TBC - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Když jsem vešel do McDonaldu, rozhlédl jsem se kolem sebe. Edward, můj dvouletý syn, stál vedle mě a držel mě za ruku, ale prakticky vibroval na místě a já věděl, že chce běžet přede mnou. Ne že bych mu to dovolil. Sice se mu sice blíží tři roky, ale chůze pro něj byla stále ještě novinkou, takže jsem nechtěl, aby běžel.

„Měl by ses chovat slušně, Eddie,“ okřikl jsem ho jemně.

Nafoukl se na mě, ale přikývl a jeho malá ruka se pevně sevřela kolem mé.

Byl pátek večer a já ho vzal z domu na jídlo ven jako pozornost. Byl jsem příliš unavený a líný na to, abych vařil. Nedopřával jsem mu to často a měl jsem pocit, že si to zaslouží. Našel jsem poblíž volný stůl pro dva a zamířil přímo k němu, šel jsem pomalu, aby mi jeho krátké nohy stačily. Nejraději bych ho nesl, ale on se čím dál víc vzpíral chodit sám, pokud nebyl opravdu unavený.

„Sedni si tady a počkej na tátu, ano?“ řekl jsem mu, když jsem ho zvedl na sedačku a dřepla si, abych byl blíž jeho úrovni. Tvrdohlavě zavrtěl hlavou a já si povzdechl. „Počkej tady, ano? Prosím? Přinesu sem jídlo.“

Po krátkém upřeném pohledu se sesunul na sedadlo a přikývl.

„Dobře,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva neslyšel.

To mě přimělo k úsměvu. Nebylo snadné být svobodným otcem, ale snažil jsem se, jak nejlépe jsem uměl. Teď byl alespoň ochotný se mnou mluvit. Když přišel o mámu, střídavě plakal a mlčel, a to mi chvíli dělalo starosti. Pomalu se ale začínal otevírat.

Dal jsem mu pusu na čelo, pak jsem vstal a zamířil k pultu, abychom si objednali. Pořád jsem se na něj ohlížel, abych se ujistil, že zůstane tam, kde je. Seděl na židli bokem a celou dobu ze mě nespouštěl oči.

„Proč jsi to musela udělat, Coro?“ Zašeptal jsem si pro sebe.

„Prosím?“

Podíval jsem se na zaměstnankyně McDonaldu, která promluvila, a já s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Promiňte, mluvil jsem sám se sebou. Za jak dlouho bude moje objednávka hotová?“

„Jen minutku, pane. Chtěl byste se posadit a někdo vám ji přinese ke stolu?“

Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Pokud to nebude trvat dlouho, raději počkám.“

„Dobře, pane,“ oplatila mi úsměv.

V kapse mi zavibroval telefon a já ho vytáhl. Ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, že jde o práci. Protože jsem teď, když jsme byli jen my dva, musel se synem trávit víc času, práce mě začala unavovat. Kdysi dávno jsem byl chlap, který měl vždycky všechno pod kontrolou, ale můj život se v posledních několika měsících zvrtl.

Neobtěžoval jsem se telefon zvednout. Místo toho jsem ho přerušil a poslal zpátky textovou zprávu. Lidem v kanceláři jsem dal jasně najevo, že když v pátek odejdu z práce, jsem do pondělního rána mimo. Nechtěl jsem syna nechat jen tak s chůvou a předpokládat, že bude v pořádku. Od té doby, co přišel o matku, se ke mně víc upnul, jako by se bál, že ho taky opustím. Mluvil jsem s psycholožkou, která mi doporučila, abych se synem trávil víc času, a víkend byl pro mě příležitostí, abych to udělal.

Ozval se výkřik, pak se věci rozbily o podlahu a já vzhlédl.

„Ach, Edwarde,“ zasténal jsem si pod nosem.

Neodvrátil jsem pohled na dlouho, ale on sklouzl ze židle. Musel běžet ke mně a vrazil do mladé dívky, která si nesla jídlo ke stolu. Dostala svou objednávku, když jsem k ní přistoupil, ale teď už byla celá na podlaze a můj syn stál stranou se skloněnou hlavou, ruce sepnuté před sebou. Z několika metrů se mi zdálo, že se třese.

„Dejte mi chvilku,“ řekl jsem zaměstnankyni za pultem. Jen přikývla a zvědavě si ten rozruch prohlížela. Přešel jsem k ní a zvedl Edwarda. Zabořil mi obličej do ramene a já ho poplácal po zádech. Otočil jsem se k dívce. „Moc se za to omlouvám. Můj syn neviděl, kam jde. Jste v pořádku?“

Prohlédl jsem si ji, ale nezdálo se mi, že by byla zraněná. Jídlo měla všude po podlaze, ale to byl problém, o který se dalo snadno postarat.

„Ach, jsem… v pořádku,“ zamumlala. Pokusila se o úsměv, ale ten se jí na tváři třásl.

„Omlouvám se za to jídlo, můžu vám koupit další? Koneckonců to byla chyba mého syna a to je to nejmenší, co pro něj můžu udělat.“

Přikývla, vypadala trochu apatická, a následovala mě, když jsem se vrátil k pultu. Střelil jsem po ní zvědavým pohledem a přemýšlel, co s ní je, protože se chovala, jako by se něco dělo, a to něco velkého. Zajímalo mě, co to bylo.

„Díky za tohle,“ řekla a její hlas byl tak tichý, že bych ji možná neslyšel, kdyby bylo v místnosti víc lidí.

„To je v pořádku. Jak jsem řekl, chyba je na mé straně.“ Pokusil jsem se na ni usmát, ale ona se dívala dolů. Všiml jsem si, že se trochu třese, podobně jako můj syn. Otočil jsem se k zaměstnankyni. „Hm, můžete jí dát, co chce? Myslím, že do ní můj syn vrazil a ona upustila jídlo. Musím zaplatit i za úklid?“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl rychle a mávla rukou. „O rozlitou tekutinu se postaráme, byla to přece nehoda. Madam, můžete mi dát objednávku?“

Ustoupil jsem, když dívka postoupila dopředu a váhavě vyřkla objednávku. Střelila po mně pohledem, jako by se bála, že vezmu své slovo zpět a nechám ji za to zaplatit. Nechtěl jsem, aby si s tím dělala starosti, protože jsem to neměl v úmyslu. Zaměstnankyně zapsala její objednávku a já jsem si vzal účtenku. Když jsem to měl vyřízené a stále čekal na svou objednávku, obrátil jsem pozornost k synovi.

Malý Edward měl stále hlavu zabořenou v mém rameni, jako by se bál, že mu vynadám. Konejšivě jsem mu třel rukou po zádech a jemně vyslovil jeho přezdívku.

„Eddie? Můžeš se na mě na chvíli podívat?“

Jeho ruce na mé bundě napjaly a zavrtěl hlavou.

„Hej, kámo, no tak. To je v pořádku. Jen si s tebou chci chvíli popovídat.“

Po dalším přemlouvání konečně zvedl oči a ve tváři měl zkroušený výraz. Usmál jsem se a pohladil ho po hlavě.

„Já se na tebe nezlobím, jasný?“ řekl jsem tiše. „Ale řekl jsem ti, aby sis sedl a počkal na mě, ne?“

Pomalu přikývl.

„Tak proč jsi za mnou přišel? Měl jsi zůstat u stolu.“

Nahrbil se, sklopil oči a neodpověděl. Povzdechl jsem si. Byl bych radši, kdyby mluvil slovně. Nechtěl jsem, aby můj syn chodil k psychologovi; byl příliš malý na to, aby se tomu vystavoval. Místo toho jsem si promluvil s doktorem a ten mi poradil, jak mu pomoci. Už jsem věděl, že mluvit je pro něj dobré. Když jsem se na něco zeptal a on neodpověděl, tak to už tak dobré nebylo. Proto jsem se nedokázal přimět k tomu, abych se zlobil. To a také to, že se ode mě nejspíš nechtěl odloučit na příliš dlouho. Ale v žádném případě jsem nezvládl nést jeho i naši objednávku zpátky k našemu stolu.

Podíval jsem se na dívku a zaměstnankyni a pak jsem se s Edwardem vrátil k našemu stolu. Znovu jsem ho posadila na židli a doufal, že se tentokrát nepohne.

„Dej mi jen chvilku a já se vrátím s jídlem, ano, Eddie? Slib mi, že tu budeš sedět, dokud se nevrátím?“ Edward zaváhal. „Tak daleko přece nejedu, ne? Vidíš mě odsud,“ řekl jsem a ohlédl se k pultu. Pomalu přikývl. „Takže můžeš chvíli počkat. Nevadí to?“

Edward začal mluvit, když mu byl rok a několik měsíců. V době, kdy moje žena Cora zemřela, už mluvil docela dobře. Protože přestal mluvit a já jsem se svým synem netrávil tolik času jako Cora, nevěděl jsem, kolik toho ve svém věku chápe. Přinejmenším věděl, že se jeho máma už nevrátí, ale někdy, když jsem na něj mluvil, říkal jsem si, jestli jen nepředstírá, že rozumí.

Byla to moje chyba. Nevěděl jsem, jak se synem konverzovat, protože byl příliš malý. Kdyby byl jen o pár let starší…

Ale s tím jsem přece nemohl nic dělat, nebo ano?

„Dobře, tati,“ řekl.

Prudce jsem se nadechl. Jeho hlas byl hlasitější než předtím. A kdy mi naposledy řekl tati? Vzpomněl jsem si, že to bylo, když se probudil z noční můry a vplížil se do mého pokoje.

Usmál jsem se na něj, znovu ho políbil na čelo a pak se vrátil k pultu. Dívka tam stále byla, a když jsem k ní přistoupil, podívala se na mě.

Při dalším pohledu na ni jsem si uvědomil, že je mladá. Nejspíš ve věku střední školy. Také se zdálo, že je tu sama. Zamračil jsem se.

„Co dělá holka jako ty v pátek v noci venku, navíc v McDonaldu? Sama?“

Znovu jsem ji přejel pohledem. Že by ještě chodila na střední školu? Nebo nedávno skončila? Vypadala asi na osmnáct, oblečená v tričku, džínách a bundě, na nohou tenisky. Špinavé blond vlasy měla svázané dozadu z obličeje, rámovaly jí je malé pramínky. Měla krásné oči, tmavě modré. Všiml jsem si, že jsou červené.

Mladá, řekl jsem si, když jsem si začal všímat křivek pod jejím oblečením. Zvláštní.

„Měla jsem jen hlad,“ zamumlala a zamračila se na mě. „A přemýšlela jsem. Ne že by ti do toho něco bylo.“

Nevzal jsem si její chladný postoj k srdci, protože to byla pravda, že mi do toho nic není. Ale tuhle dívku jsem neznal. Proč by chodila přemýšlet do McDonaldu? Kdyby měla hlad, mohla si vzít jídlo s sebou, ale ona hledala místo k sezení, když do ní Edward vrazil a ona upustila jídlo.

„Promiňte, pane?“ zavolala zaměstnankyně. „Vaše jídlo už je připravené. Omlouváme se za zpoždění.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem a ulevilo se mi. Vytáhl jsem kartu a ujistil se, že mezi mnou a tou podivnou dívkou je nějaký odstup. „Snížíte nám oběma cenu objednávky, prosím?“

Zvedl jsem tác s jídlem, zatímco zaměstnankyně zpracovávala platbu. Pak jsem dostal svou kartu zpátky. Jednou jsem se na dívku ohlédl, když jsem se vracel ke stolu, kde na mě čekal můj syn.