RK - 1. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

O 2 měsíce později…

 

"Catherine se bude vdávat," zaječí máma ve chvíli, když se můj zadek dotkne židle.

 

"Páni, to je vážně ... něco, mami. Podala bys mi bramborovou kaši?“

 

Po pravdě řečeno, jsem z kaše nadšená mnohem víc než ze zprávy o tom, že je má sestra zasnoubená.

 

Z druhého konce jídelního stolu táta stočí rty.

 

Dá se říct, že jsem po něm zdědila svůj sarkasmus.

 

Matka se zamračí. "Bože, Sawyer. Catherine je tvá sestra. Člověk by si myslel, že budeš schopná projevit trochu nadšení.“

 

Táta si posune brýle na nose a odkašle si. "Sawyer si nejspíš myslí to samé, co já. Catherine ještě ani nedokončila vysokou školu. Je příliš mladá na to, aby se vdávala.“ Jak pokračuje, jeho obličej olemují obavy. "Chodí s ním teprve, co? Tři, možná maximálně čtyři měsíce, a za tu dobu jsme se s ním setkali jen jednou. Měli by počkat ještě pár let, než se usadí.“

 

Matka nahodí přísný, Bůh ti žehnej úsměv na tváři. Je to úsměv, který většina žen z jihu vypiluje k dokonalosti, jakmile jim je dvanáct.

 

"Catherine letos promuje na zdravotní škole, Dane. Kromě toho si myslíš, že cílevědomí, inteligentní doktoři jako Marvin, podle tebe, budou čekat věčně, až bude dívka připravená na manželství?“

 

A je to tu.

 

Na druhou stranu, takhle spolu už dlouho nemluvili.

 

"Jestli ji miluje, tak počká." Otře si ústa ubrouskem. "Nechci se hádat, ale nechci, aby moje holčička – ani jedna z nich – udělala chybu a vzala si špatného muže."

 

Mám si povzdechne. "Ale prosím tě. Když jsme se brali, bylo mi sotva osmnáct.“

 

"Jo a podívej, jak to dopadlo." Z výrazu jeho tváře je jasné, že chce ta slova vzít zpět. "Nechtěl jsem -"

 

Přeruší ho, načechrá si tmavé vlasy a zaměří svou pozornost na mě. "Chce mít svatbu v Knightdale."

 

Něco mi říká, že to je spíše nápad mé mámy než Catherinin. Nejlegendárnější královna krásy v Severní Karolíně se nepochybně nemůže dočkat, až se všem doma pochlubí, že si její stejně krásná dcera, která se stane zdravotní sestrou, bere lékaře.

 

Místo konání svatby je však něco, s čím se dokážu smířit.

 

Už jsou to tři roky, co jsme opustili naše rodné město, a malé části mého já se stýská po jeho jednoduchosti.

 

"Skvělé." Strčím si do pusy plnou vidličku jídla a polknu. "Dej mi vědět, až vymyslí datum, abych si zařídila volno v práci."

 

Natáhnu se po misce s bramborovou kaší, abych si přidala, ale ona ji odsune z mého dosahu. "Třetí víkend v březnu."

 

"No, vzhledem k tomu, že mu to dám vědět rok napřed, neměl by s tím mít pan Gonzales problém."

 

Na druhou stranu, mohl.

 

Bůh ví, že můj šéf může být ... náročný. Neboť – ten muž je naprosto šílený. Ale taky dělá nejlepší kuře ve městě, takže většina lidí nastaví druhou tvář.

 

"Ne přespříští rok v březnu, hlupáčku," opraví mě máma. "Příští březen."

 

Táta se začne dusit pitím. "To je za necelých šest měsíců. Proč tak brzy?“

 

"Catherine má jarní prázdniny."

 

"Nezdá se ti to moc?"

 

Když její oči zbystří, dodám. "Já jen, že je v posledním ročníku zdravotní školy. Ty zkoušky, které musí na konci absolvovat, nejsou sranda. Pořádat svatbu během posledního semestru vysoké školy mi připadá trochu… “

 

"Šílené," vloží se do toho otec. "Sawyer má pravdu, Jolene. Tohle je moc. Plánováním téhle zatracené svatby se zničí, kdy se potřebuje soustředit na to, aby zvládla přednášky. Přednášky, které tuto rodinu stojí majlant a dostanou nás do chudobince.“

 

To je pravda. Už neobracíme každý desetník, který máme ... Začínáme obracet desetníky, které nemáme.

 

Podle telefonního rozhovoru, který jsem si tajně vyslechla tudle večer, jsou kreditní karty mých rodičů téměř vyčerpané.

 

Kvůli Catherine doufám, že Marvin pochází z bohaté rodiny a nabídne se, že to uhradí, protože upřímně netuším, jak zaplatí tuhle svatbu.

 

To je další důvod, proč je tak důležité, abych se dostala na vysokou s plným stipendiem.

 

Když příští rok odejdu, neutrpí tím jenom kostel mého strýce a dědečka, protože moje máma se bude muset sama starat o shánění peněz a darů – což jí, pravda, moc nejde – utrpí tím i mí rodiče.

 

To pro ně nechci.

 

Máma hodí ubrousek na talíř. "Catherine má průměr známek 2. Vede si dobře. Navíc pochybuji, že bude muset pracovat, až budou mít děti. Marvin ji opravdu miluje - “

 

"Miluje ji natolik, že neměl ani tolik slušnosti, aby mě požádal o její ruku?"

 

Och, do prdele.

 

Můj táta je obvykle povolný a klidný, ale jako všichni dobří otcové jsou i jeho dcery jeho světem a mají schopnost přimět ho, aby šel z nuly na šedesát.

 

To, že se Marvin nezeptal na svolení, než jí požádal o ruku, by většina jižanských tatínků považovala za urážku.

 

"Vlastně to udělal," prohlásí matka věcně.

 

"Cože?"

 

Podívá se dolů a napraví ubrus. " Před dvěma týdny nám zavolal a zeptal se, jestli mu dáme požehnání, aby požádal Catherine o ruku."

 

Chudák, vypadá, že se ze všech sil snaží nezvednout misku se zelenými fazolemi a nepřehodit ji přes kuchyň. "Proč jsi mi to neřekla?"

 

Mávne rukou. "Protože jsem věděla, že budeš mít výhrady a všechno jí zkazíš. Stejně jako jsi zničil všechno ostatní.“

 

Sakra. Snažím se ze všech sil být nestranná, když se rodiče hádají, ale nebylo to od ní správné, že mu něco tak důležitého neřekla.

 

Zdrcený výraz v jeho tváři, když vstane, zraní mé srdce. "Chápu."

 

Bez dalšího slova odejde z kuchyně.

 

O chvíli později uslyším zvuk jeho auta, které nastartuje. Jak ho znám, zamířil do své autodílny. Není to jen jeho práce – je to jeho šťastné místo.

 

Místo, kam jde, aby se od všeho odpoutal.

 

"Nedívej se na mě takhle, Sawyer."

 

Nemůžu si pomoct. Už tak je dost na hovno, když se navzájem ignorují, ale ještě víc na hovno je, když si ubližují.

 

"To nebylo správné, mami," zašeptám a táhnu vidličku zbývajícím jídlem na talíři. "Catherine je také jeho dcera."

 

Zdá se, že v poslední době na to hodně zapomíná.

 

Zalomí rukama. "Místo toho, abys nos strkala tam, kam nepatří, by ses měla soustředit na sebe."

 

Než se stihnu zeptat, co tím myslí, sykne: „Půjdeš za družičku.“

 

Hurá. Ne.

 

Cením si toho sentimentu a vůbec, ale se starší sestrou jsme si nikdy nebyly nijak zvlášť blízké. Nejenže je o pět let starší, ale navíc je to celá máma, co se týče vzhledu a lásky k soutěžím krásy a roztleskávání.

 

Nemohly bychom se lišit víc, i kdybychom se snažily.

 

Nejsem si úplně jistá, jak na to reagovat. "Ach ... hm. Vyřiď jí, že děkuji?“

 

Na její tváři se objeví frustrace. "Podívej, neříkám to abych tě urazila, ale vedle Catherine a jejích kamarádek budeš vyčnívat jako bolavý palek, jestli do svatby neshodíš pár kilo." Nabídne mi malý úsměv, který neudělá nic, aby zmírnil bolest. "Jen nechci, aby ses cítila trapně."

 

Ne, to ona se nechce cítit trapně.

 

Co si pamatuji, staví Catherine na piedestal, protože je krásná a štíhlá.

 

Zatímco já jsem byla tlustá dcera, za kterou se ne – tak - tajně stydí.

 

Naprosto ji ničí, že Jolene Churchová – královna skoro každé soutěže krásy v Severní Karolíně – vytvořila něco tak nedokonalého a ošklivého jako jsem já.

 

Naštěstí mi táta nikdy nedal pocítit, že bych byla chyba.

 

Vstanu od stolu a přejdu ke kredenci.

 

"Catherine mi pošle e-mailem s dietní plán, který bys podle nás měla vyzkoušet," informuje mě, když vyndám potravinovou folii. "Jedna její sestra ze sesterstva shodila za dva měsíce 10 kilo. Jsem si jistá, že pokud se toho budeš tentokrát držet, můžeš před svatbou shodit 20 kilo. Možná i víc.“

 

Možná na tom něco bude, protože představa, jak moje dokonala sestra a matka probírají dietní plány a kolik musím zhubnout, mi stačí k tomu, abych ztratila chuť k jídlu.

 

Rychle zabalím to, co zbylo z tátova talíře. "Dobře."

 

Je obvykle snazší s ní souhlasit než protestovat.

 

"Co to děláš?"

 

"Odnesu tátovi zbytek večeře."

 

"Sawyer, víš, že tyhle věci neříkám proto, abych tě zranila. Jen chci, abys byla zdravá. Víš stejně dobře jako já, že kdybys zhubla, cítila by ses mnohem líp.“

 

Možná. Ale taky bych se cítila líp, kdyby se mě naučila přijímat takovou, jaká jsem, místo, aby se ze mě snažila udělat něco, co chce ona.

 

"Jasně," zašeptám, protože jsem nikdy neměla odvahu se jí postavit.

 

Pravděpodobně proto, že v hloubi duše vím, že má pravdu.

 

Ne že bych si nebyla vědoma, že bych mohla shodit 20 kilo. Sakra, dokonce i víc, pokud se budeme řídit BMI tabulkou, ale to, jak mi neustále dává najevo, že nejsem dost dobrá, to nemůžu vystát.

 

Balancuji s talířem v jedné ruce a seberu klíče z pultu. "Za chvíli jsem zpátky."

 

Už jsem skoro u dveří, když se zastavím. Navzdory tomu, co si myslí o mé váze, je to pořád má matka a záleží mi na ní.

 

Nechci, aby si myslela, že když přinesu tátovi večeři, že mu dávám přednost před ní.

 

"Miluji tě."

 

Je tu dlouhá pauza ... a pak: „Měla bych začít s nádobím.“

 

Zklamání se mi v hrudi zaryje jako cihla.

 

Nevím, proč jsem si dělala naději, že mi to oplatí.

 

Nikdy to neudělá.