DB#3 - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma si přejela rukama po sukni šatů svých modrých šatů a vyhladila jejich neexistující nakrčení. Zatímco se dívala na osazenstvo kostela a viděla, kolik tváří ji z kostelních lavic sledovalo, potřebovala získat nějaké rozptýlení.

Hledala tu jedinou tvář, kterou chtěla vidět nejvíce, ale vyšla naprázdno.

Jako její srdce.

Jako její duše.

Pryč.

Prázdno.

Prázdno.

„Aktuálně máš na sobě dobrých sto párů očí,“ řekl Affonso po Emmině boku. „To nejmenší, co bys pro ty lidi mohla udělat, je úsměv, Emmo.“

Věděla, co byla ta správná věc, kterou měla udělat, pokud šlo o Affonsa, zejména v den jako byl dnešek, v den, který pro něj byl neuvěřitelně důležitý. Měla si kvůli němu nasadit svou masku a hezky se pro dav usmívat, přesně tak, jak to chtěl, a jak by ho potěšilo.

Emma se neobtěžovala s tím, aby to pro toho parchanta udělala.

„Proč?“ zeptala se a udržovala tón hlasu v tichosti, aby to slyšel jen Affonso. „Nebyl jsi to ty, kdo mi dnes ráno řekl, že dnešek není o mně, Affonso? Jde o Crosse a o tebe. Není to tak? Proč bych se měla usmívat pro lidi, kteří sem nepřišli kvůli mně?“

Affonsova čelist se na okamžik sevřela. Prsty pak zabořil hluboko do Emminy paže. Zatímco nový kněz jejich kostela žehnal jejich synovi a začal s obřadem křtin, měli stát vedle sebe u oltáře. Nikdo si pravděpodobně ani nevšiml manžela, který svíral paži své manželky.

Emma dělala vše pro to, aby sebou netrhla nebo vydala nějaký zvuk. Affonsovi by se to až moc líbilo. Ale zároveň věděla, že pokud by udělala nějakou show, pravděpodobně by toho později litovala.

Vypadalo to, že poslední dobou její manžel neměl žádné výčitky s tím, aby Emmě připomínal její místo v rodině a v jeho životě. Neměl problém s tím, že jí pravidelně sebral jejího syna z náručí jen proto, aby zdůraznil, že to mohl udělat. Když byli ostatní zády, často ji nazýval děvkou. Jeho trpělivost se zmenšovala čím dál víc.

Cross zůstal v nemocnici celkem dva týdny, dokud nezmizela jeho žloutenka a konečně si nedokázal udržet stabilní hladinu kyslíku v těle. Emma však bohužel jen pár dní po jeho narození byla z nemocnice propuštěna.

Zjistila, že domov nebyl tak bezpečný nebo uklidňující, jak by měl být.

Teď, když byl její syn venku z jejího lůna, to vypadalo, že Affonso neměl sebemenší problém s tím, aby ji úplně odstranil, pokud to bude potřeba. Nebo alespoň tím jí pravidelně vyhrožoval.

Zabíjelo ji to - pomalu ji to dusilo.

Emma už byla za tím, aby se kvůli Affonsovi chovala jako dobrá domácí hospodyňka. Už se nestarala o jeho postavení nebo o své místo jako jeho manželky. Skončila s jeho požadavky, jeho zneužívající povahou a jeho manipulacemi.

Ale byla také sama.

Neměla nikoho.

Tlačit na Affonso správným způsobem by mohlo vést k situaci, která by ji mohla dostat do hrobu a nechat jejího syna bez matky.

„Dneska jsi rozhodně nedůtklivá, co?“ zeptal se Affonso.

Emma neodpověděla.

Opravdu nemusela.

„Pozor na chování, Emmo.“

To varování stačilo k tomu, aby páteř napřímila ještě o trochu víc. Na jeho konci nezaznělo dokonce ani „nebo jindy“, ale to tam ani nemuselo být.

„Podívej, dokonce i náš syn se usmívá,“ dodal Affonso po chvíli.

Emma zajela pohledem k místu, kde kněz držel Crosse v jeho bílé košilce na křtiny. Díky malé čepičce měl divoké černé vlasy zakryté. Jistě, dvoutýdenní novorozenec měl růžové rtíky zatočené do křivky mírného úsměvu, a přitom sebou v rukou kněze házel.

Ona však věděla, co to bylo.

„Na úsměv je příliš malý; nejsou mu ani tři týdny - jsou to jen plyny, Affonso.“

Affonso zabručel. „Musíš všechno tak zatraceně bezútěšně kazit.“

Ne, to dělal on.

Ona byla prostě jen produktem jeho odpornosti.

Celé jejich manželství tím bylo.

Vedle kněze stál Ray Missotti a čekal na svou chvíli. Vedle něho byla jeho žena, na tváři měla falešný úsměv.

Emminým nervovým systémem projel vztek.

Žádný z těchto lidí neměl stát tam, kde stáli. Ona nechtěla, aby byli kmotry jejího syna. Affonso jí slíbil, že kmotrem bude Calisto.

Přesto tam stáli oni.

Další lež přidaná na hromadu lží.

Emma znovu zajela pohledem do davu a znovu hledala tvář, kterou v davu chtěla vidět. Nebyl tam.

Calisto tam nikde nebylo vidět.

Když se o tom někdo zmínil dřív, Affonso neřekl jediné slovo, prostě jen odkráčel pryč. Když se o tom zmínil další člověk, setřásl to ze sebe.

Emma se rozhodla neptat se, ale očividně bylo něco hodně špatně.

Křest byl až příliš brzy u konce. A jakmile skončily i pravidelné nedělní bohoslužby, Emma měla konečně svého chlapečka zpátky ve svém náručí. Sladce na něj mluvila a nechala ho, aby jí sál špičku prstu. Přitom následovala Affonsa, aby společně opustili kostel.

Překvapilo ji, že na ně čekala skupina lidí.

Už o nich slyšela.

Ve světě Cosa Nostra byli trochu neslavně proslavení.

Koneckonců, rodina Marcello syndikátům dominovala. Samozřejmě, že o nich už slyšela. Muž uprostřed, který držel za ruku zrzku, vykročil vpřed.

„Dante,“ pozdravil ho Affonso a přitáhl k sobě Emmu blíž. „Rád vidím, že ses ukázal.“

Dante přikývl a po Emmě a Crossem střelil malým úsměvem. „Gratuluji ti k synovi, Affonso.“

„Ano, děkuji. Už bylo na čase.“

Emma si nemohla pomoci, ale všimla si, že ostatní lidé - zbytek rodiny Marcello, jak měla podezření - zůstali v klidu, zatímco Affonso a Dante mluvili o dítěti, a pak ještě tišeji, když přišlo na Iry. „Bylo mi řečeno, že to bude vyřízeno,“ řekl Dante. „Ujistil mě o tom.“

Jeden z dalších dvou mužů za Dantem si povzdechl a řekl: „Nehraj si slovy, Dante.“

„Ticho, Giovanni,“ odsekl Dante přes rameno.

Giovanni ztichl.

„Slovní hrátky?“ zeptal se Affonso.

Dante si založil ruce na prsou. „Moje žena měla minulý týden obchody v oblasti, kde je Calistův klub.“

Affonso ztuhl a podíval se na rudovlasou ženu pohrdavým pohledem. „Ano?“

Žena se sladce usmála, ale zároveň z ní vyzařoval chlad.

Catrina, věděla Emma.

Slyšela ženino jméno - Danteho manželky – bylo občas zmíněné a obvykle v souvislosti s tím, že muži, kteří o ní mluvili, ji neschvalovali, neschvalovali její postavení ani rozhodnutí o své práci, kterou si vybrala.

Emma věděla jen to, co slyšela, ale stačilo to.

Ta žena byla nebezpečná.

Přistihla se při přemýšlení o tom, jaké to je být muži obávaná a respektovaná.

„Je to tak,“ řekla Catrina a stále se usmívala tím svým způsobem. „Za Calistovým klubem bylo očividně nalezené jeho SUV, které narazilo do zdi. Vzadu v něm byly díry po kulkách.“

Affonso ani na okamžik nezměnil svůj postoj. „Něco se stalo - nejsme si jistí, co.“

Něco se stalo…

Emmina panika desetinásobně stoupla.

Co se stalo?

„Ale byl nalezen on?“ zeptal se Dante.

Affonsova čelist se znovu sevřela, přesně tak, jako tomu bylo dříve.

K tomu docházelo vždy, když byl podrážděný nebo frustrovaný.

„Ne,“ přiznal její manžel.

*********

„Jeden prstíček, dva prstíčky, tři prstíčky, a jsou tam čtyři,“ prozpěvovala Emma a přitom lechtala každý maličký prstíček Crosse v jeho vaničce. Když ho polechtala na největším prstíčku, její měsíční syn se usmíval svým bezzubým úsměvem. „Tady je pátý prstíček, ale počkej - je toho víc!“

Počítala prstíčky na druhé noze a přitom opakovala svou píseň. Užívala si klidné okamžiku, který trávila s Crossem. Věci jako koupání, oblékání, krmení a přebalování dítěte nebyly události, se kterými by si Affonso přál mít co do činění. Kdykoli dítě začalo z jakéhokoli důvodu způsobovat povyk, naštěstí ho rád předával Emmě.

Jí to nevadilo.

Affonso zmizel a nechal ji se synem o samotě. Ve skutečnosti dostala možnost jen zřídkakdy strávit s ním čas, bez toho aniž by ji někdo nesledoval přes zkurvené rameno. Vypadalo to, jako by byl vždycky někdo kolem – i když většinou to byl její manžel.

Cross se natáhl po Emmě, malé prstíčky roztažené a ve tváři měl jasně vepsané štěstí. Uklidňovalo ji, že byl spokojený a v tom krátkém čase, který zatím na zemi strávil, znal skutečně jen radost. Milovala ho celým svým srdcem – každým kouskem své duše - a chtěla, aby to věděl i její syn.

Byly okamžiky, kdy Affonso vešel do místnosti, vzal dítě a odešel s ním pryč, jako by nešlo o nic špatného. To byly doby, kdy Emmino srdce praskalo a hroutilo se k zemi, roztříštěné na kousky se všemi zničenými emocemi. Z větší části ho pak posbírala zpátky dohromady.

Nebo se o to snažila.

To neznamenalo, že to bylo snadné.

Calistova nepřítomnost byla neustálou připomínkou. Pokaždé, když se podívala do rysů malého Crosse, bylo to, jako by se znovu dívala na tvář jeho otce.

Otce, bez kterého nyní byl.

Rozhodně odmítala myslet na Affonsa jako na Crossova otce. Muž mohl předstírat cokoli, co chtěl a mohl svým lidem říkat, co se mu zlíbilo, ale Emma to nebrala.

Zvláště ne vůči svému synovi.

Když byla se svým synem sama; když se jí Affonso nedíval přes rameno; když nebyl nikdo, kdo by slyšel její šeptaná slova, povídala Crossovi o Calistovi... věci, které o něm věděla, vzpomínky, které s ní sdílel, a jaký malý chlapec po tátovi mohl být.

Affonso mohl Emmě sebrat spoustu věcí, ale tyhle jí vzít nemohl.

Žádnou z nich.

Crossovy projevy náklonnosti vytáhly Emmu z jejích depresivních myšlenek. Usmála se na chlapce, rukou přejela přes jeho mokré, tmavé chomáčky vlasů. Pak z jeho vaničky vytáhla špunt, počkala, až voda vyteče, následně ho zvedla a zabalila do měkkého, načechraného ručníku.

Dítě se jí okamžitě přitulilo ke krku. Nožičky si přitáhlo ke svému hrudníku a to jediné, co zpod ručníku zůstalo viditelné, byla jen samotná jeho hlavička. Emma ho na okamžik prostě jen tak držela.

Dál.

Tiše.

Blízko sobě.

Cítila hedvábnou, dětsky jemnou pokožku jeho zad. Teplo jeho tělíčka se tisklo do náruče jejích dlaní. Naslouchala jeho tichému dýchání a sajícím zvukům, kdy měl jako obvykle svůj paleček přímo v ústech.

Dveře do koupelny byly stále zavřené.

Nikdo ji neviděl.

Emma měla pocit, jako by ji Affonso pokaždé, jakmile měla svého syna v náručí, až příliš pozoroval. Jako by jen čekal na důvod, aby řekl, že Crosse až příliš kolébala nebo že se o něj naopak moc dobře nestarala.

Takové poznámky udělal už dřív. Nebo spíš na to nepřímo narážel.

Děsilo ji to.

Také se přistihla, že pořád přemýšlí o tom, co by se jí možná mohlo stát, až už by pro Affonsa a Crosse nebyla dále užitečná. Nebo až by si on nemyslel, že byla užitečná.

Ten muž byl až příliš nedůvěřivý vůči cizincům, než aby si najal nějakou chůvu.

Většina práce a péče o Crosse – ne-li všechna – byla ponechána na Emmě, protože Affonso se nezajímal o nic jiného než o to, aby ukazoval dítě, aby se s ním chlubil a přijímal gratulace.

Ale co až Cross bude umět chodit?

Až se nebude budit čtyřikrát za noc?

Až bude umět používat nočník?

Až nebude potřebovat, aby jeho matka žila?

Emmě se hrdlo sevřelo vzlykem, který však potlačila. Tvář zabořila do ručníku, ve kterém měla své dítě, kde nikdo nemohl vidět její strach ani obavy, a sevřela Crosse o trochu pevněji.

„Mamma tě miluje, sladký chlapečku,“ zašeptala mu.

Cross si nepřestával sát paleček, blaženě nevěděl nic o panice své mámy.

Svým způsobem byla šťastná, že to nevěděl.

„A tvůj otec -“ Emma se zarazila, ale jen na okamžik, a pak tišeji dodala: „Tvůj táta tě bude zbožňovat – já vím, že ano.“

Byla rozhodnuta říct Calistovi pravdu – celou pravdu, každý jednotlivý detail, bez ohledu na to, jak bolestná, neuvěřitelná a špinavá pro něj možná může být. Musel to znát pravdu a i ona potřebovala, aby to věděl.

Emma tak dlouho musela myslet na to, že musela chránit svého syna, jeho otce i sebe samu, kdy byla nucena dělat to, co od ní Affonso požadoval.

Ale teď už nevěřila, že to byla pravda.

Byla si jistá, že jediným způsobem, jak vyhrát proti svému manželovi, bylo hrát jeho vlastní zkurvené hry.

Nebo... takový byl její plán.

Pokud by se Calisto někdy vrátil, tak to udělá.

********

Další dva týdny míjely Emmu v módu bez spánku a plnou obav.

Nikdy si nestěžovala.

Ne kvůli svému synovi.

Ale uvnitř měla obrovský zmatek emocí a díky tomu se většinu dní cítila zbytečná.

Jediným jasným místem v jejím životě byl v současnosti její syn - Cross ji udržoval při zdravém rozumu. On byl jediný důvod, proč ráno vstávala, protože když se sklonila nad jeho velkou, zdobenou kolíbku, vždycky se tak moc usmíval. Prakticky během mrknutí oka se změnil z novorozence, který stěží udržel otevřené oči, v šestitýdenního kojence, který už rozeznával její tvář.

Občas chtěla zpomalit čas.

Jindy nevěděla, co vůbec chtěla.

Většinu dní byla Emma uvízlá v zamžené bublině, kdy měla pocit, jako by se na okolní svět dívala jen skrz špinavé sklo. Nebo jako by možná byla starou, zaprášenou, zapomenutou panenkou položenou někde na polici, která čeká na další den, až si ji někdo vezme a bude si s ní hrát.

To bylo v podstatě to, v co se její život proměnil.

Byla jen panenkou.

Hračkou, kterou Affonso předváděl.

Věcí, kterou její manžel vlastnil.

Něco, co mohli ostatní obdivovat.

Emma to věděla vždy, ale nikdy to nebylo jasnější než po narození jejího syna, když to vypadalo, že dokonce i šest týdnů po jeho narození, se v domě stále pravidelně objevovali neohlášení hosté. Affonso očekával, že se Emma bude chovat co nejlépe. Pro něj to znamenalo, že měla být tichá, příjemná, jak pro ucho, tak i pro oko, a neustále měla být po jeho boku.

Jenže teď obvykle držela i dítě.

To ji znechucovalo.

Nebyla nikým, na kom by Affonsovi záleželo – a vlastně jím nebyl ani Cross.

Byli prostě jen věcmi, které mu měli ostatní lidé závidět a obdivovat.

Nic jiného.

Takže jakmile padla noc a Emma mohla uložit svého syna do postýlky - nebo na tak dlouho, jak trvalo, než se znovu probudil hladový – si užívala to největší potěšení z uzamčených dveří do ložnice a snění o něčem lepším.

… o někom lepším.

********

„Tuhle zatracenou věc sis dneska oblékla jen proto, abys viděla, jak daleko mě dokážeš zatlačit?“ zeptal se Calisto.

Emma se na něj ze sedadla spolujezdce podívala. „Oblékla co - o čem to mluvíš?“

„Ta zatracená věc.“ Mávl na ni a dodal: „Ty zatracené šaty, Emmy!“

Podívala se na své dokonale padnoucí červené šaty, které si toho rána zvolila. Sukně jí končila těsně nad koleny a vlála doširoka kolem ní. Byly dost vhodné, protože o nich Affonso nic neřekl. A Bůh věděl, že ten zkurvený kretén, pokud by cítil tu potřebu, by neváhal cokoli říct.

Nedokázala přijít na to, co měl Calisto sakra za problém.

„Na mých šatech není nic špatného,“ řekla.

Calisto přimhouřil oči a střelil po ní dalším žhavým pohledem. „ Dolcezza, no tak.“

Emma svraštila obočí. „Jsou -“

„Červené,“ přerušil ji, v hlase byla slyšet touha. „Víš, že mám rád červenou. Na tobě se mi moc líbí. Ty to víš, Emmo.“

Ach.

No, když si je vybírala, na tohle opravdu nemyslela. Byly to prostě jen jedny z mála červených šatů, které ji Affonso přijal. On nebyl příznivcem té barvy a myslel si, že díky ní ženy vypadaly jako děvky.

Emma usoudila, že to vypovídalo mnohem víc o Affonsovi než o ženách, které tu barvu nosily. Ale kým byla, aby to mohla říct?

Calisto si povzdechl. „Víš, co je zkurveně ještě horší, zlatíčko?“

Emma spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. Kdykoli použil tak mimochodem hozený projev náklonnosti, jako to udělal právě teď, zabolelo jí srdce. Viděla ho mluvit s více než žen, než by dokázala spočítat, ale věděla, že Calisto tohle mazlivé slůvko nepoužíval s každou ženou, se kterou se setkal. Jen zřídkakdy, pokud vůbec, je nazýval jinak, než jejich křestním jménem.

S ní měl na špičce jazyka vždycky něco sladkého.

„Co?“ konečně se zeptala.

Calisto sevřel ruce na volantu. „Co je ještě horší, Emmo, že ty si ani neuvědomuješ, jak moc ses do mě dostala, aniž by ses o to vůbec snažila. Jsem zkurveně tvrdý - jako ocel – až to bolí. A takový jsem od okamžiku, kdy jsi dneska ráno sešla po těch zatracených schodech. A takový budu až do okamžiku, než se o sebe nepostarám buď já sám, nebo ty. A ty to ani nevíš - ale i to tak trochu miluji.“

Emma zamrkala a na sedadle spolujezdce se změnila v kámen.

Calisto použil toto slovo - miluji.

Dokonce i když mu vyklouzlo z  jazyka nebo ho jen tak mimoděk vyslovil.

Nemohl to dělat.

Věděla, že ji miloval, samozřejmě, že to věděla. Bylo těžké nevidět, jak když byla v jeho přítomnosti, mu tíha z ramenou zmizela, a když se na ni podíval, tak i z jeho očí odešel jak smutek, tak i hněv, který tam jinak vždycky byl.

Jak by to nemohla být láska?

„Co?“ zeptala se Calista a podivně se na ni podíval.

Emma zavrtěla hlavou. „Nic.“

„Řekl jsem něco?“

„Ne, Cale.“

„Jsi si jistá?“

„Nic špatného,“ slíbila tiše.

Koutek úst se mu zvedl do jednoho z jeho hříšných úšklebků. Rukou se natáhl po její, zvedl ji k sobě a na její hřbet vtiskl jemný polibek. Stejně rychle pocítila i přejetí jeho horkého, vlhkého jazyka, přímo po své kůži.

Tělo jí zaplavilo horko, které putovalo přímo do jejího pohlaví.

„Cale ...“

Její varování dopadlo na hluché uši.

Calisto se díval na hodiny na palubní desce, zkontroloval zpětné zrcátko a pak zabočil ke straně silnice. Emma ani nedostala možnost zeptat se, co to sakra dělal, a jeho auto už vklouzlo mezi dvě vysoké budovy. Ulička byla uprostřed dne díky stínům z cihlových budov temná a byly tam cítit špinavé, tiché vibrace.

„Máme čas,“ řekl Calisto.

Emma se otočila, aby se zeptala, co tím sakra myslel, ale její otázku pohltila jeho ústa, která tvrdě dopadla přímo na její. Ten překvapivý pohyb jí sebral dech, čímž umožnila Calistovi polibek ještě víc prohloubit, zaplést se svým jazykem s jejím a tancovat s ním. Rukama přitom svíral její boky.

Měla se setkat se svým manželem na večeři.

Affonso čekal...

Když Calistovy ruce sklouzly kolem Emmina pasu a ona zjistila, že se pod jeho tichými požadavky ocitla na zadním sedadle, všechny myšlenky v hlavě se jí rozplynuly.

Tohle nebylo poprvé, pomyslela si.

Nebylo by ani naposledy.

Jejich měsíce trvající aféra byla plná okamžiků, jako byl tenhle, kde prostě využívali čas, který měli, protože bylo pravděpodobné, že se to brzy nezopakuje. Nevadilo jí nechat se Calistem zatáhnout do malé šatny, kde jí vyhrnul sukni dost vysoko, aby si ji mohl užívat, zatímco se jí prsty až po klouby bořil do zadečku. Nestarala se o to, když ji během večerní party dostatečně tvrdě šukal ohnutou přes Affonsův stůl, až ho ještě další dva dny poté v sobě stále cítila.

Ne.

Emmě to prostě nevadilo.

Vůbec neváhala, když si ji vzal na zadním sedadle a červené šaty měla vyhrnuté vysoko nad stehna. Beze slova si rozepnul kalhoty a z boxerek si vytáhl svou silnou, tvrdou erekci. Rukou si po ní pevně přejel. Pak jí hrubým trhnutím donutil roztáhnout stehna. Ona se sklonila níž, aby ho znovu políbila a prsty zajela do jeho vlasů.

„Zkurveně na mně jezdi,“ zavrčel Calisto do jejích úst.

Když ji tvrdě kousl do spodního rtu, Emma zakňučela. Cítila, jak se svýma rukama zabořil do jejích bavlněných kalhotek zdobených krajkou a okamžik na to, už jí je přes nohy stáhl dolů s takovou silou, až jí kůže zpívala a zároveň i pálila.

„Chci, aby mě sladkost tvého vyvrcholení pohltila tak moc, až budu vonět tebou,“ řekl jí.

Emmě po jeho slovech vyschlo v ústech.

Společně hráli tak špinavou, nebezpečnou hru.

Jeden špatný krok a… a bylo by to.

Pro oba z nich.

Rukama sevřel její boky. Ona ho popadla za kořen penisu, aby se udržela na místě a pak na něj rychle a tvrdě dosedla. Když do jejího mokrého, svírajícího se pohlaví vklouzl jeho penis, nebylo žádné otálení. Nedával si načas ani se nijak nepropracovával dál, protože ta potřeba mezi nimi vypadala, že byla vždycky tak spalující, že jim brala všechno soustředění i pozornost.

Přišel první.

Ten krátký záblesk bolesti ...

To bodnutí, když ji protahoval...

Ta bolest, když se do ní bořil...

Potřebovala i tohle.

Emma si přitáhla Calista za vlasy a rukama ho pak objala kolem krku, aby si ho udržela blízko sebe. On měl své ruce pevně na jejích bocích, zvedal ji a přitahoval v jejím vlastním rytmu, kdy zapomněla na to, že byli na zadním sedadle auta v nějaké náhodné uličce.

Vypadalo to, že na něm nemohla jezdit dost rychle.

… dost tvrdě.

„Do toho,“ naléhal Calisto a slova se mu chvěla. „Ty se pro mě nechceš udělat, Emmo? Jak dlouho to je, co ses pro mě udělala, co?“

„Až příliš dlouho.

A to byla vždy její odpověď.

Každý tah jeho penisu ji naplnil o trochu víc. Byla dostatečně mokrá, aby vůbec nepochybovala, že mu na kalhotách zanechá skvrny.

Vypadalo to, že to Calista nezajímalo.

Jednou rukou jí zajel do vlasů a zataháním ji donutil zaklonit hlavu až tak, až měla krk celý napnutý.

Svými prsty přejela po jeho rameni a zanechala za sebou desítky červených škrábanců.

Tak hloupí.

Ale tak dobří.

Milovala to, jak se jí dotýkal, a jak s ní nikdy nezacházel tak, jako by byla jen ze skla. Milovala jeho drsnost, jeho drsné vzdechy ve svém uchu a horko, které mezi nimi pulzovalo.

Ale nejvíc milovala jeho slova.

Kurva si toho ptáka vezmi a křič pro mě o trochu hlasitěji, zlato.

Jo, to asi zbožňovala nejvíce.