TCDH - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

V Raulově nitru drak zuřil – chtěl se osvobodit a zabít muže, který ohrožoval jejich družku.

Ale nemohl se mu poddat. Protože podlehnout by znamenalo smrt jeho draka i jeho samotného. Naposledy ho málem roztrhalo, když se musel proměnit. Znovu by to nepřežil.

A jeho družka by pak byla uvězněna s šílencem se zbraní v ledovém bludišti…

Najednou ho naplnilo teplo. Z hloubi duše uslyšel její hlas, jak šeptá: Miluji tě.

Taky tě miluji, opáčil a modlil se, aby se to skrze pouto dostalo zpátky k ní.

Pak udělal krok vpřed a ignoroval dračí hněv.

Otvor v ledové stěně byl vytvořen dračí magií, o tom nebylo pochyb. Ale nebyl to Henrikův ledový drak, kdo to udělal.

Matně si vzpomínal, že Henrikův strýc uměl ovládat stín – a přesně tak vchod vypadal. Dveře ze stínů, které vedly do naprosté tmy.

Bylo to šílené. Jeho drak byl stejně dobrý jako bezmocný – a tohle byla silná dračí magie, střežící stínový dračí poklad. Magie byla teď nejspíš slabší než v době, kdy byl Alistair ještě naživu – ale ochrana stále fungovala.

Mysl mu napovídala, že vstoupit do toho stínu by byla sebevražda.

A přesto pod jeho vlastním dračím hněvem teď bylo cítit pevné tažení vpřed. Byl to stejný pocit, který ho poprvé přivedl do této části bludiště.

Tehdy si myslel, že to jeho drak vycítil šperk, který čeká na vítěze koulovačky. Teď ho napadlo, jestli jeho drak celou dobu necítil Alistairův poklad.

Není to náš poklad. Nikdy nebude, pomyslel si zničeně, i když ho drak neposlouchal.

Ale jeho drak chtěl dovnitř. A Claire z nějakého důvodu chtěla totéž.

Raul se zadíval na tmu, která na něj čekala – a pak se zhluboka nadechl, narovnal ramena a vykročil.

Temnota ho zcela pohltila. Neviděl. S nataženýma rukama se snažil prorazit si cestu.

A pak ucítil dotek ledového vzduchu.

Zachvěl se. Bylo to, jako by stín natáhl ruce a snažil se ho chytit.

Pokusil se jít vpřed rychleji, ale bylo těžké se pohybovat, když neviděl. Šel dopředu? Nebo se pohyboval v kruhu?

Přišel další dotek, tentokrát palčivě chladný na jeho zádech.

Zavrtěl hlavou a snažil se soustředit na živý plamen ve svém srdci.

Byl ohnivým drakem. Oheň znamenal teplo, oheň znamenal světlo. Žádný stín by ho neporazil.

Ale jak spěšně postupoval, stíny se o něj znovu a znovu otíraly, přízračně chladné a bez obsahu, kdykoli se natáhl, aby ten pocit od sebe odrazil.

Teď už slyšel zvuk: podivný, tichý řev. Čím rychleji postupoval vpřed, tím byl hlasitější.

Vzdáleně cítil, jak jeho dračí radost roste – teď už museli být blízko Alistairova pokladu. Nějaká část jeho draka to vycítila: teplo zlata, lesk šperků, píseň, kterou zpívaly a kterou mohli slyšet jen draci. Vzduchem vibrovaly tóny krásy, nadpozemské harmonie vytvořené staletími lidského obdivu ke zde shromážděným předmětům, od drahocenných mincí po diadémy, které kdysi nosily princezny.

Ten pocit mu byl podivně povědomý – stejně se cítil, když se přiblížil k rodinnému pokladu, když byl ještě dítě.

Na okamžik ho zasáhla ostrá touha po srdci svého draka, které bylo tolik let ztracené. Uplynulo tolik času, že byly týdny, někdy i měsíce v kuse, kdy na neustálou tupou bolest ze ztráty v srdci příliš nemyslel.

Teď bolest narůstala, až měl pocit, jako by ho někdo bodl do hrudi, nepřítomnost dračího srdce v něm vyvolávala jasnou, rudou agónii.

„Je pryč,“ vykřikl nahlas v zoufalství. „Zvykni si na to! Už ho nikdy nedostaneme zpátky!“

A pak stíny znovu zaútočily, přízračné tvary se k němu přibližovaly, až nakonec už nebylo možné draka zadržet.

Tentokrát byla proměna tak zdrcující agónií, že měl pocit, jako by ho to trhalo na kusy.