FP - 3. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar,Jířa

Connie se probrala k vědomí za uklidňujícího zvuku pípajícího zařízení. Slabá vůně růží se podivně mísila se silnějším pachem dezinfekce.

Nemocnice. Jsem v nemocnici. Domnívám se.

Jak jsem se sem dostala?

Vybavila se jí zmatená, snová vzpomínka na to, jak ji vytáhli z hořící budovy. Ale musela mít halucinace z nadýchání kouře, protože by přísahala, že ji zachránil…

„Ahoj, Connie,“ ozval se nemožný, irský hlas.

Otevřela suché, zalepené oči a zamrkala. Neurčitá barevná šmouha vedle jejího lůžka se okamžitě proměnila v povědomou, rozzuřeně pohlednou postavu. Přízrak z její minulosti se na ni usmíval, nafoukaný a charismatický jako vždy.

Hlasitě zasténala a znovu zavřela oči. „Chasi Tiernachu, jdi pryč.“

„Dobře,“ řekl nečekaně.

Znovu otevřela jedno podezřívavé oko. Ale už ho neviděla.

„Je to takhle lepší?“ Zeptal se starostlivě od nohou postele.

„Chci říct, že máš jít úplně pryč. Pryč z mého pokoje. Pryč z mého života. Znovu.“ Položila se zpět na postel a přetáhla si prostěradlo přes hlavu, jako by se tak mohla schovat před svou minulostí. „Co tady vůbec děláš?“

„Zbytek mého týmu měl požár dobře pod kontrolou a už mě vlastně nepotřeboval, takže můj velitel velmi laskavě souhlasil, abych tě sem doprovázel v sanitce.“ Matrace si klesla, když se posadil na okraj postele.

Přes povlečení si velmi dobře uvědomovala teplo jeho boků. „Cože?“ řekla nechápavě.

Cítila, jak pokrčil rameny. „No, vlastně jsem se ho neobtěžoval zeptat, dokud jsme nedorazili do nemocnice, a jeho odpověď byla spíš ve smyslu ‚Chasi, je moc dobře, že už jsi pět kilometrů ode mě‘, ale myslím, že se to počítá jako souhlas, ne?“

„Nic z toho,“ zamumlala do prostěradla, „mi nedává sebemenší smysl.“

„Tak co třeba tohle?“ Posunul se na posteli. I bez pohledu věděla, že se vážně naklání a jeho lesklé, lživé černé oči jsou plné upřímnosti. „Zoufale jsi mi chyběla. Jsem nadmíru šťastný, že jsem tě zase našel. Vezmeš si mě za muže?“

Nadzvedla se na loktech a nevěřícně na něj zírala. „Jsi úplně mimo…“

Odmlčela se uprostřed věty, když se jí více rozostřilo okolí. Každý rovný povrch v malé soukromé místnosti byl pokrytý růžemi. Na okamžik ji napadla šílená myšlenka, že Chase možná podplatil zdravotníky v sanitce, aby ji odvezli do květinářství, a ne do nemocnice. To byl přesně ten typ věcí, které dělal.

Jeho samotného lemovalo pozadí nádherných bílých růží, které tvořily dokonalý kontrast k jeho tmavému vzhledu. Jeho ramena byla širší, než si pamatovala. Na dlouhých svalnatých pažích měl neznámé jizvy, sotva viditelné stopy po starých popáleninách. Místo značkového obleku šitého na míru měl na sobě kouřem páchnoucí ohnivzdornou uniformu. Husté černé vlasy, kdysi tak pečlivě zastřižené a upravené, měl nyní rozcuchané a zplihlé.

Ale jeho tvář byla úplně stejná, nezměněná po těch třech letech.

Měla by to vědět. Přes veškerou snahu ji ten obličej pronásledoval ve snech každou noc.

Connie se od těch jasných, podmanivých očí odtrhla. Vzpomeň si, co udělal, připomněla si. Je to prolhaný, sukničkářský podvodník.

Už se do něj znovu nezamiluj.

„Dobře,“ řekla pevně. „Nejdřív to nejdůležitější: Ne, rozhodně si tě nevezmu.“

Jeho nadějný výraz pohasl. „Takže jsi na mě pořád naštvaná.“

„Přistihla jsem tě nahého v posteli se dvěma jinými ženami, Chasi!“

Tu noc, kdy jsem se konečně rozhodla, že se s tebou vyspím, to už však nedodala nahlas. Chase tuhle drobnost určitě nepotřeboval vědět.

Zadívala se na něj. „Samozřejmě, že jsem na tebe pořád naštvaná.“

„Ale ty jsi mi ani nedala šanci to vysvětlit,“ řekl tak rychle, že mu slova se silným irským přízvukem splývala. „Víš, šel jsem do klubu na skleničku a vzápětí jsem si uvědomil…“

„Výmluvy mě nezajímaly tehdy a rozhodně mě nezajímají ani teď,“ přerušila ho. Zatlačila starou bolest zpátky na dno svého srdce. „Stejně už je to dávno. Teď už na tom nezáleží.“

„Ale ano, záleží,“ trval na svém. „Prosím, Connie. Musíš mi věřit, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Ani nevím, co se stalo!“

„Řekla jsem, že mě to nezajímá.“ Třela si kořen nosu a cítila, jak ji začíná známá bolest hlavy, kterou má delší setkání s Chasem tendenci vyvolávat. „Proč máš na sobě hasičskou uniformu? Proč je tahle místnost plná růží?“

Roztáhl své rychlé, hbité ruce. „Místnost je plná růží, protože je máš ráda. Já mám na sobě hasičskou uniformu, protože jsem hasič.“

Nic z toho nedávalo smysl, ale nechala to být, protože ji nakonec napadla mnohem naléhavější otázka.

Posadila se na posteli a zachvátila ji panika. „Kde je můj táta?“

„Je v pořádku,“ řekl a její srdce se znovu rozbušilo. „Našli jsme ho před barem. Byl dost potlučený, ale bude v pořádku. Je taky tady v nemocnici.“

„Musím ho vidět.“ Odhodila prostěradlo a s námahou se postavila na nohy. „Vezmi mě k němu, hned!“

Chase ji zachytil, když se kymácela. Jeho pohled sklouzl dolů. Opožděně si uvědomila, že na sobě nemá nic než nemocniční košili bez zad. Doslova nic.

„Tady.“ Sundal hasičskou bundu a nabídl jí ji. Jeho rty se škádlivě našpulily. „Ne že by se mi nelíbilo, co máš na sobě…“

S důstojností, jakou jen dokázala, si oblékla bundu přes nemocniční plášť. Byla posetá sazemi a páchla kouřem, ale bylo to lepší než se potulovat po chodbách s holým zadkem. Přitáhla si ji kolem svých bujných boků, jak nejlépe uměla. „Díky. Teď mě odveď k tátovi.“

***

„Tati!“ Zapomněla na své bolesti a modřiny a spěchala k jeho posteli.

Táta jí věnoval bledý stín svého obvyklého širokého úsměvu. „Ahoj, tykvičko. Oba už jsme měli lepší dny, co?“

Stiskla by mu ruku, ale obě ruce měl zalité v sádrových obvazech a zavěšené na drátech se závažím. „Jsi v pořádku? Jak se ti podařilo utéct těm hrdlořezům?“

„Ach, jakmile mi zlomili ruce, tak o mě ztratili zájem.“ Navzdory jeho lehkovážnému tónu poznala, že je hluboce rozrušený. „Connie, snažil jsem se k tobě vrátit, přísahám. Ale když utíkali pryč, kopli mě do hlavy a já nemohl vstát a…“

„Pšt, já vím, tati. To je v pořádku.“ Posadila se na židli vedle jeho postele. „Nikdy bys mě neopustil.“

„Je to všechno moje vina.“ Její táta rychle zamrkal, oči měl podezřele vlhké. Předstírala, že si toho nevšimla. „Sestry ale říkaly, že jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku.“ Kupodivu to byla pravda. Na někoho, kdo byl v bezvědomí v hořící budově, se cítila docela dobře. „Měla jsem štěstí. Myslím, že se hasičům podařilo dostat mě ven dřív, než jsem se nadýchala příliš mnoho kouře.“

Chase, který se držel zpátky ve dveřích, vydal tichý přidušený zvuk, podobný narychlo potlačenému smíchu.

Tátův pohled se přesunul k němu. Chvíli jen tupě zíral… a pak mu poklesla čelist. „Dobrý bože. Tohle snad není mladý Tiernach, že ne?“

„Rád vás zase vidím, pane Weste,“ řekl Chase a přistoupil k němu. Jeho černé oči tančily. „Jen abyste věděl, že jsem ještě nehavaroval. Tedy alespoň ne s letadlem.“

„Pořád jste ten nejhorší student, kterého jsem kdy měl tu smůlu učit létat,“ informoval ho táta. Jeho čelo se svraštilo. „Co tu proboha děláte v hasičské uniformě?“

„Proč se mě na to lidi pořád ptají?“ Chase se podíval do stropu.

„Zřejmě si hraje na hasiče,“ řekla Connie tátovi. „Neptej se mě proč.“

„Já si na nic nehraju,“ řekl Chase rozhořčeně. „Náhodou jsem velmi uznávaný a cenný člen své hasičské posádky. Jen se zeptej…“ Odmlčel se a zřejmě hledal nějaké jméno. „Hmm… Vlastně by možná bylo nejlepší, kdybys to nedělala.“

„Chase Tiernach, produktivní člen společnosti. Teď už jsem opravdu zažil zázrak.“ Její otec zavrtěl hlavou. „No, jestli jste mou dceru zachránil, jsem vaším věčným dlužníkem, pane!“

„Výborně!“ Chase se rozzářil. „V tom případě, mohu vás požádat o požehnání?“

Otec se na ni podíval stranou a beze slov požádal o výklad.

„Nevšímej si ho,“ řekla pevně. „Stejně už odchází.“

„Ale já nemusím nikam jít,“ ujistil ji Chase. „Už jsem řekl veliteli Ashovi, že si beru dovolenou na dobu neurčitou. Považoval to za výborný nápad.“ Odmlčel se a ve tváři se mu krátce mihl mírně ustaraný výraz. „Myslím, že mám pořád práci. I když ho možná budu muset o tomhle bodě přesvědčit později.“

Connie se na Chase zadívala. „Táta potřebuje klid, aby se zotavil. Tebe nepotřebuje. Já tě nepotřebuju. Jdi pryč, Chasi.“

Její otec se neklidně pohnul, přestože měl zlomené ruce. „Ah.., no. Nerad to říkám, ale možná by nám mohl s něčím pomoct.“

Rozhodila rukama. „Tati! Nepodporuj ho!“

„Umím být nadmíru užitečný,“ ujistil ho Chase upřímně. „Co potřebujete?“

Její otec si odkašlal. „Víš, že příští týden se konají velké letecké závody na letišti Shoreham?“

„Rydon Cup? Samozřejmě!“ Chaseovi se rozzářily oči. „Těším se na něj od chvíle, kdy oznámili, že se tu letos bude létat.“

„Chystali jsme se přihlásit naše letadlo. Já pilotovat, Connie navigovat – určitě bychom vyhráli. Ale teď…“ Její táta udělal bezmocný pohyb hlavou, kterým naznačil své zlomené ruce. „Já, ehm, tak nějak jsem počítal s tím, že ten závod vyhraju.“

„Nebudeme po Tiernachových chtít peníze, tati,“ řekla ostře. „S tím závodem si nedělej starosti. Prostě budeme muset odstoupit. Bude to trochu finančně napjaté, ale já to zvládnu.“

Už si v duchu dělala seznamy leteckých přehlídek, kde by mohla vystavit své letadlo, míst, kde by mohla létat s pasažéry, večerní práce, které by mohla vzít… Nebylo by to poprvé, co by se musela ohánět, aby pokryla tátovy dluhy. Nepochybně to bohužel nebude ani naposledy.

Není to katastrofa. Dokážu nás z toho dostat. Vždycky jsem to dokázala.

Její otec sklopil hlavu. „Jde o víc než jen o výhru,“ zamumlal.

S pocitem rostoucího strachu poznala ten provinilý, kocovinový výraz. „Tati, co jsi to provedl?“

Její otec těkal očima ze strany na stranu, jako by hledal únikovou cestu. „Víš, za čí peníze jsme sem dopravili letadlo z Ameriky?“ řekl neochotně.

„Tak tam jsi byla,“ řekl Chase. Zamračil se. „Musím propustit své soukromé detektivy. Zjevně honili divoké husy po celé Evropě.“

Najal si soukromé detektivy, aby mě hledali?

Connie tu myšlenku zahnala. Teď byly důležitější věci, které bylo třeba řešit.

„Nechtěl jsi mi říct, odkud ty peníze jsou, tak jsem předpokládala, že jsi je vyhrál v hazardu,“ řekla tátovi.

„Vyhrál! Tak nějak… řečeno.“ Zavrtěl se. „Jen jsem tu sázku ještě tak docela nevyhrál.“

Zasténala a zabořila obličej do dlaní. „Nech mě hádat. Vsadil ses, že můžeš vyhrát Rydon Cup.“

„To byla přece tutovka!“ namítl její táta. „Těžko to byla nějaká sázka! Spíš jako, jako půjčka. A my jsme ty peníze potřebovali, abychom se mohli hned dostat ze země.“

„Proč?“ Chase se zájmem naklonil hlavu na stranu.

„Vyhostili ho,“ řekla zachmuřeně. „Moje máma byla Američanka, takže já jsem americká občanka, ale on ne. Řekněme, že v budoucnu budu všechny jeho imigrační papíry vyřizovat já. O našich daních ani nemluvě.“ Povzdechla si. „Dobře, tati. Kolik dlužíš tentokrát?“

Táta se jí vyhnul pohledem. „No… já jsem vlastně nevsadil peníze jako takové. Sammy o to neměl zájem.“

„Sammy?“ Nadechla se. „Ne Sammy Smiles. Tati, řekni mi, že jsi s ním neuzavřel další dohodu. Ne po tom posledním fiasku.“

„Sammy Smiles?“ Chase povytáhl obočí. „Ten žralok?“

„Odkud proboha znáš Sammyho Smilese?“ zeptal se. Connie se na okamžik zarazila. Nedokázala si představit, že by Chase, syn miliardáře, někdy potřeboval lichváře.

„Pohybujeme se ve stejných společenských kruzích, řekněme.“ Z Chaseova výrazu se vytratila veškerá dobrá nálada a zůstal nezvykle zachmuřený. „Je dost známý. To vysvětluje, proč tu ležíte se dvěma zlomenýma rukama, pane Weste.“

„Znal jsem jeho pověst, ale myslel jsem…“ Conniin táta se zarazil a znovu zahanbeně svěsil hlavu.

Myslel si, že se z toho vymluví. Vždycky si myslel, že se z toho nějak vykecá.

Zoufale zavrtěla hlavou. „Tati, jakou dohodu jsi uzavřel se Sammym Smilesem?“

„Nabídl mi peníze. Hodně peněz. Dost na to, abychom zaplatili naše stěhování. Letenky, dopravu letadlem, byt, všechno. A stačilo, abych vyhrál Rydon Cup, a on by mi celý dluh odepsal.“ Táta se na ni bokem podíval. „Byl to dobrý obchod, Connie.“

Chladná hrůza sevřela její srdce jako pěst. „A kdybys prohrál?“

Její otec ztěžka polkl. „Pak on dostane naše letadlo.“

Doslova oněměla. Zírala na tátu, přemožená obrovským rozsahem zrady.

„Počkej,“ řekl Chase a díval se z jednoho na druhého. „To letadlo? Conniino letadlo? Vy jste vsadil Conniino letadlo?“

„Technicky vzato je to napůl i moje letadlo,“ bránil se její táta. „A byla to jistá věc.“

Chase vypadal, že by mu nejraději sám zlomil ruce ještě jednou. Udělal tři rychlé, rozrušené kroky sem a tam a prohrábl si rukama vlasy, jako by fyzicky nebyl schopen udržet se v klidu. Connie se stále nemohla pohnout, nevěřícně ztuhlá.

Letadlo. Hazardoval s matčiným letadlem. Jediná věc, která nám po ní zbyla, a on ji vsadil do sázky.

„Dobře,“ řekl Chase a otočil se. V čelisti měl odhodlání, které nikdy předtím neviděla. „Já to napravím. Pane Weste, budu si muset promluvit se Sammym. Předpokládám, že jste se s ním už setkal.“

„Ano, před pár dny jsem ho potkal v přístavu,“ řekl Conniin táta. Díval se na Chase s takovým tím nadějným, vtíravým výrazem, který obvykle nasazoval na Connie, když chtěl, aby za něj uklízela jeho nepořádek. „Je ve městě na závodech. Myslím ale, že většinou zůstává na své jachtě. Myslíš, že ho dokážeš najít?“

„Pokud je v mém dosahu,“ řekl Chase tajemně. Podivně soustředěně se na jejího otce zadíval. „Můžete mi ho popsat? A taky ty muže, kteří vás napadli.“

„No, byli asi…“ začal táta.

„To stačí,“ přerušil ho Chase a znovu se mu objevil úsměv. „Ano, můžu je najít. Connie, neboj se. Všechno bude v pořádku.“

„Ne, nebude,“ řekla otupěle. Gestem ukázala na svého otce. „Sammy Smiles chce moje letadlo tak moc, že to udělá. V žádném případě tě nebude poslouchat.“

„Ale já myslím, že poslechne,“ řekl Chase a blýskl se úsměvem, který byl poněkud divočejší než obvykle. „Umím být velmi, velmi přesvědčivý.“