TWRM - 14. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

„VYPADAJÍ ŠŤASTNĚ.“

Po Braxtonově komentáři se podívám pozorněji na ještě mokrou fotku svých rodičů, kterou držím v ruce. Táta má na sobě džínovou bundu, máma se mu opírá o záda, dívá se mu přes temeno hlavy a usmívá se. Oba vypadají mladě; fotka vznikla nejspíš v době, kdy se dali dohromady, nebo nedlouho poté.

„Byli.“ Olíznu si rty, pevně mě objímají jeho paže. „Milovali se. Byli nerozluční.“ Slzy mi nepříjemně sevřou hrdlo. „Je těžké si vzpomenout, že byli šťastní, že jsme byli šťastní všichni. Jako by všechny bolestné části mého dětství zastínily ty hezké chvíle, které jsme prožívali, než se všechno změnilo.“

„Myslím, že je to normální, zlato. Pro lidi je vždycky těžké vzpomenout si na dobré časy, zvlášť když jsou ty časy spojené s něčím nebo někým, kdo jim ublížil.“ Otočí mě čelem k sobě a pak se rozhlédne po mém bytě, než ztiší hlas. „Jamie tu brzy bude. Proč nejdeš ke mně nahoru, abys tam na něho počkala, a já se postarám o věci tady?“

„Nemyslím si, že by mi trvalo déle, než si všechno zařídím.“ Je to lež. Myslela jsem, že si ze včerejšího večera pamatuju, jak to bylo v bytě špatné, ale mýlila jsem se. Trvalo mi přes hodinu, než jsem s pomocí Braxtona a jeho rodičů posbírala všechny fotky a dala je sušit na pult, ale moje oblečení a další věci jsou pořád rozházené po celém bytě a nacpané v umyvadle a ve vaně, které jsou stále plné vody.

„Dakoto!“ zavolá Alisha a odvede mou pozornost od svého syna. „Proč mě s Bretem nenecháš posbírat věci, o kterých si myslíme, že se dají zachránit, a Braxton se pak postará o všechno ostatní?“

Podívám se na ni a na jejího manžela. Od chvíle, kdy jsem vyšla ven oblečená v oblečení, které mi koupili, stáli po mém boku a chtěli přiložit ruku k dílu a pomoct, jak jen mohli. Začnu se rozhlížet, ale zarazím se, když mě vezme za ruku.

„Vím, že tu chceš být, ale…“ Odmlčí se a rozhlíží se kolem sebe, stále vypadá stejně ustaraně jako ve chvíli, kdy sem předtím vešla. „Myslím, že bys tu neměla být.“

Nadechnu se a pak přikývnu, protože vím, že má pravdu, a teď, když jsem si vyzvedla fotky, na zbytku věcí stejně nezáleží. „Dobře.“ Obejmu ji. „Děkuju.“

„Není zač,“ řekne tiše, pak mě pustí a podívá se na svého syna. „Vezmi ji nahoru.“

Braxton mě beze slova odvede z bytu k výtahu a o chvíli později už drží mou rybičku a vcházíme k němu. Položím malou misku na kuchyňskou linku, pak jdu ke gauči a padnu na záda. Neměla bych být unavená, ale cítím se vyčerpaná. Potřebuju dovolenou, dlouhou dovolenou.

„Dáš si čaj?“ zeptá se a já souhlasně zavrčím.

„Beru to jako ano.“ Z kuchyně se rozesměje.

Pokukuju jedním okem, když Braxton přijde a posadí se na konferenční stolek, zvednu se a vezmu si od něj šálek. „Díky.“ Prohlížím si Braxtona, jak se naklání dopředu a opírá si lokty o kolena, což je pohyb, který způsobí, že se mu černé tričko, které má na sobě, roztáhne přes ramena a svaly na pažích se napnou. „Líbíš se mi v normálním oblečení.“

„V normálním oblečení?“

„Jsem zvyklá tě vídat v obleku nebo v něčem elegantním, ale v džínách a tričku ti to sluší.“

„Hmm.“

Napiju se čaje a pak se zeptám: „Měl bys o mně menší mínění, kdybych využila toho, že s tebou spím, abych dostala dovolenou?“

„Cože?“ Zasměje se.

„No, potřebuji dovolenou, ale právě jsem pro IMG začala pracovat, takže si nemyslím, že mi ji schválí. Ale když už s tebou spím, myslíš, že bys mohl zatahat za nitky?“

„To záleží na tom.“

„Na čem?“ Povytáhnu obočí.

„Co přesně bys byla ochotná udělat, abys dostala tuhle dovolenou?“

„Myslím, že tahle otázka by se dala považovat za sexuální obtěžování,“ řeknu, když mi vezme šálek z ruky a položí ho na stůl. Potom mě zatlačí, dokud nelehnu na pohovku. „Co to děláš, pane Adamsi?“

Otevře ústa, aby odpověděl, ale v tom se ozve nepříjemný bzučivý zvuk a on zasténá a opře se čelem o mé. „To je asi tvůj bratr.“

„Chci, aby tenhle den už skončil.“ Povzdechnu si, on se zasměje a odsune se ode mě. Jde k interkomu na stěně v kuchyni a já poslouchám, jak říká ochrance, že Jamie smí nahoru. O pár vteřin později se dveře výtahu otevřou a můj bratr vystoupí. Ani se neobtěžuji vstát z pohovky, abych ho přivítala. Čekám, až ke mně přijde, a když to udělá, zamračí se na mě.

„Co se děje?“

„Musíme si promluvit,“ řekne mu Braxton, přinese dvě piva a jedno podá Jamiemu.

„Vy dva čekáte dítě?“

Podívám se na Braxtona, přemýšlím, co znamená výraz v jeho tváři, a rychle řeknu: „Nejsem těhotná.“ Jamie se viditelně uvolní, ale já jsem příliš zbabělá na to, abych se na Braxtona znovu podívala. Beru antikoncepci, ne že bychom se o tom s Braxtonem někdy bavili nebo o dětech. Ani nevím, jestli chce jednou rodinu. Doufám, že ano, protože to je něco, co určitě chci, a vím, že pokud ne, nikdy to mezi námi nebude fungovat. „Můžeš se posadit?“ Pohladím gauč vedle sebe, a když si Jamie sedne, vezmu ho za ruku.

„Co se to kurva děje? Vy dva mě děsíte.“

„Včera v noci se mi někdo vloupal do bytu a zdemoloval ho,“ řeknu mu a čekám, že zareaguje, ale on na mě jen bez mrknutí oka zírá. „Nebyla jsem doma. Byli jsme s Braxtonem na jeho chatě.“

„Mám lidi, kteří to prověřují,“ vloží se do toho Braxton a sedne si na gauč na opačné straně než já. „Policie je do toho už zapojená a má přehled o tom, co se stalo.“

„Máš tušení, kdo to udělal?“ Jamie konečně promluví a já se podívám na Braxtona. Celý den telefonuje s policajty a najatými lidmi, ale nechává si informace pro sebe, takže vlastně nevím, co se děje.

„Nevíme.“ Braxton mi položí ruku na stehno. „Pořád čekáme, až se podívají na záznam z kamer v budově, a policie prověřuje otisky, které sebrala z balíčku, ale může trvat pár dní, než se z toho něco dozvíme.“

Jamie zamumlá něco, čemu nerozumím, zatímco si drhne rukama obličej, a pak si prohrábne vlasy. „Takže do té doby?“

„Musíme prostě počkat.“ Pokrčím rameny. „Já vím, že je to na nic, ale nic jiného teď dělat nemůžeme.“

„Zůstaneš tady s ním, nebo chceš zůstat se mnou v mém bytě?“ zeptá se a Braxton ztuhne a jeho sevření mého stehna začne být téměř bolestivé.

„Zůstanu tady.“ Ztiším hlas, když mám jeho pozornost, a pak pokračuji: „Prosím, nezlob se.“ Nechci ho naštvat nebo v něm vyvolat pocit, že dávám přednost Braxtonovi před ním, ale cítím se tu bezpečně. I přes všechno, co se děje, se nebojím, a vím, že je to díky muži po mém boku.

„Nejsem naštvaný. Chápu to. Kromě toho si myslím, že tady jsi stejně ve větším bezpečí.“ Nakloní se dozadu a opře si kotník o koleno. „Řeknu klukům, co se děje, a oni tě možná budou chtít přijít zkontrolovat.“

„Jsou tu kdykoli vítáni,“ řekne Braxton a já mu přikryju ruku svou a stisknu ji v naději, že chápe, jak moc pro mě to drobné gesto znamená. „Co děláš dnes večer?“

„Nic, co se děje?“ zeptá se Jamie.

„Jsou tu moji rodiče a plánujeme jít na večeři. Můžeš se k nám přidat, jestli chceš.“

„Prosím, přidej se k nám.“ Držím ruce v modlitební pozici.

Jamie se na mě usměje. „Jo, dobře,“ souhlasí a já se k němu nakloním a obejmu ho. Když ho pustím, vstane a upře oči na Braxtona. „Když už jsem tady, co kdybys mě provedl po svém bytě?“

Braxton mě beze slova políbí na hlavu a vstane.

Podívám se mezi ně a bojuju s nutkáním zakoulet očima. „Vy dva víte, že nejsem idiot, ne? Vím, že se o mně chystáte jít mluvit.“ Mávnu na ně rukou. „Tak běžte. Běžte si navzájem ulevit.“

Oba muži se smějí, když odcházejí, a já se pro sebe usměju.

Znovu zvednu šálek čaje a napiju se, uleví se mi, že už je to za mnou, a přemýšlím, co bude dál a co se stane, až tohle skončí. Až do včerejška jsem nevěděla, že Braxton má pro své přehnané chování pádný důvod. Nevěděla jsem, že proti mně existuje reálná hrozba, hrozba, která je katalyzátorem jeho přehnané ochranářské aktivity. Jsem jen zvědavá, jak moc se změní, až se ta situace vyřeší. Malá část mého já doufá, že se příliš nezmění. Líbí se mi, že je ochranitelský a majetnický. Líbí se mi, že mu na mně záleží natolik, že si o mě dělá starosti. Na druhou stranu jsem možná stejně bláznivá jako on.

Když o chvíli později zavírám dvířka myčky, slyším, jak se vchodové dveře otevírají těsně předtím, než se objeví Alisha a Bret s velkými černými pytli na odpadky, které zanechávají na podlaze stopu vody.

„Holka, jestli zjistím, kdo ti to udělal v bytě, tak ho zastřelím,“ zabručí Bret mým směrem, než si od Alishy vezme pytel a odnese ho do místnosti, kde vím, že je prádelna. Dívám se, jak odchází, a přemýšlím, jestli jsem něco nezkazila. Možná jsem měla zůstat u úklidu a nedovolit jim, aby mi pomáhali.

„Zachránili jsme spoustu tvého oblečení. Jen se musí vyprat,“ říká mi Alisha, když beru ručník, abych uklidila podlahu. „A všechno tvoje spodní prádlo jsem dala do samostatného pytle, protože jsem nevěděla, jestli si ho budeš chtít nechat.“

Střetnu se s jejím ustaraným pohledem. „Opravdu si vážím toho, že jsi to udělala.“

„Nemáš zač.“ Podívá se do míst, kde právě zmizel její manžel, a pak zašeptá: „Bret se na tebe nezlobí, jen má kvůli této situaci opravdu strach. To my oba.“

Kousnu se do vnitřní strany tváře. Nechci, aby si Braxtonovi rodiče dělali starosti, protože moje přítomnost by mohla jejich syna ohrozit. Možná bych měla na pár dní zůstat s Jamiem, nebo jen do té doby, než se věci vyjasní.

„Myslím, že zůstanu s bratrem,“ řeknu a ona na mě zamrká. „Teď je tady.“ Rozhlédnu se kolem sebe a pak zavrtím hlavou. „Někde si s Braxtonem povídají. Dneska s námi půjde na večeři, ale já s ním pak půjdu domů.“

„Dakoto, já ne…“

„Mami,“ přeruší Braxton to, co se chystá říct, a obě se otočíme jeho směrem.

„Ahoj, zlato.“ Zdá se, že si na něj vynucuje úsměv, a pak se podívá na Jamieho. „Ty musíš být Dakotin bratr.“

„To jsem já.“ Jamie, jako vždy okouzlující, přistoupí k ní, aby jí podal ruku, a políbí ji na tvář. „Rád tě poznávám.“

„Já tebe taky.“ Pokyne Bretovi, když se objeví za rohem, a já sleduji, jak se všichni tři představují.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Braxton, proplete si prsty s mými a já si olíznu rty, když k němu vzhlédnu.

„Jo.“

Jeho obočí se stáhne k sobě, když mě zkoumá očima. „Co se stalo?“

„Nic.“ Zdá se, že moje bezprostřední odpověď ho nijak nerozhodí, soudě podle toho, jak se na mě podívá.

„Dakoto.“

„Jsem v pořádku.“ Vezmu svou ruku z jeho a otočím se, abych si opřela dlaně o jeho hruď. „Tohle všechno je prostě moc.“

Jeho výraz se zmírní a položí si čelo na mé. „Věř mi, když ti říkám, že to bude v pořádku a že nedopustím, aby se ti něco stalo.“

„Věřím ti.“ Uvědomím si, že to není lež; věřím mu. Nevím, kdy se to stalo, ale někde cestou mi dokázal, že můžu. Zavřu oči a přesunu ruce k jeho ramenům, pak se zvednu, abych se dotkla jeho úst, ale zastavím se, když mu zazvoní telefon. „Tuhle věc vážně nesnáším.“

„Já taky.“ Povzdechne si a pak mě pustí, aby hovor přijal. Vrátím se k vytírání podlahy, zatímco si bratr a Braxtonovi rodiče povídají v obýváku, a když jsem hotová, zamířím do prádelny. Otevřu jeden z pytlů s mokrým oblečením a začnu ho plnými hrstmi házet do pračky.

„Hej.“ Podívám se přes rameno na Jamieho. „Jdu domů. Večer se sejdeme v restauraci,“ řekne a já si všimnu, že vypadá trochu nervózně.

„Jsi si jistý, že tu do té doby nechceš zůstat?“ Ptám se a říkám si, že by bylo fajn mít ho tady, aby ze mě trochu sejmul tlak.

„Musím si něco zařídit,“ řekne a přijde mě obejmout. „Uvidíme se večer.“

„Uvidíme se večer,“ odpovím a on zmizí. Spustím pračku a přísahám, že v obýváku slyším nové hlasy, takže se vydám tím směrem a zastavím se, když vidím Samanthu a Hannu stát uprostřed místnosti obklopené nákupními taškami.

Samantha si mě všimne jako první, rozběhne se přes pokoj a obejme mě. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ ujistím ji. „Co tady děláš?“

„Volala Hanna.“ Pustí mě a mávne směrem k ženě na druhé straně místnosti. „Řekla mi, co se stalo, a pak mě požádala, jestli bych jí nepomohla vyzvednout ti nějaké věci.“

Upřu na Hannu oči a jemně se usměju. „Děkuju.“

„Je mi to moc líto, Dakoto,“ řekne a já se podívám na růžové, černé, bílé a klasické hnědé tašky, které se povalují na podlaze. „Braxton mě požádal, abych ti vyzvedla nějaké věci, a já to možná trochu přehnala. Ale kdo by mi to mohl mít za zlé? Nestává se často, že by žena směla nakupovat bez rozpočtu.“ Slyším v jejím hlase úsměv, ale moje oči se upírají na muže, který to udělal, na muže, který neustále dělá věci, aby mi dal najevo, že se o mě chce starat. Možná má pravdu, možná musím odložit svou pýchu a dovolit mu, aby se o mě postaral. Taky potřebuju, aby pochopil, že si vážím všeho, co pro mě udělal.

Odtrhnu od něj oči a vezmu Samanthu a Hannu za ruce. „Děkuji vám oběma, že jste to udělaly. Opravdu si toho vážím.“

„Byla to zábava.“ Samantha se zasměje.

„Hodně zábavy,“ souhlasí Hanna. „A opravdu jsme byly rády, že jsme mohly pomoct.“

„Nevadilo by vám, holky, kdybyste mi pomohly uklidit všechny ty věci?“ zeptá se Alisha, posbírá hrst tašek a obě dívky ji následují a zamíří k Braxtonovu pokoji, kam všechno nesou s sebou.

„Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ Zeptám se Braxtona a on se odstrčí z pohovky a následuje mě za roh, zpátky do prádelny. Stojím vzadu, držím dveře otevřené, a když vejde, zavřu je.

Přejde na opačnou stranu místnosti než já a zkříží ruce na prsou. „Nebuď naštvaná, že jsem ti koupil věci.“

„Sklapni.“ Vrhnu se proti němu a stoupnu si na špičky, abych mu mohla zakrýt ústa svými. Líbám ho ze všech sil a doufám, že chápe, jak moc pro mě to, co udělal, znamená. Jako obvykle to převezme. Zvedne mě ze země, otočí se, aby mě přitiskl zády ke zdi, a když se k němu přitisknu, vrazí mi jazyk do úst.

„Nemáš zač.“ Odtrhne svá ústa od mých a já se usměju. „Vykliď pár šuplíků a přesuň, co budeš potřebovat, abys udělala místo pro své věci v mé skříni a koupelně.“

„Braxtone…“

„Nehádej se se mnou, Dakoto,“ přeruší mě dřív, než mu stihnu říct, že to není nutné a že se co nejdřív vrátím k sobě domů. „Prostě to udělej.“

„Dobře,“ podvolím se, když vidím, jak je odhodlaný. „Kromě toho si myslím, že nikdo nepotřebuje šuplík na kravaty, které vypadají všechny stejně.“

„Tobě se nelíbí moje kravaty?“

„To jsem neřekla. Jen říkám, že všechny vypadají stejně, černé, šedé nebo námořnické. Myslím, že bys měl přidat nějakou barvu. Co říkáš na růžovou?“

„Ne.“

„Ne, nemáš rád růžovou, nebo ne, nebudeš nosit růžovou kravatu?“

„Obojí,“ řekne a já se usměju. „Co je to za úšklebek?“

„Nic.“ Políbím ho a pak se pokusím vykroutit z jeho sevření. Když mě nepustí, nechám hlavu rozčileně klesnout dozadu. „Mám něco na práci,“ připomenu mu.

Chvíli mě zkoumá a pak mě postaví na nohy, ale úplně mě nepustí. „Budu v obýváku, kdybys chtěla, abych ti pomohl něco vyzkoušet.“

Zasměju se a poplácám ho po hrudi. „Určitě ti dám vědět, pokud budu potřebovat tvou pomoc.“

Přistihnu ho, jak se upravuje, když odchází, já zamířím do jeho pokoje a udělám si místo v jeho skříni a snažím se vymyslet, jak mu řeknu, že u něj nezůstanu.

Oblečená a připravená na večeři v tělových černých šatech s dlouhými rukávy, které mi Hanna a Samantha vybraly, položím tašku na postel, abych si do ní mohla zabalit věci, které budu potřebovat dnes večer a zítra ráno. Neměla jsem odvahu říct Braxtonovi, že půjdu domů s Jamiem, a Jamiemu jsem to taky neřekla, protože odešel poté, co mi dal vědět, že se sejdeme v restauraci. Doufám, že když mu tu novinu oznámím na poslední chvíli za přítomnosti bratra, bude se změnou plánů smířenější.

Dám si do tašky kalhotky, podprsenku a oblečení na zítřek a pak jdu do koupelny pro většinu toaletních potřeb, které mi Alisha předtím uklidila. S plnýma rukama dojdu k posteli a odhodím věci. Dá to práci, aby se mi tam všechno vešlo. Když se pokouším hrát s věcmi tetris, otevřou se dveře do ložnice a já přehodím konec deky přes kabelku.

„Ahoj,“ vypísknu, posadím se a snažím se vypadat co nejvíc nenuceně, jakmile Braxton zavře dveře. Černá košile a šedé kalhoty mu sluší stejně dobře jako džíny a tričko z dřívějška. „Už jsem skoro připravená.“

„Co to děláš?“ Pak se ze mě podívá na postel a já se zakloním, abych skryla bouli za sebou, a zvednu nohu, abych se dotkla kotníku.

„Jen se protahuju.“ Pustím nohu a zvednu ruce nad hlavu. „Vždycky se protahuju, když vím, že budu mít podpatky.“ Páni, zním jako idiot.

„A co se to snažíš schovat za zády?“ Udělá krok směrem ke mně a já se ještě víc zakloním.

„Nic neskrývám. Proč bych měla něco skrývat?“ Zeptám se a v tu chvíli se moje zbrusu nová lahvička kondicionéru skutálí na podlahu a zastaví se u jeho nohou. Sehne se a zvedne ji, pak ji obrátí v ruce, aby si přečetl etiketu. „Ah… zajímalo by mě, jak se to sem dostalo.“ Natáhnu se, abych si ho od něj vzala, ale když to udělám, nadzvedne deku a odhalí mou tašku.

„Chystáš se někam jít?“

„Ano, jdeme na večeři, pamatuješ?“ Zavrávorám, když mi z tašky vytahuje věci. „Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit převléknout.“ Kousnu si nehet a on na mě protočí oči, zatímco mě chytne za zápěstí.

„Jsi hrozná lhářka.“

„To bys mohl vědět, když jsi nejlepší,“ odseknu, ale on na mou poznámku nereaguje.

„Máma se mi právě zmínila, že sis možná špatně vyložila, co ti předtím řekla.“

„Co říkala předtím?“ Pokusím se hrát hloupou a on se na mě zadívá.

„O tom, že ona a táta mají strach, Dakoto.“

„Aha, to,“ řeknu a začnu si přebalovat tašku. „Mají důvod se bát a z mé strany nejde o nic špatného.“ Zamračím se, když mi vyndává věci z kabelky, ale jinak nereaguji. Jen je tam zase dám, aniž bych se na něj podívala, a přitom řeknu: „Po tom, co jsem o všem přemýšlela, vím, že moje přítomnost tady by tě mohla ohrozit, a to nechci, takže po večeři půjdu s domů Jamiem.“

„Takže ty chceš zůstat s Jamiem a vystavit nebezpečí jeho?“ Zvedne mou kabelku a hodí ji k čelu postele.

Podívám se na něj, jak se otráveně škrábu v nose, protože na tohle jsem nepomyslela. „Tak zůstanu v hotelu.“

„Budeš bydlet v hotelu.“

„To jsem právě řekla.“

„Takže řekneš Jamiemu a mým rodičům, kteří se bojí o tvou bezpečnost, že si seženeš hotel, a to sama.“

„Tvoji rodiče budou rádi, že nejsi v nebezpečí, a Jamie bude v pohodě, až mu vysvětlím, proč budu bydlet v hotelu.“

„Moji rodiče budou šťastní, až se dozvědí, že nejsem v nebezpečí?“

I když jsou jeho tón a pohled, který mi věnuje, plné varování, přesto řeknu: „Jo.“

Chvíli si mě prohlíží a pak zavrtí hlavou. „Nemám čas to teď řešit. Musíme se včas dostat do restaurace, máme tam revezervaci.“

„Cože?“ Vstanu a následuji ho přes koupelnu do šatny. Když neodpovídá, zeptám se: „Co to znamená?“

Otočí se ke mně čelem, když si obléká sako, které mu ladí s kalhotami. „Znamená to, že nebudu ztrácet čas dohadováním se s tebou, protože tak či onak dnes večer půjdeš domů se mnou.“

„Takže je ti jedno, že se o tebe rodiče bojí?“ Zkřížím ruce na prsou a zablokuju dveře, když ke mně udělá krok.

„Nemají strach o mně. Dělají si starosti o tebe.“

Obočí se mi stáhne k sobě. „Neznají mě natolik, aby jim záleželo na tom, co se mi stane.“

„Vědí, že jsem se do tebe zamiloval, Dakoto. Vědí, že kdyby se ti něco stalo, zabilo by mě to. Takže ano, mají o mě strach, ale je to proto, že se bojí, aby se něco nestalo tobě,“ zavrčí a pak ke mně přišlápne, chytne mě za ruku a upřeně se na mě podívá. „Teď musíme jít na večeři.“

Zapotácím se, slova „zamiloval jsem se do tebe“ mi tančí v hlavě a točí se mi z nich hlava, když mě prakticky táhne z pokoje.

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se jeho máma, vstane z gauče a ustaraně se mezi námi rozhlédne, když dojdeme do obýváku.

Nevím, jak ten muž, který mě pořád drží za ruku, ale já teď v pořádku rozhodně nejsem. Motá se mi hlava, je mi na zvracení, a jestli se brzy nenadechnu, mohla bych omdlít z nedostatku kyslíku.

„Jsme v pohodě,“ prohlásí Braxton a já zachytím, jak se na sebe rodiče podívají, než mě s sebou odtáhne k výtahu. Jakmile jsme všichni uvnitř a dveře se zavřou, nastane nepříjemné ticho a já se posunu na podpatcích a pak se podívám na Braxtona a sleduju, jak mu cuká sval v čelisti.

„Sluší ti to, Dakoto,“ prolomí ticho Alisha, já odtrhnu pozornost od synovy cukající čelisti a podívám se na ni, všimnu si, že se převlékla do jednoduchých krémových šatů s barevným šátkem kolem ramen. Bret má teď na sobě košili a kalhoty. Oba vypadají jako hrdí rodiče dobře situovaného podnikatele.

„Díky, taky vám to oběma sluší.“ Přinutím se k úsměvu a Braxton mi stiskne prsty stále spojené s mými.

Když dorazíme do garáže, všichni jdeme k jeho Benzu a Braxton mi otevře dveře, abych nastoupila. Zaváhám a podívám se na něj. Jsou stovky věcí, které bych mu chtěla říct, ale když ke mně sklopí oči, všechno mi uvízne na jazyku. S tichým povzdechem se vyšplhám na své místo a on za mnou zabouchne dveře.

Dívám se, jak obchází kapotu, a o chvíli později vklouzne za volant. Věnuje mi pohled, který mě donutí rychle si zapnout bezpečnostní pás. Nastartuje motor a já se natáhnu přes konzolu mezi námi, abych mu položila ruku na stehno, a když mi ji zakryje svou dlaní, vydechnu a přeju si, abych měla dost odvahy říct mu, že ho taky miluju.