RK - 20. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

"Cítíš se dobře?"

 

Oakleyho hlas mě probudí a já vyskočím. "Co? Teda, jo.“ Poté, co se ujistím, že jsem mu neposlintala celý kuchyňský stůl, zvednu studijní list, který jsem mu připravila. "Kde jsme to byli?"

 

"Chystali jsme přeplánovat zítřek. Až se trochu vyspíš.“

 

"Na tom nebude záležet," zamumlám, než se zastavím.

 

Mezi školou, prací, domácími úkoly, doučováním Oakleyho, záležitostmi v kostele a stále nevyřešenou přijímací esejí jsem v pěkném průseru.

 

Udělá obličej. "Co tím myslíš?"

 

"Nic."

 

Poslední, co chci, je, aby se Oakley cítil provinile. Nabídla jsem mu doučování a nevzdávám to. Potřebuje mě.

 

A já ... Potřebuji, aby den měl o 10 hodin víc a měsíční dávku spánku.

 

Dloubu se v kůžičce na nehtu a přemýšlím, jestli bych ho o to měla požádat, nebo ne.

 

Trochu jsem si o tom něco zjistila a Adderall je pro lidi bezpečný v terapeutických dávkách.

 

Uznávám, nejsem doktor, ale moje sestra je skoro zdravotní sestra, a když jsem jí zavolala a zeptala se jí – pod záminkou, že se ptám za svého přítele -, jestli je jeho užívání jednou týdně nebo tak nějak na studium zabije, řekla, že ne.

 

Jediný problém je, že nevím, od koho to mám získat. Luis řekl, že někoho zná, ale nevím, kdo to je.

 

Může to být kdokoli a potenciálně mi může prodat cokoli.

 

Chci na to jít chytře a získat to od někoho, komu věřím.

 

Vzhledem k tomu, že Oakley prodává drogy ... je to ideální člověk, kterého se zeptat.

 

Zavrtím se, vstanu ze židle a začnu přecházet kolem. "Oakley?"

 

Zvedne obočí. "Jo?"

 

"Chci tě požádat o laskavost, ale potřebuji, abys mi slíbil, že to zůstane mezi námi a nebudeš mě soudit."

 

Opře se o židli a poškrábe se na bradě. "Mluvíš s klukem, který prodává drogy, šukal svou nevlastní matku, líbal se se sestřenici a málem ..." Hlas se mu zadrhne a zavrtí hlavou. "To je jedno. Co se snažím říct je – že já jsem ten poslední, kdo by tě měl soudit. Tvoje tajemství jsou u mě v bezpečí, skrčku.“

 

Došlo mi, že budou, ale není na škodu mít nějakou extra jistotu. "Dobře."

 

Přiblíží si sklenici s limonádou ke rtům. "Takže, o jakou laskavost jde?"

 

"Doufala jsem, že mi seženeš drogy."

 

Z úst a nosu mu vystřelí soda.

 

"Cože?" kašle.

 

Popadnu z pultu roli papírových utěrek a podám mu je. "Ne drogy jako „drogy“. Adderall.“

 

Oči se mu rozšíří zmatkem. "Léky na ADHD?" /porucha pozornosti s hyperaktivitou/

 

"Jo."

 

Otře stůl. "Proč?"

 

"Potřebuji je na učení." Než mi stihne navrhnout, abych ho přestala doučovat, dodám: „Snažím se dostat na Duke’s Heart na stipendium. Ale abych to dokázala, musím mít perfektní známky a taky přijímací esej. Potřebuju jen trochu povzbudit.“

 

Přikývne na znamení pochopení. "Zeptám se Lokiho, jestli má nějaký ve svém arzenálu. Dám ti vědět do konce týdne.“

 

Tvář mi poklesne. Je úterý.

 

"Ach."

 

"Co se děje?"

 

"Je nějaká možnost, aby to bylo dřív? Do pátku musím odevzdat esej.“

 

"Opravdu jsi neměla čekat do poslední chvíle."

 

Bylo by vtipný, jak mi Oakley přednáší o organizování času a odevzdání úkolu včas, kdyby to nebyla pravda.

 

"Máš pravdu." Vzpomenu si, že je na suchu a dodám: „Můžu ti zaplatit trochu navíc, abys to uspíšil.“

 

Mávne rukou. "Ne. Je to na mě. To je to nejmenší, co můžu udělat, když mě doučuješ zadarmo a tak.“

 

"Jsi si jistý? Protože jsem tvé zásoby vyhodila do kanálu a - “

 

"Jo, já vím." Vstane. "Ale oceňuju, že jsi to napravila. Loki se chystal ztratit nervy.“

 

Netuším, o čem to mluví. "Napravila? Jak to myslíš?"

 

Podívá se na mě, jako bych mu právě oznámila, že Santa a zubní víla nejenže existují, ale mají spolu děti. "Před pár dny jsi mi na prahu nechala obálku se dvěma tácy."

 

Co to řekl? "Uh. Ne, nenechala.“

 

"Ale ano, nechala."

 

Očividně mě napoprvé neslyšel. "Uh. Ne, nenechala.“

 

"Uh. Ano, nech - “

 

"Vypadám snad, že se mi někde válí dva tácy, Oakley?"

 

"Ne, ale ..." Z tváře mu vyprchá barva. "Do hajzlu." Máchne prstem. "Slíbila jsi, že to nikomu neřekneš."

 

Zvednu ruce. "Neřekla. Přísahám." V tu chvíli mi to dojde. "Ale jistý člověk nás ten večer na parkovišti slyšel, jak si povídáme, pamatuješ? Jistý člověk, kterému na tobě záleží a který by nechtěl, aby se ti stalo něco zlého.“

 

Věděla jsem, že Cole je dobrý člověk.

 

Zamumlá další kletbu. "Jo, Cole s dvěma tácy dává sakra větší smysl." Podívá se na mě. "Bez urážky."

 

Sakra, je to pravda. Cole je zazobaný.

 

"V pohodě."

 

Promne si čelist. "Kurva."

 

"Co?"

 

"Myslíš, že to řekne Jacemu?"

 

Upřímně nemám tušení. "Nevím, proč by to dělal. Ne, pokud mu k tomu nedáš důvod.“

 

"Jo, máš pravdu. Cole není ten typ, který by někoho prásknul. “ Povzdechne si. "Ale musím mu to vrátit." Vstane. "Možná to bude vyžadovat měsíc nebo dva práce pro Lokiho."

 

A je to tady. "Přísahal jsi -"

 

Zazvoní mu telefon a podívá se na něj. "Vydrž chvilku. Musím pomoct ledovému muži.“

 

Hádám, že to je kód pro něco, co souvisí s drogami. "Lokimu?"

 

Přistoupí k ledničce a otevře mrazák. "Ne." Vytáhne velký pytel ledu. "Budu hned zpátky."

 

Rychlejší než blesk, odběhne.

 

Zamrznu, když si všimnu času na jeho mikrovlnce. "Sakra."

 

Musela jsem chvíli spát, protože za patnáct minut musím být v práci.

 

"Všechno v pořádku?" Zeptá se Oakley, když se vrátí dovnitř.

 

Spěšně sbírám své věci a strkám je do tašky s knihami. "Jestli hned neodejdu, přijdu pozdě do práce."

 

"Aha."

 

Přehodím si batoh přes rameno. "Vyhovuje ti pátek po škole?"

 

"Jo. Chceš se sejít znova tady?“

 

Chystám se říct ano, ale pak si vzpomenu, že mám schůzku studentské rady a po ní směnu v práci. "Můžeme se sejít v knihovně po mé schůzi studentské rady? Budu mít hodinu volno, než budu muset jít do práce. Bude jednodušší, když se sejdeme tam, než abychom jeli sem.“

 

Dá si jointa do úst a zapálí si. "Rozumím, skrčku."

 

S tím mu zamávám a vyrazím ze dveří.

 

Jdu po cestičce, když mě něco zaujme a já se zastavím.

 

Covingtonovi mají na zahradě do země zabudovaný velký extravagantní bazén.

 

Z důvodů, které jsou mimo mě, je tam však dvoumetrový fotbalista nacpaný v něčem, co vypadá jako nějaký dětský bazén.

 

"Víš, že vedle tebe je verze pro dospělé, že?" Zmíním se, když ho míjím.

 

Teprve pak si uvědomím, že Coleův dětský bazén je naplněn ledovou vodou a on se třese.

 

"Svatá dobroto. Co je to s tebou? Zbláznil ses?"

 

Couvnu a natáhnu se po jeho ruce, ale on ji odmítne.

 

"Tohle dělám po každém tréninku. Pomáhá to snížit otok,“ řekne skrz cvakající zuby.

 

Svraštím obličej. "Opravdu tě to tak bolí?"

 

Zatančí obočím. "Když řeknu ano, políbíš to, abych se cítil líp?"

 

Ne, do toho nejdu. "Užij si zbytek koupele."

 

"Bude to vypadat divně, když nebudu flirtovat se svou přítelkyní, takže ti radím, abys našla způsob, jak to vyřešit, Pánbíčkářko."

 

Ježíši, pomoz mi.

 

"Promiň, ale nezmrzl ti z toho ledu mozek? Kdy jsem souhlasila, že budu tvoje přítelkyně?“

 

Pokrčí rameny. "Neřekla jsi ne."

 

"Taky si nevzpomínám, že bych řekla ano."

 

Čelist mu cukne. "Ty-"

 

Přeruší ho zvuk mého vyzvánějícího telefonu.

 

Zakleji, když uvidím, jak na obrazovce bliká jméno mého šéfa.

 

Zvednu prst abych ho umlčela. "Zdravím, pane Gonzalesi. Co se děje?"

 

"Potřebuji, abys dnes přišla dřív."

 

Zamrkám. "Směna mi začíná za patnáct minut."

 

"Já vím, ale říkal jsem si, že když ti zavolám dřív, tak to možná jednou stihneš."

 

I když to nerada přiznávám, má pravdu. Moje poslední výsledky nejsou zrovna nejlepší. Jen minulý týden jsem dvakrát přišla pozdě do práce.

 

"Už jdu. Budu tam brzy.“

 

Uslyším, jak tleskne rukama. "Ándale, muchacha[1]."

 

Pak zavěsí.

 

Nějak moc drzý, ne?

 

Protáhnu se kolem Colea. "To byl můj šéf. Musím jít."

---

[1] Tak pojďme, děvče