TCDH - 11. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

Všude kolem nich si lidé nadšeně povídali. Každou chvíli vystřelila do vzduchu ruka a další drak našel nový domov.

Claire se opřela o Raula a s potěšením sledovala drobné dění.

„Člověk si přeje, aby tu mohl žít celý rok, že?“ pronesla tiše.

„Na to je tu trochu moc velká zima.“ Raul předstíral, že se třese. Pak jí přitiskl tvář na vlasy a znovu ji objal kolem ramen. „Ale já vím, jak to myslíš. Připadá mi to jako dobré místo k životu. S dobrými lidmi.“

„Ale oni už mají draka.“ Zálibně sledovala pětiletou holčičku s rozkošnými černými kudrlinkami, jak se hrne po schodech, aby si vyzvedla draka, kterého právě vyhrála její babička. „Kdyby ho ale neměli… je to místo, kde by sis dokázal představit žít?“

Raul byl chvíli zticha. Zajímalo ji, co si myslí. Vyprávěl jí o své minulosti, ale stejně jí připadalo divné, že by se cítil tak neukotvený. Většina lidí se přece dokázala usadit a najít domov, aniž by měli nějaký vlastní poklad.

A kdyby se spolu usadili – litoval by toho navždy? Byl by to ten typ člověka, který by navždy toužil po něčem, co nemůže mít?

„Víš,“ promluvil nakonec a znělo to trochu překvapeně, „vlastně si myslím, že bych mohl. Dokonce i s tím sněhem. Ale neříkej to Henrikovi. My draci jsme velmi teritoriální.“

Dotkla se zlatého řetízku na krku a trochu se usmála. „Takže kompromis,“ řekla lehce. „V zimě sníh, v létě slunce.“

„Starý dům mé rodiny by se ti líbil.“ Raul zněl tesklivě. „Nedaleko bylo jedno horské městečko, ale ne tak zasněžené jako tohle. Sníh jsme měli jen v zimě a byly tam horké prameny, takže i v zimě ses mohla vykoupat. A v létě tam bylo nádherně, slunce svítilo na horské louky, nad vodopády se třpytily duhy, vzduch byl bohatý na vůni divokých květin. Ale poté, co nám ukradli náš poklad, jsme si to místo nemohli nechat – nebylo by fér stáhnout všechny na té hoře s sebou do bankrotu. Dědeček a pak i táta se starali, aby měl každý práci, ale bez našich peněz… táta prodal náš dům investorovi. Od té doby jsem se tam nevrátil, neunesl jsem to. Doufám, že se k nim život chová dobře. Horská městečka to mají v téhle ekonomice těžké…“

Mlčky se v jeho náručí otočila, aby se na něj podívala.

Měla jsem to vědět. Není to člověk, který by truchlil nad ztracenými penězi. Je to prostě někdo, komu záleží na lidech. Hodně.

„Najdeme místo, které budeme mít oba rádi,“ řekla tiše a omotala mu ruku kolem zad, aby ho ujistila.

V jeho očích stále viděla odlesk vzdálených plamenů a na okamžik ho viděla vznášet se – draka jako živý plamen, jak se veze na proudech vzduchu nad velkolepým domem postaveným na horské louce.

Jaké to musí být, ztratit tu svobodu? Jedinkrát, když ho viděla, jak se mění, byla vyděšená a myslela si, že se řítí vstříc smrti.

Ale ani přes zdrcující hrůzu nemohla zapomenout na jeho majestátnost. Byl to tvor plný síly, ladný a nebezpečný, když mával křídly a proháněl se po větru.

Najednou jí připadalo neuvěřitelně nespravedlivé, že mu to někdo kdysi dávno ukradl. Možná nedokázala pochopit, co to znamená přijít o dračí poklad – ale dokázala pochopit, jaké to je ztratit svobodu.

Kdybych už nemohla dělat svou práci, kdybych měla přijít o všechno, na čem jsem tak dlouho a tvrdě pracovala…

Jeho tvář změkla, když se na ni podíval. Oči mu stále zářily teplem, ale přízračný lesk vzdálených plamenů byl pryč.

„Uděláme to,“ prohlásil odhodlaně. „Možná nebudeme mít vlastní horu, ale budeme mít domov. Opravdový domov, s takovými sousedy, jako jsou tihle.“

Projelo skrze ni hřejivé teplo a bez hlesu přikývla. Zvláštní spojení mezi nimi znovu ožilo a ona cítila, jak do ní proudí jeho láska a ochranitelství, jak ji naplňuje žárem, až měla pocit, že jeho láska hoří stejně jasně jako táborák.

Ať s pokladem, nebo bez něj, její druh byl jen její a ona najde způsob, jak mu vynahradit ztrátu domova z dětství.

„Tak tohle je výjimečný drak,“ oznámil starosta.

Společně s Raulem se otočili – právě včas, aby zahlédli malého draka, který zachytil světlo a zářil jasně červenou barvou, jež se na hrudi měnila v oranžovou.

„Tenhle vyrobila támhle malá Anna. Řekla mi, že na svého draka nalepila sto různých skleněných perel. Podívejte, jak se třpytí.“ Starosta opět zvedl draka do výšky. Zachycoval světlo a každá perla ho odrážela zpět ve stovce různých odstínů červené, oranžové a žluté.

S potěšením sevřela ruce kolem Raulovy paže.

„Tenhle,“ prohlásila. „Tenhle je můj.“

„Ah?“ ozval se její soused – tentýž muž, který předtím vyrušil starostu a který byl zřejmě jeho synem. Vyzývavě se na ni usmál, když zvedl ruku. „Sto dolarů,“ zavolal.

„Hulvát,“ utrousila Claire, podívala se na něj a úsměv jí zkřivil rty. Zjevně mu došlo, že letos reprezentují zámek.

„Dvě stě,“ vykřikla na oplátku a usmála se na něj.

Zkřížil ruce. „Pět set.“

„Tisíc,“ zavolala a zvedla bradu.

„Páni, ne tak rychle,“ ozval se starosta a uchechtl se. „Dej starému člověku čas, aby to dohnal. Takže aktuální nabídka je tisíc dolarů – tisíc dolarů ze Sněžného zámku, jak jsem pochopil?“

Dav zajásal, když Claire přikývla.

V zádech cítila Raulovo teplo. Aukce ji naplnila přívalem vzrušení – a i když to byla jen hra, která měla zvýšit její dotaci, probudila v ní skrytou soutěživost.

Drak, který se dražil, byl zjevně určen pro ni. Nemohla přece dopustit, aby s nádherným rudým ohnivým drakem odešel někdo jiný.

Jako by jí četl myšlenky, Raul ji pevně objal.

Ne, Raul se nikam nechystal. Byl přesně tam, kam patřil – stejně jako ona.

„Dva tisíce,“ zavolal teď muž vedle ní.

Usmála se na něj. „Pět tisíc.“

Na okamžik zaváhal. Rozptýlily ho předtím jeho děti, nebo slyšel, jak jí Raul řekl, že může jít až na sto tisíc dolarů?

„Šest tisíc,“ řekl pak a vypadal trochu znepokojeně, když se Claire okamžitě neozvala s protinabídkou.

Cítila, jak se Raul snaží potlačit smích a jeho tělo se slabě chvěje proti jejímu.

„Deset tisíc,“ zvolala nakonec.

Muž si úlevně povzdechl a mlčel.

„Deset tisíc,“ zopakoval starosta a jeho hlas se nesl nad davem. Při té částce se zvedla nová vlna jásotu. „Slyším další nabídku? Ne? Tři, dva, jedna… a prodáno! Prodáno Sněžnému zámku! Gratulujeme! Nyní prosím následujte mého elfa, abyste vyřídili formality – a budeme pokračovat s tímto krásným exemplářem draka. Vyrobil ho můj vnuk Jonah, zdobí ho zlaté a modré třpytky – a podívejte se na to! Malá křídla z krajky. Velmi vynalézavé, Jonahu.“

Když dav znovu zatleskal, Claire se ocitla v doprovodu elfa, který pro ni přišel. Byla to žena kolem čtyřicítky, baculatá, s dlouhými, kudrnatými, černými vlasy.

„Jsem tak ráda, že se ti to podařilo vměstnat do tvého programu,“ řekla elfka jménem Marsha a rozzářila se, když se zastavily u jiného stolu, dál od místa, kde se shromáždil dav. „Henrik mi říkal, že pošle šek a ať za něj vyberu draka, kdyby jeho kamarád nemohl přijít – ale pro děti je mnohem příjemnější, když vidí, že někdo ze zámku přijde na dražbu. Zvlášť někdo jako ty.“

Trochu na Raula mrkla a Claire se přistihla, že ji naplňuje překvapení a malý náznak žárlivosti, když si uvědomila, že ta cizinka Raula okamžitě poznala. Jaké by to bylo vyrůstat s vědomím, že draci jsou skuteční? Dětství tady ve Vánočním údolí muselo být opravdu kouzelné.

„To ty oči,“ sdělila pak Claire inscenovaným šepotem. „Pokaždé je prozradí. Pokud víš, co hledat. Starosta mi samozřejmě řekl, že Henrik se postaral o to, aby tu v době jeho nepřítomnosti byl někdo z jeho druhu. Jinak by to nebylo správné – vždycky tu byl drak. I když Henrik léta neopouštěl svůj hrad, vždycky jsme alespoň věděli, že tam pořád je.“

Jakmile byly papíry vyřízeny – Claire kradmo připsala další nulu k vypsanému šeku, zatímco se na ni elfka usmívala – dostala svou malou figurku draka, pečlivě zabalenou v papíru a uloženou v krabičce.

„Nyní mohou přijít Vánoce. To je to nejdůležitější,“ řekl Raul. Natáhl k ní ruku a ona se ráda nechala ovinout jeho teplem. „Chceš se podívat na zbytek aukce?“

Claire přikývla. „To bych moc ráda. Jsem opravdu ráda, že jsi mě s tím seznámil. Byla jsem nahoře na zámku tak zaneprázdněná, že jsem vůbec netušila, co se tady dole děje. Nerada bych o to přišla.“

Když se vrátili, aby sledovali, jak další draci jeden po druhém nacházejí nový domov, pouliční osvětlení zhaslo. Nakonec malé náměstí osvětlovaly jen miliony pohádkových světel na stromech a na domech. Pak si každé dítě vzalo svíčku, které se jedna po druhé zapalovaly.

Efekt byl neuvěřitelný. Když je obklopila tma zimní noci a studený vzduch je štípal do tváří, najednou se ocitli v moři světel. Všude kolem nich se vzrušením rozzářily drobné tváře.

Naklonila se do jeho objetí a na okamžik si představila ten zázrak vychovávat dítě v takové komunitě – na místě, které nebude muset po roce opustit, kde se ze sousedů stanou skuteční přátelé, a ne jenom známí, kteří na ni zapomenou, jakmile se odstěhuje.

Objala rukama místo, kde se jeho paže křížily na její hrudi. Stále ještě lehce sněžilo, ale vysoko nad nimi teď viděla hvězdy. Při zhasnutém pouličním osvětlení byly zářivé a jasné a najednou se přistihla, že hledá padající hvězdu.

Jestli si mohu něco přát, pak je to najít domov, jako je tento – domov s ním.

Pak začaly děti zpívat, nejprve tiše, a pak stále hlasitěji. Vzduch naplnila první sloka Svaté noci a na pažích jí náhle naskočila husí kůže, když přímo nad sebou spatřila jasné světlo, které se táhlo oblohou, než v mžiku zase zmizelo.

Padající hvězda…

Otočila se v Raulově náruči a zadívala se mu do krásné tváře, zatímco kolem nich se ovíjely něžné hlasy. Melodie se nesla k noční obloze, zatímco ona cítila, jak se noří do tepla jeho očí. Když dozněl poslední tón, velmi něžně ji políbil.

Byla tak šťastná, že najednou musela potlačit slzy. Kdy naposledy se cítila tak klidně?

„To nic není,“ odpověděla na jeho tázavý pohled. „Jen jsem viděla padat hvězdu. To je štěstí.“

„Něco sis přála?“

Přikývla, aniž by se odvážila vyslovit, co to bylo. Možná to byla jen stará hloupá pověra… ale přála si, aby se jí přání splnilo víc než kdykoli předtím.

***

Po jejich poklidném večeru dole ve Vánočním údolí byla pohřbena pod stále rostoucí horou práce.

„Tak je to každý rok,“ povzdechla si. „Svátky se vždycky připlíží. Jen počkej, až bude po Novém roce. Měli bychom mít aspoň týden klid, než se Henrik s Darou vrátí a převezmou vládu.“

Raul se ušklíbl, když ztěžka naházel hromadu papírů do tašky, a kýchl k oblaku prachu, který z ní unikl. „To si nemohli najmout někoho jiného, kdo by se starými papíry zabýval?“

„Na to si najali mě,“ řekla Claire a zasmála se.

Raul zabručel a oprášil si džíny. „Mohli ti najmout pomocníka.“

„Myslím, že to jsi právě ty,“ podotkla Claire a pak vítězoslavně zařadila další dávno ztracenou účtenku na svou malou hromádku věcí k uschování.

„Jsem tu jen jako místní drak. O podřadné práci se nikdo nezmínil. Ani o prachu.“

Claire se nad jeho stížnostmi ušklíbla, ale pak mu vyhověla tím, že k němu přistoupila a předstírala, že mu vyčesává prach z vlasů.

Samozřejmě okamžitě využil příležitosti, objal ji kolem ramen a líbal ji, až se rozplynula na jeho těle a na papírování na pár blažených okamžiků zapomněla.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře a Claire spěšně ustoupila, urovnala si košili a přitom se na něj zadívala.

„Zlý drak!“ kárala ho. „Příliš rozptyluješ. Měli mě varovat. Nikdy si nenajímej draka jako pomocníka. Proto asi Santa zaměstnává soby.“

Když otevřela dveře, přivítala ji postava Santy, která na ni mechanicky zamávala a pak začala zpívat We wish you a Merry Christmas. Zvuk byl plechový, ale doprovázela ho blikající světýlka.

„Myslel jsem, že by se ti hodilo trochu vánoční nálady,“ pronesl pak Santa tlumeným hlasem.

„Ehm… děkuji,“ odvětila a stále zírala na Santu, aniž by si byla jistá, jestli to byl opravdu Santa, kdo najednou promluvil.

O chvíli později se postava začala nebezpečně pohupovat. Raul vyskočil dopředu a o vteřinu později se za obřím Santou objevil jejich účetní Malcolm. Santa teď spočíval na boku, držen oběma muži, a stále si vesele zpíval.

„Možná ne v mé kanceláři,“ poznamenala. „Můžeš ho položit tady, před dveře?“

„Skvělý nápad! Přivítat všechny s trochou vánoční pohody,“ prohodil Malcolm a pořádně se zapotil.

Spíš jako včasné varovné znamení pro nečekané návštěvníky…

„Děkuji,“ řekla pak, když byl Santa postaven na své místo.

„Jak pokračují přípravy?“ zeptal se Malcolm. „Na koulovačku v bludišti? Oba se jí jistě účastníte, že? Speciální ceny pro dospělé, děti a teenagery, aby to bylo spravedlivé.“

Raul se usmál. „Budeme si muset dát pozor, abychom nevyhráli – myslím, že by to vypadalo špatně. Ale není na škodu se k té zábavě přidat.“

„Vypadáte tak přístupně,“ podotkl účetní a horlivě přikývl. „Nejlepší marketingový nápad. Ne že bych se v marketingu vyznal. Ale je to skvělý nápad. Vlastně báječný. Sám tam budu a pokusím se pořídit nějaké fotky – určitě ti to nebude vadit a všechny ti je přepošlu. Mohla bys je použít v příští brožuře pro turistickou radu…“

„To by bylo skvělé,“ prohlásila Claire vřele a snažila se přerušit jeho proslov.

Stále nevěděla, co si má o účetním myslet.

Zdálo se, že svou práci dělá docela dobře a že s ní probral každý problém související s papírováním, který se objevil. Ale ve všem ostatním působil podivně maniakálně. Jako o člověku toho o něm stále moc nevěděla – z nějakého důvodu se mu vždycky podařilo odvést hovor od sebe stočit ho k ní a Raulovi nebo k budoucnosti zámku.

Jako by se zoufale snažil najít si přátele. Což znamená, že bych na něj měla být milejší… nejspíš jich moc nemá a tady na zámku bude ještě minimálně týden sám.

„Zítra v pět. Věřím, že nepřijdeš pozdě,“ řekl Malcolm rozjařeně. „Zúčastníš se, že ano?“

Potlačila netrpělivost. Měla by být soucitnější. Byla to pravděpodobně první akce, které se zúčastnil.

„Určitě,“ ujistila ho. „Za nic na světě bych si to nenechala ujít! A těšíme se, že tě tam uvidíme. Moc jsi nám pomohl, když jsi našel sponzora. Děti budou mít z těch cen velkou radost.“

„A dospělí,“ dodal Malcolm hrdě. „Pravý diamantový přívěsek se sněhovou vločkou. A dneska se moc nenadřete – zítra máme všichni náročný den!“

Žertovně na ně zahrozil prstem a Claire se poslušně zasmála.

Pak zmizel a Santa před jejím pokojem znovu propukl v píseň.

Zhluboka se nadechla a napočítala do deseti. Santa stále pokračoval.

„Mohl bych ho prostě… nechat zmizet,“ navrhl Raul.

„Našeho účetního? Myslela jsem, že nejíš lidi,“ poznamenala Claire.

Raul se zasmál. „Santu. A já bych účetního nejedl. Nejlepší způsob, jak si přivodit pálení žáhy.“

Navzdory únavě se zasmála.

„Má pravdu, víš,“ řekla pak. „Zasloužíme si trochu odpočinku. Oběd dneska venku u zamrzlého jezera? Možná bych mohla najít i Dylana – od té doby, co si našel přátele, na svůj laptop skoro zapomněl. A na domácí úkoly. Ale myslím, že trávit čas venku je přinejmenším zdravější než celý den jen hrát hry.“

„Už se nemůžu dočkat,“ prohlásil Raul a jeho hlas zněl vřele, když si ji přitáhl zpátky do náruče.

Zachvěla se, když jí hravě zavrčel na krku.

„A dnes večer večeře. A pak…“

„A pak koupel, abychom se zbavili všeho toho prachu,“ přerušila ho a zasmála se, když potřásla vlasy a Raul znovu kýchl do oblaku prachu, který se zvedl.