TWRM - 6. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

SEDÍM NA PODLAZE PŘED konferenčním stolkem, beru do ruky sklenku vína a usrkávám. Od chvíle, kdy Jamie před hodinou odešel, si prohlížím poznámky, které mi Kathy zanechala, a je pro mě těžké je nevyhodit do koše. Všechna moje tvrdá práce byla k ničemu. Žádný z mých nápadů se jí nelíbil. To už mi rovnou mohla napsat scénář, podle kterého se budu řídit při zítřejší prezentaci, nebo mi přivázat k rukám provázky a ovládat mě jako loutku. S unaveným zasténáním si protřu oči a pak se zamračím, když mi pípnou domovní dveře. Vzhlédnu, když se začnou otevírat, a adrenalin mi stoupne, když vidím, jak někdo vstupuje dovnitř, jehož rysy zakrývají stíny. Pokusím se vklouznout pod konferenční stolek, ale sotva pod něj dostanu hlavu, takže se spokojím s tím, že si lehnu co nejhlouběji a zadržím dech.

„Dakoto, vidím tě.“

Braxton.

Rychle se posadím a proklínám se, když omylem zavadím o téměř plnou sklenici červeného vína a sleduju, jak se převrací a padá na bílý plyšový koberec. „Sakra.“ Vyskočím a spěchám do kuchyně, přičemž upustím sklenici do dřezu. Popadnu malý ručník a namočím jeho okraj, pak se vrátím ke koberci a pokusím se jím skvrnu setřít, ale nepodaří se mi to. Když už, tak se mi zdá, že ji ještě víc rozšiřuju. „Skvělé.“ Pohlédnu na muže, který teď stojí nade mnou. „Tenhle koberec stál nejspíš tisíce dolarů a já ho teď kvůli tobě musím vyměnit.“

„Nestál tisíce dolarů.“ Jeho čelo se stáhne. „Nebo si to nemyslím.“ Nakloní se a vezme mi hadr z ruky. „A nemusíš ho vyměňovat. Správce budovy se o to postará.“

Jasně. Protočím oči. Jak jsem mohla zapomenout, že mu patří tahle budova a IMG, a on právě vešel přímo do mého bytu, jako by mu patřil – protože mu tak trochu patří? „Jak ses sem dostal?“

„Nosíš brýle?“ zeptá se, ignoruje mou otázku a já si posunu modro světlé brýle na špičku nosu a pak se dotknu vlasů, které mám na hlavě shrnuté v rozcuchaném drdolu.

Jsem si jistá, že vypadám jako troska, ale upřímně jsem si nemyslela, že ho uvidím. Můj plán, kdyby se dnes večer objevil, byl ignorovat ho, dokud neodejde. Tolik k tomu.

Sundám si brýle a hodím je na desku stolku, pak zkřížím ruce na hrudi. „Neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Říkal jsem ti, že tu budu.“

„Neptala jsem se tě, proč jsi tady. Ptala jsem se tě, jak ses ke mně dostal bez klíče, Braxtone,“ odseknu a on si povzdechne a posadí se na gauč.

„Když ti řeknu pravdu, budeš vyšilovat?“

„Nejspíš.“ Poklepu nohou a čekám, až se přizná.

„Propojil jsem tvoje digitální informace se svými.“

Poškrábu se na nose. „A co to znamená?“

„Znamená to, že všechny informace, které máš ve svém telefonu, jsou teď propojené s mými, včetně aplikace pro vstup do tvého bytu.“

Padám na pohovku, zadek na kraj sedačky, a třu si čelo. „Spala jsem s šílencem.“

„Dakoto.“ Jeho ruka mi přistane na rameni a já se od jeho doteku odtrhnu a otočím se na něj.

„Bože, ty jsi blázen.“ Zvednu ruku, když to vypadá, že se chystá promluvit. „Musíš jít.“

„Dakoto.“

„Proč musí být všechno s tebou tak přehnané? Proč prostě nemůžeš být normální chlap?“ Zavrtím hlavou. „Kdo se někomu vloupá do bytu?“

„Já jsem se nevloupal.“

„Ne, jen jsi využil mých informací – informací, které jsem ti ani nedala – a pustil ses dovnitř.“ Padnu zpátky na gauč a zasténám. „Nemůžu uvěřit, že když jsem tě potkala, myslela jsem si, že bys mohl být dokonalý muž. Bože, já opravdu neumím číst v mužích.“

„Kdybych ti dnes večer zaklepal na dveře, otevřela bys mi?“

„Nejspíš ne.“ Otočím k němu hlavu. „Ale byla by to moje volba, kdybych to udělala. Stejně jako by byla moje volba postavit se klukovi, se kterým jsem měla jít na rande. O to jde, Braxtone; nemůžeš jen tak rozhodovat za lidi. Nemůžeš rozhodovat za mě jenom proto, že chceš dosáhnout svého.“

„Rád si dělám, co chci.“

„Jo, já vím.“ Potřesu hlavou a pak sleduju, jak se předkloní a sebere ze stolku Kathyiny poznámky.

„Co je to?“

„Řekla bych, že ti do toho nic není, ale protože je to tvoje firma, nemůžu, a chci ti prostě říct, že je to taky dost otravné.“

Usměje se a mně se nelíbí, že mi při pohledu na něj srdce buší o něco silněji. Bože, on mě vážně nějak očaroval. I když mě jeho povýšenost a fakt, že je zatracený lhář, štvou, stejně se na něj nedokážu pořádně zlobit.

„Co je to za pohled?“

„Nic.“ Povzdechnu si, vstanu z gauče, vezmu si od něj červeně potřísněný hadr a nesu ho ke kuchyni. „Chceš čaj?“

„Zveš mě, abych zůstal?“

„Když tě znovu požádám, abys odešel, poslechneš mě a půjdeš?“ Usměje se a já zamumlám: „To jsem si nemyslela.“ Slyším, jak se uchechtne, když otočím vypínačem na své elektrické konvici.

„Vysvětli mi tyhle poznámky.“ Zvedne ruku s poznámkami a pak se posadí dopředu, aby si mohl proklikat body k hovoru, které jsem vytvořila v počítači.

Vnitřně zasténám. Nechci vysvětlovat Kathyiny poznámky ani to, proč jsem na ni naštvaná, zvlášť ne jemu. Možná se mi nelíbí, co chce udělat, ale pořád je to moje šéfová a já odmítám jednat za jejími zády. „Jsou to jen poznámky k zítřejší prezentaci.“

„To vidím, Dakoto,“ řekne a zní to frustrovaně a já se vnitřně usměju, protože se mi líbí, jak je frustrovaný.

„Pak není co vysvětlovat.“ Hodím si do šálku sáček čaje s chai kořením a o minutu později ho zaleju vodou s párou.

„Nelíbí se jí, s čím jsi přišla,“ řekne, když se vracím na pohovku. „Proč?“

Pokrčím rameny, neodpovídám a posadím se k ruce, co nejdál od něj.

„Ty se mnou o tom vážně nechceš mluvit?“ ptá se.

„Ne, opravdu ne.“

„Tak tvrdohlavá.“

„Ah, není to, jako když dalmatin říká leopardovi strakatý?“

„A chytrolínka.“ Upustí papír v ruce na stolek a opře se, udělá si pohodlí, kotník si položí na koleno a ruku podél opěradla pohovky. Pak si všimnu, že na sobě nemá svůj obvyklý oblek, ale tmavé kalhoty a modrou košili na knoflíky. „Jaká byla večeře s tvým bratrem?“

„Dobrá.“ Napiju se čaje, a když už nic neříkám, poklepe prsty na opěradlo pohovky.

„Mluv se mnou, Dakoto.“

„O čem, Braxtone?“

„Je mi to kurva jedno. Chci jen slyšet, jak mluvíš.“

„Nemám náladu mluvit. Moje plány na dnešní večer nezahrnovaly nočního hosta. Moje plány zahrnovaly, že si dám skleničku vína, která teď leží na podlaze, udělám nějakou práci a pak půjdu spát.“

„Můžeme jít spát.“

Zúžím oči. „Nenuť mě, abych ti vylila tenhle velmi horký čaj na hlavu. Pořád jsem na tebe pořádně naštvaná.“

„Jak tě mám nenaštvat?“ zeptá se a konečky prstů se dotkne mého ramene. Už jen ten malý dotek mě rozechvěje a proklínám se. „Omluvil jsem se za to, že jsem lhal. Co ještě chceš, abych udělal?“

„Tak trochu ses omluvil, a pak jsi mi ukradl informace a vloupal se mi do bytu,“ připomenu mu. „Co bys dělal, kdyby to někdo udělal tobě?“ ptám se. Zvednu ruku, když to vypadá, že se chystá odpovědět. „A nelži. Nejspíš bys šílel.“

„Máš pravdu – šílel bych.“

„Tak nemyslíš, že mám právo být naštvaná?“

„Máš, ale…“

Přerušila jsem ho zasténáním. „Víš, že slovo ‚ale‘ znamená ‚ignoruj všechno, co jsem právě řekl‘, že? Jsi vážně ten nejvíc frustrující člověk, jakého jsem kdy v životě potkala.“

„Tak to jsme na tom stejně, protože jsem si právě myslel to samé o tobě.“

„Jak tě frustruji? Protože tě nenechávám jen tak na holičkách? Nebyla jsem to já, Braxtone, kdo se do tohoto vztahu dostal pod falešnou záminkou, potom lhal a lhal ještě víc.“

„Vztah?“ Zvedne jedno obočí.

„Ani se do toho nepouštěj,“ zasyčím. „Víš přesně, co tím myslím.“

„Rád bych s tebou měl vztah.“

„A já bych tě ráda zabila, ale pochybuju, že by mi to prošlo, aniž by tě někdo přišel hledat.“

Sleduju, jak se směje, ale pak se zarazím, když jeho výraz zvážní. „Měla bys vědět, že tě nepřestanu pronásledovat, dokud mi nedáš další šanci.“

Bože, on je neúprosný. „Jsi jedináček?“

„Ne, mám dvě sestry a bratra.“

„To je překvapivé.“

„Nejsem žádný rozmazlený spratek, který je zvyklý, že je vždycky po jeho, Dakoto. Jsem muž, který ví, co chce. A když najdu něco, co chci, jdu si za tím, dokud mi to nepatří.“

„Ještě jednou, Braxtone, jsem člověk, ne předmět, který můžeš vlastnit.“

„Máš pravdu, ale to neznamená, že mi nemůžeš patřit.“

Panebože, jeho přezíravost by mě neměla vzrušovat, ale nedá se popřít, jak mě jeho slova vzrušují.

„A musíš vědět, že když ty patříš mně, tak já bych patřil tobě taky.“

„Braxtone.“

„Chceš mě, Dakoto. Vím, že chceš. Možná se mě snažíš odstrčit, ale ve skutečnosti nechceš, abych odešel.“

Má pravdu, že? Mohla jsem něco udělat, když se sem vloupal, ale nakonec jsem neudělala vůbec nic, abych ho donutila odejít. Mám ráda jeho společnost; líbí se mi, jak se na mě dívá, a i když mě otravuje, jsem s ním ráda. Vím, že bych neměla, ale to nic nemění na tom, že se mi líbí.

„Potřebuju čas.“

„Kolik času potřebuješ?“

„Nevím. Dozvím se o tobě ještě něco, co nevím?“

„Je toho hodně, co o mně nevíš.“

„Vidíš? Právě to mě přivádí do varu,“ řeknu a stáhnu si nohy pod sebe na gauči. „Všechno, co řekneš, ti nechává spoustu prostoru k manévrování.“

„Jak to?“ Vypadá skutečně zmateně.

„Ptala jsem se, jestli je ještě něco, co o tobě nevím, a tvoje odpověď zní, že je toho hodně. Spoustu, jako co? Manželka, dítě… kandiduješ na prezidenta nebo plánuješ ovládnout svět?“

„Žádná manželka, žádné děti. Kdybych měl ženu, nepodváděl bych ji. Nechci být prezidentem a netoužím ovládnout svět. Ty o mně víš ty velké věci. Vlastním IMG, tuhle budovu a jsem posedlý ženou, kterou jsem obelstil, aby se mnou šla na rande.“

Zírám na něj a nejsem si jistá, co říct nebo jak odpovědět. Jedna moje část chce podlehnout a souhlasit s tím, že se s ním sejdu, ale potřebuju čas, abych zjistila, jestli se mu dá věřit. Pořád se cítím, že mě zradil. Nejenže mi lhal, on přede mnou věci tajil a dělal to s lehkostí. A když to udělal jednou, mohl by to udělat znovu, a kdyby se to stalo, byla by to moje vina. Jak se říká – jednou mě napálíš, hanba tobě, podruhé mě napálíš, hanba mně.

„Dám ti čas, Dakoto, ale nepřijdeš na to, jestli mi můžeš věřit, dokud mi skutečně nedáš šanci, abych ti dokázal, že mi věřit můžeš.“

„Umíš mi číst myšlenky?“ Zeptám se a upřímně mě trochu vyděsí, že přesně ví, na co myslím.

„Ne, ale začínám chápat, že to, co tě brzdí, není to, že se mnou nechceš trávit čas, ale to, že mi nevěříš.“ Natáhne ruku a dotkne se mé tváře. „Mám pravdu?“

„Ano.“

Jeho výraz změkne. „Co kdybychom na to šli pomalu?“

„Co tím přesně myslíš?“ Jak ho znám, jeho a moje verze pomalosti se nejspíš úplně liší.

„Budeme spolu trávit čas, ale nic víc, dokud na to nebudeš připravená.“

„Mluvíme o sexu?“ To bude výzva, možná ne pro něj, ale pro mě. Nejsem si jistá, jestli mám dost vůle na to, abych s ním trávila čas a nechtěla to, co vím, že je schopen ve mně vyvolat.

„I když mě to zabije, abych od tebe nechal ruce pryč, jo, myslím tím sex.“ Oči mu potemní a já se zavrtím, když mi přejedou po tváři. „Ale…“

„A je to tady.“ Sklopím oči a přitom se usměju.

„Ale,“ zopakuje, zachytí mi bradu mezi palec a ukazováček a pak zavrčí, „jestli mě budeš pokoušet a začneš si hrát s ohněm, všechny sázky padají.“

Kroutí se mi prsty na nohou a břicho se mi rozpouští. „To bych nikdy neudělala.“

„Lhářko.“

Lžu. Jedna moje část chce vidět, jak daleko ho dokážu dotlačit, než se zlomí, a jak žhavé to bude, až se to stane.

„Taky chci, aby ses ke mně o víkendu připojila na oběd s mými rodiči.“

Počkat… cože? „Cože?“ Můj hlas zní pronikavě, dokonce i mým vlastním uším. „Jak jsme se dostali od rozhovoru o tom, že jsem tě dotlačila do bodu, kdy se nedokážeš ovládat, k tomu, že mi řekneš, že chceš, abych se seznámila s tvými rodiči?“

Panebože, už jsme zase zpátky v tom bláznivém vlaku.

„V žádném případě.“

„V žádném případě?“ Zamračí se a já zběsile zavrtím hlavou.

„Nemůžu se setkat s tvými rodiči. Já… V žádném případě.“

„Proč ne?“

„Hm, já nevím. Možná…“ Zvednu ruku s jedním prstem. „Protože jsi můj šéf.“ Zvednu další prst. „Protože to jsou tvoji rodiče.“ Zvednu zbytek prstů a pak nechám ruku klesnout do klína. „Spousta důvodů.“ Rty mu začnou cukat a já se na něj zamračím, když se začne smát. „Proč se směješ?“

„Protože jsi rozkošná, když jsi nervózní, a tohle je poprvé, co tě vidím, že bys byla z něčeho opravdu nervózní.“

„Nejsem nervózní.“

„Tak jak tomu říkáš?“

„Normální reakce na to, že tě někdo, s kým jsem měla známost na jednu noc, požádal o setkání s rodiči.“

„Neměli jsme známost na jednu noc.“

„Cože?“ Zeptám se, zaskočená množstvím hněvu v jeho tónu a způsobem, jakým zatíná pěst.

„Neměli jsme žádný zasraný sex na jednu noc.“

„Měli.“

„Neměli.“

„Proč jsi kvůli tomu tak naštvaný?“

„Sex na jednu noc je někdo, koho už nikdy neuvidíš, Dakoto, úplný opak toho, co je tohle.“

„Dobře,“ podvolím se, protože vidím, jak ho to téma rozčiluje. „Jen říkám, že si nemyslím, že je v tuhle chvíli moudré, abych se seznámila s tvými rodiči.“

„A já říkám, že je.“ Prohrábne si rukou vlasy.

„Můžu o tom přemýšlet?“ Kousnu se do spodního rtu a bojuju s nutkáním se zasmát. Vím, že to není vtipné, ale zároveň je jeho frustrace docela roztomilá. Je tak zvyklý, že je vždycky po jeho, že když není, neví, jak reagovat nebo se chovat.

„Proč to vypadá, jako by ses chtěla smát?“

„Hm… protože chci.“ Pohladím ho po ruce, která stále spočívá na opěradle pohovky. „Jsi tak zvyklý, že je vždy po tvém, a když po tvém není, nevíš, jak reagovat, a to je docela legrační.“

„Neštvi mě, Dakoto.“ Chytne mě za zápěstí a pak mě k sobě přitáhne, takže si jsme tváří v tvář. „Jediné, co to udělá je, že tě chci ošukat.“

Sakra, to bych chtěla. Oči mi padnou na jeho ústa. Možná bych měla navrhnout, abychom jeho pravidlo trochu pozměnili a zahrnuli do něj i orgasmus.

„Mohli bychom…“

„Ne,“ přeruší mě dřív, než stihnu říct víc, a dotkne se svými rty mého čela, než mě odstrčí zpátky. „I kdyby mě tahle pomalá blbost zabila, tak ti ji dám.“ A pak se na mě podívá.

Proč mě to teď uvnitř tak hřeje a dělá mi to dobře?

„Zítra večeře u mě doma. Uvařím ti a promluvíme si.“ Postaví se, jako by se chystal odejít, a já ho chci požádat, aby nechodil, ale nějak se mi to podaří neudělat.

„Ve kterém patře bydlíš?“ Zeptám se a ani nepředstírám, že se s ním nechystám na večeři. Zase jsem možná idiot, ale tenhle muž se mi líbí, i když mě přivádí k šílenství a neskutečně mě frustruje.

„V jakém patře si myslíš, že bydlím?“

„Jo, to byla hloupá otázka.“ Protočím oči.

Usměje se a pak se nade mnou nakloní, aby se dotkl rukou mé tváře. „A ty hodinky, co jsem ti dal, fungují na obě strany, takže se s nimi můžeš dostat ke mně nahoru a pustit se dovnitř.“

„To je hodně velká důvěra. Jak víš, že nepřijdu nahoru a neukradnu ti všechno stříbro?“ ptám se.

„Žádné stříbro nevlastním a všechno, co uvidíš a budeš chtít, si můžeš vzít, kromě uměleckých děl, která namalovala moje máma. Ta by se zbláznila, kdyby přišla a neviděla je tam, kde je pověsila.“

„To je milé,“ řeknu, zatímco se mi palcem otírá o tvář.

„Neumí malovat, ale je přesvědčená, že je to dobré. Myslím, že všichni děláme, co je nutné, aby lidé v našem životě byli šťastní.“

„To je ještě sladší,“ odpovím a on se lehce usměje a pak se prohne v pase. Zatajím dech, když se svými rty dotkne mých, a když se odtáhne, řasy se mi zatřepotají.

„Uvidíme se zítra večer. Budu celý den mimo kancelář, jinak bych řekl, že bychom mohli zajít na oběd.“

„Myslím, že bude lepší, když se budeme držet při zemi,“ řeknu mu, zakryju mu ruku svou a doufám, že se nenaštve. „Opravdu nechci, aby si lidé udělali špatný dojem, zvlášť když jsem právě nastoupila.“

Nadechne se nosem a jednou přikývne. „To ti zatím můžu dát.“

„Děkuju.“

„Cokoliv.“ Pustí mě a zamíří ke dveřím. „Buď hodná.“

Musím se zasmát. „Já jsem vždycky hodná.“

„O tom pochybuju.“ Mrkne na mě a zmizí. Po zavření dveří se ohlédnu přes rameno na pohled na osvětlené město a usměju se, když si uvědomím, že jsem možná stejně šílená jako Braxton Adams a vůbec mi to nevadí.