RK - 16. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

A máme tady Coleův náhled do minulosti.

COLE

 

Minulost…

 

"Mami," řeknu už asi po sté za posledních pět minut.

 

Ignoruje mě i papír, který se jí snažím ukázat a dál zuřivě uklízí dům.

 

Dneska se musí cítit líp.

 

Minulý týden ležela čtyři dny v posteli, když byl náš táta na pracovní cestě. Jace nás musel krmit a prát nám prádlo.

 

Tvrdil, že je nemocná, ale nevypadala nemocně.

 

Vypadala smutně.

 

Jako obvykle se nás starší bratr snažil chránit před pravdou.

 

S naší matkou bylo něco v nepořádku, ale nebylo to nic, co by bylo vidět.

 

Stejně jako tajná superschopnost to bylo neviditelné.

 

Jenže místo aby ji to dělalo silnou a mocnou... dělalo ji to slabou a křehkou.

 

Jsem si docela jistý, že ji to taky přimělo mě nenávidět.

 

Nikdy ji to ale nepřimělo nenávidět Liama.

 

"Maminko." Cítím se frustrován a vrazím jí papír do ruky. "Můžu se přihlásit? Prosím?"

 

Konečně se na něj podívá.

 

Nikdy mi nic nešlo. Na rozdíl od svých sourozenců nemám dobré známky a mám problém udržet si zájem o věci na dlouho.

 

Ale ten den, kdy mi Jace hodil fotbalový míč a já ho chytil – jako by ve mně něco zapadlo na své místo.

 

Bylo mi to souzeno. Měl jsem to v krvi. V mé duši.

 

A když jsem ve škole uviděl plakát, že hledají děti do fotbalového týmu, věděl jsem, že je to osud.

 

Musí říct ano.

 

"Ne." Svraští obličej. "Fotbal je nebezpečný a já nemám čas, abych tě vozila na tréninky."

 

Chtěl jsem namítnout, že kdyby trávila míň času válením se v posteli, tak by to zvládla, ale už jsem to měl zařízeno.

 

"Nemusíš. Jace řekl, že mě tam vezme.“

 

Tak a je to. Nemůže říct ne.

 

"Je to nebezpečné."

 

"Budu si dávat pozor. Budu mít na sobě všechno vybavení a tak. Slibuju."

 

Je vidět, že chce ustoupit. Potřebuje jen trochu postrčit.

 

Věnuji jí své nejlepší štěněčí oči. "Prosím, mami. Opravdu chci hrát."

 

"Hrát co?"

 

Liam. To je celý on, aby se do toho vložil zrovna ve chvíli, kdy dělám nějaké pokroky.

 

On a Bianca obvykle spí, kdykoli mají příležitost, takže jsem si řekl, že ráno je ideální čas, abych se k ní přiblížil.

 

Asi jsem se mýlil.

 

"Do toho ti nic není," zuřivě zavrčím, než obrátím pozornost zpátky k mámě. "Prosím."

 

"Já nevím." Podívá se na Liama. "Chceš hrát fotbal se svým bratrem?"

 

Žaludek se mi naplní olovem. To se nemůže stát. Moje budoucnost s fotbalem by neměla spočívat na jeho bedrech.

 

"Ne -" Liam začne říkat ve stejnou chvíli, kdy vykřiknu: "No tak, mami. Není nám pět. Nemusíme pořád dělat stejné věci." Pohlédnu na bratra. "Kromě toho všichni vědí, že Liam je ve sportu na nic."

 

Zrovna nedávno ho Ben Phillips praštil míčem do obličeje při vybíjené a Liam se ​​přede všemi rozbrečel.

 

Ne že by mě to překvapilo. Ta padavka pořád kvůli něčemu nebo někomu brečí.

 

Zejména kvůli mně.

 

"To není pravda," zakňourá Liam a spodní ret se mu zachvěje.

 

Tady máte příklad.

 

"Kolikrát ti mám říkat, abys sis přestal dělat legraci ze svého bratra?" nadává mi máma, když jí vběhne do otevřené náruče.

 

"Jo, Coltone," popotáhne Liam a přitiskne si hlavu na její hruď.

 

Je jediný, kdo mi kdy říká mým pravým jménem, a já to nesnáším.

 

Což je přesně důvod, proč to dělá dál.

 

"Drž hubu, ty mimino."

 

Dvojče nebo ne, nemůžu ho vystát.

 

Každý den se budím a mám chuť mu rozbít hubu za to, že existuje.

 

Za to, že je vším, čím já nejsem.

 

Už od dělohy mě okrádá o všechno.

 

Podle naší mámy s tátou ani nevěděli, že jsme dvojčata a dozvěděli se to až několik týdnů před tím, než jsme se narodili.

 

Liam mě patrně blokoval během návštěv ultrazvuku.

 

Žádné překvapení.

 

Teprve když máma trvala na tom, že něco není v pořádku, kvůli tomu, že přibrala a byla tak unavená, že sotva stála na nohou, mě konečně našli.

 

Za Liamem.

 

Škoda, že jsem ho nesnědl.

 

Kdybych to udělal, nemusel jsem být vystaven Liamovu předvádění od chvíle, kdy jsem se poprvé nadechl.

 

Přibližně dvě minuty a dvanáct vteřin po něm. Jen si to představte.

 

Jako vždy – se stal centrem pozornosti.

 

Liam byl ten, koho moje matka chtěla.

 

Dvojče, o kterém věděla.

 

To, na které se těšila.

 

A nebyla jediná. Všichni v naší rodině se chovají, jako by byl nějaký světec, který kadí duhu a sluníčko.

 

Ale on není.

 

Vidím skutečného Liama takového, jaký je... nebo spíš takového, jaký není.

 

"Cole."

 

Ten tón jsem znal. Bylo to varování, že máma je na konci svých sil. Musel jsem jednat rychle.

 

"Prosím, mami. Udělám cokoliv."

 

Prohrábne prsty Liamovy vlasy. "Jak jsi dopadl minulý týden v testu z matematiky?"

 

Panika se mi usadí v krku a zpotí se mi dlaně. Rupnul jsem.

 

Ale to zatím nemusí vědět. Můžu to vyklopit, až mě zapíše.

 

"Já nevím," řeknu a vrhnu na Liama smrtící pohled. "Paní Myerová je ještě neoznámkovala.“

 

Rty se jí zkroutí. Přemýšlí.

 

Střetnu se s Liamovýma očima. Nesnáším ho, ale nelze popřít tohle podivné spojení dvojčat, které máme.

 

Raději ať drží hubu.

 

Nemusel jsem mu říkat, jak moc miluji fotbal, aby věděl, že je to pravda.

 

Potřebuji to. Telepaticky jsem komunikoval v naději, že to pochopí.

 

Uvnitř jsem umíral. Kousek po kousku s každým dalším dnem.

 

Nicméně s míčem v ruce... život nebyl tak špatný.

 

Byla to jediná chvíle, kdy jsem mohl být sám sebou.

 

Jediná věc, kterou mi Liam nemohl vzít.

 

"Ano, oznámkovala," vyžvaní Liam a stojí mě to hodně, abych ho nezaškrtil.

 

Máma si dá ruce v bok. "Proč jsi mi lhal, Cole?"

 

Další lež se mi chystá sjet z jazyka, ale je pozdě.

 

"Protože rupnul," řekne jí Liam.

 

Přísahám, že na jeho hloupé tváři vidím náznak úsměvu.

 

"Byl to opravdu těžký test," vykřiknu.

 

Máma se rozzlobí. "Učil ses?"

 

Ne. "Ano."

 

"Lháři," zašeptá Liam pod vousy.

 

Podívá se na něj. "Co jsi dostal z testu?"

 

"Sto bodů." Zářivě se usměje. "Plus pět bonusových bodů za správné zodpovězení otázky navíc."

 

Samozřejmě, že ano. Lůzr.

 

Její pohled se vrátí zpátky ke mně. "Liam dostal jedničku s hvězdičkou. Není důvod, proč bys neměl dostat jedničku taky.“

 

To je jako srovnávat jablka a pomeranče. Liam a ostatní moji sourozenci mají obrovské mozky, zatímco já mám jen obyčejný.

 

Kromě toho polovina třídy u toho testu rupla. Byla to špatná učitelka.

 

"Ale, ma -"

 

"Ne, nechci to slyšet. Nedovolím ti přihlásit se na fotbal, když propadáváš v testech, Cole. Čas navíc, který bys promarnil hraním fotbalu, musíš využít k tomu, aby ses učil a zlepšil si známky.“ V jejích hnědých očích víří zklamání. "Možná kdybys byl víc jako tvůj bratr -"

 

Vztek doutnající pod povrchem vybuchne jako sopka.

 

"Nechci být jako Liam." Vrhnu na něj pohled, který, jak doufám, přesně vyjadřuje, co k němu cítím. "Nenávidím ho. Kéž by se nikdy nenarodil.“

 

"Proč všichni křičí?" Zeptá se Bianca, když vejde do obývacího pokoje a mne si ospalé oči.

 

Skvělé. Další matčino oblíbené dítě. Bianca nebyla jen jediná holčička; byla také nejmladší z rodiny a mámina malá rozmazlená princezna.

 

"Měla si být vzhůru už před 20 minutami," řekne jí máma.

 

"Promiň." Její tvář se rozjasní. "Ale stejně jdeme koupit baletní střevíčky, že jo?" Aniž by čekala na odpověď, dodá: „Potřebuji přesně ty samé, jaké má Julianna. V obchodě v nákupním středisku - “

 

"Ano, holčičko. Já vím." Máma se usměje a luskne prsty. "Teď se běž připravit, abychom mohli vyrazit."

 

Usměje se od ucha k uchu a odběhne.

 

Tohle není vůbec fér.

 

"Ty ji dovolíš chodit na balet, ale já na fotbal nemůžu?"

 

V tu chvíli vejde do pokoje Jace.

 

"Nedovolí mi, abych se přihlásit na fotbal," vybuchnu a zlostně hledím na něj i naši matku.

 

Musí to napravit. To on mi dal do ruky fotbalový míč, abych s tím začal.

 

Navíc je nejspíš jediný, kdo ji může přimět, aby změnila názor.

 

Je jen o rok starší než já, ale začínalo být zřejmé, že máma od něj očekává, že se o nás postará, kdykoli jí bude smutno.

 

Bylo to tak zlé, že mi Jace začínal připadat spíš jako můj otec než jako můj skutečný otec.

 

Otevře pusu, ale zavře ji, když máma řekne: „Na rozdíl od tebe Bianca nepropadá z žádných testů.“

 

Jace zvedne ruce. "Promiň chlape. O tom není sporu.“

 

Samozřejmě, že ne. Ale kdybych byl Liam, neměl by problém nasadit krk.

 

"To není fér."

 

Vrhne na mě upřený pohled. "Život není fér."

 

Nehodlám se vzdát, a tak řeknu: "Dnes je poslední den na přihlášení. Můžeme se tam zastavit cestou do obchoďáku pro Biančiny hloupé boty. Zabere to jen chvilku.“

 

Sevře si nos a povzdechne si. "Ne." Její obličej zjemní. "Nejdřív mi ukaž, že se umíš ve škole zlepšit, a pak si o tom promluvíme, ano?"

 

Nerozumí tomu. I kdyby mi dovolili nastoupit později, byl bych příliš pozadu. Všichni v týmu už budou mít kamarády, dostanou svá čísla a budou mít přidělené pozice.

 

Nechci se cítit, jako bych tam nepatřil, a aby si ze mě lidé dělali legraci.

 

Nejsem Liam.

 

"To už bude pozdě."

 

Vzhlédne ke stropu. "Odpověď zní ne."

 

V zoufalství řeknu jedinou věc, o které vím, že ji rozruší. "Dobře. Zavolám tátovi a zeptám se ho."

 

V jejích očích se mihne vztek smíšený s bolestí. "Jo, no, hodně štěstí, aby ses mu dovolal."

 

Odejde z místnosti a bez dalšího pohledu mě propustí.

 

Ale tohle ještě nebyl konec. Ani náhodou.

 

Byl jsem unavený z toho, jak mě srovnává s Liamem.

 

Unavený pocitem, že se mu nikdy nevyrovnám.

 

Unaven z toho, jak mi ubližuje.

 

Bez ohledu na to, jak moc jsem ji miloval a jak moc jsem chtěl, aby si mě všimla – nemohla mi lásku oplatit. Cítil jsem to v kostech.

 

Děti vždycky poznají, když jsou nechtěné.

 

Jdu za ní. "Nejspíš ti nezvedá telefon, protože tě nemá rád."

 

Jace mi je v patách, když ji následuji do kuchyně. "Nech toho, Cole."

 

Ne. Nechtěl jsem. Nemohl jsem.

 

Fotbal byl můj únik. Moje jediná šance být v něčem nejlepší a ona mi ji vzala.

 

"Celý den jenom spíš. Už se o nás ani nestaráš," křičím. "Nenávidím tě. Jsi ta nejhorší máma na celým světě!“

 

"Ne, není!" Zařve Liam.

 

"Cole!" Jace vybuchne.

 

Máma si nevšímá mého výbuchu a podívá se na Liama. "Nechceš jít s Biancou a se mnou do obchoďáku?"

 

Jeho tvář se rozzáří. "Jasně."

 

Nenávidím ho. Nenávidím je.

 

"Mami," žadoním a hlas se mi láme. "Prosím."

 

Rozcuchá Liamovy vlasy. "Možná bychom mohli vyzvednout ten nový komiks, o kterém jsi mluvil."

 

Zrovna teď se chová hnusně a sype mi do rány sůl.

 

Snažím se jí z kuchyňské linky sebrat klíčky od auta, ale je příliš rychlá. "Přestaň, než ti dám zaracha."

 

"Jen do toho."

 

Už mi zničila život. To už mě rovnou může vykázat do mého pokoje. Aspoň pak nebudu muset vidět Liama ani s ním mluvit. Nebo s ní.

 

"Proč Cole pláče?" Zeptá se Bianca a já si teprve v tu chvíli uvědomím, že mi po tváři stékají slzy.

 

"Máma ho nechce pustit do fotbalového týmu, protože rupnul ve svém posledním testu," dodá Liam mrzutě.

 

Bianca se poškrábe na nose. "To je na prd."

 

Hřbetem rukávu si setřu slzy. "Nenávidím tě."

 

Jestli matka z mého prohlášení něco cítila, nedává to najevo.

 

Popadne kabelku a podívá se na Jace. "Pohlídej bratra, až budu pryč."

 

Trhnu sebou, když se za ní zabouchnou vchodové dveře.

 

Je konec. Prohrál jsem.

 

Jace mi položí ruku na rameno. "Vsadím se, že když se ti povede příští test, rozmyslí si to."

 

"Poslední den na přihlášení je dnes."

 

Chvíli nad tím přemýšlí. "Jakmile uvidí, jak jsi dobrý, budou tě chtít do svého týmu."

 

"Proč jsi si tak jistý?"

 

Posměšně mě udeří do ruky. "Ta tvoje ruka."

 

"To je fuk."

 

Ještě jsem se nepřestal litovat, protože neexistovala žádná záruka, že mě nechají zapsat se pozdě.

 

"Co kdybychom se dohodli?"

 

"Dohodli na čem?"

 

"Pomůžu ti s učením na příští test, když mi slíbíš, že to mámě trochu ulehčíš."

 

Protočím oči. "Jasně. Jsi na její straně.“

 

"Prožívá toho hodně, Cole."

 

"Ničí mi život."

 

Vezme si z lednice džus. "Ne, neničí. Jen chce pro tebe to nejlepší.“

 

"To nejlepší pro mě je fotbal."

 

"No, musíš to dokázat tím, že u dalšího testu projdeš. Ukaž jí, jak moc o to stojíš a jak tvrdě jsi ochotný pro to pracovat.“

 

Nechci to ... Potřebuji to.

 

"Jo, možná máš pravdu."

 

Až se vrátí domů, omluvím se za to, co jsem řekl, a přijmu Jaceovu nabídku, že se spolu budeme učit.

 

Budu se učit tak pilně, že dostanu lepší známku než Liam. Pak jí nezbude nic jiného než mě nechat hrát.

 

A až uvidí, jak jsem na hřišti dobrý – o kolik jsem lepší než Liam -, možná mě bude mít konečně víc ráda.

 

Posune po pultu sklenici s džusem. "Samozřejmě že mám pravdu. Teď se napij, ať si můžeme chvíli házet s míčem."

 

Jako obvykle mě Jace dokázal vytáhnout z nálady a rozveselit.

 

Popravdě řečeno jsem se často přistihl, že si přeju, aby byl mým jediným bratrem.

 

Můj život by byl mnohem lepší.

 

***

Jace zatřepe rukou, jako by ho bodla včela. "Sakra, chlapče. Jestli v tom budeš pokračovat, budu muset začít nosit rukavici." Drží míč a couvá ještě o pár metrů dál. "Myslíš, že mi ho můžeš hodit, když stojím takhle daleko?"

 

Přiběhnu k míči a seberu mu ho. "Nemyslím si, že to dokážu. Vím, že to dokážu.“

 

Rychle jako blesk přeběhnu dvůr.

 

Jace mi řekl, že běhání posiluje vytrvalost, a jestli se chci stát quarterbackem, budu jí potřebovat hodně.

 

Jestli je to tak, zeptám se mámy, jestli můžu začít běhat do školy.

 

Pevně ​​stisknu míč, natáhnu ruku dozadu a zaměřím se na cíl.

 

Chystám se ho odpálit, ale do hrudi mi pronikne ostrá bolest.

 

Dech mě opouští v jednom velkém návalu, jak tlak roste a já padám na kolena.

 

Jace přiběhne ke mně. "Co se děje?"

 

Liam.

 

Ta hloupá věc mezi dvojčaty, kterou máme.

 

Svírám si srdce a po tváři mi stéká pot. "Bolí to."

 

"Zavolám sanitku."

 

"Ne." Zavrtím hlavou. "Nedělej to."

 

"Jsi blázen? Něco se děje."

 

"To není mnou."

 

Podívá se na mně jako na blázna. "Cože?"

 

"Zavolej mámě," zaskřehotám. "Ujisti se, že je Liam v pořádku."

 

"Liam? Teď to není důlež… “

 

"Prostě to udělej," štěknu.

 

No tak, Liame. Vzmuž se a přestaň se pořád chovat jako dítě.

 

Vyndá si mobil z kapsy a přiloží si ho k uchu. "Nezvedá to."

 

Přinutím se vstát. "To je v pořádku."

 

Jace se zamračí. "Cože?"

 

Setřu si z džínů skvrny od trávy. "Řekl jsem, že je to v pohodě." Znovu zvednu míč. "Pojďme hrát."

 

Nedovolím, aby mi Liamovy problémy bránili ve fotbalu.

 

Plete se mi do cesty už dost.

 

Otevře pusu dokořán. "Vážně? Myslel jsem, že máš infarkt.“

 

To mě rozesměje. "Mladí lidé nemají infarkt, osle." Podám mu míč. "Tentokrát ho hoď ty. Uvidíme, jestli ho chytím.“

 

"Nemyslím si, že je to dobrý ná -"

 

Přeruší ho zvuk zvonícího telefonu.

 

To musí být máma.

 

"Ahoj, tati," řekne uštěpačně Jace.

 

Nebo taky ne.

 

Něco se mezi nimi za posledních pár týdnů změnilo. Dřív si bývali blízcí, ale dnes jako by jím Jace skoro pohrdal.

 

Na druhou stranu se nejspíš cítí odstrčený jako my ostatní kvůli tomu, že táta pořád pracuje.

 

"Počkej… cože? Kdy?"

 

Neslyším, co táta říká... ale ať už je to cokoli, nemůže to být dobré, protože Jace upustí telefon.

 

"Co se stalo?"

 

"Paní -" polkne a zkusí to znovu. "Paní Garcíová.“

 

Nechápu, proč je tak rozrušený kvůli naší sousedce.

 

"Zemřela?"

 

Zavrtí hlavou. "Ne. Přijde k nám.“ Vypadá, jako by ho někdo praštil do břicha. "Táta je na cestě do nemocnice."

 

Ten pocit v mé hrudi se vrátí s dvojnásobnou silou.

 

"Je v pořádku?"

 

"Já ... já nevím." Podívá se dolů na trávu. "Nevím nic."

 

"Jak to myslíš, že nic nevíš? Právě jsi mluvil s tátou. Co ti řekl?"

 

Je tak mimo, že mu trvá celou minutu, než odpoví.

 

"Říkal, že se stala nehoda. Mámino auto sjelo ze silnice." Zaboří si hlavu do dlaní. "Víc mi neřekl."

 

To nemůže být pravda.

 

"Co to znamená? Jsou v pořádku, že?“

 

"Já nevím!" zařve. "Já nevím."

 

Jako by to byla jediná věta v jeho slovníku.

 

"Jsou v pořádku," zašeptám, spíš kvůli sobě než kvůli němu.

 

Máma mi jednou řekla, že když do vesmíru vložíš pozitivní myšlenky, stanou se skutečností. "Musí být."

 

"Jo." Zdá se, že se vzpamatovává a prudce se nadechne. "Máš pravdu. Všechno bude v pořádku."

 

Ale nebylo.

 

Už nikdy nebude.

 

Protože o dvě hodiny později jsme zjistili, že Liam a Bianca jsou na urgentním příjmu...

 

A naše matka byla mrtvá.