DB#3 - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

„Ach, vidím, že principe dneska spí,“ řekl Ray.

Když se Ray sklonil, aby dvěma prsty přejel po tváři dítěte, Emma se musela vší silou držet, aby se od toho muže neodtáhla, aby zabránila dalšímu člověku dotknout se svého syna.

„Pro jednou,“ zabručel Affonso po Emmině boku.

Než řekl něco dalšího, strčil si do úst další sousto jídla. Emma usoudila, že to od něj bylo chytré.

„No tak, bossi,“ řekl Ray žertem, „je to jen dítě.“

„Až moc brečí.“

Emma se ani neobtěžovala skrývat zamračení, se kterým se na Affonsa podívala. „Rostou mu dva spodní zuby a to ho trápí. Není to jeho chyba.“

„Slyšel jsem, že Tylenol dělá divy, ženo.“

Na ten nesmysl se rozhodla nereagovat.

Affonsova představa byla taková, že jakmile byl Cross nešťastný nebo rozmrzelý, tak měl dostat léky, aby ho uspaly a dítě ho pak neobtěžovalo svým pláčem a kňouráním.

Emmě nevadilo dát dítěti lék na horečku, pokud ho potřebovalo, ale zoubky mu žádnou horečku nezpůsobovaly.

A většinou byl šťastný, když žvýkal studené věci.

Crosse bylo snadné potěšit.

Na druhou stranu Affonso byl kurva nesnesitelný.

„Vidím, že se objevila spousta lidí,“ poznamenal Ray.

Emma se prostě jen snažila ignorovat oči, které ji sledovaly. Opravdu jich bylo až příliš mnoho.

Affonso přikývl a otřel si ústa ubrouskem. „Je hezké vidět první den po otevření, že je tohle místo plné.“

Když se Emma rozhlédla po zbrusu nové restauraci, poznala několik tváří. Bylo jen štěstí, že Affonso otvíral nový podnik ve stejný den, kdy Cross dovršil dva měsíce. Její manžel se rozhodl uspořádat party v restauraci jako oslavu malého výročí, kterého dítě dosáhlo. Byl to jeden z mála výletů od jeho narození, kdy se dostali mimo domov.

Affonso jen zřídkakdy dovolil Emmě opustit dům s dítětem. Věděla, že to mělo něco společného s Iry a se všemi těmi nesmysly, ale měla podezření, že to mělo co dělat i s tím, že Calisto byl stále nezvěstný.

Díky skutečnosti, že si nemohla vzít svého syna s sebou, ani když dělala ty nejjednodušší a nejbezpečnější každodenní činnosti, často došlo k tomu, že se Emma rozhodla nedělat vůbec nic a jen zůstat doma s dítětem.

Nevěřila Affonsovi, že by nesebral Crosse a nezmizel s ním někam, odkud by se už nikdy nevrátil.

Možná byla jen dramatická.

I tak Affonsovi nechtěla dát tu možnost.

Cross byl stulený v jejím klíně a spal. Svou deku měl napůl přehozenou přes hlavu, aby se mu do očí nedostávalo denní světlo. Když se ho Ray dotkl, jen stěží se pohnul. Emma přejela rukou po jeho měkkých vlasech a uhladila pár zatoulaných pramínků.

„Zuby pominou,“ řekl Ray Affonsovi.

Affonso stále nevypadal příliš potěšeně. „Dřív jsem se těmi nesmysly nemusel zabývat.“

„Dívkám musely -“

„Držel jsem se pryč,“ přerušil Affonso Emmu s jedním tázavě zvednutým obočím.

Nepotřebovala, aby řekl víc – náznak víc, než stačil. Chápala jeho nevyslovená slova – byla přesně tím, čím byla. Místo toho, aby své první manželce pomáhal s dětmi, když byly dívky malé, držel se s jednou ze svých mnoha milenek daleko od domova.

Dokonce i teď bylo jeho chování naprostým kreténstvím.

Některé noci našla Emma Affonsa sbalit si tašku, aniž by jí dal jakékoli vysvětlení.

Jiná rána se vzbudila a na stole byl jen lístek z poznámkového bloku s naškrábaným jménem „Sandra“ a telefonním číslem pod ním.

Nesnažil se to skrývat.

Nikdy se nestyděl.

Ten muž byl skrz naskrz bastard.

„Pár neznámých, bossi,“ řekl Ray tiše.

Když mu Affonso odpovídal, jen stěží zvedl hlavu: „Strážci to sledují.“

Emma si nebyla úplně jistá, o co konkrétně se jednalo, ale měla podezření, že to mělo něco společného s neznámými tvářemi kolem restaurace. Koneckonců, ta byla otevřená pro běžné hosty. Nebylo by tudíž překvapivé, že by se sem mohli zatoulat lidé z ulice, kteří se chtěli najíst.

„Slyšel jsi něco o Calovi -“

Affonso si drsně povzdechl a přerušil tak Rayovu otázku. Emma se pokusila vypadat, že ji zajímal hovor, který se odehrával po její levici, ale bylo to zatraceně skoro nemožné.

„Nech to být,“ řekl Affonso tiše.

„Jen jsem se zeptal -“

„Nech to být.“

Pak se Affonso ze židle postavil a natáhl se po spícím dítěti v Emmině klíně. Pokusila se protestovat a chtěla, aby Cross zdříml, protože před sebou měli rušný den, ale Affonso její protesty potlačil. Cross přes Affonsovo rameno zamžoural ospalýma očima, zatímco byl odnášen pryč, jeho pozornost byla zaměřena na jeho matku.

Emmino srdce se při tom pohledu znovu trochu roztříštilo.

Bohužel s tím, jak z jejího klína Cross zmizel, nemohla se na něj soustředit a neměla tak na práci nic jiného, než tam sedět a vypadat hezky.

A právě proto se cítila hloupě.

Emma se rozhodla využít pár minut k tomu, aby si doběhla na toalety a osvěžila se, nebo si alespoň tak přinejmenším odpočinula od Affonsových očí, které ji neustále sledovaly. Jakmile byla bezpečně skrytá v jasně osvětlené, moderně vyzdobené koupelně, dvakrát si umyla ruce a užívala si svůj sladký čas na tak dlouho, jak jen mohla.

Krátké chvíle klidu v jejím každodenním životě jí zabránily v tom, aby vybouchla.

Ale jen stěží.

Když Emma věděla, že si její chybějící přítomnosti už její manžel pravděpodobně všiml, takže vyklouzla z koupelny ven a byla připravená znovu si nasadit svou masku zpět.

Jakmile se ocitla venku na chodbě, v cestě ji zastavila temná, tichá postava člověka, který se opíral o zeď naproti místnosti. Emma nepoznala rysy toho člověka, ale vzhledem k tomu, že jejím odchodem nevypadal ani trochu překvapený, on ji asi musel znát. S rukama založenýma na široké hrudi a tmavě načervenalým vlasy, které jí bránily v tom, aby mu viděla do očí, vypadal jako naprosto zastrašující.

Emma potlačila mírný strach, který pocítila v krku.

„Emmy, že?“ zeptal se muž.

Zamrkala.

V New Yorku ji tak nazývala jen jedna osoba.

Emma nedostala šanci odpovědět. Muž natáhl ruku a do té její jí strčil jakýsi předmět. „Drž to mimo dohled, aby to ten tvůj kreténský manžel neviděl, děvče. Také jsem byl požádán, abych ti řekl, že Cross je pro malého chlapce dobré jméno. Jeho otec to schvaluje.“

Emma se za ním dívala, jak odcházel chodbou a pak zadním východem vyšel ven. Teprve poté se podívala, co jí dal do ruky.

Růženec.

Černé korálky.

Stříbrný kříž.

Byl to růženec, který dala Calistovi k Vánocům - ten, který téměř odpovídal růženci, který jí věnoval on. Měl ho při své nehodě, jak viděla v jeho pokoji v nemocnici, když ho navštívila. Když se vrátil domů, byla to jedna ze dvou věcí, které jen zřídkakdy spouštěl z dohledu, dokonce i když si nemohl vzpomenout, odkud se vzal.

Růženec sevřela vší silou, kterou měla.

Calisto.

******

„Ššš, jsi tu, bambino,“ zašeptala Emma, když konečně uspala Crosse v jeho kolíbce. Opatrně manévrovala s dítětem a rukama tak, aby s ním příliš netrhla a tak ho znovu nevzbudila. Už teď jí zabralo víc než půl hodiny znovu ho uspat. Ty zuby mu dávaly zabrat. „Prosím, spi.“

Nebo zůstaň spát, pomyslela si.

Byla to jen jedna z těch nocí strávených s dítětem.

Některé byly lepší než jiné.

Tahle byla špatná.

Emma tak tiše, jak jen mohla, přešla po špičkách po béžovém plyšovém koberci ke dveřím a zavřela je za sebou, aniž by přitom zavrzala podlaha nebo cvakla západka dveří. Několik minut čekala u dveří a poslouchala, zda dítě nevydá byť sebemenší zvuk, kterým by dalo najevo, že se znovu probudilo.

Když nic neslyšela, vydechla si úlevou.

Když byla unavená, byl vyčerpaný i Cross.

Věděla, že tohle byla nejtěžší část. Byl unavený a frustrovaný. Bolest a nedostatek spánku by tohle udělalo s kýmkoli, bez ohledu na jeho věk.

Dlouho si dělala obavy ohledně toho, jakou matkou mohla být vzhledem ke svému mládí dvaceti dvou let. Ve skutečnosti její dvacáté druhé narozeniny přešly, aniž by si jich kdokoli byť jen všiml. Až do doby, než jí zavolala máma, na ně skoro zapomněla i ona sama.

Tohle byla jedna ze vzácných příležitostí, kdy jí máma zavolala. Minnie Sorrento se neobtěžovala ani s tím, aby zavolala po Crossově narození a raději počkala, až Emma zavolá sama, aby o tom, že dítě přišlo na svět, své rodiče informovala.

Přesto měla Emma obavy.

A pak držela Crosse a všechny ty starosti zmizely. Zjistila, že nejdůležitější věcí bylo zdraví jejího syna a jeho štěstí.

Na ničem jiném nezáleželo.

Nezměnilo by se to, kdyby jí bylo dvacet dva nebo třicet pět.

Cross teď byl vždy její prioritou.

Emma si jen přála, aby to nemusela dělat sama.

Emma věděla, že nebude trvat dlouho, než se znovu probudí, takže se rozhodla zajít si pro kávu, která, jak doufala, by ji dokázala udržet vzhůru dostatečně dlouho pro další kolo nedostatku spánku. Nohou stěží sestoupila na poslední schod dole a už uslyšela hlasy, které k ní doléhaly z velké kuchyně.

„Tohle je problém, Affonso,“ vyštěkl Ray.

„Jsem si toho velice dobře vědom, Rayi.“

„Pak s tím něco udělej.“

Affonso něco zavrčel a za okamžik dolehly k Emmě zvuky tříštícího se skla. „Udělám, když vím, co se děje - nezapomínej, kdo je mezi námi dvěma boss, Rayi. Já dávám rozkazy, ne ty.“

„Connor O'Neil zmizel. Tohle už není malá pouliční válka, Affonso. Bossové se ukryjí v podzemí jen tehdy, když se připravují sračky a oni potřebují bezpečné místo. Ty stále strkáš hlavu do písku.“

„Já -“

„A myslíš si, že si toho všichni ostatní kolem tebe nevšimli nebo co?“ zeptal se Ray a jeho hlas byl plný sarkasmus. „Všichni tvoji muži to vidí – mluví o tom. Myslí si, že jsi až příliš starý. Necháváš projít sračky, které bys měl vyřídit. Myslí si, že jsi slabý, a možná, že opravdu slabý jsi. Možná jsi -“

Rayova slova byla přerušena zajíkavým dusivým zvukem, při kterém Emmě v hrudi tvrdě uvízl dech.

„Chtěl bys dokončit tu myšlenku?“ zeptal se Affonso se smrtícím klidem v hlase. „Nebo by sis to raději nejdřív rozmyslel? Dám ti pár vteřin, aby sis vybral, ale vím, že to, zda dneska odejdeš stále ještě s jazykem ve svých ústech, závisí jen na tvé odpovědi, Rayi.“

„Omlouvám se, bossi.“

Uplynulo ještě dalších pár vteřin, než Emma uslyšela hlasité zajíkavé a hluboké nadechnutí.

„Musíš pochopit, že ti to říkám jen pro tvoje dobro,“ řekl Ray tiše.

„Nebo pro to, že si myslíš, že teď, když je Calisto pryč, máš šanci dostat se na mé místo?“ zeptal se Affonso.

„Ale on opravdu pryč není, že?“

„Víš, kde je můj syn?“

„Ne,“ řekl Ray.

„Pak budu pokračovat v předpokladu, že následky zprávy, kterou jsem mu poslal, nepřežil,“ odpověděl Affonso. „Možná, že se zvládl dostat pryč z té uličky, ale to neznamená, že se i tak neukáže někde v márnici.“

Ray neodpověděl.

Affonso se temně zasmál.

„Možná bys měl jít také do podzemí,“ navrhl Ray. „Na chvíli pryč - vezmi svou manželku a syna, dokud se všechno nevyřeší.“

„Dáváš tak najevo své záměry.“

„Ne, to jen ty jsi paranoidní.“

„Nekousej do ruky, která tě živí, Rayi,“ řekl Affonso po dlouhé době. „Ta ruka tě může stejně tak rychle a snadno i zabít.“

Emma vzadu za sebou zaslechla, jak k ní znovu začínalo doléhat tiché kvílení Crosse.

Nemohla se ke svému synovi dostat dostatečně rychle.

********

Emma si nevzpomínala, kdy naposledy se cítila stejně nervózně a neklidně jako právě teď, když vešla sama do velkého, třípatrového obchodního centra.

Dobře, nebyla úplně sama.

Ohlédla se přes rameno a zjistila, že její strážce ji sledoval jen pár kroků za ní. Ale ani jeho přítomnost nepomáhala tomu pocitu, který měla zabořený hluboko v hrudi. Na základě Affonsova požadavku z dnešního rána, kdy ji o tom informoval, musela Emma zamířit ven a obměnit svůj šatník pro pár nadcházejících událostí.

Večeře, charity a podobné věci.

Šatna plná šatů zřejmě nebyla dost dobrá, protože ty šaty za dobu manželství měla alespoň jednou na sobě. Chtěl, aby měla nové věci.

Emma se pokusila odmítnout s tím, že si věci objedná, ale Affonso to nepřijal. A žaludek jí klesl ještě o něco víc, když se zeptala, jestli by s sebou mohla vzít Crosse, a on i tuhle žádost velice rychle odmítl.

Od jeho narození před dvěma a půl měsíci nenechala Crosse samotného. Rozhodně ne na tak dlouho, aby se k němu nemohla rychle dostat, kdyby ji potřeboval.

Jakmile došla k prvnímu eskalátoru a nastoupila na pohyblivé schody, Emma sama sobě připomněla, že Sherry - jejich kuchařka - tam byla, aby se postarala o dítě. Affonso by pravděpodobně nechal Crosse s ní, protože věděl, že ve většině věcí, které dítě potřebovalo, byl naprosto neschopný.

Bože odpusť, aby se musel dívat na špinavou plenku.

Netrvalo to dlouho a Emma našla obchod, který znala. Šaty možná nebudou mít značku, kterou by Affonso schvaloval, ale nechtěla dál projíždět New Yorkem jen proto, aby šla do těch speciálních butiků. Její manžel se bude muset spokojit s tím, co měla a co přinese.

Zatímco Emma prohledávala ramínka a házela si jedny šaty po druhých přes ruku, aby si je vyzkoušela, v myšlenkách byla někde úplně jinde. Mezi starostmi o syna a posedlostí z toho, že Calisto byl stále nezvěstný, si v hlavě jen zřídkakdy nechávala prostor pro něco dalšího.

Poslední dobou se cítila tak... mimo.

Neexistovalo lepší slovo, které by to popsalo.

Zbytek světa a lidé kolem ní se stále pohybovali, dělali své věci a pokračovali ve svých životech tak, jako by se nedělo nic špatného nebo podivného. Emmin svět byl naprosto vychýlený mimo svou osu.

Nebyla si jistá, jak dlouho procházela obchodem, probírala se oblečením a v mysli přitom bloudila zcela jinde, ale když se konečně rozhlédla po svém okolí, uvědomila si, že v obchodě bylo docela málo lidí. Najít svého strážce jí zabralo dobrou minutu. Díval se na hodinky a vypadal, že tohle bylo to naprosto poslední místo, kde by chtěl být. Naštěstí ji ten muž moc neobtěžoval.

Jen zřídka mluvil.

Nemohla si stěžovat.

Emma usoudila, že si strážce musí všimnout, jakmile zamíří ke kabinkám vzadu a bude ji následovat tak, jako obvykle, takže se neobtěžovala snažit se získat jeho pozornost, když tím směrem skutečně zamířila, navzdory množství lidí v obchodě byla řada kabinek většinou tichá, s výjimkou jedné či dvou žen, které si přes vrchol dveří kabinek předávaly oblečení tam a zpět, aby si ho vyzkoušely.

Zmizela za dveřmi jedné kabinky, zamkla je a šestery šaty, které si vybrala, pověsila na háček. Dlouhou chvíli na sebe Emma zírala jen tak do zrcadla. Už dávno si zvykla na masku, která se na ni dívala zpět - byla součástí její každodenního rituálu už od okamžiku, kdy se probudila jako manželka Affonsa Donati.

Bezchybný make-up.

Dokonale upravené vlasy.

Oblečení bez jediného nakrčení.

Úsměv na svém místě.

Neštěstí bezpečně zastrčené pryč.

Neviditelné stížnosti.

Emmě se nelíbilo, jak vypadala, když se na sebe v zrcadle dívala. Jako by byla někým jiným - někdo, kdo nebyl ona, ji sledoval a soudil ji. Její odraz byl prostě jen rozptýlením pro všechny ostatní kolem ní, aby tak zabránila příliš hlubokému pohledu, kdy by lidé mohli najít její smutek.

Lidé ji viděli jako královnu.

Emma se cítila spíš jako vězeň.

A to... to byl příšerný způsob života.

Emma se potřebovala dostat z pekla těch myšlenek pryč tak rychle, jak jen mohla, takže se natáhla po prvních šatech, které visely na háčku, a stáhla je z ramínka. Neztrácela čas tím, že by se svlékala a oblékla si je na modré hedvábné šaty, které objímaly její křivky. Navzdory tomu, že v průběhu těhotenství toho nebyla schopna moc dělat, příliš nepřibrala, což zároveň znamenalo, že po narození Crosse toho neměla moc co zhubnout.

Boky měla o trochu širší a pas už nebyl tak úzký, jako před tím, ale ty změny hrdě nosila. V suterénu domu Donati byla malá tělocvična, kterou minimálně jednou denně používala, v době, kdy byl Cross nakrmený, ležel ve své přenosné kolíbce a sledoval svou mámu, jak běhala na běžeckém pásu.

To ji víc než cokoli jiného pomohlo získat zpátky ploché bříško.

Emma zjistila, že běhání zbožňovala. I když nikam neběžela, bylo to osvobozující. Mohla tak tlačit na své limity, běžet až ji bolely nohy a pálily plíce. Nemusela zastavovat dřív, než měla oblečení celé propocené a už se prostě nedokázala pohnout dál.

Byla to jistá úleva, o které dřív ani nevěděla, že existovala.

Teď za ni byla vděčná.

Emma vyzkoušela další dvoje šaty, než se ozval tichý hlas: „Je tady Emma Donati?“

Emma pocítila krátké probliknutí strachu.

Přesto se ozvala, „Kabinka číslo čtyři.“

Zaslechla tiché klapání podpatků, které se doneslo až těsně k jejím dveřím a pak žena přes dveře přehodila červené šaty, které přistály přímo v Emmině náručí. Následovala je taška s logem obchodu. Emma zírala na červené šaty, v srdci nejistá a opatrná.

„Váš manžel mě požádal, abych vám tohle přinesla, paní Donati,“ vysvětlila žena. „Říkal, že pochopíte proč. Za šaty zaplatil a požádal, abyste své oblečení dala do tašky a vyšla ven v červených šatech. Jakmile si je obléknete, je připravený odejít.“

Emma zamrkala a v očích znovu pocítila píchání slz.

Affonso červenou nenáviděl.

Calisto ji zbožňoval.

Ale jak by se dostal kolem strážce?

Kde vůbec ty dva a půl měsíce byl?

Emma přestala myslet. Prostě si ty červené šaty jen oblékla a překvapilo ji, že jí tak dobře padly. Pak svou kabelku a oblečení rychle hodila do tašky s logem obchodu, natáhla se po dveřích a otevřela je.