CP - 31. kapitola 2/3

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

"Myslím, že se Rytíři letos dostanou do play-off," informuje mě Tommy.

 

"To ..." pozastavím se, nevím, co říct, protože Rytíři jsou technicky tým jeho protivníka. "Je na hovno?"

 

Zasměje se. "Ano, je. Ale jsem si docela jistý, že budeme také v play-off.“ Podívá se na mně. "Pokud – nebo bych měl říct, když – se to stane, přijdeš na zápas?"

 

"Jo." Naberu si na lžíci zmrzlinu. "Moc ráda."

 

Spíš jde o toleranci, protože fotbal nemám moc v lásce, ale ať tak či onak, budu tam.

 

Stočí rty. "Chyběla jsi mi. Jsem rád, že jsi mi dříve napsala.“

 

Položím misku na palubní desku jeho auta. Trvalo nám přes hodinu, než jsme se sem dostali, ale noční výhled na přístav stojí za to.

 

"Taky si mi chyběl."

 

Jako by jednomu scházely pěkné pohodlné ponožky.

 

Na rozdíl od situace, kdy vám schází důležitý orgán způsobem, jakým mi schází Jace.

 

Tommy bubnuje prsty o volant. "Podívej, musím se tě na něco zeptat. Můžeš mi říct, že mi do toho nic není, ale opravdu doufám, že mi řekneš pravdu.“

 

Sednu si na ruce, abych se přestala vrtět. "Co chceš vědět?"

 

"Pár kluků z RMH bylo před dvěma týdny na Christianově party." Střelí po mně pohledem. "Víš, na té samé, na které jsi byla i ty, když jsi to se mnou ukončila."

 

Nejsem si úplně jistá, kam tím směřuje. "Ano, vzpomínám si na to."

 

Nosní dírky mu vzplanou. "Můj kámoš řekl, že jsi odešla z večírku s Jaceem, když pozvracel celou Britney."

 

"Dobře." Koušu si nehet na palci. "Vypadá to, že jsi od svého kámoše dostal podrobné detaily, tak na co přesně se chceš zeptat?"

 

Zaplane mu v očích. "Šukala jsi ho?"

 

Páni, dobře, to není jeho věc.

 

Z těch slov ztratím řeč. Netuším, jak mu odpovědět, protože mu v první řade nedlužím vysvětlení.

 

"Šukala." Jeho čelist pracuje. "Tvá ústa mohou být zavřená, ale tvůj obličej je otevřená kniha."

 

Pokud to tak je, musí vážně zapracovat na své schopnosti číst.

 

"Nešukala jsem s ním."

 

Nevím, co si mám myslet o pohledu, který po mně střelí. "Vykouřilas mu ho?"

 

"Promiň?"

 

Povzdechne si. "Podívej, nesnažím se být čurák. Prostě nechci zbytky po Jacu Covingtonovi.“

 

Mé tváře hoří. A to jsem si myslela, že je Tommy milý kluk. "Nejsem nikoho zbytek, debile."

 

Jeho tvář povadne, jako by mu ta idiotská věc, kterou řekl, právě došla. "Do prdele. To vyznělo špatně.“

 

Snaží se vzít do dlaně mou tvář, ale otočím hlavu. "Vezmi mě prosím domů."

 

Chytí mě oběma rukama za tvář. "Podívej, omlouvám se." V jeho temných očích se přežene upřímnost. "Ale nezaslouží si tě, Dylan. Ne tak jako já.“

 

Má pravdu. Ale srdce si nevybírá, koho milujeme.

 

Protože láska není volba.

 

Je to nelogický, vše-pohlcující důsledek, který je výsledkem toho, že si někdo ukradne váš důležitý kousek.

 

A přála bych si, aby mi Jace vrátil ten můj.

 

Skloní čelo k mému. "Dej mi šanci. Udělám tě velmi šťastnou.“

 

"To, že mě neděláš šťastnou, není problém."

 

"Tak co tedy?"

 

"Nevím," řeknu mu upřímně. "Myslím, že jsem v prdeli."

 

Musím být, protože proč bych si jinak vybrala kluka, který mi pořád ubližuje místo kluka, který mě chce udělat šťastnou?

 

Zavřu oči a políbím ho na tvář. "Kéž bych nebyla. Omlouvám se."

 

Nemělo by to být tak těžké. Jace nebo ne, neměla bych se nutit, abych cítila něco více k Tommymu.

 

Také nechci zničit jeho příležitost setkat se s láskou svého života, když vím, že to nejsem já.

 

"Jsi úžasný, ale myslím si, že jsme na tom lépe jako kamarádi. A protože jsem tvá kamarádka, nechci tě pořád tahat za nos nebo ti ublížit.“

 

Čelist se mu napne. "Dylan -"

 

"Jednoho dne uděláš nějakou holku velmi šťastnou."

 

Ale ta holka nejsem já.

 

Jeho oči se zúží. "Pokud to tak opravdu cítíš, proč jsi mě sakra donutila hodinu řídit tak daleko, jen abys mohla věci nadobro ukončit?" Jeho tvář se naplní pobouřením. "Proč jsi sakra ztrácela čas, Dylan?"

 

Má právo být naštvaný. "Omlouvám se, myslela jsem -"

 

Přeruší mě, když se chladně uchechtne. "Co? Že bychom si mohli navzájem malovat nehty a zaplétat si vlasy, zatímco budeme klábosit?“

 

Teď je prostě hnusný. "Ne-"

 

Jeho ústa narazí do mých tak tvrdě, až mě zabolí zuby. Plácnu ho do hrudi, ale on už zatlačí dolů páku na mém sedadle a šplhá přes konzolu.

 

Ne, ne, ne, ne, ne.

 

Kousnu mu do rtu tak silně, že ucítím krev. "Nech mě na pokoji."

 

Vezme do pěsti můj culík a přinutí mě, abych se na něj podívala. "Snažil jsem se být milý a zacházet s tebou správně, ale pořád jsi mě škádlila." Zašklebím se, když mi olízne tvář. "Víš, co si myslím? Myslím, že se ti líbí, když se s tebou zachází jako s malou děvkou - “

 

Kopnu ho kolenem mu do koulí.

 

Padne dopředu a zaskučí. "Ježíši Kriste. To zkurveně bolí.“

 

"Dobře."

 

Natáhne se a otevře dveře spolujezdce. "Vypadni z mého auta, ty hloupá děvko." Tlačí mě, když se nepohybuji dostatečně rychle. "Hned!"

 

Ráda.

 

Vylezu z jeho auta a on odfrčí z prázdného přístavu.

 

Když se rozhlédnu kolem, dojde mi, že je po půlnoci, a já jsem uvízla uprostřed zaprdlé pustiny. Úžasné.

 

První osobou, které zavolám, je Sawyer, ale jde to přímo do hlasové schránky. Vzhledem k tomu, že obvykle vypíná telefon, když je na zkoušce v kostele nebo ve sboru, je pravděpodobné, že jej zapomněla znovu zapnout. Nebylo by to poprvé.

 

Otřu si ruce o džíny, když vykročím k jednomu z plovoucích doků a sednu si.

 

Když zavolám své tetě, pravděpodobně se vyděsí a zapojí do toho i mého strýce.

 

Och. Oakley mi za tohle dá hodně sežrat, ale je má nejlepší volba, protože Sawyer neodpovídá na telefon.

 

Naštěstí po druhém zazvonění zvedne. "Jo."

 

"Hej, jsi právě teď zaneprázdněn?"

 

"Ani ne. Jen kouřím trochu trávy.“

 

Překvapení, překvapení. "To je skvělé. Já ... hm. Doufala jsem, že bys mi udělal laskavost?“

 

V pozadí slyším tlumené hlasy, ale Oakley jim řekne, aby ztichli. "Nezníš dobře. Co se děje?"

 

"Tak trochu jsem uvízla v přístavu."

 

"V přístavu?" zeptá se. "V jakém přístavu?"

 

"Přístav v Richmu -"

 

"Co?" Oakley zařve, než můžu dokončit větu. "Co kurva děláš tak daleko v Richmondu? Víš, jaké to tam je v tuto noční dobu nebezpečné?“

 

Ne, ale opravdu doufám, že to nezjistím. "Pak myslím, že mám štěstí, že jsem dočista sama, co?" Těžce polknu. "Je mi líto, že tě otravuji, prostě jsem neměla nikoho jiného -"

 

"Jsem na cestě. Měj telefon neustále u sebe a nemluv s žádnými cizími lidmi,“ řekne, než zavěsí.