TMIYC - 11. kapitola

 Překlad: Lucianna

Ta malá čarodějka si v restauraci sundala šátek. Ben zavrtěl hlavou, když doprovázel své rande zpátky k autu. Nacpala se bramborami, salátem coleslaw a hamburgerem, který by udusil koně. Pak všechno završila obrovským dezertem, který obsahoval mnohem víc krému než těsta.

On nebyl schopný polknout nic.

Kabát měla nyní zapnutý až k bradě, díky Bohu. Doufal, že najde sílu ji vzít domů a nechat ji u dveří.

Ty zářivě červené šaty byly jen lehce vyšší vpředu než vzadu. A měla na sobě dlouhou šňůru perel, které se krásně dotýkaly vršku kopečků jejích ňader.

Úchvatných ňader – plných a měkkých – a zcela jasně neměla podprsenku.

„Blíží se studená fronta,“ řekla a její dech se v mrazivém vzduchu přeměnil ve zmrzlou páru.

Studená fronta? On byl nažhavenější než puberťák v bordelu se sto dolarovkou.

„Zábava je stále v plném proudu. Chceš se vrátit zpátky dovnitř?“ zeptal se, když zastavil vedle svého auta.

„Ne. Myslím, že můžeme večer ukončit.“

Něco v jejím hlase znělo divně – skoro jako strach. Emma Sandsová, pušku-nosící, noční skřítek, měla strach. Ale ne z něho – ne tak docela.

Možná se bála emocionálního nebezpečí, které představoval. Možná že skutečnost, že vybuchla jako dlouho spící sopka pokaždé, když se políbili, ji děsila k smrti.

Ben jí otevřel dveře auta. „Vezmu tě domů, políbím tě na dobrou noc a uvidíme se zítra.“

Velké, tázavé zelené oči k němu vzhlédly a úlevně vydechla, když se otočila, aby vlezla do auta. Ben jemně zavřel dveře a přešel okolo, aby nasedl na svou stranu za volant.

„Tenhle večer nebyl úplně zbytečný,“ řekla, když si zapnul pás.

„Pro tebe ne. Břicho máš plné tak, že přečkáš zimu.“

Usmála se na něj. „Děkuji ti za večeři, ale já myslím že ta zábava nebyla zbytečná. Dost jsi toho dokázal dneska.“

Věnoval pozornost vyjetí z plného parkoviště. „Jak to?“

„Konečně jsi přišel do města, byl poznán a postavil se svým nepřátelům. Všichni půjdou dneska domů a mají o čem přemýšlet. A když všichni vědí, že jsi tady, nebudeš se už muset skrývat v Medicine Creek.“

Zamračil se. „Já se neskrývám.“

Odmávla ho. „Nyní, když přijdeš do města, nebude žádná ošklivá scéna. Nikoho nepřekvapíš nepřipraveného a oni nebudou tak nepřátelští.“

„Takže proto jsi dneska svolila jít ven? Chtěla jsi být při mém velkém návratu do Medicine Gore, abys mohla vést zásah?“

Zvedla bradu. „Jen jsem chtěla jít tančit. Už to jsou roky, co jsem byla pozvaná.“

Ben vypustil unavený povzdech. Hádat se s Emmou byl příklad marnosti. „A teď si myslíš, že je všechno fajn?“

„Ne, stále budou podezřívaví. Ale také budou více otevření.“

„Kvůli tvé hlasité podpoře?“

„Protože jsem ji dala chladná, tvrdá fakta, o kterých mohou přemýšlet.“ Ben jí znovu zvedl bradu. „A ano, protože mě znají. Vědí, že by mě s tebou nechytili, kdybych si myslela, že jsi zodpovědný za zabití mého otce.“

„Co Kelly? Odpustí mi za to, že jsem opustil ji a Mikea?“

„Nejspíš ne. Ačkoliv tě nebudou úplně vinit. Kelly byla… no, byla známá trochu pro svou… vznětlivost.“ Otočila se na sedadle a dotkla se jeho rukávu. „Jsou to dobří lidé, Bene. Jen potřebují čas, aby vstřebali pravdu.“

Podíval se na její ruku. Byla to ženská ruka i přes krátké nehty a mozoly, o kterých věděl, že tam jsou. Byla to silná ruka, schopná držet zbraň, přimět letadlo k nemyslitelnému letu a nejjemnějšími doteky podnítit jeho chtíč k novým výšinám.

„Bože, Emmo, ohromuješ mě,“ řekl a zakryl jí ruku svou.

Vyjekla a ucukla, jako by ji spálil. Ben otevřel ústa, aby ji ujistil, že pro dnešní noc je v bezpečí, ale jedna z hloupých červených kontrolek, najednou začala blikat.

„Sakra.“ Okamžitě vypnul motor a pak nechal dodávku dojet ke krajnici.

„Co se děje?“

„Rozsvítila se kontrolka oleje.“ Zatáhl ruční brzdu, otočil se k ní a chytil ji, jak se na něj směje. „Co je tak zábavné?“

„To máš za to, když utratíš majlant za mizernou dodávku.“

„Mizernou?“

Mávla rukou kolem interiéru. „Tohle není skutečná dodávka; je to jen kombík, převlečený za ni. Má to kožená sedadla a víc ozdůbek než viktoriánská čajovna,“ dodala, když sklopila stínítko a otevřela zrcátko. Sada světel se automaticky zapnula. Ben uslyšel tiché zabzučení a Emma vypadala, jako když se kouzlem zvedla se sedačkou. „Je to zbohatlické auto.“

„Koupil jsem ho pro nás.“

„Nás?“

„Myslel jsem si, že bychom si my tři mohli některý víkend udělat výlet na pobřeží,“ řekl jí, když se magicky vrátila do původní pozice. „Chci, aby Mike poznal mého staršího bratra, Sama. Žije v Keelstone Cove.“

Vystřízlivěla. „Ach. To Mike miloval.“

„Jenže to nezvládneme ani domů, tím méně na pobřeží,“ řekl, když otevřel dveře, uvolnil kapotu a vystoupil. Slyšel, jak Emma také otevřela dveře. „Buď opatrná u té škarpy,“ varoval ji, když si vzpomněl, že má lodičky.

Následoval krátký výkřik, šelest křoví a pak mumlané bručení z druhé strany dodávky. Trvalo mu sotva vteřinu dostat se k ní, ale Emma se už škrábala na nohy. Dlouhé vlasy zachycené v křoví a mumlala slovo, které ho přimělo k úsměvu.

„Neopovažuj se říct slovo,“ zasyčela. Vnitřní světla dodávky svítila dost na to, aby Ben viděl její zlostný pohled na něj, zatímco tahala za vlasy.

„Nech mě to udělat,“ řekl a natáhl se, aby ji osvobodil. „Emmo, dáma má čekat v autě, když přijdou problémy,“ řekl a zavrtěl hlavou nad tím chaosem, co ze sebe udělala.

„Děkuji ti, Emily Postová,“ odsekla. Chytla se nohavice jeho kalhot – příliš vysoko pro pohodlí – a snažila se vytáhnou se ze škarpy.

Ben se natáhl pod její paže a vytáhl ji na nohy a nepustil ji, dokud ji neposadil do auta. S jednou rukou na dveřích a jednou na střeše stál a sledoval, jak znovu sklopila stínidlo a otevřela osvětlené zrcátko, na které právě nadávala. Projela si prsty skrz vlasy, pak si otřela trochu špíny z tváře. „Co je s tvým autem špatně?“

„Jak to mám k čertu vědět? Dívala ses v poslední době nějaké téhle věci pod kapotu?“

Přikývla. „Moje nová dodávka má pod svou kapotou víc technologie než raketoplán. Co uděláme?“

„Ben sáhl do bundy a vytáhl mobil. „Zavoláme odtahovku.“

Nakoukla na okolní černé lesy. „Myslím, že nejsme v dosahu, Bene. Medicine Gore je na kraji signálu a my jsme dobrých pět mil za ním.“

„Myslíš na okraji civilizace,“ zamumlal, otevřel telefon a zkontroloval signál. Malé červené světýlko na něj blikalo s frustrující pravidelností. Podíval se oběma směry na silnici a nenašel nic než černou prázdnotu na obou stranách. „Pak budeš sedět v autě a já se projdu. Kterým směrem je to blíž?“

„Jsme blíž k Medicine Gore, ale půjdu s tebou.“

„Bojíš se, že bych se znovu ztratil, madam průvodkyně?“

„Nemyslím si, že bychom se měli rozdělovat. Někdo by mohl číhat ve stínech a čekat na tebe.“

Vystřízlivěl. „Myslíš, že tohle bylo úmyslné?“

„Nová dodávka z ničeho nic nepřijde o olej.“

Zaklel. „Ale nemůžeš jít v těchto botách, Emmo. Zlomíš si vaz.“

„Nikdy neodcházím z domu nepřipravená. Hodila jsem dozadu tenisky, než jsme odjeli. Už jsem párkrát šla od rozbitého auta.“

„To je pravda. Neptal se tě Mike, jestli jsi nevjela znovu do potoka, ten den, co jsi mě našla?“

„Bylo to buď to, nebo přejet losa,“ řekla, když se snažila vyskočit.

Ben ji chytil dřív, než mohla znovu skončit ve škarpě a posadil ji zpátky na sedadlo. „Podám ti ty boty.“ Došel dozadu do auta a snažil se vidět do tmy za nimi. Emma měla nejspíš pravdu. Někdo si mohl pohrát s jejich autem, zatímco byli v restauraci.

Poulin, nejspíš.

Ze všech mužů vypadal na největší hrozbu. Poulin by neměl problém je oba nechat uváznout uprostřed lesů za chladné noci, a Ben si v duchu poznamenal, aby na Waynea v budoucnosti dohlédl.

Otevřel dveře kufru a našel tam malý batoh.

„Tady. Co dalšího tam máš?“ zeptal se, když jí podal batoh.

„Baterku, kompaktní soupravu pro přežití a balíček sušenek Elmer Fudge.“

„Všechno nezbytné,“ řekl s úsměvem. „Jak daleko je to domů?“

„Jen osm mil.“

„Osm!“

Přestala prohrabávat batoh a podívala se na něj. „To je po silnici. Můžeme to vzít terénem a byli bychom tam za pět.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, pokud sis tam nepřibalila i kalhoty.“ Vydechla a sledoval stoupající páru ve tmě. „Pokud se budeme držet silnice, může nás někdo svézt.“ Podíval se na hodinky. „Zábava bude brzo končit.“

„Touhle cestou žije Galen.“

„Ten nejspíš pomáhal Poulinovi zničit mi auto.“

„Proč myslíš, že to byl Wayne?“

„Máš další podezřelé?“

„Ne.“ Zavázala si tkaničky tenisek a hodila své červené lodičky na zadní sedadlo a seskočila dolů. Tentokrát byla na nohou mnohem stabilnější a Ben viděl, že se vrátila Mainská průvodkyně.

Škoda. Už teď mu chyběla neškolená čarodějka, kterou byla dnes večer, s vyčesanými vlasy, odhalujícími její krk a červenou rtěnkou, která zmizela s jídlem.

Ale i tak měl v úmyslu jí ukrást ty šaty a schovat je až do jejich líbánek.

Prvních pár minut šli v družném tichu a Ben si uvědomil, že je šťastný. Bez ohledu na to, že mu někdo sabotoval auto, nebo že celé město Medicine Gore mu nevěřilo, nebo dokonce že byl sexuálně frustrovaný ženou jdoucí vedle něj. Líbilo se mu tady.

Užíval si pocitu úžasu z velkoleposti těchto lesů. Líbila se mu naprostá prázdnota oblasti. Dokonce si zvykl na nepředvídatelné počasí.

„Neumím si představit chtít odtud odjet studovat oceán,“ řekl do ticha. „Je to opravdu to, co chceš, Emmo?“

„Já upřímně nevím,“ odpověděla. „Někdy si prostě jen přeji, abych měla na výběr.“

„Vždycky jsi měla na výběr. Mohla jsi všechno prodat a vzít Michaela s sebou.“

Podívala se na něj, ale Ben nedokázal rozluštit její rysy ve slabém světle ubývajícího měsíce. Nepoužívali baterku, protože Emma řekla, že je snazší jít, jakmile si jejich oči zvyknou na tmu.

„Byla jsem příliš vystrašená. Bylo jednodušší zůstat s tím, co jsem znala než se odvážit do neznáma. Zvláště s Mikeym. Kdybych byla sama, no… nevím.“

„Miluješ to tady. A uspěla jsi právem,“ řekl jí.

„Miluju to. A nejspíš nikdy neodejdu,“ souhlasila.

Přehodil jí ruku přes rameno a přitáhl si ji k boku, takže chůze byla divná, ale neprotestovala. „Jakmile se vezmeme, mohl bych sem dokonce přesunout svou operační základnu. Nikdy neříkej nikdy, Em. Možná můžeme strávit několik měsíců roku tady a zbytek v Rosebriar.“

Ale mluvil sám k sobě, protože Emma zastavila o tři kroky dřív.

„Co jsi to řekl?“ zeptala se, hlas se jí nevěřícně zlomil.

Co řekl? Několik měsíců tady… přesunout operační základnu až se… ach Bože, řekl to slovo nahlas.

„Řekl jsi ´až se vezmeme´.“

„Ano. Asi ano.“

Znovu se rozešla – opačným směrem.

Ben se rozběhl za ní. „Emmo. Počkej. Vím, že je to trochu šok, ale…“

Ou, sakra. Řekl to, myslel to vážně a musel jí to nakonec říct. Chytnul ji za paži a otočil ji tváří k sobě. „Emmo. Chci si tě vzít.“

„No, já si nechci vzít tebe. Nikdy se nechci vdát.“

„Proč ne?“

„Protože nemám nikdy v úmyslu se zamilovat.“

„Proč sakra ne?“

Osvobodila se a znovu se rozešla. „Protože každý člověk, kterého jsem milovala, odešel, tak nebo tak. Dokonce Mikey odejde.“

Ben ji znovu chytil za rukáv a otočil ji, a držel ji pevně oběma rukama. „Já neodejdu, Em.“

„Už jsi odešel.“

„Co tím myslíš? Kdy?“

„Ach, Bene. Já do tebe byla tak blázen před šestnácti lety. Bylo mi dokonce jedno, že se vídáš s Kelly. Byla jsem si jistá, že nakonec přijdeš k rozumu a všimneš si mě.“ Podívala se na jeho hruď. „Byla jsem si tak jistá, že se vrátíš a já už budu tou dobou pro tebe dost dospělá.“ Vzhlédla k němu a muka, která viděl, mu vzala dech. „Teprve když Kelly odešla, jsem si uvědomila, že se nikdy nevrátíš. Takže jsem tě prostě přestala milovat.“

Byl zmrzlý šokem. Pak ji přimáčkl k hrudi tak silně, že byl zázrak, že ji nezlomil.

„Jsem to já. Já jsem ten, o kterém Mike mluvil. Jsi zamilovaná do mě!“

Objal ji znovu, smějíc se sám sobě. „Jsem to já!“

On byl tím, pro koho si Emma shromažďovala svou truhlu naděje.

Ale byl také tím mužem, co jí zlomil srdce tak moc, že opustila svůj sen. Ben chtěl výt na měsíc. Celou tu dobu soupeřil sám se sebou – a nyní musel soupeřit s jejími démony.

„To léto mi bylo patnáct, Bene. Byla to štěněcí láska a já z toho vyrostla,“ řekla mu do hrudi.

Odtáhl ji od sebe. Byla v úžasném nepořádku, vlasy zamotané a oči se jí leskly slzami.

Byla krásná.

Tohle mohlo fungovat. Zapadalo to do jeho plánu ještě lépe. Pokud ho Emma milovala, mohla být spokojená jako jeho žena. Budou mít dobré manželství; ona bude šťastná, Michael bude nadšený a Ben si bude moct život vrátit na správnou cestu.

„Vezmi si mě, Emmo. Vezmi si mě hned teď a já slibuji, že nikdy znovu neodejdu.“

„Neposlouchal jsi mě. Už tě nemiluji.“

Sakra, stejně tak mohl mluvit do stromu. Otočil je zpátky směrem k Medicine Creek a znovu vyšli.

„Pokud jsi mě už milovala, můžeš mě milovat znovu. A Emmo?“

„Co?“ zeptala se a dívala se přímo před sebe.

Počkal, dokud se na něj nepodívala.

„Jsem trpělivější než ty.“

Šli v tichosti další skoro dvě míle, než se před nimi objevily první světla na silnici. Emma stáhla Bena do škarpy a pak do lesa.

„Hej,“ protestoval. „Mohli jsme se svézt.“

„To je Galen.“

„To nemůžeš nejspíš vědět. Stále je půl míle daleko.“

„Jeho dodávka hvízdá. Slyšíš to?“

Ben neodpověděl a Emma se ohlédla a viděla, jak si tře rukama obličej. „Mám pocit jako bych spadnul do králičí nory.“

Poplácala ho po paži. „Zkus o tom přemýšlet jako o dobrodružství.“

„Všechno, co jsem dneska večer chtěl, bylo staré dobré rande.“

Emma potlačila trochu hysterické zahihňání, když Galenova dodávka projela kolem nich, smysly se jí točily. Ben si ji chtěl vzít! Buď byl šílený, nebo si myslel, že si ji musí vzít kvůli Mikeymu.

Což jí nechávalo zaseknutou mezi dvěma paličatými muži a jejími vlastními protichůdnými emocemi. Nikdy si nemohla Bena vzít. Sotva přežila jeho dvoření, pokud to bylo to, co dělal celý týden. Její mozek křičel jednu věc, její tělo jinou a srdce se tvrdě snažilo zůstat neutrální.

Její tělo možná vyhrálo většinu bitev, ale hlas v hlavě byl sám o sobě také dost hlasitý. Bylo to ale její srdce, které bylo v největším nebezpečí, že se vzdá. Jeho prohlášení dnes večer, že ji nikdy neopustí, bylo silným argumentem.

„No tak,“ řekla. „Brzy pojedou další auta.“

„Předpokládám, že si teď taky budu muset koupit novou sadu pneumatik,“ zabručel a klopýtal za ní křovím. „Galen je nejspíš cestou kolem prořízne.“

Emma vyrazila svěžím tempem k domovu a on s ní srovnal krok. Tímhle tempem bude svítat, než přijdou. A ona musí zítra v osm ráno vyzvednout skupinu lovců v Bangoru.

„Všechno se od tebe prostě odrazí, co?“ zeptal se a jeho dlouhé kroky lehce napodobily její. „Bez ohledu na to, co na tobě přistane, prostě se s tím vypořádáš a jdeš dál.“

„Mám jiné možnosti?“

Zůstal ticho příliš dlouho, že si Emma řekla, že téma opustili.

Pak řekl, „Jako dnešní pekelná noc. Většina žen by už byla klubíčkem slz.“

„Omlouvám se.“

„Prosím?“

„Je mi líto, že máš tak špatný vkus na ženy.“

Zasmála se a rozběhla se, ale byla zachráněna od jisté odvety, když zářivá světla najednou přehoupla kopec před nimi. „Nákladní auto,“ řekla s dalším smíchem, když byl Ben plně osvícený. Pane, přála si, aby L.L.Bean mohl dnes večer vidět jejich zákazníka číslo jedna. Její rande nevydrželo dnešní večer v dobré formě.

Podívala se na sebe. Ani ona ne.

„Jede špatným směrem,“ řekl Ben.

„Právě teď, je každý směr správný.“ Postavila se doprostřed cesty, mávla a pak rychle ustoupila stranou.

Obrovský, osmikolový kamion, který vypadal, že je nezákonně přeložený, zabrzdil a zastavil vedle nich, až zvedl oblak prachu.

„Trochu pozdě na procházku, nemyslíš, Emmo Jean?“ zeptal se Stanley Bates z výšky nad jejich hlavami.

„Naše auto se rozbilo a potřebujeme svézt, Stane. Můžeš nás vzít do Medicine Creek?“

Zavrtěl hlavou. „Sorry, holka. Až do Medicine Gore tu není nikde místo na otočení. Vyhodím vás ale tam, jestli chceš. Naskočte si.“

To se snadněji řekne, než udělá pro ženu, která má šaty, kterým chybí dost centimetrů délky. Emma musela více než jednou plácnout Bena po ruce a třikrát mu ji přemístit, než se dostala do kabiny.

„Už jsi rozbila svou novou dodávku, Emmo Jean?“ zeptal se Stanley a jeho slova překrylo zasyčení uvolněných brzd.

„Ne. Benova nová dodávka se rozbila,“ křikla zpátky přes řev motoru a převodovky.

Stanley nakouknul na muže na jehož klíně seděl. „Hej. Pamatuji si tě. Svezl jsem tě do Medicine Creek před pár týdny. Vidím, že jsi to našel v pohodě. Co je s tvým autem?“

Emma odpověděla. „Rozsvítila se kontrolka oleje.“

Stanley se ohlédl a najednou vypadal, že si všimnul celé nohy, kterou ukazovala od stehna k teniskám. Viděla, jak ubohý Stan vykulil oči, než zrudnul.

„Ty… byla jsi tančit, Emmo Jean?“

„Tak trochu.“

„Nevezete náhodou nějaký olej, co?“ zeptal se Ben a hodil jí kabát přes stehno.

„Ach… jo. Jistě. Mám pár galonů,“ řekl Stan a odtrhnul pohled zpátky k silnici.

Emma se skoro zasmála nahlas. Stanley Bates, jako většina mužů ve městě, ji neviděl v šatech od pohřbu Sable Jonesové. Vypadal jako by zapomněl, že má vůbec nohy.

„Nevím, jestli je ve vaně díra, nebo byl uvolněný uzávěr,“ pokračoval Ben. „Ale možná bychom mohli zastavit a podívat se.“

„Můžeme to opravit, pane.“

Těžký povzdech jí zasáhl zezadu do hlavy. „Za předpokladu, že mám stále čtyři kulaté pneumatiky,“ řekl Ben.

Emma ho poplácala po paži. „Pokud ne, můžeme dojet do Medicine Gore a podat stížnost šerifu Ramseymu. Pak může sejmout otisky prstů a vydat zatykač na vandaly.“

Sevřel ji.

Stanley Bates se ušklíbnul. „Jak říkával můj táta, jestli to má gumy nebo kozy, způsobí ti to problémy.“

Emma se natáhla a plácla Stanlyho po paži.

„Huš, Emmo Jean, omlouvám se. Nemyslel jsem to tak. Prostě to vyklouzlo.“

„Nejsi dneska večer trochu víc naložený, Stanley? Tvůj náklad mi připadá trochu vysoký,“ řekla Emma na oplátku, a pro ujištění se na něj zamračila.

„No tak, Emmo, řekl jsem, že se omlouvám.“

„Ten chlap jen řekl pravdu, Emmo Jean,“ dodal Ben a přitáhl ji zpátky k sobě. „Nevyhrožuj někomu, kdo nám ušetřil celonoční procházku.“

Během pár minut přejeli vzdálenost, která jim dala půl hodiny chůze. Stanley hlasitě zastavil náklaďák. Když se usadil prach, Ben vystoupil, pak galantně – a trochu chlípně – jí pomohl dolů.

„Vsadím se, že si dvakrát rozmyslíš, než si tyhle šaty znovu oblékneš, co?“ zašeptal, než ji pustil.

„Ach, já nevím. Tak trochu se mi líbí ta pozornost, kterou mi poskytly,“ zavrněla a utekla k Suburbanu. Otočila se, když k němu došla a viděla Bena, jak právě obešel Stanleyho náklaďák. Vypadal, že si upravuje svoje vlastní oblečení, tahajíc za nohavici kalhot.

Stanley už lezl pod Suburban, což už samo o sobě byl úžasný výkon. Ten muž vážil dobrých tři sta liber a Emma se bála, že se tam zasekne.

„Uvolnil se vypouštěcí uzávěr,“ zavolal zpod motoru. „Máte štěstí, že jste ho neztratil úplně.“

„A podívejme,“ dodal Ben. „Gumy nejsou placaté.“

Se spoustou bručení, se Stanley vynořil zpod auta. „Tlak oleje nemá nic společného s tlakem v kolech,“ řekl a vypadal zmateně.

Ben vypadal na moment vylekaně, pak zavrtěl hlavou a usmál se. „Budu si to pamatovat,“ řekl Stanleymu, který už mířil zpátky ke svému náklaďáku pro olej.

„Otevřete kapotu. Hádám, že to bude potřebovat takových pět, šest litrů,“ zahulákal Stanley přes rameno.

Ben odemknul dodávku a uvolnil západku.

„Víte, je dobře, že jste měl Emmu s sebou, mladíku. Jeden se může ztratit, když jde po těchto cestách v noci,“ řekl Stanley, když lil olej do trychtýře.

Ben obešel auto s baterkou, zjevně pátrajíc po škodách.

„A je to, Emmo Jean. Tvůj odvoz je plný oleje a připravený odjet. Co kdybyste to nastartoval,“ instruoval Bena, který svítil světlem do škarpy vedle dodávky.

„Ještě ne. Tohle jsem našel ve škarpě,“ řekl Ben a držel matici. Sehnul se, aby zkontroloval pravou zadní pneumatiku. „Kryt matic má na sobě nějakou mastnotu.“ Vytáhl kapesní nůž a otevřel ho.

Kryt spadnul a baterka odhalila, že na kole byly jen dvě matice, a dokonce i ty byly uvolněné.

Stanley vedle nich hvízdnul. „O-ou. Někdo vás nemá rád.“ Podíval se na Bena více zblízka. „Jste jeden z těch objímačů stromů?“

„Ne, nejsem.“ Zvedl matici do světla a podíval se na Emmu. „Mohli jsme se zranit, kdybychom odjeli, aniž bychom tohle objevili.“

Na horizontu se objevila světla, mířící z města. Krátký zvuk sirény, zazněl dvě vteřiny potom, co na nich přistály světlomety.

„Co se k čertu mohlo stát?“ řekl Ben s tenčící se trpělivostí.

„To je Ramseyho Blazer,“ řekla Emma. „Proč by byl tady?“

Ben si povzdechnul. „To musí být Michael.“