RY - 26. kapitola 1/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

KENNEDY

 

Klid ... Nakonec jsem ho našla. Žádná bolest ani zármutek, žádné zklamání nebo vina. Mé tělo je otupělé, stejně jako má mysl. Obklopuje mě tma a zabalí mě do deky.

 

Mám pocit, jako by se mé tělo vznášelo na obláčku, někde mezi bdělostí a spánkem. Jsem naživu, ale ne zcela živá. Přemýšlím o tom, kde jsem a jak jsem se sem dostala, ale pokaždé, když zformuji myšlenku, vytratí se.

 

Dlouhou dobu je tady ticho. Jsem to jenom já a můj přítel, tma.

 

"Ano, teď je stabilní ..." Najednou ke mně pronikne hlas. Přichází z dálky, jako bych stála v jednom rohu místnosti a někdo v tom druhém, naproti mně. Něco mě k tomu hlasu táhne. Snažím se pohnout, ale zdá se, že mé tělo a mysl nejsou v tuto chvíli za jedno.

 

"Ne, neopustím ji, slibuji ..." Stejný hlas promluví znovu, ale trochu hlasitěji, jako by ke mně popošel. Natáhnu uši, abych ho znovu slyšela, doufajíc, že se ještě trochu přiblíží. Jeho hlas je světelným majákem v temnotě.

 

"Dobře, brzy se uvidíme ..." Poté přestane mluvit, ale v uších se mi ozývá zvuk těžkých kroků. Myslím, že se přibližuje. Když o chvíli později zakryje velkou teplou ruku tu mou, má myšlenka se potvrdí.

 

Část mě se chce odtáhnout od jeho dotyku, zatímco jiná část mě po tom touží. Jsem z té představy zmatená, dokud ho neuslyším říkat další slova.

 

"Broučku, prosím, probuď se. Prosím, buď v pořádku ... Jen potřebuji, abys byla v pořádku.“

 

Na světě je jen jeden člověk, který mi říká broučku ... Jackson.

 

Proč je tady? Vytáhnu se z husté mlhy a ze všech sil bojuji, abych otevřela oči. Jde to těžko, jako bych na nich měla cihly, ale nějak se mi je podaří otevřít. Oslepí mě světlo a zasténám, když mi to propálí sítnice.

 

Jako barva prosakující do papíru a šířící se ve velkých skvrnách, se mi v mysli odehraji události, které mě sem dostaly. Řezání. Všechna krev.

 

Trhnu sebou, když mi Jackson jemně zmáčkne ruku a připomene mi, že je teď tady.

 

Příště se řízni hlouběji ...

 

Celé mé tělo je jedna velká bolest a hlavu mám těžkou z toho, jak je zaplavená myšlenkami.

 

"Díky, kurva, že jsi v pořádku!" Řekne s povzdechem Jackson, jako by tu celé hodiny seděl a hlídal mě.

 

Odtáhnu od něj ruku a zamračím se na něj. "Nedotýkej se mě!" Slova vycházejí tak chraplavá a zkreslená, že si nejsem jistá, jestli jim vůbec rozuměl.

 

Úzkost zkroutí jeho rysy.

 

Proč je tady?

 

"Je mi to líto, Kennedy. Je mi to tak zatraceně líto. Všechno je to má chyba. Udělám cokoli, abych to zlepšil. Cokoliv chceš. Řekni mi to a já to udělám.“

 

"Odejdi," zaskřehotám a snažím se odsunout, ale mé končetiny jsou pořád příliš těžké.

 

"Cokoli kromě toho. Neopustím tě a nejen proto, že jsem to slíbil tvé matce. Neodejdu, protože tě miluji.“

 

Miluje mě? Myslí to vážně?

 

Jediné, co můžu udělat, je zavrtět hlavou. Jak může teď mluvit o lásce? Po tom, co mi udělal ... co řekl? Nedokážu to pochopit. Je toho moc. Najednou je to příliš mnoho emocí a myšlenek ženoucích se povrch.

 

"Prosím jdi…"

 

"Nemůžu, broučku. Nemůžu tě opustit. Ne poté, co jsem tě téměř navždy ztratil.“

 

Zavřu oči a odvrátím od něj hlavu. Právě teď ho nechci vidět, protože pokaždé, když se podívám na jeho tvář, vidím, jak na mě křičí. Řekl mi, abych se řízla, zatímco Tylor stál vedle něj a držel se za rozkrok. Tohle je horší, než má nejhorší noční můra, protože je to má realita.

 

"Nebudu se tě dotýkat, ani s tebou mluvit, pokud to chceš, ale zůstanu tady, abych tě mohl hlídat." Slyším, jak ode mě ustoupí a posadí se v rohu místnosti. Napětí se z mého těla uvolní jen trochu.

 

Snažím se znova usnout, ale bolí mě hlava a kůže na nohou mě příliš pálí, než abych nalezla odpočinek. Když se pokusím znovu pohnout, abych si udělala pohodlí v jiné poloze, vykřiknu bolestí, když zatáhnu za něco spojeného s mojí paží.

 

"Vydrž, nehýbej se. Zavolám sestru.“ Jackson vyskočí a spěchá ke mně. Popadne něco za mnou a za chvíli se ozve ženský hlas z reproduktoru.

 

"Sesterská stanice."

 

"Je vzhůru a potřebuje další léky proti bolesti."

 

"Hned tam budu." Zavěsí a Jackson ustoupí.

 

Dokážu se na něj jen krátce podívat, než od něj zase odvrátím hlavu. Vidět právě teď jeho tvář příliš bolí. Není to nic jiného než připomínka toho, co mi řekl. Jak se mnou zacházel. Věřila jsem mu a on zradil tu křehkou důvěru. Uvěřil Tylorově lži o mně, aniž by se mě zeptal na mou verzi příběhu. Jak mohl uvěřit tomu, co mu řekl? Mněl o mě tak nízké mínění? Myslela jsem, že se někam dostáváme a necháme minulost za sebou. Hrudník mě bolí při myšlenkách létajících mi mozkem.

 

Naštěstí přijde sestra, táhne za sebou malý vozík a odvrátí mé myšlenky.

 

"Jak se cítíš?" zeptá se a přijde ke mně. Neusměje se, ale její chování není zlé, jen vážné.

 

"Dobře." Lež mi tak snadno spadne z jazyka.

 

"Na stupnici od jedné do deseti, jaké je tvá bolest právě teď?"

 

Jeden milión. Ale to je jen bolest ze zrady.

 

"Osm," řeknu jí. "Možná devět. Bolí mě hlava."

 

"Ztratila jsi hodně krve. A doktor našel bouli na zadní straně hlavy, pravděpodobně jsi se uhodila o vanu.“

 

Nebo o cihlovou zeď. Měla bych to říct nahlas. Říct jí, že chci, aby Jakcson odešel, že on je důvodem, proč jsem si ublížila, ale nějaká moje malá část nenechá ta slova uniknout.

 

"Zkontroluji ti životní funkce a pak ti dám do kapačky další léky proti bolesti." Ovine mi tlakoměr kolem paže, aby mi změřila tlak. Tlakoměr mi pěvně zmáčkne paži téměř k bodu bolesti, zatímco pracuje.

 

"Krevní tlak je dobrý," řekne mi, když je hotová. Pak vezme ze svého vozíku injekční stříkačku a něco mi vstříkne do kapačky. Trvá to jen pár sekund, než ucítím účinky. V žilách se mi šíří hřejivý pocit, který mě zakryje jako měkká silná přikrývka.

 

Opět se mě zmocní vyčerpání a se zmizelou bolesti mohu konečně zavřít oči a znovu uniknout světu.