DB#3 - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Calisto musel sebrat každou špetku své vůle, aby nechal Emmu v ložnici s lékařem samotnou. Ten muž byl lékařem, kterého měla rodina Doanti pro případ nouze, kdy nebyli ochotní jet do nemocnice, aby se událost nedostala do záznamu.

Ne, že by Calistovi vadilo, pokud by se Affonsovo zneužívání Emmy dostalo na světlo světa, pokud by to chtěli udělat, ale věděl, že ona by si to nepřála. Stačilo, že se stala boxovacím pytlem pro pěsti svého bastardského manžela, zatímco se snažila chránit Calistova syna a zabránit Affonsovi chlapce jí sebrat. Nechtěla, aby se jí lidé dotýkali a aby se jí vyptávali.

Prosím, přines mi ho zpátky. Všechny ty měsíce jsem dělala všechno, co jsem mohla. Nedopusť, aby mi ho Affonso vzal, Cale.

Calista bolelo srdce, ale oheň, který se v hloubi jeho duše začínal vymykat kontrole, byl mnohem horší. Bylo to už dávno, co cítil takovou zuřivost - takovou, která doslova nemohla být uzavřena zpátky, aniž by přitom vypustil nějaké násilí.

Affonso mu lhal celé měsíce - ne, celé roky. Calisto byl konečně v pozici, kdy mohl zastavit zneužívání, manipulaci a otrávené způsoby toho člověka.

Tentokrát ho však dotlačil příliš daleko.

Calisto to teď viděl. Nebylo to tak, jak zpětné pohledy fungovaly vždy?

Bůh věděl, že Emma během celého těhotenství udělala vše, co mohla, aby udržela jeho syna v bezpečí před Affonsovými špinavostmi. Zas a znovu Calistovi lhala, jednoduše proto, že nemohla vymyslet způsob, jak mu říct pravdu, a zároveň přitom udržet sebe, své dítě i Calista naživu.

I když Calisto věděl, že existovalo chytřejší řešení, ale jeho potřeba pomsty převážila. Byla cesta, kdy mohl donutit Affonsa dostat se do kouta a vzít si to, co bylo právem jeho.

Teď byl Calisto bez svého dítěte. Vzhledem k tomu, že jeho syn byl s tím, s kým byl, byl v té nejnebezpečnější pozici. Calisto až příliš dobře věděl, co by Affonso udělal někomu, kdo by pomyslel na to, že mu zkříží cestu, nebo ještě hůř, co by udělal něčemu, co by si chtěl udržet, pokud by věřil tomu, že by mu to někdo možná mohl vzít.

Kdysi tě miloval, zašeptala jedna jeho část.

Calisto věděl, že to byla pravda, i když to nenáviděl. Affonso ho miloval – nepochybně sobecky a nezdravě - ale ano, dělal to.

I tak v tom nebyl žádný rozdíl.

Calisto skončil s hraním Affonsových her.

Vezme si svého syna – svůj život - zpátky.

„Calisto?“

Calisto se při zvuku nového hlasu otočil na patě a ocitl se tváří v tvář Wolfu Puzzovi. On byl tím jediným mužem v rodině Donati, se kterým Calisto udržoval kontakt v době, kdy poté, co získal zpátky svou paměť, zmizel z dohledu. Calisto Wolfovi věřil, ale nevěřil mnoha dalším mužům rodiny Donati.

„Dostal jsem se sem tak rychle, jak jsem jen mohl,“ řekl Wolf.

„V pohodě - doktor stále dělá svou práci.“

Wolf se zamračil a podíval se ke dveřím ložnice. „Je v pořádku?“

„Plná pohmožděnin a vyděšená, ale vyřeším jednu věc po druhé. Právě teď je tou hlavní věcí, kterou musím vyřešit, dostat pro ni zpátky Crosse.“

A pro sebe.

„Ty to zvládneš. Cale… zmlátit ji je věc, se kterou nikdo nebude v pořádku. Ale nemůžeš nutit muže vzdát se svého dítěte.“

Až na to, že to nebylo Affonsovo dítě.

Cross byl Calistův chlapec - vždycky zkurveně bude.

Calisto těžce polkl, protože věděl, že to bylo teď nebo nikdy. Potřeboval si připravit budoucnost jako boss Donati. Neexistovala žádná jiná možnost, než zaujmout to místo, protože jinak by za to, co měl v plánu s Affonsem udělat, riskoval trest od jiného muže.

Ale ještě horší, než to bylo pomyšlení, že by Calista a jeho rozhodnutí znovu ovládal někdo jiný.

Affonso to už dělal víc než dost.

Calisto se odmítal v Cosa Nostra zodpovídat komukoli jinému než sám sobě.

„Jak dlouho už jsme přátelé?“ zeptal se Calisto.

Wolf s mírným úšklebkem pokrčil rameny. „Od doby, kdy jsme byli dětmi, Cale.“

„Víš, že ti věřím, že jo?“

„Jo, v poslední době jsem to pochopil.“

Calisto se ušklíbl, ale ten úšklebek rychle zmizel. „Vzal mého syna, Wolfe. Ne svého - mého. Cross je můj chlapec.“

Wolf při tom přiznání ani nemrkl. „No, to dává mnohem větší smysl.“

„Ano?“

„Vypadal jsi... že sis s ní byl před nehodou blízký,“ připustil Wolf. „Většina lidí to přehlédla, ale my dva se už nějakou dobu známe. Ty nevkládáš úsilí do lidí. Ale do ní jsi ho vkládal, ať už jsi pro to měl jakýkoli důvod.“

Calisto se rozhodl, že ohledně svého vztahu s Emmou nezajde do detailů. Musel chránit její pověst před vnějšími vlivy v rámci Donati Cosa Nostra i před ostatními. Nikdy by nedovolil, aby byla zahanbena jednoduše proto, že se do něj zamilovala.

Ne, za každou cenu to – ji - bude chránit.

„Musím dostat Crosse zpět a je mi jedno, co při tom procesu musím udělat. Ona ho pro mě udržela v bezpečí a to nejmenší, co mohu udělat já, je přivést jí ho zpátky.“

Capo si odkašlal a zastrčil si ruce do kapes. Vzhledem k tomu, jak napjatý ten muž obvykle byl, i když vypadal chladně a klidně, ten čin byl na něj až příliš blazeovaný. „A pak co?“

Calisto svraštil obočí. „Co tím myslíš?“

„Až ho budeš mít zpátky a Affonso bude mrtvý. Chystáš se vyjít ven se skutečností, že on je tvůj syn a všem říct, že jsi měl aféru se strýcovou manželkou? Je tohle druh problému, se kterým jsi připravený vypořádat se? Protože to jediné, co vidím, je, že se tak otevřeš pro kohokoli, kdo se po tobě rozhodne jít – jako v jistém směru v odplatě, že jsi porušil každé jednotlivé pravidlo mafiánů, které jsi jen mohl, a on to bude chtít napravit.“

Bože.

Calisto musel přiznat, že Wolf měl dobrou připomínku.

„Zaslouží si zemřít - je to bastard,“ řekl Calisto.

„Na prvním místě chraň sám sebe,“ odpověděl Wolf. „Nějak vymysli způsob, jak se z toho dostat nezraněný. Vždycky ti budu krýt záda, Cale, ale nevím, kdo další to v téhle situaci udělá. Chraň sám sebe a tím můžeš chránit i je.“

I tak… teď musel Calisto zvážit další věci. Jako skutečnost, že Donati famiglia viděla Crosse jako Affonsova syna a Emmu jako jeho manželku. Nemohl by zaujmout Affonsovo místo jako manžel a otec, aniž by se nerozezněly některé poplašné zvony.

Tohle bylo celé špatně.

„Jedna věc po druhé,“ řekl Wolf, skoro jako by mohl číst Calistovy myšlenky. „Co je v první řadě to nejdůležitější?“

„Cross.“

On byl tou nejdůležitější a jedinou věcí.

„Affonso se nedostane nikam, aniž by to někdo v tomhle městě věděl,“ řekl Wolf. „Najdeš ho, Cale.“

Calisto už kráčel po chodbě, z kapsy vytáhl telefon a vytočil známé číslo. Wolf měl zatraceně dobrý postřeh - člověk tak vlivný a známý jako Affonso se v New Yorku nemohl pohnout z místa na místo, aniž by si toho někdo nevšiml.

Calisto pomyslel na jednu jedinou rodinu, která by mu možná mohla pomoci začít hledat.

Nebo spíš přítel z této rodiny.

Giovanni Marcello.

Jistě, Dante - don Marcellos - nebyl v tomhle okamžiku rodinou Donati úplně potěšený, ale Calisto usoudil, že Gio by mohl názor svého bratra trochu ovlivnit. Když telefon začal vyzvánět, Calisto si ho přiložil k uchu, a přes rameno přitom zavolal: „Wolfe, neopouštěj Emmu.“

„Rozumím,“ zaslechl mužovu odpověď.

V tu chvíli Giovanni hovor přijal. „ Ciao, u telefonu Marcello.“

„Gio,“ řekl Calisto okamžitě, „potřebuji tvou pomoc.“

Affonso mohl být kdekoli. Měl vazby na několik různých zemí mimo Severní Ameriku.

A ten parchant měl taky náskok.

Calisto prostě nemohl takhle myslet.

Nemohl.

**********

Telefon, který Calisto hodil do středové konzole svého SUV, stále nezaměnitelně vyzváněl a vyzváněl. Zpráva za zprávou. Hovor za hovorem. Žádný z nich nezvedl.

Nepochyboval o tom, že většina hovorů byla od Emmy, stejně tak jako zprávy. Jeden z jejích předchozích hovorů zvedl a Bože, skoro ho to zabilo. Byla tak naštvaná – tak vyděšená. Neměl pro ni odpovědi, jen další prázdný slib po dvou dnech nepřítomnosti, kdy jí nebyl schopný donést jejich syna domů, i když na tom pracoval.

To bylo to nejlepší, co ji mohl dát.

Calisto chápal Emmin hněv a její strach. Nebyl to on, na koho byla naštvaná. Byla naštvaná sama na sebe.

A na Affonsa.

Dokonce i tak se Calisto rozhodl, že nebude zvedat žádné její další hovory až do doby, než jí bude moci dát solidní odpověď, něco, co by bylo pravdivé a jisté, takže by mohla přestat brečet, žadonit a modlit se.

Byl si jistý, že ostatní hovory a zprávy byly od některých z mužů Donati, kteří přemýšleli o tom, kde byl jejich boss, nebo kam sakra Calisto šel. Jednou věcí bylo, že zmizel Ray, ale teď nebyl nikde v dohledu ani Affonso a Calisto se poté, co se znovu ukázal, také nikde neobjevoval.

Bylo to trochu divné.

Bossové a jejich nejbližší muži prostě... jen tak nemizeli.

Calisto nemohl mít o ty muže menší obavy - je i jejich kecy by zvládl jindy. Jeho hlavní zájem a jediná věc, na kterou se soustředil, byl Cross.

Potřebuje jíst každé tři nebo čtyři hodiny.

Každou noc se musí převléknout a vykoupat se.

Co když mu znovu začnou růst zuby a způsobí mu horečku?

Někdy v noci hodně brečí a to Affonso neměl rád.

Co když se na něj rozzlobí?

Je to jen dítě, ale Affonso to nechápe.

Calisto stále slyšel Emminy zběsilé otázky, které mu pronikaly do myšlenek skrz tuny plánování a přemýšlení. Bylo to skoro horší, než ji slyšet brečet do telefonu, kdy se ji snažil uklidnit, protože takhle to byl jen její hlas v jeho hlavě, a bez ohledu na to, co sám sobě říkal, ho nedokázalo nic uchlácholit.

Calisto si přejel rukou po tváři, opřel se do sedadla řidiče a skrz čelní sklo auta sledoval temnou ulici před sebou. Dva dny, a on neměl kurva žádné odpovědi.

Kurva.

Čekej, bylo mu řečeno.

Dej nám čas, říkali.

Tohle jsme už jednou dělali, byl ujištěn.

Calisto neměl na výběr nic jiného, než rodině Marcellos věřit a dát jim všechnu víru v to, že přivede svého syna domů, kterou dokázal shromáždit. Dobře, ne ve všechny Marcellos, jen toho jediného. Giovanniho.

Jeho starý kamarád ho požádal o pravdu ohledně celé situace a Calisto měl pocit, že neexistovala žádná jiná možnost, než Giovannimu říct, co bylo třeba. Ohledně toho, jak přišel Cross a vztahu, který s Emmou sdílel, nabídl jen málo podrobností, ale ty nejdůležitější detaily vysvětlil.

Jako skutečnost, že Cross byl jeho syn, ne Affonsův.

Giovanni si všechny ty informace v klidu vyslechl, a pak požádal o trochu času, aby získal informace, které mohl shromáždit.

Calisto věděl s jistotou jen pár věcí.

Affonso neopustil město letadlem, autobusem ani jiným dopravním prostředkem. Jedinou možností by bylo to, že by odešel pěšky. Mezi kontakty, které Marcellos po celém městě měli, a díky těm, které měl Calisto, neexistovala žádná zpráva o tom, že by byl Affonso viděn, nebo že by použil některé ze svých mnoha alias.

Vyčkává, pomyslel si Calisto. Vyčkává, až vaše ostražitost klesne.

Calisto věděl, že Affonso byl tak záludný. Ten muž už předvedl, že se ve městě dokáže schovávat na neurčito, aniž by to bylo zjevné.

Calisto si nebyl jistý, zda to situaci zhoršovalo, nebo ne, ale šel po tom. Tohle bylo malé vlákno naděje, kterého se držel, dokud to jen šlo, ale neměl mnoho dalších možností, kde hledat. Ale pokud byl Affonso někde ve městě, alespoň zatím nebyl mimo Calistův dosah. Nebyl v nějaké jiné zemi s novým jménem a přístup k dostatečnému množství peněz na offshorových účtech, díky čemuž by byl dobře skrytý.

To by samozřejmě byla chytrá věc a on měl podezření, že to bylo přesně to, co by Affonso udělal.

Nejdřív se tam však muž musel dostat.

Větší otázkou bylo, kde se ten muž schoval, než by se tam mohl vydat?

To bylo to, na co musel Calisto co nejdříve odpovědět.

A až to udělá… až dostane odpověď, Affonso si bude přát, aby jeho smrt byla tak snadná a rychlá, jak jen by mu Bůh za všechna ta léta lží a zrad mohl poskytnout.

Ale Calisto nebyl Bůh - rozhodně ne pro Affonsa.

Neexistovalo zde žádné milosrdenství.

**********

Když Giovanni nastoupil do SUV a zabouchl za sebou dveře, Calisto se ani neotočil, aby ho pozdravil. Rukou prostě jen dál svíral volant, oči upíral přes čelní sklo přímo před sebe a potlačoval nutkání rozpoutat tolik násilí, kolik jen mohl, aby uvolnil zuřící proud emocí, který ho uvnitř sžíral.

„Stále nic,“ řekl Giovanni. „Ale hele, žádné zprávy nemusí být nutně špatná věc, Calisto. Z tohohle města se nedostane ven, aniž by někdo něco slyšel nebo něco viděl.“

Muž si zapálil cigaretu a tiše kouřil. Calisto si dopřál čas na přemýšlení o tom, kam chtěl odsud vyrazit dál, nebo co mohl Giovannimu říct.

„Šel jsem za tebou z určitého důvodu,“ řekl Calisto. „Marcellos vědí, pokud si někdo na ulicích města uprdne, ale nedokážete najít zkurveně tak dobře známého člověka, jako je Affonso Donati?“

Giovanni si povzdechl a dokouřil svou cigaretu. „Chápu, že jsi nasraný -“

„Zkurveně správně.“

„Nepřerušuj mě, chlape, jinak to rychle skončí.“

Calisto zklidnil svůj postoj. „Promiň, právě teď jsem... přímo na hraně.“

„Když zmizel John, Lucian se stal prakticky psychotikem. O tom, co se stalo, příliš lidí nevědělo, a my jsme ho ráno dokázali prakticky lokalizovat, ale tu noc...“

„Co s tím?“

„Ta noc se stala zkurveným peklem pro kohokoli, kdo se ocitl v okruhu padesáti metrů od Luciana. To, co se snažím říct, je to, že tě chápu, Cale. Ale vychladni a přemýšlej o tom, co o Affonsovi víš, protože to je to, s čím právě teď musíme pracovat. Ty toho muže znáš, víš, co má rád a co dělá - takže kde kurva je a co bude dělat dál?“

Calisto si ta slova přebíral a nechal je na sebe působit. Zabralo mu pár minut, než mu došla skutečnost, že Giovanni měl pravděpodobně pravdu.

Ale stále neměl žádné odpovědi.

„Ohledně celé té věci s otcovstvím,“ začal Giovanni.

Calisto navenek nijak nereagoval, ale uvnitř sebe prožíval válku. „Co s tím?“

„Ani se nebudu ptát proč, chlape.“

„Dobře, protože bych to stejně nevysvětlil.“

Giovanni se zasmál. „Jo, to jsem si myslel. Teď ale mluvím o tom, že se musíš ujistit, abys po tomhle ji a to dítě ochránil. Lidé jsou zkurveně příšerní - dokonce krutí. Jako by jen čekali na důvod, aby s tebou v Cosa Nostra vyjebali. Čekají na tvou chybu.“

Calisto ztěžka polkl. „Tahle – aféra a Cross - byla to velká chyba.“

„Jo. Tu přísahu skládáme z nějakého důvodu, že? To poslední, co potřebuješ je, aby lidé, tví muži, věděli, že jsi tu přísahu bez sebemenšího zájmu porušil. Dantemu ani Lucianovi jsem neřekl nic z toho, co jsi mi o Crossovi a Emmě řekl.“

„Díky.“

„Ale to je jen proto, že by to nechápali – oni jsou ze staré školy a já je za to respektuji. Myslím, že kdybych svým bratrům řekl celou pravdu, byli by mnohem méně přátelští s tím, abych ti tady pomohl. Takže jsme zpátky u ochrany toho, na čem ti záleží, až tohle všechno skončí.“

„Něco vymyslím, ale to dítě... a ona... jsou moji, Giovanni.“

Giovanni přikývl. „To vidím, ale možná začni pracovat na vymýšlení způsobu, jak si je udržet jako svoje, aniž by ti to možná ublížilo, až se zrovna nebudeš dívat, jo?“

Calisto zůstal na sedadle řidice dlouho sedět jen tak mlčky.

Nakonec byl tím, kdo ticho porušil, Giovanni. „Ty ho znáš lépe než kdokoli jiný – kam by šel?“

„Nevím, Gio.“

„Víš. Nějaká tvá část to ví. Celý život ses mu motal přímo pod nohama, že? Co ti tady uniká?“

Calistovi se hruď svírala bolestí, mysl mu zaplavily vzpomínky. Aniž by to Giovanni věděl, podařilo se mu zasáhnout slabinu, kterou Calisto nechtěl ukazovat. Ta zkurvená slabina, která byla stále ještě bolavá.

Většinou se snažil své dětství a celé roky, které strávil idealizováním si monstra, dostat z hlavy ven. Protože to bylo přesně to, čím Affonso byl - monstrum. S Calistem něco málo před dvacet let zacházel jako s malým princem, přičemž Calistově mámě – oběti Affonsova znásilnění – připomínal, co by udělal jejímu dítěti, pokud by mu vzdorovala.

Calisto nerad přemýšlel o tom, jak byl tehdy naivní, nebo o věcech, u kterých měl pocit, že mu prostě jen tak přeletěly přímo nad hlavou. Aniž by si uvědomil, že tím, co dělal, celé roky svou vlastní mámu zrazoval.

Když přemýšlel o těchto věcech, Calisto byl nucený znovu přehodnocovat situace a okamžiky, kdy v době, kdy vyrůstal, své mámě pravděpodobně ubližoval nejvíc. To, jak s ní Affonso manipuloval, jak dělal jisté věci, aby udržel Camillu na jejím místě, zatímco pomalu víc a víc přebíral kontrolu nad Calistovým životem a bral jí ho přímo z náručí.

Jedna vzpomínka nad ostatními vyčnívala nejvíc.

Bylo mu... možná sedm let.

Affonso se objevil ve své škole, vyzvedl Calista z vyučování dřív a řekl mu, že stráví víkend spolu s jeho kamarádem. Calisto nevěděl, o čem jeho strýc mluvil, a když se zeptal na svou mámu, Affonso to ze sebe setřásl a řekl, že Camille by to nevadilo. Calisto strávil víkend sledováním svého strýce, který se bavil s jednou ze svých mnoha milenek, zatímco se toulal neznámým bytem a při svém zkoumání objevoval spoustu nejrůznějších věcí.

Když ho však Affonso přivedl domů, Calisto si vzpomínal na paniku své mámy a na její strach. Prakticky ho ve svém objetí rozdrtila a při tom syčela na Affonsa a proklínala ho.

A Affonso?

Stál tam jen s úsměvem a pokrčením ramen.

Jako by se on nic nejednalo.

V té době to Calisto přehlédl. Jako dospělý, když zjistil všechno to, co se stalo mezi strýcem a jeho mámou, už znal pravdu.

Camilla o tom víkendu nevěděla. Nikdy nedala Affonsovi svolení Calista vzít. Byla to prostě jen jedna z dalších Affonsových připomínek Camille, co mohl a udělal by s Calistem, kdy a jak se mu zachtělo. Mohl jí Calista vzít, aniž by se to dozvěděla dřív, než bude až příliš pozdě - a co by ona dělala pak? Bylo to jednoduché, efektivní... a kruté.

Calisto zavrtěl hlavou, aby se zbavil té vzpomínky, a už na něj zaútočilo něco dalšího. Byl to jen míjející nápad, ale přemýšlel, zda za tím nemohlo být něco víc.

Giovanni měl pravdu.

Calisto znal Affonsa až příliš dobře. Ten muž byl stvořením zvyků a spousta jeho zvyků se točila kolem žen a tajemství, která s nimi měl.

„Vypadáš, že přemyslíš strašně tvrdě,“ řekl Giovanni, zatímco si zapálil další cigaretu.

Calisto neodpověděl, jen ze středové konzole popadl telefon a vytočil známé číslo. Doufal, že na něj nebude příliš naštvaná, protože nezvedal její hovory, ale ona to možná věděla - Emma by mohla mít odpověď.

Emma zvedla hovor na druhé zazvonění. „Cale?“

„Možná vím, kam mohl Crosse vzít,“ řekl Calisto, chtěl to ze sebe dostat dřív, než vysvětlí cokoli jiného. „Ale ty možná víš, ještě víc než já.“

Zatímco Emma na druhém konci linky brečela, Calisto se podíval na hodiny.

Čas se znovu krátil.

Věděl to, aniž by to bylo řečeno.

„Pomoz mi ho najít,“ řekl Calisto.

„Co potřebuješ?“ zeptala se Emma.

Všechno.

Ale nejdřív dostat jejich syna zpátky.