Blizzard - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Stín (Val)

Když se probudila, cítila prázdnou bolest v břiše a Val si na divoký, děsivý okamžik pomyslela, že přišla o dítě. Když však zavřela oči a soustředila se, uslyšela tlukot jeho srdce, rychlý a třepotavý jako křídla kolibříka, a s úlevou si oddechla.

Tak proč ta bolest?

Otevřela oči, což bylo vzhledem k jejímu současnému stavu obtížné, a zjistila, že leží v obrovské posteli. Vážně byla větší než královská. Zamračila se, když se začala posazovat, ale zjistila, že je úplně nahá. Co se tu stalo? Vzpomněla si, jak šla s Gabrielem do bezpečného domu a jak se jí tam zdály mlhavé horečnaté sny… pak se milovala… objevil se Hrom a všechno potom bylo jako v mlze.

Když už mluvíme o Gabrielovi… otočila se k prázdné straně postele a zadívala se na ni. Proč byla v téhle obrovské posteli sama? Kam utekl? Ne že by na tom záleželo. Věděla, jaký je, byl to typ milovníka, který je miluje a nechá být, stejně jako ona.

Bolest v žaludku se stupňovala.

Otřásla a vylezla z postele. Na židli opodál bylo složené nějaké oblečení a ona si ho hodila na sebe. Byly jí trochu těsné, ale jen tak tak. Jakmile byla oblečená, chvíli se hodnotila. Bolelo ji to celé tělo, ale jen takovým tím způsobem „byla jsem nemocná“. V místnosti byl slabě cítit vlčí pach, ale jediné pachy, které jí ulpívaly na kůži, byly Gabrielovy a její vlastní.

Dobře. Hrom možná patřil k partě a byl alfou, ale neznala ho natolik, aby mu věřila, že se o nic nepokusí, když bude v bezvědomí. Zdálo se však, že to neudělal, takže ho nemusela zabít.

Vydala se ven, stále se cítila roztřesená, ale to bylo proto, že byla v bezvědomí už… musel to být nejméně týden. Tak dlouho trvalo, než upíří jed vyprchal. Nejspíš i déle, protože byla těhotná a její imunitní systém nebyl úplně v pořádku.

Když vyšla z ložnice do bohatě vyzdobené chodby, všimla si, že se k ní blíží Hrom a nese tác s jídlem. Když ji uviděl, usmál se a dokonce měl tu drzost na ni mrknout.

„Dobré ráno, Šípková Růženko. Nebyl jsem si jistý, kdy se probudíš. Neříkej mi, že pověstný Stín nedokáže udržet svůj upíří jed.“

Val na něj zavrčela a vzala si z podnosu krajíc toastu. Byl mírně připečený, ale jí to bylo jedno, protože ho zhltla.

„Kde to jsem?“ dožadovala se a zírala na něj. „Proč jsi mě přesunul?“

„Zkompromitovala jsi ten úkryt s tím policajtem.“ Hromův obličej se zkřivil odporem. „Tak jsem tě přivedl k Hurikánovi.“ Val se zakuckala toastem. „Hurikánovi?“ vyprskla vztekle.

Vzhledem k tomu, jak nepřátelsky se choval ke Gabrielovi, to bylo to poslední, co čekala.

Gabe se sice stal policistou, ale přesto jim na požádání pomohl. Ale Hurikán?

Rty se jí zvedly v úšklebku, když si pohrdavě prohlížela tác s jídlem. To bylo jídlo koupené za krvavé peníze.

„Takže ty jsi vůči Blizzardovi vražedný, ale přesto se tu rád poflakuješ s tímhle zrádcem?“ zeptala se.

Hrom na ni zavrčel. „Dávej si pozor. Jsi mým hostem v Ivywoodu. Nejsem nad to, abych tě vyhodil. Nebo dát Tajfunovi vědět o tvých… nerozvážnostech.“

Val se na okamžik zamračila a pak si vybavila chybějící kousek paměti. Hrom se pokoušel zabít Gabriela, ona zasahovala. Takže šlo o víc než jen o to, že se s ním vyspala. Uprostřed prázdného žaludku se jí zkroutil uzel. Řekla přece něco Gabrielovi, nebo ne? Něco, co ho rozzlobilo… co to bylo?

Pokrčila rameny a uvědomila si, že na ni Hrom stále upřeně hledí. „Mám k tomu své důvody.“

„A ty jsou?“

„Coalfellovské záležitosti se tě netýkají.“

Hrom zavrčel a přistoupil blíž, jako by ji chtěl zastrašit, aby promluvila.

Ale no tak.

„To ale nevysvětluje, proč jsi mě přivedl do zrádcova domu, Hrome.“

„On…“

„Je stejný zrádce jako Blizzard.“

„Hurikán se nikdy nepokusil zabít alfu. Jakékoli srovnávání mezi ním a tvým ‚přítelem‘ policistou tě tu dostane jen do problémů, Stíne.“

Oddíly často spolupracovaly na důležitých věcech. Ivywood, který byl Coalfellu nejblíže, byl pro ně velmi důležitý. S Hromem spolupracovali často, když se něco naskytlo. Začít tady nějakou zlou krev by pro ně mohlo potenciálně skončit katastrofou. Nechtěl snad Cromwell, aby se kvůli němu Bratrstvo vyhladilo?

Ale nerada ustupovala. O Hurikánovi však nemohla říct nic víc, aniž by si tím zadělala na problémy, a tak se vydala jinou cestou. „Měl sis raději nechat ruce pro sebe, když jsem spala.“

Hrom zvedl rty v úšklebku. „Proč bych se tě měl dotýkat? Jsi nevrlá, neženská, sprostá ženská. Kromě toho nemám rád kočky.“

„Aha, takže pro tebe žádné kočičky?“ Nemohla se ubránit smíchu. „Nevěděla jsem, že jsi na čuráky.“

Tácek se k ní přiblížil. Val ho od sebe odstrčila, když se káva rozprskla o zeď. I když se začala pohybovat, aby se bránila, Hrom do ní vrazil. Využil své váhy, aby ji odhodil ke zdi a přitiskl jí ruku na krk. Ne tak silně, aby jí přerušil dýchání, ale dost na to, aby to bolelo. Vyzařoval z něj vztek, když znovu zavrčel.

„Takové homofobní ‚vtípky‘ jsou opravdu dobrý způsob, jak si mě znepřátelit, Stíne. Nezapomeň, že znám všechna dobrá místa, kam se dají schovat těla.“

Val se na něj zadívala a chtěla mu vyškrábat oči, ale pak si vzpomněla. Hromův mladší bratr byl gay. A byl kvůli tomu ubit k smrti. Boj z ní okamžitě vyprchal. Kdyby to odnesl její bratr nebo některá z jejích dcer?

„Promiň,“ zamumlala. „Tak jsem to nemyslela.“

Hrom ji pustil. „Nezáleží na tom, jestli jsi to tak myslela. Stejně to tak bylo.“

„Ehm.“

Ohlédla se a zjistila, že na ně dva zírá neznámá žena. Měla na sobě elegantní červené šaty, hnědé vlasy upravené do dokonalých loken a odborně tvarovaný obličej. Podpatky na řemínku komplet dotvářely a Val musela přemýšlet, jaký život asi taková žena žije, že se nikdy neocitla v situaci, kdy by musela bojovat. Ona sama by se nikdy neodvážila nosit podpatky. Co kdyby ji někdo napadl?

Vždyť musela bojovat v jediném okamžiku.

„Dobrý den.“ Žena se šourala dopředu, zadívala se na nepořádek na podlaze a pak se na Val usmála.

„Jmenuji se Roxanne. Nebo Roxy, jak chceš. Teď, když jsi vzhůru, předpokládám, že už půjdeš?“

Hrom zavrčel. „Nikam nepůjde.“

Roxy k němu vyslala pohled plný čiré zloby. „A ty si ji chceš nechat jako vězně, že jo?“

Hrom jí pohled oplatil.

Roxy se s frkáním otočila k Val. „Promiň, že ti nemám co dát. Tenhle,“ škubla palcem na Hroma, „tě přivedl úplně nahou. Ale nemusíš se bát, dávala jsem pozor, aby se nic nestalo.“

Val na ni strnule přikývla, zatímco Hromovo vrčení dosáhlo nové intenzity.

„Já nejsem násilník.“ Podle jeho pohledu si představoval, jak Roxy právě teď trhá hrdlo.

„Není,“ ujistila ji Val.

„Jsi sice kočka, ale voníš jako vlk.“

„Mám spoustu milenců, kteří jsou vlci.“ Val obešla Hroma. Kývla na Roxy.

„Díky za pomoc. Budu si muset půjčit motorku.“

Hrom ji chytil za paži. „Nikam nepůjdeš, dokud nebudu mít nějaké odpovědi.“

Než mu Val stačila dát facku, Roxy jí přišla na pomoc. Popadla Hromovo zápěstí a škubla mu rukou za záda, než s ním praštila o zeď. Vycenila zuby a z hrdla se jí vydralo tiché, výhružné zavrčení. Hrom zavrčel a začal se tlačit zpátky, ale Roxy se opřela o něj svou mohutnou vahou. Působivé na ženu, která nosí šestipalcové podpatky.

Val se usmála a chtěla jí poděkovat (a zároveň ji ujistit, že pomoc nepotřebuje), když jí úsměv z tváře zmizel. Na Roxyině rameni byla jako ve dne vytetovaná lilie. Žaludek jí klesl. Tu lilii používal místní kroužek prostitutek.

Zavrčela hluboko v hrdle a Roxy se na ni ohlédla. Když Roxy viděla, jak se její oči upírají na tetování, pustila Hroma, otočila se k ní zády a teď se ostražitě dívala na Val.

Val vrhla po Hromovi nenávistný pohled a pak se znovu zaměřila na Roxy. „Jsi tu z vlastní vůle?“

Roxy na okamžik zúžila oči a pak strnule přikývla. „Jo. Nemusíš se o mě bát.“

„Dobře.“ Val se uvolnila. „Dobře. Protože bych nerada zničila tyhle koberce tím, že bych zabila Hroma za to, že se dostal do kšeftu.“

„Není moje,“ řekl Hrom nevrle, když ho Roxy pustila. Strčil jí prst do obličeje.

„A ty, ty se do záležitostí Bratrstva nepleteš, tak se do toho nepleť.“

Roxy pokrčila rameny. „Jak myslíš. Vy velcí kluci se svými velkými motorkami.“

Když odcházela, protočila oči a Val se za ní usmála. Roxy se jí líbila. Úsměv rychle opadl, když se znovu zaměřila na Hroma. To, že byl přišpendlený, mu očividně nijak nezlepšilo náladu. Složil ruce v bok a zadíval se na ni.

„Tajfun chce odpovědi. Co jsi sakra udělala, že jsi vyprovokovala upíry?“

„Nic jsem neudělala.“

Z patra pod ním se ozval hluboký, sytý, autoritativní hlas. „To není to, co říkají.“

Ztuhla jí krev v žilách, když se podívala přes zábradlí a zjistila, že na ni zírá Tajfun. Byl to obrovský vlk, větší než všichni, které kdy poznala, včetně jejího otce, který sám byl obludný.

Existoval důvod, proč byl alfou nad celým Bratrstvem. Proč sám nikdy nepotřeboval vymahače.

Coalfell byl v horké vodě už od dob Avy. Nebylo by třeba mnoho, aby uvěřil jakékoli lži, kterou mu o ní Cromwell vyprávěl.

V hrudi jí vzplál oheň, když uviděla upíra stát hned vedle alfy. Zavrčela si pod nosem. Do jakých potíží by se dostala, kdyby tomu ošklivému bastardovi tady a teď roztrhla hrdlo? Ale zatímco upír vypadal spokojeně, téměř radostně, Tajfun vypadal vážně naštvaně.

Hrom se vydal po schodech dolů a zastavil se, aby na ni povytáhl obočí.

Val ho následovala se zaťatýma rukama. Zdálo se, že ji tedy bude pomlouvat do očí. Jestli to bude probíhat tak, jak očekávala, mohla by Cromwellovi prorvat hrdlo dřív, než to skončí.

Tajfun se otočil na patě a odešel. Když ho Val následovala, uviděla Hurikána, jak spěchá nahoru po schodech. Ušklíbla se na něj. Přesně tak, Zbabělče. Všichni víme, jak to máš s upíry.

Najednou se ocitli v salonu – opět vyzdobeném zbytečnostmi, jako byla prázdná mísa, kterou nejspíš stála víc než celý její dům, se k ní Tajfun otočil a založil si tlusté paže. Jeho pohled byl jako ohnivý blesk, ale ona se nehodlala nechat zastrašit.

„On a jeho kumpáni mě napadli na území měničů a pak mě odtáhli na území upírů, aby mě zabili,“ zavrčela a zadívala se na Cromwella. „S jasným cílem destabilizovat Coalfellovský oddíl a poštvat Bratrstvo proti sobě, aby nás mohli vyhladit.“

Tajfun se zamračil. „A to víš jak?“

„Protože o tom mluvil jako idiot.“

Cromwell se na ni zamračil. „Přišla na naše území a špehovala nás. Vyvolávala problémy. Žádám, aby byla okamžitě předána upírům, aby byla přijata patřičná opatření.“

„Jakmile budu mít důkaz o tvých tvrzeních, udělám to.“ Tajfun se otočil k novému králi a teď se na něj zadíval. Val si nemohla pomoct, ale pocítila úlevu, že už není namířen na ni. Tajfun pokračoval. „Nehodlám začít vydávat těhotné ženy na porážku.“

On to věděl? Začala se v ní rodit panika a ztuhla, když na ni Cromwell obrátil potěšené oči. V očích se mu zalesklo cosi téměř maniakálního, jak se mu po tváři rozlil úsměv.

„Těhotná? No, tak to mění… všechno.“ Ještě než z vnitřní strany saka vytáhl starý, zažloutlý svitek, Val věděla, že všechno půjde k čertu. Jakmile však svitek spatřila, dech jí odumřel v hrdle.

„Smlouva o míru!“

Cromwell jím zamával a zasmál se. „Ano, kotě, tohle je mírová smlouva. Dokument, který vás, zvířata, držel v šachu dost dlouho na to, aby můj lid mohl obnovit naše řady. Staří králové už možná zapomněli, proč jsme se nechali tak dlouho podřizovat inkoustu a papíru, ale já ne.“

Sáhl do kapsy a vytáhl zapalovač. Val zalapala po dechu a vyrazila vpřed. Tajfun ji popadl za paži a škubl jí zpátky, pak udělal totéž s Hromem. Jeho výraz byl zachmuřený, když Cromwell cvakl zapalovačem a zapálil okraj smlouvy. Val se rozbušilo srdce, kolem nich byl cítit hustý kouř.

Když ze smlouvy zbyl jen popel, Cromwell se na ně usmál. „Už se nenecháme pošlapat vaším špinavým druhem. Začíná nový věk. A tvoje dítě…“ Jeho pohled se rozzářil na jejím břiše a z hrdla mu vybublal hlasitý, zlomyslný smích. „Nebo bych měl říct, tvé děti, nám ho pomohou nastolit.“

Val se vrhla vpřed. Nepřestávala přemýšlet; jejím holčičkám nebude nikdo nevyhrožovat! Vyrazil z ní vzteklý výkřik, ale než stačila zasadit jedinou ránu, Cromwell vystřelil do vzduchu. Vznášel se v něm, stále ještě kdákal, a pak vyletěl oknem ven. Střepy se na ně snesly jako déšť. Tajfun popadl Val za zápěstí, škubl s ní stranou a ona se na něj vrhla. Zvedla pěst, připravená zaútočit, ale pohled jeho očí ji zastavil.

Z očí mu zářil vztek, horší než cokoli, co kdy viděla.

„Hrome, odveď Stína bezpečně zpátky do Coalfellu.“ Rozzářil se na rozbité okno. „Myslel jsem, že by se to mohlo stát… Cromwell je ale blázen. Myslí si, že je pět kroků před námi. No…“ Po tváři mu přeběhl úsměv. „To se ještě uvidí.“