FG - 3. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Griff

Ani hluboká, pulzující bolest v jeho přetíženém koleni nedokázala ztlumit jeho nadšení, když jel domů.

Má družka! Našel jsem konečně svou družku!

Nikdy se neodvažoval doufat, že má jednoho opravdového druha, svou družku, jako normální měnič. Mnoho nocí probděl v obavách, že jeho dvě vnitřní zvířata znamenají, že má dvě oddělené družky – jednu pro lva a druhou pro orla. Co by se stalo, kdyby ho jeho lev zuřivě táhl k jedné ženě, zatímco jeho orel by ho stejně zuřivě táhl pryč…?

V nejtemnějších chvílích dokonce věřil, že žádnou družku nemá. Celý život o samotě by byl lepší než to, aby mu jeho mysl rvaly na kusy jeho rozhořčeně žárlivé šelmy.

Ale jak se ukázalo, jeho obavy byly neopodstatněné. Pro jednou se jeho lev a jeho orel dokonale shodli. Hayley byla jejich družka.

Hayley byla jeho družka.

A jaká to byla družka! Toužebně si povzdechl při pomyšlení na její sladkou kulatou tvář a nádherné křivky. Se svým synem v náručí vytvářela dokonalý obraz bujného, plodného ženství, takového, které v mužích vzbuzuje nejhlubší, nejprimitivnější touhu nárokovat si ho a chránit. Jemná, a přesto silná, něžná, a přesto divoká… tak nebojácná při obraně svého dítěte, a přesto tak sladce plachá, když šlo o ni samotnou.

Ze všech sil se snažil zůstat profesionálem, ale člověk by musel být hluchý, slepý a mrtvý, aby nereagoval na její kypré boky a plná ňadra. Přesto se začervenala a odvrátila pohled, když si všimla, že oceňuje její úžasné tělo. Ne jako žena, která o takovou pozornost nestojí, ale jako žena, která nevěří, že by se na ni někdo mohl dívat s touhou. Reagovala jako osoba, která si zvykla myslet na sebe jako na matku, a už zapomněla, že je také ženou.

Hořel touhou ji ukázat znovu tuhle její stránku. Pomalu a dlouze ji líbat na jemně zaoblená ramena, hladit ta bujná ňadra a palci dráždit jejich vztyčené špičky, zatímco…

Zavrtěl hlavou a zahnal takové myšlenky, protože bolest v rozkroku hrozila, že se vyrovná bolesti v jeho nemocné noze. Přinutil se soustředit na cestu, dokud jeho penis neochotně nepolevil. I když chtěl Hayley celou svou bytostí zvednout do náruče a odnést do své postele, nemohl.

Můžeme, opravil ho netrpělivě orel. Ona po nás touží stejně jako my po ní. Je to zřejmé z toho, jak se na nás dívala. Stačí ji přitisknout k sobě a…

Hloupý ptáku!, přerušil ho lev. Je to matka! Její první myšlenkou musí být vždycky její mládě. Musíme se k ní přibližovat pomalu, opatrně, abychom si získali její důvěru. Musíme jí ukázat, že jí ani mláděti nechceme ublížit.

Jeho orel podrážděně cvakl zobákem. Samozřejmě, že si jejího mláděte budeme vážit jako vlastního. O tom by ona nepochybovala, nebýt tebe, ty prokletá kočko. Je ostražitá jen proto, že cítí tvou divokou kočičí povahu…

DOST! Griff vnitřně zařval a skočil mezi své dvě vnitřní šelmy, které si šly po krku. Palčivá bolest mu rozťala lebku, lví drápy a orlí pařáty se mu zabořily do duše.

Zatnul zuby, odbočil ke krajnici a nevšímal si otráveného troubení aut jedoucích za ním kvůli prudkému manévru. Bezpečně zaparkoval, soustředil se na dýchání a snažil se potlačit divokou energii, která mu proudila v žilách. Ruce sevřel na volantu. Kůže mu připadala horká a napjatá, špatně natažená na kostech…

Tady ne! Teď ne!

V zoufalství se soustředil na vzpomínku na Hayleyin plachý úsměv a hřejivé hnědé oči. Soustředil se na to, jak se díky ní cítil, na tom, na čem se jeho vnitřní šelmy shodly – na potřebě chránit ji až do morku kostí, na ohni, který mu zažehla v krvi, na hladu po jejích dotecích a na všepohlcující touze být s ní.

Fungovalo to. Sotva se tomu odvážil uvěřit, ale jeho vnitřní šelmy se uklidnily, přitahovány zpět do nespokojeného souladu přemožené instinkty, které v něm vyvolávala jejich družka. Jeho lev se stále pohyboval a vrčel, orel stále mával křídly a zlostně zíral na kočku, ale alespoň jejich spor utichl a už jimi nebyl zmítán.

Roztřeseně se nadechl a bolestivě si narovnal křečovitě sevřené prsty. Než znovu nastartoval, prohnul si ramena a krk a uvolnil si zauzlené svaly. Vyjel zpátky na silnici, s úlevou a údivem, že se mu podařilo vyhnout se plnohodnotnému boji mezi vnitřními bestiemi.

Jestli na ně Hayley působí takhle, možná bych jí měl říct, co pro mě znamená. Spíš dřív než později.

To ale neuděláš, zavrčel mu lev v hloubi duše. Souhlasíš se mnou.

Griff vydal nezávazný zvuk, nechtěl svého orla provokovat tím, že by se příliš jasně postavil na stranu svého lva. Ale byla to pravda. Bez ohledu na svou osobní situaci musel myslet na to, co je pro ni nejlepší. A co je nejlepší pro Dannyho.

Z Dannyho roztomilé, srdcervoucí dychtivosti získat si jeho uznání si byl jistý, že ten malý chlapec vůbec nikdy neměl žádný otcovský vzor. Hayley a Danny spolu byli sami, jen oni dva, už velmi dlouho. Ale přes všechnu jejich zjevnou oddanost jeden druhému zůstávala v Dannyho duši tajná, hladová díra. Toužil tuto mezeru zaplnit, téměř stejně jako toužil zacelit odpovídající ránu v jejím srdci.

Ale kdyby to udělal… jen by jim připravil budoucí bolest.

Pokrčil rameny a zatlačil své nesplnitelné touhy do malé zapečetěné schránky v zadní části mysli. Odmítal dopustit, aby mu bezútěšná realita budoucnosti zkazila radost ze setkání s jeho družkou. Přinutil se soustředit na to, co může udělat pro svou družku a jejího syna, a ne na to, co by chtěl udělat.

Můžu být Hayleyin přítel. Můžu být Dannyho alfou. Můžu jim pomáhat, podporovat je, starat se o ně… alespoň prozatím. To je víc, než jsem si kdy myslel, že budu mít. Bude to muset stačit.

Jeho orel i lev se na protest rozštěkali, ale on jejich námitky přešel. Hayley a Dannyho už před chvílí dokázal opustit. Nehodlal jim oběma znovu zlomit srdce.

To by nebyl o nic lepší než její bývalý.

Jestli toho Reinera Ljonssona někdy potkáme, zavrčeli jeho lev a orel v jednom, donutíme ho trpět za to, co udělal naší družce a jejímu synovi.

„Aspoň v něčem se všichni shodneme,“ řekl si v duchu, když vjížděl na příjezdovou cestu.

Jeho dům byl jen malý polorozpadlý – dvojdomek, jak by ho nazvala Hayley, pomyslel si s lehkým úsměvem, když si vzpomněl na její americký přízvuk – ale pořád byl jeho. Jeho hnízdo, jeho doupě. Jeho lev i orel si oddechli, že jsou zase na svém známém území.

Okamžitě poznal, že John už je doma, a to jak podle obrovského páru zablácených bot úhledně vyrovnaných na rohožce, tak podle zvuku hučení vycházejícího z kuchyně. Ne že by většina lidí poznala ten zvláštní zvuk jako „hučení“. Znělo to spíš jako uvolněný, přátelský rozhovor dvojice basu s občasnými poznámkami proplouvající velryby.

Griff se ušklíbl, protože tu melodii poznal. John uklízel.

Spousta lidí si při domácích pracích broukala. U Johna se dalo přesně říct, které domácí práce dělá… i když ne to, co jiného dělá ve stejnou dobu.

Griff vystrčil hlavu ze dveří kuchyně. Jistě, John myl nádobí. To znamenalo, že stál u sporáku, míchal pánev a broukal si, zatímco šest stop za ním plovoucí koule vody pilně oplachovala hromadu talířů ve dřezu.

Život s mořským drakem měl rozhodně své světlé chvilky.

„Víš,“ poznamenal a opřel se o rám dveří, „my taky máme myčku nádobí.“

„Myčka nádobí moc rozkazuje.“ Johnův hluboký mentální hlas se ozýval v Griffově hlavě. Obrovský měnič se ve svém hučení nezastavil a dál udržoval kontrolu nad vodou, která pilně myla talíře. „Její tón hlasu je příliš příkrý. Raději bych vodu požádal o pomoc zdvořile.“

Griff nikdy nepřišel na to, proč jeho dvě vnitřní zvířata znamenají, že s ním mýtičtí měniči jako John mohou telepaticky komunikovat, ale hodilo se to. Samozřejmě by bylo ještě šikovnější, kdyby tak mohl mluvit i s měniči jeho druhu, ale on nemohl posílat myšlenky ani na kolegy lvy nebo orly. Když se o to pokusil, jeho vlastní mentální hlas z něj vyšel jen jako zdvojená nesouvislá změť, spíš jako křik dvou lidí v jeskyni s ozvěnou.

„No, myslím, že bych měl být vděčný, že alespoň schvaluješ chování sprchy,“ řekl nahlas. „O záchodu ani nemluvě. Omlouvám se za zpoždění, zdržel jsem se. Všechno je pod kontrolou?“

„Myslím, že jsem tentokrát správně opekl rybu.“ Z Johnova telepatického tónu vyzařovalo spokojené zadostiučinění. „Zvenčí je teď sice černá, ale ten ošklivý stroj ve stropě na mě ještě nezakřičel. Takhle se to lidem líbí, že?“

„Mně to voní jako by to už bylo hotové.“ Vlastně už bylo víc než hotovo, ale John alespoň tentokrát nespustil detektor kouře. Podle Johnových měřítek se to počítalo za kulinářský triumf. Griff ho poplácal po rameni, musel se k němu natáhnout. „Dobrá práce. Vypadá to výborně.“

Byla to mírná nadsázka, ale on ho rád povzbuzoval. A John na tom byl úžasně, vzhledem k tomu, že ještě před rokem byl v celé problematice „vaření“ úplný nováček.

Nebo také pro něj byla zcela nová věc „oheň“. Většina Johnových druhů strávila celý svůj život v podobě mořského draka na dně oceánu. Něco jako život na souši jim byl naprosto cizí.

Stejně jako rozdíl mezi „ovocem“ a „zeleninou“, pomyslel si a prohlížel si vařící hrnec s něčím, co podezřele vonělo jako směs na kostičky nakrájené mrkve a jablka. No dobře, aspoň o trochu to musí být jedlejší, než ten banánovo-tuňákový nákyp z minulého týdne.

„Měl jsi dobrý den?“ zeptal se Johna a začal prostírat stůl. „Co se stalo s tou autonehodou, ke které jsem vás všechny poslal?“

Voda zurčící ve dřezu utichla, když John přestal hučet. Jeho široké čelo se zamyšleně svraštilo. „Pohádal jsem se s mrakem,“ řekl nahlas svým hlubokým hlasem s podivným přízvukem. „Voda urazila nezvykle dlouhou cestu a chtěla pokračovat v cestě. Nakonec se mi ji ale podařilo přesvědčit, aby ochutnala anglickou půdu.“

Griff potlačil smích. Přestože s ním John žil už téměř rok, mořský drak ho svým jedinečným pohledem stále dokázal překvapit. „Tím dotazem jsem myslel to, co se stalo s těmi uvězněnými lidmi,“ vysvětlil trpělivě.

„Ah...“ John zavrtěl hlavou a zlaté přívěsky zapletené do jeho dlouhých indigových vlasů se při tom pohybu vzájemně rozezněly. „Ano, všechny jsme je zachránili. Nedošlo k žádným vážným zraněním. Plameny jsme porazili snadno, bez větších nároků na naše schopnosti.“

Johnův hlas zněl mírně zklamaně. Na druhou stranu, jednou Griffovi řekl, že doslovný překlad slova „hezký den“ v jeho jazyce zní „ať tě těžce zkouší důstojní protivníci“, což o mořských dracích vypovídá strašně moc.

„A ty?“ John se zeptal trochu váhavě. „Taky jsi měl… produktivní den?“

Johnův stoický, ovládaný obličej byl pro většinu lidí těžko čitelný, ale pro Griffovy orlí oči byl mořský drak otevřenou knihou. John si dělal starosti, aby se necítil méněcenný. Koneckonců, Johnova práce zahrnovala nabíhání do pekla a zachraňování životů. Griff naproti tomu musel zvedat telefony.

Ocenil Johnův takt, ale pro jednou nebylo bolestné srovnávat jejich dny. „Docela dobrý,“ řekl nenuceně. „Vyřizoval jsem hovory. Vysílal jsem hasičské týmy. Našel jsem svou družku.“

Johnova kuchyňská lopatka s plácnutím dopadla na zem, když se mořský drak otočil a zadíval se na něj.

„To je vlastně legrační příběh.“ Griff upustil od svého předstíraného nenuceného tónu a nedokázal potlačit široký úsměv. „Zavolala hasiče a…“

Dál už se nedostal, než mu z plic vyprchal všechen vzduch, když ho John sevřel v objetí praskajícím v kostech. Z úst měniče mořského draka se vyvalil vzrušený příval zvuků, jako by celá dechová sekce měla večírek.

„Nerozumím, Johne!“ Griffovi se sotva podařilo dostat ze sebe. Sám nebyl žádný mrňous, ale John ho přesto dokázal zvednout ze země. „Já nemluvím jazykem mořského draka, pamatuješ?“

John neochotně přešel zpátky do srozumitelné řeči, i když stále ještě napůl prozpěvoval svá slova vzrušením. „Ale tohle je skvělá zpráva, můj přísežný bratře! Kde je? Proč jsi ji nepřivedl s sebou? Ach!“ Náhle ho postavil zpátky na nohy a přes jeho přešťastný výraz přešel lehký stín. „Samozřejmě, rozumím. Okamžitě si sbalím své poklady.“

„Páni!“ Chytil Johna za paži, když se mořský drak otočil ke dveřím. „Počkej, jak to myslíš, sbalit? Vždyť nemusíš nikam chodit.“

John zakroutil hlavou na stranu. „Jistě si přeješ soukromí pro sebe a svou družku, ne?“

Griffovi se při pomyšlení na Hayley v jeho domě rozproudila krev. V jeho posteli. „Ani nevíš, jak moc si to přeji.“ Nemohl si pomoct, aby si toužebně nevzdychl. „Bohužel tvé stěhování nejspíš nebude nutné.“

John na něj zamrkal. „Ale… je to tvoje družka. Nepřestěhuje se okamžitě do tvého teritoria?“

„Lichotí mi, že si myslíš, že pracuji tak rychle. Ale ne, samozřejmě že ne. Potkal jsem ji teprve dnes odpoledne, Johne!“

„Ale ona je tvoje družka,“ zopakoval John a zněl naprosto zmateně. „Vy jste se přece poznali. Jak je možné, že jste se už nespářili?“

Teď byl na řadě Griff, aby zamrkal. „Takhle to u tvého lidu funguje? Potkáš svého druha a hned se, ehm, spáříš?“

„Samozřejmě,“ řekl John a vypadal stejně nechápavě jako Griff. „U vás suchozemských měničů to takhle nefunguje?“

„Bohužel ne. I když musím uznat, že tvůj způsob zní docela lákavě.“ Zavrtěl hlavou a trochu Johnovi záviděl. Musí to být příjemné, žít v kultuře, kde všichni vědí o měničích a jejich družkách a chápou ohromující sílu tohoto okamžitého pouta. „U nás je to složitější.“

John také zavrtěl hlavou. „Lidé. Nikdy vám nebudu rozumět. Jsi si jistý, že nad tím nepřemýšlíš moc, můj přísežný bratře? Pokud si vzpomínám, Dai a Chase své svazky konzumovali s patřičnou rychlostí, když potkali své družky.“

Griff po něm střelil vyrovnaným pohledem. „Vážně mi chceš naznačit, že si mám vzít Chase za vzor v romantických záležitostech? Nebo dokonce Daie?“ Jmenovaní hasiči byli dole v hospodě stále terčem dobromyslného popichování kvůli směšným problémům, které si způsobili při namlouvání svých družek.

Johnovi se zkřivil koutek úst. „Hmm. Možná ne. Ale stejně…“

„Jsou tu komplikace,“ přerušil ho. Jeho přepracované koleno hrozilo, že brzy povolí. Posadil se proto na jednu z kuchyňských židlí a s námahou si protáhl nemocnou nohu. „Ne všechny jsou také na mé straně. Má malého syna, víš?“

„Takže je plodná,“ řekl John uznale, když se otočil, aby sebral zapomenuté talíře s jídlem. Posunul jeden před Griffa a také se posadil, přičemž měl trochu problém vměstnat svou dvoumetrovou postavu za stůl. „Proč by to ale měla být komplikace? Pokud…“ Jeho výraz se náhle změnil v chápavý smutek. „Ach, přísežný bratře. Otec ještě žije? Je s ním stále spojena?“

„Myslíš v manželství? Ne, ten už se na ní vykašlal.“ Griff potlačil zavrčení při pomyšlení na Dannyho bezcenného takzvaného otce. Jestli se mi někdy dostane do rukou…

John se opět tvářil ztraceně. „Takže… pořád truchlí po svém bývalém partnerovi? Ušlechtilý cit, samozřejmě, ale jistě by spojení s jejím jediným pravým druhem ten smutek zmírnilo?“

Griff se opřel lokty o stůl a přemýšlel o měniči mořského draka na druhé straně stolu. „Tohle je jeden z těch případů, kdy vedeme dva úplně odlišné rozhovory, že?“

John se sytě, zničujícím způsobem zasmál. „Skutečně se zdá, že jsme se doplavali ke kulturnímu nedorozumění.“ Zvedl vidličku. „Možná bys měl vysvětlit, jak mohou mít lidské ženy děti bez otců.“

„Opravdu u vás mezi lidmi chybějí otcové?“ Na Johnův nechápavý pohled Griff upřesnil: „Když muž nechce převzít zodpovědnost za své dítě, tak s ním odmítá mít cokoli společného.“

John ze sebe vychrlil krátkou, tichou větu ve svém jazyce, vlnící se arpeggio šoku a znechucení. „Ne,“ řekl a přešel zpět do angličtiny. „To nemáme.“

„Hm, kéž bych mohl dýchat pod vodou. Čím víc se o nich dozvídám, tím lákavěji zní váš národ. Každopádně se to stalo Hayley. Ten parchant ji přivedl do jiného stavu a pak ji opustil. Taky to byl měnič. Stejně jako ten kluk, jak se ukázalo.“

John pomalu zavrtěl hlavou. „Začínám chápat, co myslíš těmi komplikacemi. Takže tvoje družka je teď vůči mužům ostražitá, když ji krutě zradil tenhle, tenhle…“ Vydal zvuk trochu podobný rozzlobené tubě, zřejmě nenašel v angličtině dostatečně silnou urážku. „No. Nebuď sklíčený, přísežný bratře. O tvých šlechetných činech složím velkou baladu! Až ji uslyší, její srdce ti poplave přímo do dlaní.“

Dobrý bože, on to opravdu myslí vážně. „Ach, to je… velmi velkorysá nabídka. Ale zbytečná. Nehodlám se s ní pářit. Nemyslím právě teď. Ale nikdy.“

John na něj zíral, jako by mu oznámil svůj úmysl přestat dýchat. „To přece nemůžeš myslet vážně, přísežný bratře. Roztrháš si duši na kusy, jestli se pokusíš odmítnout svou družku.“

„Raději já než ona.“ Gestem si ukázal na nohu. „Přemýšlej o tom, Johne. Co jí tak asi můžu nabídnout?“

Johnovy modré oči potemněly, když pochopil, co tím myslí. „Myslím, že jí můžeš nabídnout totéž, co může každý muž nabídnout své družce,“ řekl důrazně a každé slovo znělo jako klarionové volání loveckého rohu. „Navždy, bezvýhradně, dokud vám bude bít srdce.“

„Ty velký měkký otupělče,“ řekl Griff láskyplně. „Není divu, že dokážeš okouzlit i déšť z nebe. Ale já nejsem mráček a ty mě neokouzlíš hezkými slovy. Nebudu se s ní pářit.“ Zvedl ruku, když John otevřel ústa, čímž ho předešel. „A to je konečné slovo.“

Uvidíme, zašeptal jeho orel… a Griff se zachvěl nad chladnou hrozbou v jeho hlase.