TCDH - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Kolem nich se rozprostíraly sněhové stěny. Bylo strašidelné ticho, sníh tlumil všechny zvuky.

Nikdy neměl sníh rád, ale právě teď, když mu v žilách kolovalo vzrušení z bitvy a když měl po boku svou družku, mu sníh nepřipadal tak špatný.

Ne, zima nebyla vůbec špatná, zvlášť když jste v sobě měli ohnivého draka, který využíval každé příležitosti, aby svou družku zahřál dračím teplem.

Raul se trochu usmál. Kdo by si byl pomyslel, že bude někdy opěvovat zimu…

Náhle se drak v jeho nitru zarazil. Přiblížili se k otvoru, který jeho draka předtím zaujal. Teď, když si ho mohl prohlédnout zblízka, vypadal naprosto nerozeznatelně od zbytku bludiště.

Víš, že diamantovou vločku nevyhrajeme, že? řekl svému drakovi.

Jeho drak neodpověděl, celou svou bytostí se soustředil na otvor ve sněhové stěně.

Dobře. Neříkej, že jsem tě nevaroval, až si cenu domů odnese někdo jiný.

Bylo to vlastně strašidelné, vidět svého draka tak roztěkaného. Nikdy neměl takové úplné spojení mezi člověkem a drakem, jaké měli jiní, mocnější měniči. Takové spojení by se vytvořilo, kdyby on a jeho drak týdny pracovali na jejich srdečním kameni.

Jenže ten drahokam se ztratil spolu s jejich pokladem. A od té doby bylo střídání něčím, čeho se odvážil jen při náznaku nejvyššího nebezpečí – jen párkrát v životě, a pokaždé ho to ještě víc oslabilo.

Na okamžik ho zneklidnilo, když si vzpomněl na nehodu se saněmi. Co když jejich neznámý vrah znovu udeří a on bude příliš slabý na to, aby se znovu proměnil a ochránil Claire?

Od té doby se nic nestalo, připomněl si. A tahle koulovačka je nejveřejnější událostí, kterou zámek za poslední dobu zažil. Všude v bludišti jsou lidé a rozhodčí. Je to úplný opak naší osamělé jízdy na saních.

„Tudy tě vede tvůj drak?“ zeptala se a zvědavě se podívala na otvor. Pak pokrčila rameny a vstoupila dovnitř.

Zmizela mu z dohledu tak náhle, že cítil, jak mu srdce sevřela hrůza. Bez přemýšlení se okamžitě vrhl za ní – jen aby narazil přímo do jejích zad.

Zasmála se a vypadala, že si vůbec neuvědomuje, jaká úzkost ho náhle zasáhla.

Srdce mu stále bušilo, když se rozhlédl. Nevypadalo to tu jinak než v chodbách, kterými proběhli předtím. Sněhové stěny tu byly o něco vyšší a cesta před nimi se stáčela v podivném úhlu – což byl nejspíš důvod, proč Claire tak náhle zmizela z dohledu.

Zhluboka se nadechl a jeho neklidný drak se pomalu uklidňoval v přítomnosti družky po svém boku.

„Kupředu,“ řekl a pak se zastavil, aby rychle nasbíral další sníh. „Nepadneme bez boje.“

Ušklíbla se a vlhké prameny vlasů se jí přilepily na zarudlé tváře, protože okamžitě následovala jeho příkladu. O minutu později už se pohybovali sněhovou chodbou vpřed.

Bylo tu opravdu podivné ticho. A už dlouho neviděli žádného rozhodčího, uvědomil si, když opatrně zahnuli za další roh.

Nic. Před nimi se rozprostírala další prázdná cesta, po obou stranách se vysoko zvedaly sněhové stěny.

Že by se v bludišti nějak ztratili?

Ne, pravděpodobnější bylo, že se jeho drak dokázal zaměřit na poklad, ale nerozuměl spletitým cestám, které k němu vedly. Takže pokud si původně vybrali otvor, který vedl směrem do středu bludiště, ta samá cesta se už nejspíš několikrát stočila zpátky. Podle toho, co věděl, je vedla do slepé uličky daleko od místa, kde čekal střed a poklad.

Ale proč stále cítil naprosté přesvědčení svého draka, že jdou směrem k pokladu…?

Raul znovu proklínal skutečnost, že nad svým drakem nikdy nezískal skutečnou kontrolu. Někdo, kdo se ani nedokázal pořádně proměnit, by asi neměl příliš očekávat, zvlášť když měli plně v úmyslu boj prohrát. Doufal však, že se mu alespoň podaří dovést Claire do centra, aby mohli bezpečně sledovat závěrečný souboj, být u toho a pogratulovat vítězům.

Z temných myšlenek ho vytrhly Claiřiny prsty, které hledaly ty jeho. Když k ní otočil hlavu, viděl, že se tváří uvolněně. Už nebyla zadýchaná, ale oči se jí stále leskly.

„To je příjemné,“ zašeptala a opřela se o něj. „Ztratit se s tebou na chvíli ve sněhovém bludišti. Žádné papírování, žádné rozplývání v restauraci, žádné akce, které je třeba plánovat, a telefonáty, které je třeba vyřídit. Tomuhle se říká pobytová dovolená.“

Zasmál se. „Tvoje pobytová dovolená by měla zahrnovat gauč, deku a dobrou knihu. A velký šálek horké čokolády.“

„Se spoustou šlehačky a marshmallow,“ vzdychla a stále ho pozorovala s tím zvláštním, sladkým úsměvem, který zmírňoval bolest jeho draka jako nic jiného.

„Moje matka měla na zimu speciální recept na horkou čokoládu,“ řekl. „Vařila v mléce pravý vanilkový lusk, přidávala skořici a nepatrný náznak chilli. A nahoře pak byly věže šlehačky pro děti – a marshmallow, které opékala s malým výbuchem dračího ohně.“

Chvíli mlčel, když se nad tou vzpomínkou zamyslel. Tak dlouho se vyhýbal jakýmkoli myšlenkám na rodiče a domov, o který přišel. Ta vzpomínka byla stále bolestná – vždycky mu budou chybět. Budou mu chybět až do konce života.

Ale teď, poprvé za celou věčnost, mu ta vzpomínka vykouzlila úsměv na rtech. Teď už to dokázal ochutnat: horkou čokoládu s lehkým žárem z chilli a dokonale opečené marshmallow, kterému dračí oheň dodal zvláštní chuť, jíž se nic jiného nevyrovná. Nebyl si jistý, jestli by to Claire dokázal popsat, i kdyby se o to pokusil.

„To je zvláštní,“ pronesl pomalu, „právě jsem si uvědomil, že jsem jako dítě miloval zimu.“

„I jako ohnivý drak?“ zeptala se.

Zasmál se, když se mu v hlavě vyrojily vzpomínky, které tak dlouho potlačoval. „Zvlášť jako ohnivý drak! Hrávali jsme si s tátou takovou hru. Byl jsem tehdy jen malý dráček s malým plamínkem – ale on házel sněhové koule a já je rozpouštěl svým malým výbuchem dračího ohně.“

Přitiskla se k němu blíž a on zvedl ruku k jejímu obličeji a jemně jí odhrnul další tající sněhovou vločku.

„Nemůžu ti slíbit, že ti někdy ukážu tu hru nebo ti naservíruji marshmallows opečené dračím ohněm – ale můžu ti slíbit, že ti uvařím horkou čokoládu a postarám se o to, abys měla každou zimu, až bude sezóna příliš stresující, malou pobytovou dovolenou.“

„To zní báječně,“ řekla tiše. Naklonila hlavu, aby mu mohla vtisknout polibek na ruku. „A nepotřebuji dračí oheň, když můžu mít tebe. Jen tebe. Už teď jsi pro mě skoro až příliš moc žhavý, než abych ho zvládla.“

Její oči se na něj škádlivě zaleskly.

„Opravdu?“ Přejel jí prstem po rtu a teplo jejího dechu v něm vyvolalo náhlý záchvěv majetnické touhy.

Možná proto byl jeho drak tak zmatený, co se týče směru. S družkou po boku byl jeho poklad přímo tady – ať se vydali kterýmkoli směrem, vždycky mu byla po boku.

„Jsi přesně ten správný stupeň žáru pro ohnivého draka,“ prohlásil a pod jeho slovy se v hlubokém dunění ozvala touha jeho draka po páření.

Spáří se – opravdu se spáří. Budou jeden. A on se naučí žít svůj život jako člověk, který nikdy nebude schopen plně ovládat svého draka – a nebude na tom ani trochu záležet, protože bude mít po svém boku družku.

Ale ne teď. Ne tady ve sněhu.

Její oči byly tmavé a rozšířené potřebou. Přes napůl vytvořené spojení mezi nimi cítil žár její potřeby, který mu odpovídal. Bylo to jako vlna slunečních paprsků, která ho zahřála nejen na kůži, ale pronikla i do nejhlubších, nejosamělejších míst v jeho srdci.

Bezmyšlenkovitě se k ní naklonil, aby ji políbil.

A pak, právě když se jejich rty dotkly, se ozval zvuk, který je přiměl se od sebe spěšně odtrhnout.

Někde před nimi se ozval dětský hlas. Zvuk byl slabý a vzdálený, ale Raul věděl, že se mu to nezdá, když se Claire zamračila.

„Sněhová koulovačka pro děti už dávno skončila,“ poznamenala. „Už je to nejmíň hodina a puberťáci byli až po nich…“

„Myslíš, že se některé z dětí ztratilo?“ Znovu se rozhlédl. Tahle část bludiště vypadala opuštěně…

„Půjdeme dál? Třeba potkáme nějakého rozhodčího…“

Hlas se jí zadrhl, když si zřejmě uvědomila to, co Raul: že už několik minut jdou hlouběji do bludiště a že zde nejsou žádní rozhodčí v zářivých parkách zaměstnanců Sněžného zámku.

Sami si tu akci naplánovali. Věděl, že rozhodčích bylo dost na to, aby bylo nemožné jít tak dlouho, aniž by na někoho nenarazili.

„Pojďme dál.“ Odhodlaně zahnal pocit neklidu. „Stejně se nesnažíme vyhrát. Možná jsme jen šli v kruhu a dostali jsme se téměř zpátky ke vchodu – ale nelíbí se mi představa, že by tu bylo dítě samo.“

Nebylo to tak, že by sněhové bludiště bylo nebezpečné – koneckonců bylo navrženo jako zábava, ne jako past.

I když faktem zůstávalo, že i oni šli déle, než by si myslel, že je možné, aniž by našli východ nebo další lidi…

Před nimi se ve sněhové stěně rýsoval další otvor. Tento se zdál užší a všude kolem něj ležel sypký sníh. Dítě rozptýlené bojem, které si nevšimlo, že čas ubíhá, a nevidělo světlici vyslanou na znamení konce bitvy, mohl sníh přilákat. Více sněhu koneckonců znamenalo více sněhových koulí.

Chvíli studoval zem. Nevypadalo to, že by sníh něco narušilo – ale tam, téměř zakryté, rozeznal něco, co muselo být součástí stopy.

„Někdo tudy prošel,“ řekl, když se narovnal. „Nemám ale tušení, odkud se ten sníh vzal.“

Claire se podívala na oblohu. Na tváři jí přistála další sněhová vločka. Sněžilo – ale jen velmi mírně. Nemělo by to stačit na to, aby to zakrylo stopy někoho, kdo před chvílí prošel kolem.

„Někdy v těchto chodbách fouká divný vítr,“ pronesla a pak se zasmála. „Dobře, přiznávám, že jsem si to vymyslela. Ale neříká se to o větru v horách? A ve velkých městech? Se sněhovými stěnami to nejspíš funguje stejně.“

Raulův drak ho stále táhl kupředu, s pokrčením ramen přijal Claiřinu teorii.

„Nejsem větrný drak, ale asi to dává největší smysl. Každopádně teď už víme, že jsme na správné cestě. Podíváme se, jestli najdeme toho malého darebáka, který se tady schovává.“

„Možná budeme muset zavést další cenu – posledního hráče, který se ještě drží,“ navrhla. Po chvíli upustila sněhovou kouli, kterou stále držela, jen aby ho znovu uchopila za ruku.

Společně prošli úzkým otvorem – a najednou se ocitli přímo uprostřed sněhové bouře.

Vítr kolem nich kvílel. Do očí jim vháněl sníh, který je kousal jako ostré jehličky chladu. Vítr jim rval vlasy a vřískal jim do uší tak hlasitě, že téměř neslyšel její šokovaný výkřik hrůzy.

O úder srdce později se drak v něm probudil k životu.

Když se strach jeho družky prodral napůl vytvořeným poutem mezi nimi, vzrostla v něm dračí síla.

Pevně jí sevřel ruku a přitáhl si ji k tělu, přestože se sníh začal měnit v bodavé krupobití.

S Claire pevně a bezpečně přitisknutou k jeho hrudi dračí hněv trochu ustoupil. Místo toho z něj nyní proudila síla, která nejprve zahřívala jeho družku a pak kolem nich vytvořila malou bublinu tepla. Kroupy už je nezasáhly – jak se Raul díval, viděl, jak se každý drobný kousek ledu mění ve vodu, jakmile narazí na ochranný tepelný štít kolem nich.

Pak bouře utichla téměř stejně náhle, jako přišla.

Všude bylo ticho. Claire se mu třásla v náručí – spíš šokem než z chladu, když ji teď mohl zahřát. Přes jejich pouto cítil i její hrůzu, ale navzdory jejímu strachu jeho dračí vztek, když viděl svou družku v nebezpečí, odezněl stejně náhle jako bouře.

Ve skutečnosti byl jeho drak až podezřele klidný. Jeho drak se cítil… potěšen. Doma.

„Do prdele,“ vydechl, když se rozhlédl a konečně si dobře prohlédl chodbu, do které narazili.

Úzký průchod ze sněhových stěn se rozšířil, takže měli skoro pocit, že stojí uvnitř katedrály. Místo sněhu byly stěny, které je obklopovaly, z ledu – a zdálo se, že sahají neskutečně vysoko do nebe.

Ba co víc, nejenže odrážely sluneční světlo, které sem dopadalo shora, ale zdálo se, že se třpytí vlastním světlem.

Led se třpytil všemi barvami duhy, podle toho, kterým směrem se dívali. Bleděmodrá, ledově zelená, jemně růžová a oranžová… Led vypadal jako živý, žilky světel se v něm pohybovaly způsobem, který v něm vyvolával pocit strachu i klidu zároveň.

Tohle byla říše jiného draka. Mocného draka – mnohem silnějšího než on, draka, který dospěl do své plné síly a byl pánem nad chladem.

Ale zároveň tu bylo vzdálené spojení.

Rodina. Zdálo se, že to říká jeho drak. Byl to pocit úcty – a touhy.

„Co se děje?“ zeptala se a konečně se vymanila z jeho objetí, aby si odhrnula vlasy z obličeje. Pak se jí rozšířily oči, když se rozhlédla kolem. „Do prdele…“

„To je něco, že?“ Raul jí věnoval malý úsměv, i když ho necítil. „Právě jsme vstoupili do dračího doupěte. Do doupěte ledového draka – vlastně Henrikova. A ať už jsme vzdálená rodina, nebo ne, opravdu bychom tu neměli být. Takové místo sdílíš jen se svým synem nebo dcerou – a samozřejmě s družkou. Ne však s bezmocným bratrancem, který je od něj mnohokrát vzdálený.“

Její udivený výraz se okamžitě změnil v ustaraný. „Znamená to, že jsme v nebezpečí? Tohle způsobilo tu bouři? No tak prostě odejdeme…“

Její hlas utichl, když se otočila.

A když sledoval její pohled, viděl, že otvor, kterým přišli, zmizel.

Za nimi nebyla žádná sněhová stěna. Byla tam jen další stěna z neproniknutelného ledu, táhnoucí se k nebi.

„Do prdele,“ zamumlala znovu a tentokrát v tom byl strach.