TWRM - 10. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

SEDÍM U MALÉHO STOLKU v zadní části kavárny, na stole přede mnou leží ledová káva, kondenzát na šálku se roztéká po povrchu, nápoj je zapomenutý od chvíle, kdy jsem si sedla. Veškerá moje pozornost se soustředila na povědomě vypadajícího muže na druhé straně místnosti, stejného muže, kterého jsem viděla v den, kdy jsem byla na pozdní snídani s Jamiem, stejného muže, o kterém jsem si myslela, že jsem ho viděla v kině.

Nechci předpokládat, že je nějak spojený s Braxtonem, ale můj instinkt na mě křičí, že je. Zúžím na něj oči, když se podívá mým směrem, a on se zamračí, čímž mě donutí pochybovat o vlastním zdravém rozumu.

„Dakoto.“

Podívám se na Troye a on zaváhá, jako by čekal, až vstanu a přivítám ho objetím. V žádném případě ho neobejmu. Sotva snesu pohled na jeho stále ještě pohlednou tvář. S povzdechem se posadí naproti mně a já se podívám na chlápka naproti, abych viděla jeho reakci na Troyův příchod, jenže on vůbec nereaguje. Dobře, možná jsem paranoidní.

„Znáš toho chlápka?“ zeptá se Troy a získá si mou pozornost.

„Ne.“ Zvednu kávu a pořádně si loknu. Možná jsem jen nervózní, protože od té doby, co jsem včera večer zavěsila Braxtonovi, čekám, že se prostě objeví nebo udělá něco, čím mi dá najevo, že je pořád nablízku.

„Dobře…“ Jeho obočí se stáhne. „No, od chvíle, co jsem přišel, na něj zíráš,“ řekne, položí na stůl svůj vlastní hrnek s kávou a přitom se opře do židle a udělá si pohodlí, jako bychom se tu sešli na rande u kávy.

„Kde mám věci?“ Zkontroluju podlahu u jeho nohou, jestli tam není krabice nebo taška, ale nic není vidět.

„Nechal jsem je v kufru.“

„Nechal jsi je v kufru,“ opakuji a zním stejně otráveně, jako se cítím. „Proč jsi mi ji nepřinesl sem?“

„Krabice se rozpadá. Nemyslel jsem si, že bys ocenila, kdybych nechal na chodníku stopy po tvých fotkách,“ odpoví a usrkne si kávy. „Přinesu ti ji, až odsud budeme odcházet.“

Otevřu ústa, abych mu řekla, že krabice by se nerozpadala, kdyby ji dal do nové krabice, když říkal, že mi ji pošle poštou, ale na stůl padne stín a já zvednu oči a zamrkám, abych se ujistila, že nevidím špatně.

„Jamie?“ Automaticky vstanu, abych bratra objala, a tiše se zeptám: „Co tady děláš?“

„Vysvětlím ti to později.“ Políbí mě na čelo, pak se podívá na Troye a přitom odsune židli od jiného stolu, postaví ji opěradlem ke stolu mezi mě a Troye a pak se na ni rozkročí.

„Jak ses měl, Jamie?“ zeptá se Troy s náznakem nervozity v tónu, když si prohlíží mého bratra, který, jak musím uznat, vypadá děsivě. Nejen proto, že je mnohem větší než Troy. Jeho kožená bunda, ošoupané džíny a těžce vypadající černé boty by každého normálního člověka přiměly k tomu, aby se tváří v tvář k němu zalekl.

„Bylo to dobrý, Troyi. Jak ses měl ty?“

„Dobře.“ Podívá se mezi Jamieho a mě. „Nečekal jsem, že tu budeš.“

„Zvláštní, taky jsem si myslel, že tu nebudeš.“ Jamie se na mě podívá pohledem, který říká, že mám problém. „Naposledy jsem slyšel, že se chystáš poslat mojí sestře její věci poštou.“

„Chystal jsem se,“ souhlasí a pak si odkašle. „Jen vím, jak je pro ni ta krabice důležitá, a chtěl jsem se ujistit, že ji dostane.“

„To je od tebe vážně hezké, že se o ni takhle staráš, zvlášť když ti bylo úplně jedno, jak se bude cítit, když ses vyspal s jinou, když už měla na prstě tvůj prsten.“

„Jamie,“ zasyčím.

Otočí se a zadívá se na mě. „Kde máš krabici?“

„Jamie,“ zopakuji, tentokrát mírněji, protože vím, jak je vznětlivý a jak rychle se to může zvrtnout.

Ještě jednou se otočí a podívá se na mého bývalého. „Kde je její krabice, Troyi?“

„Je v mém autě.“

„Proč mi neuděláš laskavost a nedojdeš pro ni,“ navrhne a Troy beze slova vstane a zamíří přes místnost ke dveřím.

Když ho vidím odcházet, podívám se na bratra a zjistím, že mě pozoruje. „Bylo to nutné?“

„Říkala jsi, že mi řekneš, když tě požádá o schůzku, Dakoto. Co to kurva je?“

„Kdo ti řekl, že tu budu?“ Zeptám se a jeho oči se zúží.

„To je úplně jiný rozhovor, který musíme vést. Proč jsi mi, zasraně neřekla o tom klukovi, se kterým se scházíš?“

„Panebože, já ho vážně zabiju.“ Přivřu oči a protřu si čelo. „Nemůžu uvěřit, že zavolal mému bratrovi, zvlášť po našem včerejším rozhovoru. Co to s ním sakra je?“

„Očividně si o tebe dělá starosti,“ řekne Jamie a já otevřu oči jen natolik, abych se na něj podívala.

„Ať tě ani nenapadne se ho v tomhle případě zastávat, Jamie. Neznáš ho. Nevíš, co všechno už udělal.“

„Na rozdíl od tebe, Dakoto, se mnou mluvil, takže jo, vím to.“

„Řekl ti, že mi ukradl digitální informace?“

„Jestli je to tvůj e-mail a tak, tak jo, řekl mi to,“ odpoví a vůbec nevypadá, že by ho znepokojoval fakt, že Braxton v podstatě vstoupil do mého života a celý ho rozdupal. Na druhou stranu neví nic jiného než to, co mu Braxton řekl. „Líbí se mi,“ zamumlá a já nevěřícně zamrkám.

„Líbí se ti?“

„Jo, líbí se mi.“

„Ty ho neznáš!“ Vyjeknu a pak se několikrát zhluboka nadechnu v naději, že se uklidním, než způsobím scénu. Myslela jsem si, že jsem se k Braxtonovi konečně dostala. Myslela jsem si, že možná, jen možná, že to, že jsem mu dnes ráno zavěsila a nezavolala mu zpátky ani neodpověděla na jeho esemesky nebo e-maily, by mohlo zafungovat, aby si uvědomil, že nemůže jen tak převzít kontrolu, kdykoli chce, aby bylo po jeho. Asi jsem se mýlila a taky už vím, že nemá žádné hranice. Udělá cokoli, aby dosáhl svého, včetně toho, že si na svou stranu získá mého bratra. Mého bratra, který nikdy neměl rád žádného muže, s nímž jsem kdy chodila.

„Promluvíme si, až si vezmeš svoje věci,“ řekne Jamie a položí ruce na stůl přes ty moje a já se na něj soustředím a pak lehce nadskočím, když přede mnou upustí mou krabici, což způsobí, že se stůl zatřese.

Podívám se z krabice na Troye a je mi jasné, že chce něco říct, ale kvůli Jamiemu si není jistý, jak má postupovat. Prohrábne si rukou vlasy, oči upřené do mých, a pohled, který mi věnuje, je plný lítosti a smutku – dvou emocí, kvůli kterým by mi ho nemělo být líto, ale přesto je.

„Děkuju,“ řeknu tiše.

„Je mi to líto,“ zašeptá a na povrch vyplují ty staré city, které jsem k němu kdysi chovala. Nechci ho, už ho ani nemám ráda, ale části mého já na něm pořád záleží a je zklamaná, že není tím, za koho jsem ho považovala.

„Já vím. Mně taky,“ souhlasím se staženým hrdlem a on jednou přikývne, než se otočí a odejde. Dívám se, jak odchází, a pak skloním hlavu, aniž bych chtěla dovolit slzám, které mě pálí vzadu v krku, aby mi naplnily oči. Nikdy jsem to s ním neuzavřela. Nikdy jsem neměla příležitost zeptat se ho, proč udělal to, co udělal. Jednoho dne jsme byli spolu a já si myslela, že jsem šťastná. A další den to mezi námi skončilo a naše životy se navždy změnily. Nevím, jestli by to mezi námi vydrželo, kdyby mě nepodvedl, a myslím, že to je pro mě jedna z nejtěžších věcí, se kterou se musím vyrovnat. Vždycky je snadné někoho nenávidět, když vám ublížil, ale to neznamená, že vám na něm pořád nezáleží, i když by tomu tak být nemělo.

„Dakoto.“ Jamie se dotkne mé paže a já na sebe zakřičím, abych se vzpamatovala, než zvednu hlavu a podívám se na něj. „Sakra. Kurva, promiň, ségra,“ zašeptá a mně se roztřesou ramena, jak se mi bolest v hrudi rozšíří.

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy brečela, ale vzhledem ke všemu, co se děje, nedokážu zadržet slzy, ať se snažím sebevíc.

„Jsem v pořádku.“ Snažím se dýchat, pokouším se dát dohromady, ale ty hloupé slzy padají dál.

„No tak. Vrátíme se domů.“ Jamie vstane, vezme mou krabici, která se rozpadá ve švech, a dá si ji pod paži, než mě vezme za ruku a vytáhne nahoru. Stojím s ním a pak se mu zabořím do boku, když mě obejme kolem ramen.

Jdeme blokem k mému domu a mně se stále ještě derou z očí slzy. Jakmile vejdeme dovnitř, dovede nás k výtahu a pak nás pustí do mého bytu a já zamířím rovnou ke gauči, zatímco Jamie jde do kuchyně. Poslouchám, jak mi plní konvici s čajem, a o pár minut později ke mně přijde s hrnkem mého oblíbeného čaje, postaví ho na konferenční stolek a pak si sedne a položí si mé nohy na klín.

„Vážně mě zasraně štve, že jsi kvůli té sračce rozrušená,“ zamumlá, sundá deku z opěradla gauče a položí ji na mě.

„Nejsem kvůli němu rozrušená. Nebo to není jenom kvůli němu,“ řeknu, zatímco se nakloním dopředu, abych ze stolu sebrala krabici kapesníků, pár jich vytáhnu, než se zas opřu a promnu si oči, ze kterých mi konečně přestaly téct slzy.

„Jde o Braxtona?“

„Všechno.“ Polknu, ani sama si nejsem jistá. „Myslím, že je to všechno – neuzavření vztahu s Troyem, stěhování do vlastního bytu, moje práce, vztah s Braxtonem a to, že jsou chvíle, kdy nechci nic víc než se do toho s ním vrhnout po hlavě a jiné okamžiky, kdy dělá věci, kvůli kterým pochybuju, jestli bych měla.“

„Proč jsi mi o něm neřekla?“ zeptá se a zklamání v jeho hlase způsobí, že mi oči zaplní nová vlna slz.

To je dobrá otázka. „Nevím,“ přiznám, zatímco se posadím a vezmu si čaj, protože potřebuju teplo a chvilku, abych se pokusila přijít na kloub vlastním myšlenkám. Vždycky jsem s Jamiem mluvila o všem, co se v mém životě děje, ale možná mu jedna moje část nechtěla říct věci, se kterými jsem měla problémy, pokud jde o Braxtona, a nechtěla, aby ho Jamie nenáviděl dřív, než budu mít šanci zjistit, jestli bych se do něj mohla zamilovat. „Myslím, že jsem se snažila přijít na to, co k němu cítím, a nechtěla jsem s tebou o něm mluvit, dokud to nezjistím.“

„Líbí se ti.“

Vím, že to není otázka.

Olíznu si rty a jednou přikývnu. „Ano – aspoň většinu času. Když jsme spolu, aniž by do toho zasahoval okolní svět, jsem s ním šťastná, směju se s ním a cítím se s ním důležitá, dost dobrá.“ Zhluboka se nadechnu. „Ale jsou chvíle, kdy mě nutí pochybovat o vlastním zdravém rozumu, chvíle, kdy dělá věci, které nesnáším, a jsem z toho frustrovaná, protože jako by nevěřil, že dělá něco špatně.“

Jeho oči se zúží. „Jaké věci?“

Protočím oči. „Třeba to, že ti volal, že se sejdu s Troyem, aby ses mohl ukázat.“ Zavrtím hlavou. „Kdo něco takového dělá?“

„Měl o tebe strach, Dakoto,“ řekne a zdá se, že se uklidnil, jako by to, že si myslím, že ho Braxton kontaktoval z důvodů, které uvedl, bylo naprosto normální.

„Možná proto jsem s tebou o Braxtonovi nemluvila. Udělal bys ty šílené věci, které udělal on, kdybys k tomu měl důvod nebo příležitost.“

„Jestli máš na mysli ochranu někoho, na kom mi záleží, tak to sakra jo, to bych udělal.“

Zasténám a opírám se o pohovku. „Jsem obklopená šílenými lidmi.“

Chytne mě za nohu a získá tím mou pozornost. „Když mi řekneš, že bych ho neměl mít rád, tak ho mít rád nebudu, Dakoto. Ale musím ti říct, že mi nic nepřikrášlil. Řekl mi o všem, dokonce i o tom, že ti lhal tu noc, kdy jste se seznámili, o čemž jsi mi ani ty neřekla.“

Ústa se mi otevřou. „On ti o tom řekl?“

„To udělal.“ Usměje se. „Když se nad tím zamyslíš, je to docela legrační.“

Popadnu zezadu polštář a hodím mu ho na hlavu. „To není vtipný. Víš, jak hloupě jsem si připadala, když jsem zjistila, že jsem strávila noc s mužem, kterého jsem neznala, a pak později, že je to vlastně generální ředitel IMG, společnosti pro kterou jsem právě začala pracovat?“

„Nechci vědět o tom, že jste spolu strávili noc,“ zamumlá a tváří se znechuceně.

„Úžasná společná noc.“ Bojuju s úsměvem, když jeho tvář zbledne. „Vážně, on je…“

„Buď zticha, Dakoto.“ Hodí po mně zpátky polštář, čímž mě rozesměje. „Nikdy, ale opravdu nikdy nechci slyšet o tom, co děláš s kýmkoli za zavřenými dveřmi.“

„Aha, a mně nemělo vadit, že jsem musela poslouchat, jak si to celou noc rozdáváš s náhodnými ženami, které sis přivedl domů?“

„To není totéž.“

„Hm, jo, Jamie, to je. Jenže je to horší, když musíš poslouchat zvuky, které vydává tvůj bratr, když…“

Zakryje mi ústa dřív, než to stihnu doříct, a podívá se na mě. „Dobře, kurva, promiň. Jen prosím přestaň.“

„Přestanu,“ zamumlám proti jeho ruce a on mě pustí, než se přesune zpátky na své místo a pořád se na mě dívá.

Zachichotám se, napiju se čaje a pak si ho opřu o koleno. Rozhostí se mezi námi ticho a já nadskočím, když mi v tašce začne zvonit mobil. Seberu kabelku z podlahy, kam jsem ji upustila, a vyhrabu telefon. Když vidím, že volá Braxton, bez váhání si ho přiložím k uchu.

„Jestli si myslíš, že ti volání mému bratrovi vyneslo nějaké bonusové body, tak se vážně pleteš. Předtím jsem si myslela, že jsem na tebe naštvaná. Ale teď jsem…“ Snažím se vymyslet něco horšího než naštvaná, ale jsem tak naštvaná, že mě nic nenapadá. „ – Jsem to, co přijde po tom, kdy jsem naštvaná. Možná vzteky bez sebe.“ Ukončím hovor dřív, než stihne odpovědět, a vypnu telefon, pak se podívám na bratra, který mě sleduje s chápavým výrazem v očích. „Co?“

„Víš, když jsi byla s Troyem, bez ohledu na to, co udělal, bez ohledu na to, jak moc jsi na něj byla naštvaná, nikdy jsi mu neřekla, co k němu cítíš.“

„Řekla jsem mu to,“ bráním se.

Zavrtí hlavou. „Neřekla jsi mu to, Dakoto, a já vím, že byly chvíle, kdy jsi to chtěla udělat.“

V tu chvíli si uvědomím, že má pravdu. Nikdy jsem Troyovi neřekla, jestli mě naštval, jestli jsem se kvůli němu cítila nepříjemně nebo jako bych nemohla být sama sebou, když jsem byla v jeho blízkosti nebo v blízkosti jeho rodiny. Jakmile jsem byla s ním, měla jsem pocit, že jsem ta šťastná, protože mám to štěstí, že mě chce. Nikdy jsem si nemyslela, že štěstí měl on, že má mě.

„Neříkám, že to, co Braxton udělal, je správné nebo že je to dokonce v pořádku, ale líbí se mi, že nemáš problém mu říct, jak jsi naštvaná, i když má tolik peněz, tolik moci. Myslím, že to o mnohém vypovídá. Myslím, že to ukazuje, jak moc mu důvěřuješ.“

„Důvěřuju mu?“ Zamračím se a pomyslím si, že důvěra je směšné slovo, když jde o Braxtona.

„Nemyslím si, že pokud někomu nedůvěřuješ, můžeš někdy doopravdy vyjádřit, jak moc jsi naštvaná na něj a na jeho činy. Projevení jakýchkoli emocí dává lidem najevo, jak velkou moc nad tebou mají, a být naštvaný je vedle lásky jedna z největších emocí, které kdy zažijeme. Nemůžeš projevit hněv bez důvěry, stejně jako nemůžeš bez důvěry cítit lásku.“

„Chceš říct, že jsem do Braxtona zamilovaná?“ Už jen z té představy se mi chce utéct, ale pokud mám být k sobě upřímná, pokaždé když jsem s ním, cítím k němu víc a víc a propadám stále hlubšímu spojení, které mezi sebou máme.

„Chci jen říct, že je hezké vidět, že dokážeš být sama sebou s mužem, na kterém ti očividně záleží.“

„Kdy jste se vy, pane Anti-vztah, pane Anti-láska, stal mluvčím toho, co je potřeba k vybudování úspěšného vztahu?“ zeptala jsem se.

„Vím o vztazích úplný hovno. Vím jen to, že člověku, se kterým jsi, musíš věřit, jinak oba jen ztrácíte čas.“

„Víš, že kdykoli se rozhodneš usadit, ta holka bude mít štěstí.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekne a já se mu podívám do očí, vidím jeho vlastní pochybnosti a odložím šálek. Přiblížím se k němu a položím mu hlavu na hruď, pak ho obejmu kolem pasu. „Jsem šťastná, že mám tebe, tvou podporu a lásku. Vím, že ať už skončíš s kýmkoli, bude to cítit stejně. Jsi úžasný muž, Jamie. Jsem šťastná, že tě mám ve svém životě.“

Obejme mě kolem ramen a pak mě políbí na temeno hlavy. „Bude to v pořádku. Ať se stane cokoli, máme jeden druhého.“

Máme jeden druhého. To vím, ale chci víc. Chci manžela a rodinu a jedna moje část doufá, že Braxton bude součástí mého příběhu. Jen opravdu potřebuju, aby dokázal, že je schopný nejednat podle instinktu a být mužem, jakého potřebuju. Máme mezi sebou dost dramat, aniž by on přidával další. Umím přiznat, že mi na něm záleží, ale nelíbí se mi, že neustále dělá věci, kvůli kterým mám pocit, že má navrch.

„Myslím, že bys mu měla dát trochu volnosti,“ řekne a já se na něj podívám, když ke mně skloní hlavu. „Neříkám, že bys ho měla pustit z řetězu za ty sračky, co udělal, ale část mě ví, že se snaží najít způsob, jak to mezi vámi dvěma urovnat. Záleží mu na tobě.“

„Nemyslíš si, že je to trochu šílené, jak se chová?“

„Já nevím. Nikdy mi kromě tebe na žádné ženě nezáleželo, takže nedokážu říct, co bych udělal, abych se ujistil, že osoba, na které mi záleží, je v bezpečí.“

„Nepotřebuju, aby se o mě staral, Jamie, a nedělám nic, co by mě ohrozilo,“ řeknu a zdá se, že jeho paže kolem mě se tak nepatrně sevře. „Co? Co je to?“

„Myslím, že bys mu měla dát šanci, aby to vysvětlil,“ odpoví, než mi přitiskne rty na temeno hlavy. „Nechci odejít, ale musím se sejít s Danem. Máme doladit rozvrh na příštích pár měsíců.“ Pustí mě a vstane.

Chci se ho zeptat, co znamenala jeho nenápadná reakce, jestli ví něco, co já nevím, ale držím ústa zavřená. Nemusí si teď o mě dělat starosti. Svým způsobem jeho život teprve začíná a já mu ho nechci komplikovat ani v něm vyvolávat pocit, že si musí vybrat mezi mnou a svou budoucností.

„V pátek budu na tvém představení,“ řeknu tiše a vstanu, abych ho doprovodila ke dveřím.

„Budu tě čekat,“ odpoví a pak se zastaví a otočí se ke mně čelem. „Zavolej mi – kdyby se něco stalo nebo kdyby sis jen potřebovala promluvit.“

Zahřeje mě na hrudi. „Díky, velký bratře.“ Obejmu ho a pak otevřu dveře.

Kývne hlavou a je pryč. Zamknu za ním. Rozhlédnu se po prázdném bytě a přejdu ke své posteli, kde se svalím obličejem napřed a pak se převalím na záda. Zírám do stropu a říkám si, že je tu příliš ticho a co hůř, cítím velkou samotu.

„Měla bych si pořídit rybu,“ zamumlám si pro sebe. Teda, nemyslím si, že by ryba byla zrovna dobrá společnost, ale aspoň něco by to bylo. Možná se ze mě stane rybí dáma se stovkou akvárií, o které se budu starat, protože psí dámou se asi stát nemůžu, ne s tím, kolik času vyžadují. A kočky nepřipadají v úvahu, protože jsem alergická, i když bych si přála, abych nebyla.

Se zasténáním si přetáhnu polštář přes hlavu. Musela jsem být unavenější, než jsem si myslela, protože přesně v téhle poloze mě probudí nepříjemné bzučení. Odhodím polštář a vstanu, abych se v polospánku dopotácela ke dveřím, a když tam dojdu, stisknu interkom. „Haló.“

„Slečno Newton, mám pro vás zásilku. Můžete ji přijmout?“

Mrknu na hodiny na druhé straně místnosti a vidím, že je šest, tedy zhruba v době, kdy obvykle vstávám a začínám se chystat do práce.

„Slečno Newton, jste tam?“

„Promiňte, ano, můžete to přinést.“ Pustím tlačítko, pak jdu do kuchyně a naplním si konvici, abych si uvařila čaj.

Zívnu, když někdo zaklepe na dveře, při jejich otevírání nevím, co čekám, stojí tam muž, který mi podává obálku. Přijmu ji s tichým „děkuji“, pak přejdu ke gauči a zadívám se na zalepenou obálku, převracím ji v rukou a nakonec pečeť roztrhnu. Rozložím bílý kus papíru a polknu, když si přečtu napsaná slova.

 

Je mi to líto,

Braxton

 

Chci mu věřit. Chci věřit, že je mu to opravdu líto, ale nejsem si jistá, jestli si vůbec myslí, že to, co udělal, bylo špatné – ne po tom všem, co udělal a stále dělá. Svírám papír v ruce a pouštím ho na zem k nohám. Pak vstanu a vezmu si šálek čaje, než se půjdu připravit do práce.

A když se večer vrátím domů, najdu na kuchyňské lince krásnou, pestrobarevnou rybičku Bettu v jednoduché skleněné misce spolu s nádobou s krmením. S úsměvem poklepu na sklenici, pak si sundám hodinky a hodím je do jedné ze zásuvek.