TWRM - 9. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

VCHÁZÍM DO BUDOVY IMG S patnáctiminutovým zpožděním a proklínám Braxtona, že využil toho, že jsem dnes ráno ležela v jeho posteli, a zneužil mého těla proti mně. Ne že bych si to neužívala. Jen jsem vůbec nemyslela na čas nebo na to, že musím být v práci, když mi dopřával ranní orgasmus. A ještě méně jsem na to myslela, když mi řekl, že mu včera večer volal jeden z jeho kontaktů z New Yorku a musí na pár dní odjet.

Když nastupuji do výtahu, držím se zpříma a při cestě ke svému stolu ani neberu na vědomí své spolupracovníky. Jakmile se usadím a mám před sebou otevřený počítač, začnu si kousat nehty a s napětím očekávám okamžik, kdy se mě někdo přijde zeptat na to, co se včera večer stalo.

Po třiceti minutách se mi svaly začnou uvolňovat, tak seberu odvahu a rozhlédnu se kolem sebe. Ani jeden člověk se mým směrem nedívá podezřívavě nebo odsuzujícím pohledem. Opravdu se zdá, že je to jako obvykle. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Možná jsem se zbytečně obávala, co si kolegové pomyslí o tom, že Braxton včera večer přišel do baru. Možná je jim to jedno… nebo se možná bojí mě konfrontovat.

Spustím počítač a otevřu svůj rozvrh a body rozhovoru, které jsem včera probírala. Zrovna když se je chystám poslat Kathy ke schválení, objeví se mi na obrazovce e-mail a mně se rozbuší srdce, když ho kliknutím otevřu.

 

Od: Hanna Mathers

Předmět: Žádost od pana Adamse

Dakoto,

Pan Adams mě požádal, abych tě oslovila v naději, že mu pomůžeš vybrat středoškolského příjemce, který obdrží 50 000 dolarů na vysokoškolské vzdělání. Vím, že je to možná zvláštní žádost, ale ujistil mě, že to pochopíš.

Prosím, pošli mi zpět e-mail s kontaktními údaji na toho, koho jsi vybrala, a já se postarám o zbytek.

Přeji ti vše nejlepší,

Hanna

 

„Panebože.“ Zakryju si ústa třesoucími se prsty a oči se mi naplní slzami. Nemůžu uvěřit, že to dělá, a pochybuji, že ví, jak moc pro mě tohle gesto znamená. Ty peníze pomůžou někomu změnit život, zvlášť dítěti, které je momentálně v systému pěstounské péče.

Většina dětí, které vyrůstají v systému, se ani neodváží snít o tom, že půjdou na vysokou školu. A ty, které se na ni dostanou, si rychle uvědomí, jak těžké to pro ně je. Protože přesně vím, co udělám, pošlu Hanně rychlý zpětný e-mail, aby věděla, že se ozvu, a pak jdu na internet vyhledat Jamieho a svou bývalou sociální pracovnici. Když ji vypátrám, pošlu jí e-mail se svým telefonním číslem a požádám ji, aby mi zavolala, až bude mít pár minut na rozhovor.

Když mám hotovo, přepošlu Kathy své nápady a je mi úplně jedno, jestli se jí líbí, nebo ne. Není toho moc, co by mi teď mohlo zkazit náladu. O minutu později se objeví zpráva od Kathy, která nás všechny z týmu žádá, abychom se s ní sešli v jedné z konferenčních místností nahoře.

Zamířím k výtahu a moje zapomenutá úzkost se vrátí, když se na mě Samantha usměje s vědoucím pohledem v očích. Nechci, aby si myslela, že na mě něco má, a tak stisknu šipku nahoru a zároveň se zeptám: „Bavili jste se včera večer?“

Pokrčí rameny. „Odjela jsem krátce po tvém odchodu s…“ Odmlčí se a rozhlédne se kolem. „Panem Adamsem. Nevěděla jsem, kdo to je, dokud mi Mat neřekl, že je to generální ředitel IMG.“

„Jo, je to hlavní šéf,“ řeknu jako idiot a ona se rozesměje.

„Víte vy vůbec, o co tady jde?“ Zeptá se Chris a připojí se k nám, právě když se otevřou dveře výtahu a všichni společně nastoupíme.

„Nemám tušení,“ odpovím a ustoupím o krok dozadu, zatímco Chris drží dveře otevřené, aby k nám mohli nastoupit další lidé. Jakmile se dveře zavřou, začnou se všichni navzájem vyptávat, o čem by tohle setkání mohlo být, a čím víc mluví, tím jsem zvědavější. Podle toho, jak to od nich zní, to není normální událost.

Když se dostaneme nahoru, seřadíme se do zasedací místnosti a jsme vyzváni, abychom se posadili, kamkoli kde najdeme své jméno. V tu chvíli si všimnu malých krabiček rozmístěných kolem stolu, stejného typu malých krabiček, v jakých byly moje hodinky. Hodinky, které jsem nenosila od chvíle, kdy mi je Braxton vnutil.

„Ahoj všichni.“ Kathy vstane a přejde do čela stolu. „Dnes ráno jsem vás sem všechny pozvala, abych s vámi mluvila o produktu, který IMG za pár měsíců uvede na trh. Buďte všichni tak laskaví a otevřete krabičky, které jsou před vámi položené.“

Odmlčí se a všichni odevzdaně udělají, co se po nich chce, zatímco já se neochotně přidám. Se sundaným vrškem zírám na blikající červené světlo a nepřítomně poslouchám, jak všichni ostatní jásají nad novými hodinkami, které právě dostali.

„Hodinky, které teď každý z vás drží v ruce, jsou součástí naší nové lifestylové řady. Tyto hodinky jsou navrženy tak, aby se připojily ke všem vašim současným aplikacím a zařízením spolu se všemi exkluzivními produkty IMG, aniž byste museli dělat cokoli jiného, než se jich dotknout, ať už je připojujete k čemukoli, což je učiní uživatelsky přívětivějšími pro naše starší zákazníky a dokonce i pro ty generace, kteří nechtějí ztrácet čas programováním dalšího zařízení.“ Usměje se a zvedne zápěstí, aby ukázala hodinky. „Cílem je, abyste už nikdy nemuseli nosit telefon, kreditní kartu, nebo dokonce klíče. Všechno, co potřebujete, budete mít k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, přímo ze svého zápěstí.“

Všichni opět zajásají, zatímco si připínají hodinky na zápěstí. Tentokrát je nesleduji, odkládám krabičku a odvracím ji od sebe, zatímco Kathy pokračuje.

„Tento výrobek byl původně dán k vyzkoušení pouze členům správní rady, ale pan Adams mě požádal, abych umožnila týmu, který je bude prodávat, vyzkoušet si hodinky na vlastní kůži. Chce, abyste jim věřili stejně jako on.“ Usměje se a rozhlédne se po místnosti. „Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že mi tyhle malé hodinky usnadnily život, a doufám, že vy všichni to cítíte stejně. Chci, abyste je v příštích několika měsících nosili a upřímně se k nim vyjádřili. Pokud najdete něco, co se vám nebude líbit, dejte mi prosím vědět, abych to mohla předat dál.“

Usměju se spolu s ostatními a pak se podívám na svou stranu, když mě do ramene šťouchne Samantha, která teď hrdě nosí své nové sledovací zařízení.

„Ty si ty svoje nenasadíš?“ zeptá se a kývne na mou krabičku.

Nechce se mi. Opravdu nechci, protože mám pocit, že Braxton celý tenhle scénář zmanipuloval. Ví, že jsem ty hodinky nenosila od chvíle, kdy mi je vnutil, a tímhle už nemám na výběr, pokud jde o jejich nošení.

„Jo.“ Zavrtím hlavou, jako bych právě prožila chvilku hloupé zapomnětlivosti. „Jen mě zaujalo, co Kathy říkala.“ Zvednu krabičku a vytáhnu hodinky, blikající světlo se mi vysmívá, když si je omotávám kolem zápěstí. Jakmile je mám zajištěné, stáhnu si přes ně rukáv blůzy. Možná jsem nucena je nosit pořád, ale to neznamená, že si musím udělat čas na jejich nabíjení. Když se vybijí, tak se vybijí, s tím nic nenadělá.

„Možná jste si všimli, že v krabičce není žádný nabíjecí kabel,“ řekne Kathy a já se na ni podívám a cítím, jak mi prudce buší srdce. „Tyto hodinky se na rozdíl od některých našich konkurentů nabíjejí ze slunce, díky čemuž se nikdy nemusíte starat o jejich zapojení do sítě.“

„Skvělé,“ zabručím a všichni se na mě podívají. „Promiňte.“ Zvednu zápěstí. „Prostě se mi ulevilo, že tuhle krásku nemusím nabíjet.“

Kathy si odkašle a všichni se na ni znovu soustředí. „Těším se na každého z vás, jak víte, moje dveře jsou vždycky otevřené. Teď.“ Pokyne směrem ke dveřím. „Vraťme se k práci a prodávejme, prodávejme, prodávejme.“

Postavím se ke všem ostatním a tíha na mém zápěstí je těžší než kdykoli předtím. Přísahám, že Braxtona zabiju za to, že opět využil svého postavení, aby dosáhl svého.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Samantha, když čekáme na výtah.

„Jo, úplně. A ty?“ Automaticky se zeptám a podívám se na ni, když se zasměje.

„Jsi hrozná lhářka. Už ti to někdy někdo řekl?“ Chytne mě za zápěstí, aby mi odtáhla ruku od úst. Sakra, ani jsem si nevšimla, že si koušu nehty. „Moje kamarádka Mary doma si vždycky kouše nehty, když se něco děje nebo když má strach. Co se děje?“

S vědomím, že bych jí měla něco říct, si povzdechnu a pak ztiším hlas, když vystupujeme z výtahu a jdeme přes kancelář k našim stolům. „Jsem trochu nervózní z toho, co Kathy řekne na body k rozhovoru, které jsem jí ráno poslala. Zatím nebyla zrovna moc otevřená všemu, co jsem jí dala.“

„Pokaždé, když jsem tě zatím viděla ve vysílání, jsi byla úžasná, a jak říkal Mat, Kathy nemá poslední slovo, takže si myslím, že by ses neměla příliš obávat jejího názoru. Prostě se snaž, to je všechno, co může kdokoli z nás udělat.“

„Máš pravdu, díky.“

„Kdykoli. A taky jsem tady, kdybys někdy potřebovala někoho, od koho se můžeš odrazit. Vím, že mně to pomáhá.“

„To by se mi opravdu líbilo. Měly bychom si vyměnit čísla a někdy se sejít,“ řeknu a pak zavrtím hlavou. „Promiň. Nechci, aby to znělo tak zoufale, ale hodila by se mi tady nějaká kamarádka.“

„Tak to máš štěstí. Já taky hledám kamarádku.“ Zasměje se a pak se zeptá: „Nechceš jít odpoledne na oběd? Přemýšlela jsem, že bych vyzkoušela tu novou restauraci s polévkami o pár bloků dál. Četla jsem recenzi, že mají nejlepší kváskové chleby v USA. O čemž pochybuju, protože jsem vyrostla v San Francisku. Přesto je chci vyzkoušet.“

„Nejsem si jistá, co je to kváskový chleba, ale ráda se k tobě přidám.“

„Jestli je tohle místo dobré, tak ti to vyrazí dech.“ Řekne a pak se podívá na své nové hodinky. „Páni, to je paráda. Zrovna mi připomněly, že za hodinu mám vysílat.“ Oči se jí rozšíří. „Sakra, musím se jít nalíčit.“ Začne se rozjíždět, pak se otočí zpátky ke mně a jde pozpátku. „Měla bych být hotová kolem jedné, ale dám ti vědět, jestli budu hotová dřív.“

„To zní dobře. A hodně štěstí.“

„Díky.“ Otočí se, zavolá přes rameno a zamíří ke kadeřnici a maskérce na opačné straně místnosti než já.

Vrátím se ke svému stolu a zkontroluji seznam hlášení, která mi dnes ráno přišla e-mailem. Po projití každého z nich si všimnu, že moje čísla se přesně shodují s některými dalšími lidmi, kteří tu vysílají už léta, ale liší se v závislosti na stavu. Zkontroluji, jestli mi Kathy odepsala, a když vidím, že ano, otevřu e-mail a srdce se mi sevře. Znovu zamítla mé nápady na způsoby propagace výrobků v mém rozvrhu.

Nehodlám se vzdát, procházím některé z minulých projektů, které vedla, a zjišťuji, že si vedly dobře, ale ne skvěle. Chápala bych, že je rozhodnutá používat svůj vzorec, kdyby fungoval, ale to se nestalo. Než skončím s procházením všech informací, které jsem našla, můj mozek je unavený a já jsem zmatená a přesvědčená, že možná jsem to já, kdo se jí nelíbí.

„Jsem zpátky,“ řekne Samantha, zastaví se na kraji mého stolu a já k ní vzhlédnu. „Jdu si jen vzít kabelku. Chceš se se mnou sejít u výtahu?“

„Ano, hned tam budu.“ Začnu vypínat počítač a říkám si, že mi možná jídlo zlepší náladu, ale zastavím se, když mi vyskočí e-mail od Sawyer Markel, mé bývalé sociální pracovnici. Moje špatná nálada se okamžitě zlepší, když vidím, že mi poslala číslo na svůj mobil spolu s krátkou zprávou, ve které se mě ptá, jak se mám, a navrhuje mi, že bude jednodušší, když jí zavolám. Poté, co si její číslo naprogramuji do telefonu, se setkám se Samanthou a vyrazím na oběd se svou, doufejme, novou kamarádkou.

„Tak co myslíš?“ Ptá se Samantha, když dojíme oběd.

„Nejsem si jistá, jestli to umím dobře posoudit. Měla jsem hlad, takže si myslím, že jsem se mohla najíst vlastní rukou,“ přiznám a ona se usměje, podívá se na můj prázdný talíř a pak si utrhne ještě jeden kousek z chleba s kváskem a strčí si ho do pusy. „Chutnalo ti?“

„Bylo to dobré, ale není nad to dát si mořské plody a dívat se přitom na záliv. Slyšela jsi někdy o Fisherman’s Wharf?“

„Jednou jsem byla v San Francisku se svým bývalým a on mě tam vzal, i když jsme si nedali škeblovou polévku. Šli jsme do nějaké nóbl restaurace s jeho otcem. Upřímně řečeno, ani si to jídlo nepamatuju. Myslím, že jsem ho většinu prospala.“

Usměje se a pak se jí v očích objeví vzdálený pohled. „Pokaždé, když se vracím domů navštívit rodinu, nutím je, aby mě tam vzali na jídlo, jakmile přistanu.“

„Proč sis vybrala Seattle, když máš rodinu v Kalifornii?“ Vím, že bych nikdy nemohla být tak daleko od Jamieho.

„Chtěla jsem sobě i své rodině dokázat, že dokážu přežít sama. Zatím se mi daří dobře, ale nevím, jestli tu zůstanu i po skončení smlouvy s IMG. Mé sestře se právě narodilo dítě a já mám pocit, že přicházím o všechny ty zábavné tetiny věci.“ Vytáhne telefon a ukáže mi fotku rozkošného miminka s buclatými tvářičkami.

„Je roztomilý.“

„Že jo?“ Sama si fotku prohlédne a pak ji schová do kapsy. „Máš tady v Seattlu nějakou rodinu?“

„Je tu můj bratr.“

„To je super. Jste si blízcí?“

„Jo, hodně.“ Usměju se. „Je otravný, ale taky je to můj nejlepší kamarád.“

„Mám bratra, takže to chápu.“ Usměje se a já jí úsměv oplatím.

„Vlastně má tenhle pátek představení a já mu slíbila, že se na chvíli ukážu. Máš nějaké plány?“ Zeptám se a doufám, že řekne, že ne.

„Moje jediné plány zahrnovaly, že budu ležet na gauči v pyžamu, jíst nezdravé jídlo a koukat na reality show, takže ne.“

„No, nezdravé jídlo tam nebude, ale bude tam alkohol, a fanynky, které se objeví, když on a jeho kapela vystupují, jsou zábavnější než jakákoli reality show, na jakou se můžeš dívat, takže tvůj večer bude stejný jen bez pyžama.“

„Mně to zní jako dobrá zábava,“ řekne a zkontroluje si hodinky. „Sakra, už je čas se vrátit. Jdu si opravdu rychle odskočit na toaletu.“

„Počkám tady.“ Jakmile odejde, vytáhnu mobil a všimnu si, že mám pár zpráv od Braxtona a jednu od Troye. Naštvaně vydechnu, když si přečtu Troyovu zprávu, ve které vysvětluje, že nevidí smysl v tom, aby mi posílal krabici poštou, jak psal před týdnem, protože zítra večer bude ve městě a chce se sejít, aby mi ji předal. I když nemám chuť vidět jeho tvář, řeknu mu, že se můžeme sejít v kavárně poblíž mého domu.

Opouštím jeho zprávu a přecházím k další Braxtonově zprávě, žvýkám si vnitřní stranu tváře a snažím se při čtení neusmívat.

 

Braxton: Kéž bych tě mohl vzít na tento výlet s sebou. Vícekrát jsem přemýšlel o tom, že tě unesu, ale nemyslel jsem si, že by to dopadlo dobře. Zavolej mi, až se večer vrátíš domů, měl bych už být v hotelu.

 

Zavrtím hlavou. Nevím, jak můžu být naštvaná a zároveň do něj zamilovaná. Odepíšu mu zprávu, že mu zavolám, ale že si to možná nebude přát, protože na něj chci hlavně křičet kvůli hodinkám, které mám právě na ruce. Jakmile stisknu tlačítko Odeslat, odepisuje na zprávu.

 

Braxton: Líbí se mi, když se na mě zlobíš. Ještě víc se mi líbí, když mě necháš, abych si s tebou užíval.

 

Odepisuji na zprávu a ignoruju, jak mě mrazí v zádech.

 

Já: Myslím to vážně, Braxtone. Opravdu se musíš naučit znát hranice.

 

Jeho odpověď je opět okamžitá.

 

Braxton: Nemáme mezi sebou žádné hranice.

 

Sakra, chce se mi z něj se mi vážně křičet. Místo abych mu odepsala, strčím telefon do tašky a pak vstanu. Odnesu Samanthy a své odpadky do koše na druhé straně místnosti a pak na ni počkám u vchodových dveří, ignoruju hodinky, které jako by bzučely bez přestání, a směju se sama sobě. Možná mě dokázal donutit, abych je nosila, ale nemůže mě donutit, abych je používala, a já vím, že ho to opravdu naštve.

 

PO ZAVĚŠENÍ TELEFONU si s úsměvem na tváři sednu doprostřed postele. Sawyer Markel mi ochotně pomohla najít kluka, kterému by se hodily peníze na studium, a řekla mi, že zná dokonalého příjemce, mladého kluka, který přišel o matku kvůli rakovině, ale přesto dokázal mít téměř samé jedničky. Dostal stipendium na univerzitu v Boulderu, ale stále potřeboval peníze na zaplacení ubytování a stravy spolu s dalšími nezbytnostmi. Poté, co mi o něm vyprávěla, jsem s její volbou nemohla souhlasit víc. Posílám Hanně e-mail s údaji od Sawyer a vysvětluji jí situaci. Pak se stále ještě s úsměvem na tváři vytočím Braxtonovo číslo. Jakmile telefon začne vyzvánět, položím ho vedle notebooku.

„Dakoto,“ odpoví a zní unaveně. Ne jako by se právě probudil, ale prostě vyčerpaný z toho, jak pracoval nonstop.

„Nezastavil ses od té doby, co jsi odsud odešel?“ Zeptám se ho a hruď mi naplní obavy.

„Teď jsem v posteli, od přistání letadla jsem měl schůzky.“

„Je mi to líto,“ řeknu tiše.

„Jsem v pořádku… a je mi líp, když teď slyším tvůj hlas.“

„Nebuď milý, když se na tebe chci zlobit.“

„Nemusíš se na mě zlobit. Můžeš mi jen říct, jak moc ti chybím, abych ti mohl říct, jak moc chybíš ty mně. A jak jsem naštvaný, že se vrátím až v neděli.“

„V neděli?“ Srdce se mi sevře, protože mě začne přemáhat zklamání.

„Promiň, zlato, vůbec jsem netušil, že se tenhle výlet uskuteční, ale když už jsem tady, tak se mi do toho přidalo pár věcí, které jsem stejně potřeboval zařídit.“

„To je asi součást práce, ne?“

„Bohužel,“ souhlasí s unaveným povzdechem. „Plánoval jsem, že tě o víkendu vezmu na večeři.“

Nemůžu si pomoct, ale usměju se. „Chtěl jsi mě pozvat na večeři, nebo bys mi jen řekl, že půjdeme na večeři?“ Telefon se mi rozsvítí, a tak kliknu na zelené tlačítko. O chvíli později vidím jeho nádhernou tvář.

„Máš na víkend plány s někým jiným?“ zeptá se, když zvednu telefon, aby na mě lépe viděl.

„Vlastně jsem měla plány se svým velmi atraktivním cukrovým tatínkem, ale musel odjet pracovně mimo město,“ řeknu a jeho rty se zkřiví do úsměvu.

„Je mi líto, že jsi o to musela přijít.“

„Mně taky, zvlášť když mě živí a dovoluje mi pít velmi drahé víno.“

„Zní to, jako by si ho někdo hlídal.“

Pokrčím rameny, nejsem si jistá, že to vidí. „Já nevím. Taky je panovačný a stále dělá věci, aby dosáhl svého, což ne vždycky oceňuju.“

„Možná ty věci dělá proto, aby se ujistil, že jsi v bezpečí. Někdy my muži chceme chránit věci, které jsou pro nás nejdůležitější.“

„Možná,“ souhlasím. „Ale na druhou stranu se možná jen zbláznil, protože se skoro neznáme.“

„Myslím, že právě ty ho možná přivádíš k šílenství. Neví, co má dělat. Jsi jediná věc v jeho životě, kterou nedokáže plně ovládat, a to ho přivádí k šílenství.“

„Myslím, že se z toho zblázní sám,“ zabručím.

Zasměje se. „Tak jaké máš plány na tenhle týden, když teď nebudeš věnovat mně?“

Zasměju se a pak si lehnu na postel a držím si ho nad obličejem. „V pátek jdu na Jamieho představení a Samantha půjde se mnou.“

„Samantha?“

Protočím oči. „Je to jedna z tvých zaměstnankyň.“

„Zlatíčko, mám spoustu zaměstnanců. Neznám je všechny jménem.“

„To bys měl. Všichni jsou součástí tvé společnosti. Jednou jsem se dívala na nějaký pořad a ten generální ředitel posílal každému ze svých zaměstnanců každý rok k narozeninám ručně psané přání.“

„Chceš, abych každému svému zaměstnanci poslal přání k narozeninám?“

„Bylo by to hezké a možná jim dát i dárek,“ řeknu a pak se zamračím. „Proč se směješ?“

„Jsi rozkošná.“

„Nesnažila jsem se být rozkošná. Snažila jsem se ti pomoct, abys byl lepší šéf.“

„Většina mých zaměstnanců bydlí v mé budově zdarma, mají přístup do posilovny a bazénu, a to nemluvím o skvělých zdravotních a penzijních výhodách. Myslím, že jsem dobrý šéf.“

Sakra, má pravdu. „To je jedno.“

Jeho rty se zavlní. „Je v pořádku říct, že mám pravdu.“

„Pořád si myslím, že by bylo hezké přání k narozeninám,“ odpovím, odmítám se podvolit a on se zasměje a ten zvuk mě podivně potěší.

„Takže ty a Samantha jdete na bratrovo představení. Máš na tenhle týden ještě nějaké plány?“

Žaludek se mi naplní obavami. Nevím, jak ty hodinky fungují nebo jestli je na mě pořád digitálně napojený, ale jestli ano, mohl by vědět o mém setkání s Troyem. I když nemám důvod cítit se provinile, pocit viny mi stejně zaplní žaludek spolu s pořádnou dávkou podráždění.

„Pořád mě digitálně sleduješ?“ Vyhrknu.

Jeho obočí se stáhne. „Pardon? Digitálně tě sleduju?“

„Jsi připojený ke všem mým osobním věcem pomocí svých hodinek – víš, k mým e-mailům, zprávám a tak?“ Když hned neodpoví, ale v očích se mu objeví téměř panický výraz, vím, že ano. Taky vím, že už ví o mém setkání s Troyem a loví, jestli mu o tom řeknu. „Odpovíš mi?“

„Já tě nesleduju.“ Jeho hlas je smířlivý, což mě jen ještě víc naštve.

„Víš, že mám zítra schůzku s Troyem?“ Zeptám se a jeho čelist se zachvěje, čímž mi dá odpověď. „Víš.“

„Vím,“ potvrdí.

„Chápeš, jak se kvůli tomu cítím zneuctěná?“

„Dakoto…“

„Ne, Braxtone, musíš to pochopit, opravdu to pochopit. Pokud ti něco neřeknu, nic ti do toho není.“

„Jsi moje věc.“

„Ahoj, Braxtone.“ Palcem přejedu po červeném tlačítku na obrazovce.

„Nezavěšuj mi, Dakoto,“ zavrčí a mně přeběhne mráz po zádech.

„Nebo co?“ Vidím, jak se mu v hlavě točí kolečka. Je na druhé straně země, doslova. Nemůže sem jen tak vpadnout, a i kdyby nasedl do letadla, trvalo by hodiny, než by se sem vrátil.

„Dakoto, nehraj si se mnou.“

„Braxtone, jediný, kdo si hraje, jsi ty.“ Zavěsím a položím si telefon na bok, a když o vteřinu později zazvoní, vypnu ho. Jestli si myslí, že může jen tak procházet moje e-maily a esemesky, aniž bych na to reagovala, tak si to ještě rozmyslí. Kdo to sakra dělá?

„Šílenec,“ zašeptám a pomyslím si, že jsem možná taky trochu šílená, protože i když jsem naštvaná, nejsem tak naštvaná, jak bych asi měla být.