TBC - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lexi

Sledovala jsem, jak se muž vrací k synovi s jejich objednávkou, a cítila stopy viny.

Nemusela jsi být tak hrubá, pomyslela jsem si. Nejspíš tím nic nemyslel.

Ale cítila jsem se na hraně. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem stála venku a brečela, než jsem se rozhodla, že si zajdu pro něco k jídlu. Od rána jsem nic nejedla, a i když jsem věděla, že jsou důležitější věci na práci, například hledání místa, kde bych mohla přespat, dostat jídlo do žaludku bylo prioritou.

Tak jsem se procházela kolem. Prošla jsem kolem několika restaurací, ale byla jsem si velmi vědoma svého nedostatku peněz. Nejspíš bych si mohla sehnat nějaký motel, kde bych mohla levně přespat. To by mi dalo čas na přemýšlení, ne že ne, když jsem náhodou narazila na McDonald’s a vešla dovnitř, protože to bylo asi nejlevnější místo, na které jsem zatím narazila.

Pořád jsem nevěděla, co budu dělat.

Prostě už konečně zabij svou hrdost a někomu zavolej!

Protočila jsem na sebe oči. To bych v žádném případě neudělala. Ne, kdyby to znamenalo, že budu muset kamarádům vysvětlovat, co se děje. Tak zoufalá jsem ještě nebyla. Kromě matky jsem měla ještě další příbuzné, ale nikdo z nich nežil ve městě. Kromě toho by se mě snažili přemlouvat, abych se vrátila domů, a já už jsem měla matky plné zuby.

V žádném případě jsem se tam už nikdy nechtěla vrátit.

„Madam? Vaše objednávka je připravena.“

Podívala jsem se na zaměstnankyni za pultem. Byla nejspíš o několik let starší než já a oslovovala mě madam. Snažila jsem se nedat najevo, jak trapně se cítím, když jsem se na ni usmála a zvedla tác.

„Děkuji,“ řekla jsem tiše a otočila se.

Na to, že byl pátek večer, tu nebylo tak plno. Přesto u většiny stolů seděl alespoň jeden člověk. Udělala jsem pár kroků od pultu a hledala nejlepší místo k sezení, kde bych byla stranou od lidí. Jeden stůl už jsem měla v hlavě, ale byl to ten, ke kterému si sedl ten muž se svým synem, takže jsem se musela poohlédnout po jiném.

Když jsem po nich přejížděla očima, můj pohled se zastavil.

Zajímalo by mě, kde je matka toho kluka, pomyslela jsem si. Manželka toho chlapa?

Trochu mě to rozesmutnilo, když jsem si vzpomněla na mámu. Očividně byli na rodinném výletě a já si říkala, jestli je jeho máma stejná jako ta moje a není v jejich životě, nebo možná nemá čas. Nebo on žádnou mámu neměl? Stejně jako já jsem neměla mámu.

Chudák kluk.

Zavrtěla jsem se a vzpomněla si, jak jsem byla naštvaná, když do mě vrazil a donutil mě upustit jídlo. Protože jsem neměla tolik peněz a táta tohohle kluka vypadal docela dobře. Cítila jsem se provinile ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala a viděla ho tam stát, celého ztichlého a roztřeseného. Nic jsem mu neřekla, ale on se nejspíš bál. Cítila jsem se špatně a pak se mi zase chtělo brečet.

Pak přišel jeho táta.

Poznala jsem, že je o pár let starší, i když jsem jeho věk nedokázala odhadnout. Nejspíš mu bylo nejméně třicet. Byla jsem příliš mimo, než abych si toho všimla, kromě toho, že byl vysoký a hezký. Choval se jako gentleman a nabízel mi, že zaplatí další jídlo. Pak to udělal.

A já se k němu chovala tak hrubě. Pocit viny se zdvojnásobil.

Po krátkém zaváhání jsem si tiše povzdechla a pomalu přešla k jejich stolu. Zastavila jsem se pár metrů od nich, ale ani jeden z nich nezvedl oči, aby si všiml, že jsem tam.

„Haló?“ Nejistě jsem zavolala.

Oba ke mně obrátili oči a mě zarazilo, jak moc jsou si podobní. Oba měli tmavé vlasy a zelené oči, obličej malého chlapce byl ještě buclatý od dětského tuku. Nemohlo mu být víc než tři roky.

Sakra, Lexi, pokárala jsem se. Mohla ses aspoň zeptat, jestli je ten kluk, do kterého jsi vrazila, v pořádku, nebo ne.

„Hm, omlouvám se za to tam vzadu,“ řekla jsem. „Právě jsem si uvědomila, že jsem se nezeptala, jestli je tvůj syn v pořádku. Neublížila jsem mu, když jsem do něj vrazila, že ne?“

Oči se mu trochu rozšířily, než se jeho výraz zkroutil do výrazu viny. Nejspíš si vzpomněl, že to taky neudělal. Chtěla jsem ho uklidnit, ale muž se otočil k malému chlapci a jejich oči se setkaly.

„Eddie? Stalo se ti předtím něco?“

Eddie… takže možná Edward? Zavrtěl hlavou a já jsem mohla říct, že oba jsme při tom vydechli úlevou.

„Taky jsem byla hrubá,“ řekla jsem a přiměla muže, aby se ke mně otočil. „Za to se omlouvám. Já… si teď procházím nějakými věcmi a asi jsem to přehnala, myslím…“

Nechala jsem svůj hlas odeznít, cítila jsem se nesvá, posunula se na nohou a cítila váhu tácu, který jsem držela v rukou. Tenhle chlap nejspíš nechtěl znát můj životní příběh. Omluvila jsem se, tak jsem mohla rovnou odejít. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se zarazila, když jsem si uvědomila, že přišli další lidé, velká společnost, která zabrala nejméně dva stoly.

No, sakra. Kam si mám teď sednout?

„To je v pořádku.“ Ohlédla jsem se na muže a zjistila, že si mě prohlíží, oči zvědavé. „Nejspíš ode mě bylo neslušné, že jsem vůbec vyzvídal. Nechceš si sednout k nám?“ nabídl mi.

Chvíli jsem nerozhodně stála opodál. Nechtěla jsem je rušit. Ale žádný jiný volný stůl teď nebyl. Rozpačitě jsem se na něj usmála a obešla stůl. Měl čtyři místa na všech čtyřech stranách, a když ti dva seděli vedle, dostala jsem místo, které mi umožňovalo vidět na oba najednou.

„Takže,“ začal. „Mohla bys mi říct, co tady děláš sama? Vypadáš… trochu mladě.“

„Je mi osmnáct,“ řekla jsem dřív, než si to špatně vyložil. Neutíkala jsem z domova – odcházela jsem. V tom byl velký rozdíl.

Přikývl a na vteřinu se mi zdálo, že vypadá… úlevně?

„Dobře,“ řekl. „Ale stejně. Co děláš takhle pozdě sama venku? Nechtěla bys jít raději domů? Třeba být s rodinou?“

Ušklíbla jsem se, když řekl rodina. Mohla jsem vůbec tvrdit, že nějakou mám, když se máma chovala takhle? A stejně jsem odešla z domova. Neměla jsem v plánu navštívit nikoho ze svých příbuzných, protože pro většinu z nich to znamenalo vrátit se do rodného města… a to jsem zatím v žádném případě nehodlala udělat.

„Já, ehm, vlastně jsem musela odejít z domova,“ vysvětlila jsem.

Zamračil se. „Pohádala ses s rodiči?“

Našpulila jsem rty a zvážněla. Po chvíli jsem pomalu přikývla. „Asi by se to tak dalo říct.“

Vypadal zmateně. Otevřela jsem ústa, abych mu to vysvětlila dál, ale pak jsem se zarazila. Ten muž byl cizí. Podívala jsem se na malého chlapce, který nevěnoval pozornost ani jednomu z nás a spokojeně pohupoval nohama, zatímco jedl. Oba to byli cizí lidé, kterým jsem už dělala potíže. Potřebovali slyšet všechny moje kecy jen proto, že jsem neměla nikoho jiného, komu bych je mohla ventilovat?

„Můžeš mi to říct,“ řekl povzbudivě.

„Já jen,“ začala jsem váhavě. Kousla jsem se do rtu.

Ale najednou moje váhání vyletělo oknem. Proč ne? V tuhle chvíli jsem nikoho jiného neměla a nebudu mít, dokud bych nezavolala někomu z kamarádů, ale trvalo by ještě nějakou dobu, než bych to udělala dobrovolně. Tenhle chlap byl cizí, to jo, tak co kdybych se mu vypovídala? Stejně ho už nejspíš nikdy neuvidím.

„To moje máma,“ přiznala jsem. „Nebo by se dalo říct, že je to tím, že chci jít na vysokou. Myslela jsem si, že to pro mě bude něco možného, až dodělám střední školu. Máma mi sice nikdy nic neslibovala, ale byla jsem ochotná pracovat za peníze. Jenomže teď, když jsem ze školy, asi očekává, že nás obě uživím, ale já si chci našetřit peníze na vysokou školu, a ne proto, aby ona mohla pokračovat ve svých problémech s alkoholem.“

V tom jsem se zarazila. Ne proto, že bych blábolila, to jsem si uvědomila a stejně jsem pokračovala, protože jsem nechtěla přestat jen kvůli tomu. Ale mluvit o závislosti na alkoholu v blízkosti dítěte asi nebylo dobré. A co jiného se dalo říct? Byl to můj velký problém. To, že jsem chtěla jít na vysokou školu a máma mě v tom ani nepodpořila, když už mi na to nehodlala dát peníze. No, a taky to, jak jsem byla zasraně pyšná na to, abych zavolala kamarádkám o pomocnou ruku.

„Chtěla bys práci?“

Podívala jsem se na toho muže a chvíli na něj mrkala, nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho dobře slyšela.

„Cože?“

Usmál se a vypadal pobaveně. „Ptal jsem se, jestli chceš práci. Teď nějakou hledáš, že?“

„No… asi jsem se chystala začít si nějakou hledat co nejdřív,“ zamumlala jsem pokorně.

Ušklíbl se. „Tak to je skvělé. Protože mám volné místo, jestli máš zájem.“

Zvědavě jsem se podívala na jeho syna. „Potřebuješ chůvu?“

Měla jsem pravdu a chlapcova matka už nebyla v obraze?

Uchechtl se. „Ne tak docela,“ řekl. Natáhl ke mně ruku a já na ni chvíli zírala, než mi došlo, že nejspíš chce, abych mu podala svou. Tak jsem to udělala. „Jmenuji se Ryan. A tenhle malý kluk je Edward.“

„Já jsem Lexi,“ nabídla jsem.

Sáhl rukou do bundy a vytáhl pero. Rozhlédl se kolem, než si vzal jeden z ubrousků.

„Nic jiného s sebou nemám,“ řekl rozpačitě, sklonil se nad ubrousek a něco si na něj napsal. „Jestli máš u sebe telefon, tak si to možná jen opiš, ať ho neztratíš.“ Podal mi ubrousek a odložil pero. „Pozítří můžeš přijít na tuhle adresu a já ti všechno o té práci vysvětlím.“

Přikývla jsem a vzala si ubrousek. Zadívala jsem se na napsanou adresu. Pak jsem se rozhodla, že udělám, co mi řekl, a zadala jsem adresu do telefonu. Ubrousek jsem si i tak nechala. Pak jsme jedli, dokud oba nedojedli, a když odcházeli, zamávali mi. Zamávala jsem jim zpátky. Pak jsem se podívala dolů a uvědomila si, že jsem ještě nesnědla všechno jídlo.

Ne že bych se pořád cítila tak hladová. Cítila jsem se tak zatraceně závratně. Ale kručelo mi v břiše, a tak jsem se zavrtěla a rozhlédla se kolem sebe, doufajíc, že to nikdo neslyšel.

Možná ještě trochu, pomyslela jsem si a zahrabala se do jídla. Je to přece zaplacené. Byla by to škoda.

Celou dobu jsem se nedokázala přestat usmívat.