmi. Přešel jsem ke svému pokoji a pak se přesunul, abych si sedl na postel. Chris tam pořád ještě seděl u televize a já si povzdechla.

„Než začneš, Chrisi, nic jsem si nemyslel, když jsem té holce nabízel práci. Prostě jsem si myslel, že nějakou potřebuje.“

Povytáhl na mě obočí, ten pohled byl tak povýšený, že jsem si přál, aby opravdu stál přede mnou a já ho mohl plácnout po zátylku.

„Takže kdybych se zeptal, jestli je ta holka atraktivní…“

„Taky jí je osmnáct, ty blbečku.“

Pokrčil rameny. „No a co? Je plnoletá, Ryane. Není nic špatného na tom, že si myslíš, že je atraktivní.“

„Víš, že to stejně není to, co hledám,“ řekl jsem s posměchem.

I když jsem musel uznat, že i tak rozrušená, jak vypadala, byla Lexi opravdu hezká.

„Mohl jsi jí aspoň trochu říct, co od ní chceš, víš. Co se stane, když řekne ne?“

Zamračil jsem se sám na sebe. Ta možnost mě napadla, jen jsem o ní nechtěl moc přemýšlet, protože to bylo to poslední, co jsem chtěl.

„Nevím, co s tím budu dělat, ale všechny ostatní náhradní matky selhaly, Chrisi. Nedělal jsem si legraci, když jsem říkal, že jsem zoufalý.“

Potřeboval jsem ji, a to brzy. Už jsem potkal spoustu žen, všechny byly ochotné. Ale buď jsem na nich našel chybu, nebo se nelíbily mému synovi. Možná nevěděl přesně, kvůli čemu se s těmi ženami scházím, ale syn mi do toho mluvil. Protože ať už by se tato žena v budoucnu v našem životě objevila, nebo ne, její geny by se objevily.

„Možná bych s tím opravdu měl počkat,“ zamumlal jsem.

Chris si povzdechl. „To jsem o tom říkal, pamatuješ? Máš teď plné ruce práce s Edwardem, že? Jsi si jistý, že zvládneš další dítě v domě?“

„To se nedá zjistit, dokud se to nestane,“ podotkl jsem. „A není to tak, že bych to všechno dělal jen tak. Víš, jak moc teď Edward touží po sourozenci. Jak bych ho mohl odmítnout?“

Už takhle mu vzali matku, a ze všech věcí, o které mě mohl požádat, to byl bratříček nebo sestřička. Možná jsem ho rozmazloval, ale chtěl jsem, aby Edward měl, co chce, pokud ho to udělá šťastným. Trochu mě mrzelo, že bude muset zapomenout na mámu, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

„A myslíš, že tahle dívka by pro to byla ta pravá?“

U kohokoli jiného bych nad tím pokrčil rameny. Ale s Lexi… Nebyl jsem si jistý, čím to přesně je, ale líbila se mi, i když jsem o ní nic nevěděl. Koneckonců jsem jí tu práci nenabídl jen proto, že by mi jí bylo líto. A kdyby se nakonec rozhodla, že ji nechce, hledal bych pro ni jinou práci.

„Je hezká,“ řekl jsem a podíval se na Chrise. „Po tom, jak byla zpočátku chladná, jen mluvila a mluvila. Trochu moc, ale asi mi to přišlo roztomilé.“ Tvářil jsem se vážně a Chris mi můj výraz zrcadlově vrátil.

„Uvědomuješ si, že jen proto, že by byla matkou – pokud by s tím vůbec souhlasila –, se osobní vlastnosti nejspíš nepřenášejí?“

Odfrkl jsem si. „Nejsem hloupý, víš. Ale moje dítě bude mít napůl moje geny a napůl cizí. Aspoň mám právo mít rád tu druhou polovinu těch genů, Chrisi.“

Zvedl ruce v posměšné kapitulaci. „Vůbec nic jsem neřekl. Můžeš si dělat, co chceš, Ryane, to přece víš. Jen doufám, že sis to celé dobře promyslel. Dělám si starosti o tvou hloupou hlavu, když tu nejsem, abych ti pomohl v případě, že to poděláš.“

Zasmál jsem se. „Kdy jsem to naposledy posral, co? Nejsi to obvykle ty?“

Koneckonců jsem byl už pár let ten ženatý a rád jsem si hrál na hodného manžela a otce svého syna. Chris stále do značné míry žil životem starého mládence. Nikdy, ani jednou jsem mu to nezáviděla. Dokonce ani poté, co jsem přišel o Coru.

„Já… si myslím, že je pro možnost mé náhradní matky ideální,“ řekl jsem upřímně. „Teď… se jen bojím, aby s tím souhlasila.“

Protože jsem možná pochyboval o svém zdravém rozumu, že jsem se k tomu vůbec rozhodl, ale ani jednou jsem nelitoval, že jsem té dívce předal svou adresu. Můžu si ji prověřit, než něco podepíšeme, ale chtěl jsem, aby to byla ona.