TMIYC - 3. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Ježíši, do prdele!“

Emma uslyšela hlasité, zvířecí odfrknutí a věděla, že se Benjamin Sinclair právě seznámil s Pitifulem. Strčila poštovního holuba zpátky do holubníku a rozběhla se před dům. Pokud by byl Pitiful hravý, mohl být Ben okamžitě zpátky v posteli, tentokrát s víc než jen pár zlomenými žebry.

Byla tam hlasitá rána, další nadávka a zvuk klapajících kopyt, právě když Emma oběhla roh domu a narazila přímo do Benjamina Sinclaira. Ten muž ani nezpomalil. Jednoduše ji chytil zvedl pod paží a běžel do nejbližšího úkrytu, což byla kůlna na nářadí.

Nadskakujíc, jako pytel pšenice, Emma začínala chápat, jaký je to ve skutečnosti pocit, mít zlomená žebra. A přišla o dech už naprosto, když byla hozena na vnitřní stěnu kůlny a vržena do temnoty. Křičené kletby jejího zachránce, byly nyní jen mumlanými nadávkami, ačkoliv i přes nedostatek hlasitosti, byly neméně barvité.

Emma se neptala, jestli si znovu nezranil žebra, protože zjistila, že bylo těžké lapat po dechu, nadávat a mluvit v jednu chvíli. Kůlna se najednou otřásla, jako kdyby do ní narazila dodávka, a z druhé strany dveří se ozvalo hlasité supění.

„Tam venku je nepříčetný los, slečno Sandsová. Má jen jeden paroh a má velkou, oranžovou stuhu, uvázanou kolem krku. Napadl mě, jen co jsem vylezl na zadní verandu.“

Dveře kůlny se znovu otřásly. Ben ustoupil a přišpendlil ji k rezavé nádrži na vodu, zjevně ve snaze ji uchránit před zraněním.

Emmě se chtělo smát, ale nedovolila si to. Páni, byl velký. A hřál. A dokonce i hezky voněl. Díky Bohu, že byla v kůlně tma. Jeho široká ramena blokovala jakékoliv světlo, které by mohlo dosáhnout na její červenající se tvář. V Medicine Creek, bylo v tu chvíli tepleji.

„To je jen Pitiful, pane Jenkinsi.“

„Já vím. Hleděl jsem si svého, když to zvíře vyběhlo z lesa, jako šílenec. Řvalo z plných plic, obracelo oči v sloup a ta oranžová mašle se plácala, jako plášť.“

„To je Pitiful.“

„Já to vím! Musí být nemocný, nebo tak něco. Musíme ho odstřelit.“ (Pitiful – angl.žalostný, nebo v té větě to znamená jako že je to trapné, nebo tak něco. A zároveň je to jméno, takže v češtině to nevyzní, když jméno nepřekládám. Pozn.překl.)

Emma si odfrkla, ve snaze zadržet smích. „Ne, pane Jenkinsi. Je to můj ochočený los, který se jmenuje Pitiful.“

Podíval se na ni, jako by tu ona, byla ta šílená, a pak najednou znovu zaklel.

Kůlna zavibrovala dalším nárazem a Ben prudce otočil hlavu ke dveřím. Závora povolovala. Rozhlédl se, pak ji najednou zvedl na nádrž, jako by byla pírko.

„Zalezte dozadu do kůlny,“ řekl a natáhl se pro zlomené pádlo, opřené o stěnu. „Když se sem dostane, mohl by nás tím parohem zabít.“

Emma se ohnula smíchem.

„Zatraceně! Nebuďte hysterická! Pokud se to šílené zvíře dostane dovnitř, vylezte oknem. Emmo!“

Okamžitě vystřízlivěla, když viděla, že by do ní chtěl natřást nějaký rozum. Otevřela pusu, aby to vysvětlila, ale dveře nakonec povolily, roztříštily se a vypadly z pantů. Ben se otočil se svou zvednutou zbraní a postavil se mezi ní a nebezpečí.

Emma mu vytrhla pádlo z rukou a hodila ho dozadu do kůlny.

„Co to…“

„Pitifule! Ty kluku zlobivý! Přestaň!“

Vylekaný los naklonil hlavu na stranu, dívajíc se na ně jen jedním okem a pak zařval, až to otřáslo trámy.

Emma strčila svého záchrance do zad a seskočila z nádrže. „Pitifule! Přestaň okamžitě řvát. A teď odtud vypadne, ty hloupý býku. Běž. Ven!“

Jestli někdy mohl los vypadat kajícně, s tou oranžovou mašli kolem krku, a jedním těžkým parohem, naklánějícím mu hlavu, vypadal Pitiful víc provinile než dítě chycené při nájezdu na sklenici sušenek. Vyděšený, že je od ní hubován, udělal krok zpátky, zatřepal hlavou a pak utekl do lesa. Za ním vystřelily kusy bláta, které zasypaly kůlnu a trefily Bena doprostřed dmoucí se hrudi.

Emma tiše olupovala hlínu z jeho drahé plátěné košile. Dovolila si zvědavý pohled na jeho tvář, ale hned sklopila oči zpátky dolů a pilně začala otírat zbylé bláto, a bojovala, aby se jí netřásla ramena a nehihňala se.

Prohrála bitvu. Obrázek jeho divoce rozcuchaných, tmavě hnědých vlasů, karmínově červených tváří a šokem vykulených očí, měla nesmazatelně vypálený v mozku. Uniklo jí zahihňání dřív, než ho mohla zadržet.

Pak se rozbité dveře zabouchly a ona zjistila, že je přitisknutá mezi nimi a tvrdou, neústupnou hrudí.

Vypadalo to, že se Benjamin Sinclair nebavil.

„Právě jsem ztratil deset let života, a ty si myslíš, že je to vtipné?“

Emma horečně vrtěla hlavou, aniž by zvedla pohled nad jeho hruď, která vibrovala, jako hluboko zakořeněný dub, který přečkal vichřici. Na ramenou jí přistály dvě velké ruce a palce se téměř dotýkaly přes její krk.

„To je dobře. Protože nevidím nic zábavného na tom, být zabitý šíleným losem.“ Použil palce, aby jí zvedl bradu. „Ty ano?“

Emma konečně našla odvahu zvednout pohled a okamžitě si přála, aby to neudělala. Benjamin Sinclair zatraceně jistě nebyl v šoku. Oči měl přimhouřené a čelist jako tesaný kámen.

Zvuk lámajících se větví a Pitifulovo kvílení, se ozvalo z lesa.

Hlasitý, přehnaný povzdech, jí fouknul nad hlavou, až jí rozdělil vlasy.

„Podívej se na mě.“

Nechtěla, ale ty dva palce byly neústupné. Emma znovu vzhlédla… do očí muže, jehož úmysly se najednou změnily.

„Ne, pane Jenkinsi.“

Jeho rty přistály, jako by nic neřekla. Jeho rty, které před vteřinou vypadaly tak tvrdé, se jemně dotkly jejích. Ruce přesunul, aby jí vzal hlavu do dlaní, a držely ji dost pevně, tak aby mohl prohloubit polibek. Pak jí naklonil hlavu a použil ty tak-šikovné palce, aby jí otevřel ústa a vniknul do nich jazykem.

Vřelost. Příšerné horko. Emmina kolena zeslábla a ona se ho chytla za košili, aby ustála jeho chlípný útok. Svět se s ní začal točit a výboj smyslné energie, naplnil kůlnu. Sakra, ten chlap uměl líbat. Každý nerv, kterého se dotkl, od kolen k vlasům, se probral k životu, když se Emma snažila potlačit vášeň, která v ní narůstala.

Přišel sem, aby mi ukradl synovce.

Je velký, děsivý a ani trochu hodný.

Objala ho pažemi kolem pasu, stoupla si na špičky, naklonila hlavu a dotkla se svým jazykem jeho.

Pitiful znovu zařval a ten zoufalý zvuk vtáhl Emmu zpátky do reality. Odtrhla svá ústa a opřela si hlavu o Benův krk, se zavřenýma očima a srdcem tak bušícím, až ji bolela žebra. „Ne, Bene,“ prosila.

Každý sval v jeho těle se napnul. Dech se mu zadrhnul a Emma cítila, že jeho vlastní srdce buší tak silně, aby se dotklo jejího.

„Jak jsi mi to právě řekla?“

Vzhlédla a setkala se s jeho ocelovým pohledem. „Ben. Michaelův otec. Muž, který přišel, aby odvedl mého synovce pryč.“

Najednou byla zase zády přitlačená na stěnu a všechny náznaky vášně, byly pryč. „Jak dlouho to víš?“

„Od té chvíle, kdy jsem tě našla na svážnici.“

Jeho ruce jí vrátily na ramena a ty zatracené palce, jí znovu zvedly bradu. „Ví to Michael?“

„Nejspíš.“

Praštil pěstí do stěny nad její hlavou, až se otřásla celá stavba. Zavřela oči, když se jeho ruce vrátily, tentokrát omotané pevně kolem jejího krku.

„Můj syn mi byl ukraden před patnácti lety – a vy, slečno Sandsová, jste osobně zodpovědná za těch posledních deset. Řekni mi, proč bych tě neměl nenávidět?“

„Protože byste přišel o svého syna navždy, pane Sinclaire.“

Odstrčil se od ní, nakopnul nádrž na vodu a otočil se zpátky k ní. „Proč ses mě nepokusila najít, když Kelly odešla?“

„Protože Michael ještě nebyl připraven tě poznat. Bylo mu jen pět. Očekával jsi, že bych představila dítě otci, který ho opustil ještě před narozením, když byl právě opuštěn svou matkou? Michael potřeboval stabilitu. Potřeboval mě.“

„Já ho neopustil. Vůbec jsem o Michaelovi nevěděl! Nevěděl jsem, že byla Kelly těhotná! Proč jsi mě nekontaktovala později?“

Emma na něj jen zírala.

„Zatraceně! Kdo si k čertu myslíš že jsi, aby sis hrála na Boha s mým životem!“

„Nikdy jsme před ním netajily tvou identitu. Očekávala jsem, že tě Michael vyhledá sám, až vyroste. To rozhodnutí bylo na něm, ne na mě.“

Emma se otočila a otevřela dveře, pak se ohlédla. „Nevím, jestli ti věřím. Kelly říkala, že ti řekla o tom, že je těhotná a že jsi nevypadal, že by ti to dělalo starosti. Ale vím, že máte úžasného, velmi vzácného syna, pane Sinclaire. A pokud uděláte někdy něco, co Michaelovi ublíží, najdu vás a zabiju.“

Bena to stálo všechnu odvahu, co měl, aby ten večer vešel do kuchyně. Málem ztratil odvahu, když viděl, že tam u stolu jsou připravená jen dvě místa, a že Michael seděl na jednom z nich.

Ten chlapec věděl, kdo je. Možná. Nejspíš, řekla Emma. Michael nejspíš věděl celou dobu, že ten bastard, co svedl jeho matku a pak před šestnácti lety odešel, seděl naproti němu u stolu každý den, poslední týden.

Jak to dokázal? Jak se mohl patnáctiletý kluk, dívat do očí otci, kterého nikdy neviděl a mluvit s ním o historii tohoto domu, svých problémech s generátorem, úkolech a počasí? Každodenních věcech. Bezvýznamná, nezávazná konverzace.

„Tvá teta se k nám dneska nepřipojí?“

„Nemmy je pryč.“

Ben stál za svou židlí a podíval se na syna. „Ale má tady dodávku. Stejně tak letadlo.“

Chlapec se díval zpátky na něj a jeho oči, byly klidným šedým oceánem, nesmírné hloubky. „Je pryč v lesích.“ Vzal Benův talíř ke sporáku a naplnil ho.

Ben vytáhl židli a posadil se. „Co to znamená, že je pryč v lesích?“

Michael před něj postavil talíř s gulášem a knedlíky. „Znamená to, že má problémy.“ Posadil se a zvedl vidličku, opřel si paže o stůl a podíval se na Bena klidným, ale tázavým pohledem. „Nevíte náhodou, o co by mohlo jít, pane Sinclaire?“

Ben zvedl svou vidličku. „Řekla ti, kdo jsem.“

„Ne. Věděl jsem to od té doby, co jste ke mně přišel u Smokey Bog.“

Ben střelil pohledem k Michaelovi. „Proč potom to předstírání, celý týden? Proč jsi něco neřekl.“

„Vy jste si vybral přijít sem pod jiným jménem. První krok byl na vás.“

Ben se zhluboka nadechl a těžce vydechl. „Akorát že jakmile jsem se sem dostal, nemohl jsem se rozhodnout, jak ten krok udělat. Nevěděl jsem, jak k tobě přijít a říct, „Ahoj, já jsem tvůj otec.““ Pokrčil rameny. „Stále nevím, co ti říct.“

V koutcích Michaelových úst se objevil lehký úsměv, když se opřel v židli a složil si ruce na hrudi. „Mohl jste říct, jak jste šťastný, že mě konečně poznáváte.“

No, k čertu. Vypadalo to, že tenhle kluk – muž-dítě – k němu necítil odpor, ale jednoduše byl šťastný, že potkal svého otce. „Ty jsi mi poslal ten dopis.“

„Jaký dopis?“

No, někdo musel ten zatracený dopis poslat. „Asi před měsícem mi přišel dopis, nepodepsaný, z Medicine Gore. Všechno, co říkal bylo, že mám syna a že bych měl… přijít a poznat ho.“

„Tak jste přišel.“

„Přišel bych dřív, kdybych o tobě věděl.“ Naklonil se v židli dopředu. „Nikdy bych neodešel, kdybych o tobě věděl.“

„Já ho neposlal.“

„Mohla to být tvá teta?“

Michael ponořil vidličku do svého guláše. „Ne. Nem ne. Nesnáší vás k smrti.“

„To jsem pochopil. Mikeu, věříš mi? Že jsem tě neopustil?“

Chlapec pokrčil rameny a dal si další sousto. „Nejspíš, jak znám Kelly. Mohla být… vypočítavá někdy.“

Což byl důvod, proč si nakonec Ben oddechl, když ho Kelly odmítla před těmi šestnácti lety, kdy jí nabídl, aby sním odjela do New Yorku.

„Mohla Kelly poslat ten dopis?“

Chlapec se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Nejspíš ne. O mojí matce jsme neslyšeli už před deset let. A říkal jste, že to bylo adresováno z Medicine Gore.“ Podíval se na parapet nad dřezem, a vypadal, že má přehled o všech dárcích, které ho zdobí. Ben viděl stín bolesti na jeho tváři, než se otočil zpátky. „Musela ho poslat Nem.“

„Ale proč? Miluje tě. Neriskovala by, že se mnou odejdeš.“

„Protože mě miluje. Protože tahle válka o kácení jí k smrti děsí. Udělala by cokoliv, aby se ujistila, že jsem v bezpečí.“

Ben sklopil pohled. „Vím o Emmině otci.“ Podíval se zpátky na svého syna. „Tvůj dědeček byl zabit předtím, než ses narodil.“

Michael se díval Benovi přímo do očí. „Někdo vyhodil do vzduchu přehradu, kterou tu stavěla papírenská společnost. Děda Sands byl chycen povodní.“

Ben přikývl. „Stalo se to ten den, co jsem odjel.“

„Jop. Přesně ten samý den, co jste zmizel.“

Jako by zíral do svých vlastní, mladých očí, si Ben najednou uvědomil, co Mike naznačuje. „Myslíš, že jsem měl něco společného s tím výbuchem přehrady?“ Zavřel oči a protřel si rukama tvář. „Ježíši. Ty, Emma a Kelly věříte, že jsem zodpovědný za smrt Charlieho Sandse?“

„Celé město si myslí, že jste zodpovědný.“

„Dobrý Bože.“

„Nechal bych si ty vousy a ten nenápadný vzhled, kdybych byl vámi.“

„Já to neudělal. Já nevyhodil tu přehradu do vzduchu!“

„No, těžaři to zatraceně jistě nebyli.“                  

„Ani ekologičtí aktivisté. To by bylo kontraproduktivní. Povodeň mohla zničit území, které se snažili chránit.“

Ben vstal a přešel k lince, opřel se rukama o dřez a díval se oknem ven. Venku nebylo nic jiného než tma, a tak na něj zpátky zíral odraz kuchyně. Mohl vidět Michaela sedět ve své židli, zády k Benovi, s pažemi opřenými o stůl. Aniž by se otočil, znovu promluvil. „Mikeu. Přísahám ti, že jsem nevyhodil tu přehradu do vzduchu. A věděl bych, kdyby se něco takového plánovalo.“

„Nejsem to já, koho přesvědčovat. Jsou to lidé tady. Šestnáct let je dlouhá doba na podezření, aby zakořenilo.“

Ben se otočil a díval se na svého syna, který se nyní díval na něj. „Charlie Sands byl tvůj dědeček. Takže víc než kdokoliv jiný, ty musíš být přesvědčený.“

„Já už jsem.“

„Jen tak? Nevíš o mě ani jednu zatracenou věc.“

Michael se postavil a došel k Benovi, jeho krok byl jistý, a zastavil se o krok dál, aby se ho nedotknul. „Vím o vás všechno, Benjamine Sinclaire,“ řekl tiše. „Můžu vám říct, jak váš dědeček, Abram, vystavěl přepravní společnost z ničeho, a můžu vám říct i jaké je vaše osobní čisté jmění. Ale nejvíc ze všeho můžu říct, že by můj otec před šestnácti lety nikdy neodešel, kdyby byl zodpovědný za něčí smrt.“

Ben mohl jen zírat, zmrzlý úžasem.

Slepá víra. Dětská loajalita. A důvěra mladého muže v to, co dokázal určit z faktů, čísel a minulosti.

A možná s malou pomocí Emmy Sandsové? Dokonce i když ho nenáviděla, celý těch patnáct let zjevně nesoudila otce svého synovce. Neprozradila jeho identitu, když přijel a nezasahovala minulý týden. Jednoduše je nechala jít vlastním směrem k tomuto okamžiku – a pak zmizela do lesů, aby jim dala jejich čas.

„Michaeli. Co chceš?“

„Otce.“

Mohl se utopit v kaluži emocí. Ben se nutil zůstat pevný, ale otřesy už stejně začaly, hluboko uvnitř a razily si cestu ven.

Ten chlapec ho děsil k smrti. Nebyl připravený být otcem. K čertu, až do teď, ani skutečně nevěřil, že to bylo možné. Od chvíle, kdy četl ten dopis, si byl Ben jistý, že je to všechno jen sen – že si vymyslel dávno ztracené dítě, protože potřeboval něco, k čemu by po smrti dědy přilnul.

Ben si uvědomil, že stojí stále jako socha, potí se a zírá do prázdna. Michael znovu seděl u stolu a tiše jedl svou večeři.

Stejně tiše jako jeho syn, se šel Ben posadit zpátky. „Nikdy bych tě neopustil, Mikeu, kdybych o tobě věděl. Můj Bože. Nikdy mě ani nenapadlo, že by Kelly mohla být těhotná. Vypadala tak… vypadala jako že věděla, co dělá,“ dokončil šeptem, a horko mu stoupalo po krku. Nepohodlně se zavrtěl na židli. „To není omluva, ale bylo mi sotva devatenáct. Myslel jsem si, že mám celý svět u prdele a celý život před sebou.“ Naklonil se dopředu. „Požádal jsem ji, aby odešla se mnou, ale odmítla.“

Michael konečně vzhlédnul, se smutným úsměvem na tváři. „Velmi svou matku miluji, pane Sinclaire, ale smířil jsem se tím, kým je, už před lety. Ale Emma, byla ta kotva, která držela můj život pohromadě.“

„A ty máš obavu, že když půjdeš se mnou do New Yorku, bude sama.“

Michael přikývl. „Ano. Ale to není jediný problém.“

„Tak co potom?“

„Pamatujete si toho chlapa, co se tady zastavil ve středu večer?“

Ben si odfrknul. „Nějaký Galen. Má osobnost Pitifula.“

„No, Galen Simms si myslí, že se dvoří mé tetě, což je důvod, proč k vám byl takový bastard. Nelíbilo se mu, že vás viděl stát v chatě.“

„Takže když si ho Emma vezme, nebude sama.“

„Nedvoří se ani tak Nemmy, jako kempu Medicine Creek, a reputaci mé tety, jako průvodkyně,“ řekl Michael. „Simms má kempy na jezeře, dvanáct mil severně odtud. Ale zatímco náš byznys roste, jeho se noří do červených čísel. Těší se, že se ožení s obchodním managerem.“

„Tvoje teta je dost mazaná na to, aby to viděla. Kromě toho, nevypadala zrovna zamilovaná do Simmse.“

„Ale Nem bude i tak možná přemýšlet o tom, že si ho vezme, abych se necítil povinen tady zůstat. Co neví je, že pokud odtud odejdu s vámi, mám v úmyslu ji vzít s sebou.“ Hodil po něm přes stůl úsměvem. „Kopající a křičící, když budu muset.“

Ben zamrkal a několikrát si přeje rukama po obličeji, aby setřel svůj šok. „Prosím?“

„Konečně jste přišel a je čas, abych opustil Medicine Gore. Ale neodejdu odtud bez Nem – a jestli budu muset zapálit Cessnu, chaty a celých tisíc akrů, udělám to.“