DB#3 - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

První hovor přišel pozdě v noci - dobře po třetí ráno. Když ho Calisto přijal, v hlase měl slyšet ospalost a mysl zamženou zmatkem. Jen stěží vnímal slova volajícího na druhém konci linky, i když zaslechl pár těch důležitých.

Ta, jako Emma, dítě a nemocnice.

Vzpomínal si, že se ptal na Affonsa a zda tam jeho strýc byl, nebo jestli žádal, aby tam jeho rodina přijela a v soukromé čekárně čekala na porod. Na to dostal jasné „ne“. Navzdory tomu měl Calisto pocit, že by měl svůj zadek zvednout z postele a jet do nemocnice. Otočil se však na druhý bok a pokusil se spát. Dalších pár hodin sebou z většiny jen házel tam a sem a převaloval se. Jeho mysl se tak, jak to bylo v poslední době obvyklé, vzpínala a něco vzadu v hlavě ho píchalo. Dělo se tak bez ohledu na to, co zkusil.

Od té doby v Emmině šatně, kdy si Calisto vzpomenul na ně dva spolu v neznámé posteli, na tu ženu nedokázal přestat myslet. Častěji než věděl, že by měl, a způsobem, který vůbec nebyl nevinný.

Občas ho to znechucovalo.

Ona byla těhotná a vdaná. Neměl by lpět na jediné vzpomínce na to, jak měkká její kůže byla, nebo jak velice sladce chutnalo její vzrušení v jeho ústech. Určitě by neměl o ní snít – sny, protože si nebyl jistý, zda to jsou vzpomínky nebo věci, která si jeho mysl jednoduše prostě vymýšlela.

Calisto byl rozerván několika různými směry. Jedna jeho část věděla, že překračoval linie, a co se Emmy týkalo, zcela jasně již jednu či dvě překročil.

Další jeho část ho nutila chtít hledat víc a víc a zjistit, co dalšího by mohl najít. A pak tu byla trochu racionálnější část jeho mozku, která věděla, že to, co udělal, bylo špatné a to, co hodlal dělat, bylo možná ještě horší.

Takže si držel odstup.

Bylo to to nejlepší, co mohl dělat, dokonce i když větší část jeho mozku prakticky křičela, aby šel po té jediné věci, která mu v jeho podivném světě připadala správná, i když byla pro všechny ostatní špatné.

Druhé volání přišlo pozdě ráno, mírně před jedenáctou. Calisto byl právě připravený odejít a začít den. Zavolal Affonsovi, aby zjistil novinky ohledně Emmina stavu, ale nedostal žádnou odpověď. Takže když zavolal s novinkami Ray, Calisto požadoval odpověď, kde byl Affonso, zatímco Emma rodila o samotě.

„Slaví,“ řekl Ray.

To bylo ono.

I když Calisto žádal o další informace, byl umlčen. To ho jak nasralo, tak i znepokojilo.

Bylo to, jako by mu Affonso nevěřil.

Po pravdě řečeno, Calisto Affonsovi také nevěřil.

Právě v okamžiku, kdy si dal Calisto do úst další sousto večeře ve své oblíbené restauraci, přišel mu třetí hovor. Celý den vyřizoval obchody a vybíral platby, jejichž vybrání bylo Rayovou zodpovědností. Očividně však Raye potřebovali někde jinde. A když se zeptal kde, opět nedostal žádnou odpověď.

Když přišel třetí telefonát, Calisto věděl, čeho se bude týkat, aniž by ho zatím vůbec zvedl. Překvapivě byl na druhém konci linky Affonso, očividně šťastný a pravděpodobně i trochu opilý, pokud byl nějakým náznakem způsob, jakým tvořil slova.

Nejnovější, nejmenší principe Donati přišel na svět.

Calisto si nebyl jistý, jak to Affonso věděl, když nebyl v nemocnici, ale tušil, že tam jeho strýc poslal své muže a čekal na novinky. Svému strýci pogratuloval a zeptal se, kdy chce, aby Calisto dorazil do nemocnice navštívit dítě.

Affonso mumlal a hulákal, aniž by mu dal skutečnou odpověď.

Hluboko v žaludku Calista s každým slovem, který pronesl, něco tížilo víc a víc. Jistě, pogratuloval mu, poblahopřál a pronesl obvyklé zdvořilosti ohledně narození strýcova syna, ale každé další slovo bylo ještě falešnější, než to poslední. Jako by je vůbec nemyslel opravdově.

A možná je tak ani nemyslel.

Zároveň uvažoval také o Emmě.

Kdo byl s ní, když rodila své dítě?

Kdo tam pro ni byl, aby jí pomohl, povzbuzoval ji a během toho pekla podporoval?

Vypadalo, že nikdo.

Díky tomu si Calisto připadal jako ten nejhorší člověk ze všech.

„Jsem za tebe šťastný, zio,“ řekl Calisto Affonsovi naposledy.

Odezva jeho strýce ho překvapila, ale zároveň vlastně ani ne. „Opravdu, Cale?“

Ne, opravdu nebyl.

Místo toho Calisto lhal.

„Samozřejmě. Konečně máš svého chlapce.“

**********

Calisto zamířil zářivě bílou chodbou se sterilní vůní a z poporodních pokojů slyšel tlumené zvuky šepotů a tichých výkřiků dětí. Neohlásil svůj příchod předem, ale poté, co žena porodila dítě, byla přemístěna na poporodní pokoj, kde strávila zbytek svého pobytu v porodnici.

Calisto znal číslo pokoje, takže prohlížel jednotlivá čísla dveří pokojů, které míjel, dokud se nedostal k tomu, který hledal. Vzhledem k tomu, že dveře byly na pár palců otevřené a jeho strýc ho pozval, aby přišel a pozdravil nejnovějšího člena rodiny – tři dny poté, co se dítě skutečně narodilo - Calisto si nemyslel, že je třeba zaklepat na dveře a počkat. Jednoduše prostě jen jemně zaklepal klouby na dveře a hned potom je otevřel.

Nemocniční pokoj nebyl prázdný, ale ani nebyl naplněný lidmi, které očekával.

Zíraly na něj měkké, pastelově modře vymalované zdi s bílými okraji a akcenty. Nemocniční postel, která vypadala mnohem pohodlněji než ty, na kterých během let strávil čas, byla zvednutá do sedu. Závěsy byly zatažené a světla byla tlumená.

Emma seděla uprostřed postele, nohy měla zkřížené. Na posteli byl spolu s ní malý, modrý, pevně zavinutý balíček, ze kterého však unikla jedna ruka. To jediné, co Calisto viděl, byly kulaté růžové tvářičky, tmavé chomáčky vlasů a palec pevně zastrčený mezi rty dítěte.

„Můj tmavooký chlapečku,“ rozplývala se Emma na dítě a špičkou prstu přejela po jeho nosánku. „Vypadáš přesně jako tvůj táta, Crossi.“

Calisto si odkašlal, nechtěl mít pocit, jako by Emmu a její dítě špehoval.

Emma zvedla hlavu a pohledem okamžitě vyhledala jeho oči. Zatímco se na něj dívala, očividně nejistá, co říct, v rysech jí rezonovala jemnost. „Calisto. Nevěděla jsem, že dorazíš.“

„Nechtěl jsem vyr-“

„Ne, ne,“ vložila se do toho rychle a mávla rukou, aby ho pozvala blíž. „Pojď sem, nevyrušuješ. Je to jen…“

Calisto přistoupil blíž, i když pomalu. „Jen co?“

„Affonso vlastně nedovolil nikomu přijít, to je celé.“

„Řekl, že se se mnou setká na novorozeneckém oddělení,“ řekl Calisto s pokrčením ramen.

Emmě se na okamžik rozšířily oči, ale pak se sama pro sebe zasmála. „No, to je na druhé straně porodnice, Cale. Umožňují tam rodinám trávit čas s dětmi a zároveň tím také poskytuji čerstvým maminkám čas na odpočinek a soukromí.“

Calisto se přikrčil. „Promiň.“

„To je v pořádku.“ Vzala spící dítě do náručí a jeho pozornost zajela k rysům spícího chlapce. Okamžitě viděl podobnosti, které sdílel s novorozencem. Hnědo černé oči, tmavé vlasy, tvar jeho nosu a rtů. „Pojmenovala jsem ho Cross Nazio Donati.“

Calisto stále zíral na dítě, v mozku ho znovu šťouchal ten pocit, jako by měl něco vědět, ale nedokázal si na to vzpomenout. „Rozhodně vypadá jako Donati.“

Dítě ho svýma tmavýma očima sledovalo.

Oči Donati.

Zneklidňovalo ho to, protože dítě mu přišlo tak důvěrně známé, a to i přesto, že se ho zatím ani nedotkl.

„Je na dítě strašně výrazný,“ řekl Calisto mnohem víc sám pro sebe než směrem k Emmě.

Emma se upřímně usmála. „Myslím, že to zdědil po svém otci.“

V jejím hlase bylo slyšet něco dalšího, jako by její slova znamenala víc. Stále nedokázal přestat zírat na dítě a jeho mysl uháněla rychlostí milión mil za minutu. Vrátil se zpátky přímo na to místo, kde věděl, že by neměl být. Na místo, kde uvažoval o věcech jako Emma a jeho zvláštní přitažlivost vůči ní - jeho touha chtít být k ní blíž. Stačil pohled na dítě, které se mu podobalo, protože bylo jeho rodinou, a už se mu vnitřnosti svíraly čímsi horkým a těžkým.

Proboha, dítě vypadalo tak, jako by mohlo být jeho.

A to se mu líbilo.

„Chtěl by sis ho podržet?“ zeptala se Emma.

Její nevinná otázka vytrhla Calista z jeho bláznivých myšlenek. Věděl, že se zbláznil - musel být kurva šílený. To bylo jediné vysvětlení, proč by kdy o Emmě vůbec přemýšlel tak, jak o ní přemýšlel, nemluvě o věcech, které s ní kdysi udělal.

To je ono, říkal si. Díky něčemu, co se stalo a co ty nevíš, jsi zmatený. Chceš si podržet to, co víš, takže se nutíš do něčeho, co tam není. Přestaň být hlupákem!

Dokonce i když Emmin úsměv pobledl a v rysech se jí objevil smutek, Calisto ustoupil o krok zpět a pak o další.

„Ach, ne,“ začal.

„Počkej chvilku, Cale.“

Calisto zavrtěl hlavou. „Měl bych jít.“

„Zůstaň.“

Její jediné slovo ho zastavilo. Otočil se, ale ohlédl se přes rameno. „Neříkala jsi, že jsi mě o to jednou požádala a já jsem neposlouchal?“

Zamračila se. „Stalo se něco hrozného.“

„Měl bych jít,“ zopakoval.

Ale opravdu tam chtěl zůstat, s ní a tím dítětem, kdy stačil jediný pohled na něj a srdce se mu svíralo.

„Cale,“ zašeptala Emma.

Jeho pohled znovu přeskočil z dítěte na její tvář. „Ano?“

„Stále se na něj díváš jako -“

„Nic to není, Emmy.“

„Ano?“

„Ještě jednou blahopřeji, ale musím najít Affonsa.“

Calisto znovu vykročil vpřed, potřeboval prostor a čas na přemýšlení.

Za sebou zaslechl, jak Emma zavolala: „Možná si nedokážeš vzpomenout, protože nechceš vědět, co jsi udělal. Je to tak, Calisto?“

Neodpověděl, ale byl vyděšený z toho, že měla pravdu.

********

Calisto měl v úmyslu opustit nemocnici - udělal to. Když dorazil k východu z křídla, ke dveřím, které by ho dovedly zpátky tam, odkud přišel, na druhé straně chodby se otevřely dveře výtahu a vyšlo z něj pár lidí, které poznal.

Affonso, Ray a další capos rodiny, kterého měl jeho strýc obzvláště rád.

Calisto už měl ruku na dveřích a byl připravený otevřít je, když v tom zavolal jeho strýc. Snažil se nedat najevo to, jak se cítil uvnitř. Otočil se ke svému strýci, falešný úsměv měl pevně na svém místě.

„Zio,“ pozdravil ho a setkal se s muži uprostřed haly. „Nemohl jsem tě najít.“

Affonso mávnutím ruky jeho slova potlačil. „Bez obav, Cale. Vzali mého chlapce k jeho matce a já jsem si šel dát na střechu kouřovou.“

„Je čas slavit,“ souhlasil Ray.

Capo také přikývl.

Calisto jim nevěnoval žádnou pozornost. Mnohem víc se soustředil na způsob, jakým se na něj Affonso díval, jako by něco hledal.

„Viděl jsi dítě?“ zeptal se Affonso.

Calisto pravdu potlačil. „Ne, a když jsem se ptal, nedali mi číslo pokoje.“

Samé lži.

„Ach?“

„Ne, myslel jsem, že jsem možná ve špatné nemocnici.“

Affonso se zasmál. „Jen ty, Calisto. Pojď, hned ho uvidíme.“

Calisto se chystal odmítnout, ale Affonso se už otočil na patě a zamířil další chodbou křídla dál, daleko od Emmina pokoje. Věděl, že ten chlapeček – Cross, jak ho pojmenovala - byl se svou matkou, ale zatímco mířili k řadě prosklených oken, přes které byly vidět postýlky novorozenců a houpací křesla pro rodiče, nic neřekl.

Affonso si těžce povzdechl. „Ještě není zpátky.“

„To je v pořádku,“ řekl Calisto, který chtěl z toho pekla vypadnout tak rychle, jak jen to bylo možné. „Uvidím ho jindy, strýčku. Jsem si jistý, že určitě uspořádáte večeři nebo něco takového.“

Affonso se ohlédl přes rameno a přejel Calista dalším ze svých chladných pohledů, který vyjadřoval jeho nelibost. „Můžeš chvíli počkat. Co to s tebou je? Vypadáš, jako bys na něco myslel. Něco mi uniklo?“

Podle toho, jak se na něj Affonso zaměřil, Calisto věděl, že pokud by svému strýci nedal něco, o čem uvažovat, tak by ho obtěžoval dál a dál, než by konečně získal přesně to, co chtěl. „Nepochopil jsem, proč jsi tak dlouho čekal, až mě zavoláš do nemocnice. To je celé. Usoudil jsem, že by ti nevadilo, kdybych dítě ještě pár dalších dní neviděl.“

Affonso zvedl jedno obočí vysoko nahoru. „Jsem opatrný.“

„Ach?“

„Irové,“ řekl Affonso jednoduše. „A to nestačí? Narodil se mi syn, oni zuří a já jen stěží přežil jejich první útok. Nechtěl jsem nás všechny na jednom místě ve stejný čas. Bylo by to jako mávat před nimi obřím červeným fáborem a prakticky je žádat, aby si pro mě přišli ještě jednou.“

V okamžiku, kdy Affonso začal mluvit, Calisto věděl, že jeho strýc lže.

Proč?

Protože v tu chvíli byli ti nejdůležitější lidi Donati Cosa Nostra všichni na stejném místě, v tom samém bodě a byli spolu.

Affonso, boss. Jeho manželka a novorozený syn. Ray, rodinný underboss. A Calisto, Affonsova pravá ruka jako jeho poradce.

Ano, lhal.

To nutilo Calista svému strýci nedůvěřovat ještě víc. Stále byl pevně přesvědčený o tom, že Affonso měl co do činění se smrtí kněze, a od toho okamžiku se pohyboval kolem strýce jako by chodil mezi vejci, kdy byl rozervaný mezi loajalitou, kterou vždy cítil, a nedůvěrou, která teď zbarvovala jeho pohled.

Calisto se tak nechtěl cítit.

Affonso byl tím, kdo mu nedal na výběr.

„Tady je,“ řekl Affonso a vytáhl tak Calista z jeho myšlenek.

Do místnosti za okny vešla sestra a v náručí držela maličkého Crosse. Při pohledu na dítě Calista znovu zabolelo srdce a duše ho bolela takovým způsobem, že by to nedokázal vysvětlit.

„Pohledný, že?“ zeptal se Affonso.

Calisto se donutil promluvit. „To ano. Měl bys být hrdý, strýčku.“

Affonso se usmál a pro jednou to nevypadalo tak chladně. „No, myslím, že za to mám, co poděkovat Emmě, hmm? Jednou se jí podařilo udělat něco správně.“

Au.

„Porodila ti zdravé dítě,“ řekl Calisto tiše. „Myslel bych si, že to samo o sobě by mělo -“

„Udělala něco, co dělají všechny ženy, Cale. Nezaměňuj mou vděčnost za obdiv.“

Affonso zíral na dítě, které bylo uloženo do plastové postýlky. „A není úplně zdravý - má nádech žloutenky a trochu mu kolísá hladina kyslíku.“

„Řekl jsi, že přišel na svět o pár týdnů dřív.“

„Skoro o dva měsíce,“ odpověděl Affonso, který se stále soustředil na dítě a ne na Calista. „Měl ještě o trochu déle zůstat uvnitř své matky, ale co můžeš dělat, když máš vadnou ženu?“

Ale Calisto to slyšel – slyšel zášť, která vycházela z Affonsa, ale slyšel i něco dalšího.

Skoro o dva měsíce dříve…

Calisto v hlavě odpočítával měsíce a teprve teď si uvědomil něco děsivého, i když důležitého. Možná to přehlížel, protože Calisto se teprve před pár měsíci dozvěděl něco o té době, když vkročil do Affonsových věcí, že ten muž zmizel a nechal svou famigliu i manželku za sebou, a vrátil se až po Calistově nehodě. Byla to prostě jen další lež, kterou Affonso řekl.

Tyto lži se sčítaly. Vršily se do velikosti, kterou Calisto nemohl ignorovat.

Znovu počítal.

Ještě jednou.

A znovu.

Calisto těžce polkl a díval se na spící, černovlasé vlasé dítě s olivovou pletí a černýma očima, které bylo přímo za sklem.

Bylo to možné?

Byla to další věc, která mu unikala?

Byl tu důvod, proč by mu to Emma neřekla - důvod jako její manžel a Calistovy ztracené vzpomínky?

Bylo to dítě -

„Teď ohledně Irů,“ řekl Affonso a odvrátil se od okna směrem ke Calistovi.

Calisto ovládl své rysy a doufal, že svůj emocionální otřes dobře skryl. „Zvládnu je.“

„Ano?“

„Několikrát jsem mluvil s Marcellos. Skončí to, strýčku. “

Když to Affonso uslyšel, vypadal potěšeně. „Báječné.“

„Ale chtěli něco vědět,“ řekl Calisto.

„Co?“

„To samé, co bych chtěl vědět - proč jsi s Irskou rodinou vůbec v nějakém sporu.“

Chladná maska Affonsa byla během mrknutí oka zpátky pevně na svém místě. „To s čím si potřebuješ dělat obavy - a s ničím jiným - je fakt, že mě i tebe v jistém bodu téměř zabili. To je pro tebe dost. Rozumíš?“

Calisto se díval Affonsovi přímo očí - stejných jako duše černý pohled, který měl on sám.

Až na to, že nikdy nebyl chladný.

Calistovy oči nikdy nelhaly.

„Jo, zio, pochopil jsem.“

„Dobře. Zařídíš večeři, kdy dojde k seznámení, které Emma pro dítě chce mít. Ach, a doufám, že ti to nebude vadit, ale požádal jsem Raye, aby byl jeho kmotrem.“

Calisto zjistil, že mu to nevadilo, i když si byl jistý, že před pár měsíci Affonso požádal právě jeho, aby on byl kmotr. Podíval se bokem a zjistil, že Ray ho mlčky sledoval.

Jak se Rayova hlava otočila jeho směrem, s nataženou paží směrem ke capovi, kdy bral kartičku, kterou mu podával, Calisto se zastavil.

Zamrkal.

Důvěrně známé.

Calisto znovu cítil pod rukama volant, před očima viděl temnou dálnici.

Byla to ta noc - ta, o které se mu stále zdálo. Sen, který skončil jako noční můra, s autem převráceným na střechu, a pak... černo, nic.

Ale když se otočil tentokrát, aby viděl, kdo zrychloval vedle jeho auta, se staženým okénkem a zábleskem kovu, který z něj vykoukl... Calisto spatřil známou tvář.

Ray.

*******

Calisto se nikdy necítil šílenější - bláznivější, uvězněný v kleci - než když přecházel po velké kanceláří ve svém klubu. Přišel sem do klubu jen pro to, že věděl, že vzhledem k tomu, že bylo uprostřed všedního dne, tak bude klub z valné většiny prázdný. Dole bylo jen pár zaměstnanců, a když vešel dovnitř a zamířil přímo k výtahu, který vedl do jeho kanceláře, ani si ho nevšimli.

Mezi záchvaty zmatku a paniky v něm zuřil hněv.

Krev mu houstla.

Pěsti se mu svíraly, čelist měl zaťatou.

Nebyl si ani jistý, na koho byl rozzlobenější – zda sám na sebe nebo na lidi, kteří mu lhali; lidi, o kterých si myslel, že jim mohli věřit, byli těmi, kteří mu vzali dva a půl roku jeho života.

Života, který stále ještě neměl úplně zpátky.

Pak ho znovu celého zasáhl zmatek, díky čemuž se v okamžiku vrátil zpátky ten bláznivý pocit. Celé měsíce měl ten samý sen a viděl ten neznámý stín tváře, který se na něj díval z jiného vozidla, než stiskl spoušť a poslal ho mimo silnici.

Od té nehody byl zas a znovu v blízkosti Raye.

Zas a znovu toho muže viděl.

V mozku měl více než dost okamžiků, aby si vzpomněl, že to byl Ray, kdo to udělal, tak proč teď?

Bylo to vůbec skutečné, nebo to bylo jen vedlejším produktem Calistovy paranoie, díky které viděl něco, co neexistovalo?

Horší bylo, že Calisto nechápal, proč by po něm Ray vůbec šel. Pokud nebyl nějaký problém, na který si nevzpomínal, ale to mu přišlo nepravděpodobné. To necítil jako správný pocit.

Jeho instinkt ho ještě nikdy nesvedl z cesty.

Tak proč?

Navzdory skutečnosti, že se stále ptal na otázky, neměl žádné odpovědi.

Byl to Ray, aby se dostal na Calistovu pozici?

Nebo… ten úder na něj nařídil Affonso, ať už to udělal odkudkoli, kde byl?

Calisto frustrovanější než kdy jindy, přecházel podél prosklené zdi a zíral z ní na prázdný parket klubu.

Nevěděl, kam jít.

Nevěděl, komu věřit.

Calisto zhluboka vydechl, aby si uklidnil smysly. Odtáhl se od oken, věděl, co musel udělat dál. Chránit sám sebe - zjistit, proč mu bylo zas a znovu lháno.

Zbavit se problémů.

Ať už byly čímkoli.

Okamžitě sjel výtahem dolů do hlavního patra a přešel klubem k zadnímu východu, kde nechal v zadní uličce zaparkované své auto. Těch pár zaměstnanců si ho opět ani nevšimlo, protože byli až příliš zaneprázdněni uklízením objednané dodávky alkoholu a přípravou klubu na víkendový ruch, který za pár dní nastane.

Calisto právě zavřel dvířka svého SUV, otočil klíčem v zapalování a rozjel se, když ve zpětném zrcátku zachytil tmavou postavu. Přímo do páteře mu vjelo bodnutí strachu, i když neměl příliš důvodů, aby to tak cítil.

Mohl to být jen pracovník.

Nebo sběrač odpadků.

Bezdomovec.

Ale jeho instinkt ho nikdy neradil špatně.

Calisto se natáhl po zbrani, kterou měl v pouzdře vzadu v kalhotách a znovu se podíval do zpětného zrcátka. Ray?

Irové?

Neviděl tvář, až příliš se soustředil na ruku, kterou držel zbraň a mířil jí přímo přes zadní sklo ven.

Calisto šlápl na plyn a kulky roztříštily zadní okno auta. Na konci uličky neudělal ostrou zatáčku, která by ho zavedla na druhou stranu. Až příliš se soustředil na člověka, který na něj stále střílel.

Dokonce ani neviděl tu cihlovou zeď…