RTD - 22. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryder

Musel jsem usnout, protože když jsem znovu otevřel oči, začalo svítat a oknem pronikalo první světlo nového dne. Posadil jsem se a protřel si oči.

Pak mi to došlo.

Byl jsem sám. Poprvé po několika měsících jsem se probudil bez Jade vedle sebe a cítil jsem se hrozně. Tohle jsem po zbytek života nechtěl. Od chvíle, kdy jsem okusil, jaké to je, když se probudím s úsměvem své ženy, s jejím měkkým tělem přitisknutým k mému, s jejím ranním dechem hřejícím na mé kůži, jsem se k tomu nemohl vrátit. Ne teď. Nikdy.

Svezl jsem se z postele a šel se vyčůrat do koupelny. Ani jsem si nestačil sundat boty, než jsem usnul. Rychlý pohled na hodinky a věděl jsem, že mám ještě čas, než se všichni ostatní probudí, abych se proplížil zpátky k Jade.

Nedbaje na to, že mám zmačkané oblečení, jsem se vydal zpátky do nového pokoje, kde jsem Jade nechal předešlou noc. Budu jí prosit, aby zůstala, padnu na kolena a budu prosit. Musela vidět, jak moc ji potřebuju.

Dveře se se skřípěním otevřely. Oknem dovnitř proudilo světlo a vrhalo na podlahu obrazce. Můj pohled se přesunul k posteli a očekával, že uvidím blonďaté vlasy rozhozené po polštáři.

Postel byla prázdná. Na přikrývkách nebyl ani záhyb.

Vyschlo mi v ústech a zrychlil se mi tep.

„Jade?“ Řekl jsem, když jsem strčila hlavu do dveří koupelny.

Prázdnější než prázdná. Všechny stopy po hovnech, která ženy používaly, byly pryč.

Oči mi padly na kus papíru, který ležel na Jadeině stole. Jak jsem ho mohl přehlédnout? Všechno ostatní z ní bylo pryč, až na ten vzkaz a medailonek ležící na papíře.

S těžkým srdcem jsem se dovlekla přes místnost, zvedla oba předměty a rychle si lístek prohlédla. Judeiným ženským rukopisem byla napsána slova, která mě úplně rozložila.

Svatba se ruší. Jsi z obliga.

Žaludek mi klesl, když jsem se palcem otřel o chladný drahý kov medailonu, který jsem jí dal, aby zpečetil naši lásku. Před několika hodinami ho měla moje žena na krku.

Opuštěný.

Stejně jako já.

Jak se věci mění během mrknutí oka. Před pár dny jsme byli na vrcholu blaha.

Díval jsem se do zrcadla a nasadil si medailonek na krk. Visel vedle stejného, který mi dala. Vnitřnosti se mi sevřely.

Tohle bylo v prdeli.

Když Jade souhlasila, že si mě vezme, rozhodla se, že chce místo prstenu na prstě něco, co bude nosit u srdce. Ty dva medailonky nikdy neměly viset na krku jedné osoby. Ale dokud jsem nenašel příležitost vrátit ten její tam, kam patří, byl jsem dočasným držitelem toho druhého medailonu. Ať jde do háje, jestli si Jade myslela, že se mě takhle snadno zbaví.

Byl jsem v tom na celý život.

Princezna měla zaplatit za to, že mě vystavila tomuhle utrpení. Jak kurva mohla čekat, že budu správně fungovat, když tam nebude? Byla mou nepopiratelnou součástí a já nemohl žít s dírou v srdci.

Ale povinnost volala. A vzpoura.