CP - 39. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACE

 

Zastavím se, když míjím Colea na schodišti. Má na sobě bundu a v ruce klíče od auta.

 

"Kam jdeš?"

 

Pokrčí rameny. "Je sobota večer."

 

Jenom přes mou mrtvolu se dnes večer půjde opít ke Christianovi. K čertu, ještě pár hodin by neměl ani řídit. Zvlášť v tomhle šíleným počasí. Málokdy tu máme bouřky a tohle je druhá za měsíc.

 

"Před třemi hodinami tě propustili. Zůstaň doma."

 

Srovná si mě pohledem. "Táta s tím nemá problém."

 

Žádné překvapení. Jakmile se dozvěděl, že Coleova zranění nejsou nijak hrozivá, vrátil se do kanceláře a od té doby je tam.

 

Taky jsem ochotný se vsadit, že se ho Cole ani nezeptal, jen se mi snaží dostat pod kůži.

 

"Fajn. Až budeš příště něco potřebovat, nezapomeň o to požádat svého dárce spermatu.“

 

Prosmýknu se kolem něj, ale on mě zastaví. "Zůstanu doma."

 

Kývnu na něj úsečně hlavou. "Dobrá volba."

 

Stiskne si zátylek. "Podívej, vím, že jsme o tom v nemocnici nemluvili, ale to, co jsi udělal..."

 

"Nepotřebuji poděkovat."

 

Je to můj mladší bratr. Vyjet po člověku, který mu ublížil – zvláště po tom sráči – to nebyla ani myšlenka, byl to instinkt.

 

Kdyby mě od něj Vikingové neodtáhli, pořád bych seděl ve vězení ... a hrozilo by mi dvacet let.

 

Cole se zatváří neklidně a strčí si ruce do kapes. "Asi se snažím říct, že... já bych pro tebe udělal to samé."

 

Povytáhnu obočí. "Vážně?"

 

Můj bratr se neštítí být sobecký. To, že mu kryju záda, neznamená, že očekávám, že on bude krýt ta moje.

 

Bojuju si svoje vlastní bitvy.

 

"Já nevím, možná." S úsměvem pokrčí rameny. "Počítá se snaha, ne?"

 

Rty mi cuknou. "Kretén."

 

"Nikdy jsem netvrdil, že nejsem." Jeho výraz zvážní. "Vím, že to neříkáme... ale..." Jeho hlas se ztratí.

 

Tahle konverzace je oficiálně trapná, ale chápu, kam tím míří. "Jo. Taktéž."

 

Jestli si Cole nebo Bianca myslí, že je nepůjdu až na kraj světa, abych je ochránil, pak se šeredně pletou.

 

Vydechne si. "Když už jsme to vyřešili, nechceš si zahrát Black Ops?[1]"

 

"Páni, ty mě fakt miluješ, když jsi ochotný hrát -"

 

Hlasitý úder o dům mě přeruší uprostřed věty.

 

"Co to bylo?"

 

Zvedne rameno. "Nemám ani šajna. Asi bouřka.“

 

"Jo, nejspíš máš -"

 

Další rána, mnohem hlasitější než předtím, nás oba donutí vyběhnout po schodech nahoru.

 

"Bianco?" Zakřičím.

 

Když dorazíme na chodbu, vyjde ze svého pokoje. "Co?"

 

"Jsi v pořádku?"

 

Podívá se na mě, jako by mi narostla další hlava. "Proč bych neměla?"

 

"Tys to neslyšela?" Zeptá se Cole.

 

Udělá obličej. "Ano, ale myslela jsem, že vy pitomci jste něco upustili." Pokyne ke svým dveřím. "Můžu jít zpá -"

 

Zvuk tříštícího se skla nás všechny tři donutí vyběhnout na chodbu.

 

Rychle přemýšlím, chytím Bianku za paži a zatáhnu jí zpátky. "Zůstaň tady."

 

"Vážně?"

 

Přísahám, že jedinou životní ambicí téhle holky je přivodit mi infarkt dřív, než mi bude dvacet.

 

Pohled, který jí věnuji, ji musí dát jasně najevo, že mě nemá zkoušet, protože ustoupí.

 

"Je to tvé okno, Jace," křikne Cole.

 

Zamumlám kletbu, když vstoupím do svého pokoje a všimnu si sklo na podlaze, pořádně velký kámen a rozbité okno. Sakra je správné slovo.

 

Cole si promne bradu. "Myslíš, že to byl Tommy?"

 

"Pochybuji."

 

Nejen, že je ten hajzl bez auta, je taky bez nohou.

 

Tedy alespoň jedné z nich.

 

Cole chytne další kámen, která proletí mým teď už rozbitým oknem. "No, ať je to kdokoli, je pořád venku." Máchne rukou kolem sebe. "A má vražednou ruku."

 

Když udělá krok dopředu, chytím ho za rukáv košile. "Ne."

 

Poslední, co potřebuje, je, aby ho někdo praštil kamenem do hlavy a způsobil mu další otřes mozku.

 

Pochoduju přes pokoj k oknu a jen těsně míjím další kámen. "Hej, kreténe..."

 

Ztuhnu, když uvidím Dylan. I když se mi těžko věří, že je to ona, protože vypadá jako ... troska.

 

Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsem ji viděl brečet. Protože ona nebrečí.

 

"Do prdele."

 

Bez přemýšlení vyrazím z pokoje.

 

Než se k ní dostanu, svíjí se na trávníku před domem v lijáku, drásá trávu a nasucho dáví.

 

Něco v mé hrudi se uvolní. Chci najít toho, kdo je za tohle zodpovědný, a zmlátit ho do krve. Ne, něco horšího.

 

O. hodně. Horšího.

 

"Co-"

 

"To kurva?" Řekne Cole za mnou, berouc mi slova z úst.

 

"Co ta tady hergot dělá?" Bianca vybuchne, než se očima zaměří na Dylan. "To jsi nemohla prostě zaklepat na dveře jako normální člověk, ty krávo?""

 

Otočím se k nim čelem. "Jděte dovnitř. Oba."

 

"Hned," zařvu, když se ani nehnou.

 

Bianca chce protestovat, jako to dělá vždycky, ale Cole ji chytne za předloktí a vede ji dovnitř.

 

Soustředím pozornost zpátky na Dylan.

 

"Hej." Přibližuji se k ní jako k bombě. S opatrností. "Co se stalo?"

 

Neodpovídá. Nemůže.

 

Ta holka je tak mimo, že se její malé tělo otřásá silou jejích vzlyků.

 

Nikdy jsem neviděl někoho tak rozrušeného.

 

Ne od ...

 

Zatlačím bolest dolů a položím jí ruku na záda. Její šaty jsou promočené.

 

Teplota venku přesahuje sotva 10 stupňů a fouká pekelný vítr. Tímhle tempem dostane zápal plic dřív, než mi bude schopná říct, co se děje.

 

Omotám jí paži kolem pasu a přitáhnu si ji do náruče.

 

Přitiskne si hlavu na mou hruď a drží se mého tričko jako o život.

 

"Dýchej, zlato. Mám tě." Se srdcem plným olova ji nesu dovnitř.

 

Poslední čtyři roky jsem toužil po příležitosti zničit téhle dívce život, abych se mohl dívat, jak se láme.

 

Kdo by řekl, že úspěch bude chutnat tak zatraceně hořce.

 

 

***

 

Mé okno je zabedněné velkým kusem lepenky a Cole zametá sklo do lopatky na smetí, když vstoupím do ložnice.

 

"Dík."

 

Pokračuje v zametání. "Dlužil jsem ti. Říkal jsem si, že tohle je to nejmenší, co můžu udělat.“

 

Začnu Dylan pokládat na postel, ale obejme mě kolem krku a zaklesne se nohama kolem mého pasu.

 

"Musím ti najít oblečení," řeknu jí, ale jen ji to přiměje více mě sevřít.

 

"Můžu požádat Biancu, aby jí nějaké půjčila," navrhne Cole.

 

Jo, to proběhne bez povšimnutí jako prd v kostele.

 

"Ne. Tohle zvládnu."

 

S rozrušenou Dylan zamířím ke své komodě. Vytáhnu mikinu a pyžamové kalhoty se šňůrkou.

 

Budou ji moc velké, ale víc udělat nemůžu.

 

Natáhnu se mezi nás a začnu Dylan rozepínat džíny, ale mé oči dopadnou na Colea. "Trochu soukromí."

 

Zakroutí obočím. "Slyším tě jasně a zřetelně, brácho."

 

Jo, protože emocionálně nestabilní holky jsou tak vzrušující.

 

Dveře se s cvaknutím zavřou a já nás usadím na postel.

 

Pořád brečí a třese se, takže si připadám jako hovado, když se musím vymámit z jejího smrtelného sevření, ale nemám na výběr. Musím jí obléknout do suchého.

 

Když jí sundám tričko, začnou jí drkotat zuby.

 

"Já vím," řeknu, když jí přes hlavu navlékám nové tričko. "Brzy tě dostaneme pod peřinu a zahřejeme tě."

 

Kriste. Nevím, kdo je tenhle chlap, který se stará o holku, kterou má nenávidět, jako by byla to nejcennější na světě...

 

Vlastně vím.

 

Jsem to já ... asi tak před čtyřmi lety.

 

V době, kdy ta holka, co mi brečí v náručí, byla moje nejlepší kamarádka

 

Mé všechno.

 

Přinutím svého ptáka nereagovat, postavím ji a stáhnu jí džíny dolů přes boky. Pak na ni navléknu pyžamové kalhoty a pevně je uvážu, aby nespadly.

 

"Řekneš mi, co se stalo?"

 

Komu nakopu zadek.

 

Komu zničím život.

 

Čí krev budu mít na svých zatracených rukou za to, že jsem byl tak hloupý, že jsem ti ublížil.

 

"Můj táta," zaskřehotá.

 

"Myslel jsem-"

 

"Savannah ... dítě."

 

Do prdele.

 

Začíná mi to docházet, dokud přidušeně neřekne: „Oakley ... moje teta Crystal ... ty.“ Ten hrdelní zvuk, který vydá, mnou projede jako kulka. "Všechno je tak v prdeli. Nemůžu ... Nemůžu ...“

 

Svaly na hrudi se mi stáhnou. Naši démoni jsou téměř totožní a je jasné, že ti její právě teď působí spoušť.

 

Pro jednou je Dylan nedokáže zahnat sama.

 

Obejmu ji kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. "To je v pořádku. Nemusíš.“

 

Já tuhle bitvu vybojuju za tebe.

 

---

[1]videohra