RK - 19. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

Mé prsty tlačí na klávesy a naplňují kostel melodickými akordy písně „One of Us“ od Joan Osborne.

 

Je to jedna z mých nejoblíbenějších písní, navzdory jisté kontroverznosti.

 

Pro mě je to prostě připomínka, abychom se ke všem chovali vlídně a s láskou.

 

Ujistím se, že nikdo není nablízku; nadechnu se a začnu zpívat úvodní takty.

 

Zavřu oči a nechám hudbu a hluboký text, aby mnou protékaly jako proud.

 

Když se dostanu k refrénu – k tomu, který klade všemocnou filozofickou otázku – šlápnu na pedál a rozbalím to naplno, zpívám, jako by nikdo neposlouchal.

 

"Tvoje babička tuhle písničku milovala."

 

Kromě mého dědečka.

 

Měla jsem to tušit. Miluji toho muže, ale jsem přesvědčená, že je napůl duchovní, napůl Ninja.

 

Udělám mu místo na lavičce a on si sedne vedle mě.

 

"Zníš jako anděl. Měla bys to zazpívat na příští nedělní bohoslužbě.“

 

Už deset let se mě snaží přimět, abych zazpívala celou píseň sólo, ale pokaždé se vymlouvám.

 

"Kdepak. Paní Feebleová už před pár měsíci požádala strýčka Andrewa, jestli by to mohl zazpívat sbor, ale on řekl, že ta píseň není vhodná pro bohoslužbu.“

 

Zatímco můj dědeček – který je technicky vzato v důchodu – je ve věcech shovívavější, můj strýc – hlavní duchovní –se striktně řídí pravidly a je silně proti tomu, čemu říká, new age /nová éra/.

 

Někdy je těžké uvěřit, že jsou otec a syn, když se od sebe nemohou lišit víc.

 

Nesouhlasně zamlaská. "Nesmysl. Jeho matka to poslouchala pořád.“

 

"Možná proto se mu to nelíbí," nabízím. "Ta připomínka asi moc bolí."

 

Vážně přikývne. "Jo, to chápu."

 

Moje babička byla ta nejlepší žena, jakou jsem kdy poznala. Nejenže byla drzá, chytrá a empatická, ale také vřelá a milující.

 

Lepidlo, které drželo naši rodinu pohromadě.

 

Když před čtyřmi lety zemřela na rakovinu prsu, vzala si s sebou obrovský kus našich srdcí.

 

Od té doby už naše rodina není stejná.

 

Přestěhování do Kalifornie mělo být pro všechny novým začátkem, ale jen nás ještě víc rozdělilo.

 

Moje matka je sekretářka kostela, ale se strýcem si moc nerozumí, takže se snaží jeden druhému vyhýbat. Dědeček, který byl po většinu svého života milovaným duchovním, se sem přestěhoval, aby pomáhal svému synovi, ale strýc s ním zachází jako s druhořadým a jeho názory odmítá.

 

A můj táta? Ten už přes dva roky nevkročil do kostela.

 

Naše rodina je jeden velký zmatek.

 

Doufám, že Catherinina svatba obnoví mír, ale mám pochybnosti.

 

Naštěstí mi to drama nezničilo vztah s dědečkem.

 

Opřu si hlavu na jeho rameno. "Chybí mi."

 

Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se daly napravit.

 

Její odchod byl první případ, kdy jsem se přistihla, že se na Boha opravdu zlobím.

 

Naštěstí jsem díky dědečkovu vedení a pochopení dokázala dát věcem perspektivu a znovu najít svou víru.

 

To ale neznamená, že její ztráta bolí méně.

 

"Já vím, miláčku. Mě také." Aniž by se zastavil, řekne: „Je doma všechno v pořádku?“

 

Vím, že má na mysli mé rodiče.

 

"Pořád stejně."

 

Nesouhlasně zabručí. "To mě mrzí." Povzdechne si a obejme mě kolem ramen. "Jen se za to dál modli. Oni si cestu najdou.“

 

"Začínám si myslet, že je to jedna z těch situací, kdy jim Bůh už dal odpověď, ale oni se rozhodli ji ignorovat."

 

"Jo, to je možné." Další povzdech. "Ale nerad bych je viděl, jak si jdou svou cestou. Ty bláznivé děti se milovaly.“

 

To je pravda.

 

Jako z nějakého filmu, táta byl nový kluk ve městě, který se přidal k fotbalovému týmu, a máma byla krásná, oblíbená roztleskávačka.

 

Podle maminky se na něj podívala, když stál na druhé straně jídelny, a bylo to, jako by ji zasáhl Amorův šíp. Okamžitě věděla, že je to ten pravý, se kterým má strávit zbytek života. Dokonce to hned po návratu domů prohlásila mé babičce a řekla jí, aby začala plánovat jejich svatbu.

 

Tátu však bylo třeba přesvědčit trochu víc.

 

Podle něj to bylo jako pečení chleba. Nejdřív bylo na pekáči jen těsto, ale jeho city k ní postupně rostly, až… bum. Začal zvonit poplašný zvonek. Avšak jak to obvykle u kluků bývá, snažil se je ignorovat, dokud nebylo skoro pozdě.

 

Naštěstí přišel k rozumu a podařilo se mu zachránit jeho bochník, než by mu odešel s Richardem Samsonem.

 

Poté už byli nerozluční. Jako hrášek a mrkev.

 

Moji rodiče nebyli jen středoškolskou láskou ... byly to středoškolské spřízněné duše.

 

Nikdo z nás nechápe, jak se to mezi nimi mohlo tak zvrtnout.

 

Myslím, že ani oni to nechápou.

 

"Dřív jsem si přála, aby spolu zase začali mluvit, ale teď, když spolu mluví, si začínám přát, aby se vrátili k tomu, že spolu nemluví."

 

Tento týden to mezi nimi nebylo o ničem jiném než o nepřetržitém hašteření.

 

Stiskne mi ruku. "Nemůže to pro tebe být snadné. Zvlášť když je Catherine pryč.“

 

Nelže. Když je moje sestra pryč, veškerou energii soustředí na mě.

 

Máma se svými nevhodnými poznámkami o mé váze a táta se svýma smutnýma očima, který mě povzbuzuje, abych se dobře učila a mohla dostat stipendium.

 

Je to velký tlak.

 

Když se k tomu přidá situace s Colem, můžu každou chvíli vybouchnout.

 

Vím, že chce odpověď, ale já se ještě nerozhodla.

 

Srdce mi říká ano, ale mozek říká ani náhodou a já nevím, koho z nich mám poslechnout.

 

Otočím se a podívám se na dědečka. "Můžu tě o něco požádat?"

 

"To záleží." V jeho oku je vtipný záblesk. "Žádáš o radu svého duchovního, nebo svého dědečka?"

 

A právě tahle jeho vlastnost je má nejoblíbenější.

 

Je kazatel, ale zároveň je v kontaktu se svou lidskostí.

 

Odpovídám mu stejně jako vždycky. "Obojí."

 

"Dobře, mladá dámo. Tak povídej.“

 

"No, je tu jeden kluk -"

 

"Tohle se mi vůbec nelíbí," zamumlá.

 

Nemůžu si pomoct, ale musím se zasmát. "Tak to není."

 

Uvědomím si, že lžu v domě Božím.

 

"Jde o něco jiného," doplním. "Víš, kdysi jsem do něj byla zamilovaná, dokud mi neudělal něco ne zrovna hezkého. Od té doby jsme spolu nemluvili, ale teď potřebuje mou pomoc.“ Zastrčím si pramen vlasů za ucho. "Jde o to, že navenek je to hrubý, sobecký blbec, ale uvnitř ... je ... já nevím. Je v něm něco dobrého, dědečku. Nerad to dává najevo a možná si to ani sám neuvědomuje... ale já to cítím.“

 

Chvíli o tom přemýšlí, než odpoví. "Vypadá to, že sis už na toho chlapíka udělala názor."

 

Snažím se nepoukázat na to, že výraz chlapík už nikdo nepoužívá.

 

"Jak to myslíš?"

 

"Ukončila jsi své prohlášení pozitivem. Podle toho, jak někdo ukončí výpověď, se dá hodně poznat o tom, co k někomu cítí, zvlášť když se vůči němu cítí rozporuplně.“

 

Hmm. Nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale dává to smysl.

 

"Takže myslíš, že bych mu měla pomoct?"

 

Složí ruce k sobě a přemýšlí. "No, jako duchovní bych ti měl připomínat, jak je důležité, abychom se ve jménu Boha milovali, přijímali a pomáhali si navzájem." Udělá obličej. "Ale jako tvůj dědeček – myslím, že bys mu měla říct, ať ti políbí zadek a najde si pomoc jinde, protože žádný kluk by nikdy neměl ublížit mé vnučce."

 

Obejmu ho kolem ramen. S mým rozhodnutím mi moc nepomohl, ale přesto ho mám ráda.

 

"Skončil jsi s negativním prohlášením," škádlím ho, když se oddělíme.

 

Přikývne. "Jasně, že jo."