RK - 15. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

Když už si myslím, že to nemůže být horší... opak je pravdou.

 

"Pane bože, ty jsi namyšlenej."

 

Můj nemesis přikývne. "To je pravda, ale nemůžeš popřít, jak dobrý pocit by to byl vidět výraz na tvářích Casey a jejích malých přisluhovaček, když zjistí, že jsme spolu."

 

Nenávidím tu malou část sebe, která s jeho tvrzením souhlasí. Ale pořád to není dost dobrý důvod, abych mu pomohla.

 

Ne po tom, co udělal.

 

"Promiň, šampione. Nemůžeš mi říct nic, co by mě přimělo změnit názor na to, abych s tebou chodila.“

 

"Co když ti dám peníze?"

 

Ježíši. Tohle je vyloženě urážlivé. "Vypadám snad jako nějaká šlapka?"

 

Výraz jeho tváře by byl roztomilý, kdyby nebyl takovým blbcem. "Já ne ... tak jsem to nemyslel."

 

Dám si ruce v bok a zlostně na něj pohlédnu. "Tak co přesně jsi měl na mysli?"

 

Zamrká. "Jsi chudá, že?" Než stihnu vykřiknout, zvedne ruce. "Nesnažím se tě urazit. Jen konstatuji fakta.“

 

"Och, no, já mám pro tebe taky pár faktů, sluníčko." Začnu počítat na prstech. "Zaprvé, jsi -"

 

"Zasraně arogantní, sobecký, neužitečný kus kreténa," dokončí a zopakuje má slova. "Náležitě zaznamenáno."

 

Ten kluk očividně umí poslouchat.

 

"Skvělé." Ukážu na dveře. "Jdu dovnitř. Nechoď za mnou.“

 

Sotva udělám krok, když zvolá: „Sawyer, počkej.“ Popadne mě za ramena a otočí mě. "Vím, že si tvou pomoc nezasloužím, ale potřebuji ji. Potřebuji tě." Přistoupí blíž. Příliš blízko. "Řekni mi, co mám udělat, abych tě dostal."

 

Led kolem mého srdce začíná trochu tát.

 

"Řekni mi něco skutečného," pronesu se srdcem až v krku. "Něco bolestivého."

 

Poslední tři roky jsem nechtěla nic jiného, ​​než rozlousknout Cole Covingtona a podívat se, co je uvnitř.

 

Toho pravého.

 

Ne tu falešnou verzi, kterou ukazuje všem ostatním.

 

Otevře ústa, aby promluvil, a pak je zavře.

 

"To je fuk." Hnusí se mi to zklamání, které se mi zračí v hrudi. Jen pro tentokrát jsem doufala, že mi dokáže, že jsem se mýlila. "Měla jsem to vědět."

 

"Nemůžu -"

 

"Nemůžeš ... nebo nechceš?"

 

"Nemůžu," zašeptá.

 

"Tak to z nás dělá dva."

 

Pohled, který mi věnuje, mi proniká do duše. "Můj -" Skupina lidí v tu chvíli vyjde na terasu.

 

"Šťastná Sedmičko!"

 

Jako by se nic nedělo, Cole vystrčí bradu na skupinu. "Co se děje?"

 

Cokoliv. Mám toho dost.

 

Znovu se vydám ke dveřím, ale jeho ruka mě pohltí a zatáhne mě k malé venkovní šatně.

 

"Co to sakra děláš?"

 

Neobtěžuje se s odpovědí, strčí mě dovnitř a zavře za námi dveře.

 

Malý prostor je už tak dost stísněný, ale když jsme tu dva, je to skoro dusivé.

 

Chci rozsvítit, ale on mě zastaví.

 

"Ne."

 

"Nemám čas na tvé hloupé hry, Cole. Pusť mě ven."

 

"To není hra."

 

"Tak co tedy?"

 

"Mé skutečné já." Dech se mi zadrhne, když mi položí ruku na své divoce bijící srdce. "Ale měl bych tě varovat ... uvnitř je tma."