TMIYC - 16. kapitola

 Překlad: Lucianna

Pět dní. Pět dlouhých, nudných dní, kdy s ní pět mužů, z nichž jeden měl čtyři nohy a studený čumák, zacházelo jako s invalidou.

Měla toho naprosto plné zuby. Kotník měla vyléčený, ramenem nemohla hýbat, ale už nebylo v závěsu a její krásný dům vypadal jako mísa prachu. Byl čas uklidit a Emma začala se svými hlídacími psy – včetně toho čtyřnohého.

„Dneska ráno znovu jedeš do města?“ zeptala se Bena přes šálek s čajem, sedíc naproti muži, který mohl jen pohledem vyhnat její puls do výšin.

Dostávala těchto pohledů poslední dobou dost – kdykoliv byl doma. Ben posledních pět dní opouštěl její dům každé ráno, a vracel se jen na večeři. Volal každé poledne, aby zkontroloval, jak se cítí, ale Emma věděla, že ve skutečnosti kontroloval, jestli se chová slušně.

„Ano,“ řekl a pronikavýma, šedýma očima, vyslal další vlnu uvědomění po páteři, jak se snažila vybavit si svou otázku. „A co máš dneska v plánu ty?“

„Myslela jsem, že bych utřela prach.“

„Na domácí práce nejsi ještě dost v pořádku,“ řekl s veškerou obavou muže, který nevidí prach, pavučiny, nebo hromadící se prádlo.

„Myslím, že prachovku zvládnu. A první věc, kterou vymetu, budete vy, muži. Mikey půjde do školy a Skyler ho tam vezme. Taky chci, aby ho odpoledne vyzvednul. Atwood může jít do chaty číslo šest a dělat „kancelářské“ věci. A ty si vezmeš s sebou Beakera do města. To ubohé zvíře se nudí víc než já,“ dokončila a zvedla bradu.

Jednoduše se usmál. „Přivádíme tě k šílenství, Emmo?“

„Nemůžu se ani otočit, abych nezakopla o testosteron.“ Položila hrnek čaje s ducnutím. „Je už dost zlé, že musím zůstat celý den v kleci; nepotřebuji armádu strážných, aby sledovali každý můj pohyb.“

Zamračení se vrátilo. „Mohla by sis vzít něco do hlavy a třeba vzlétnout, nebo tak něco.“

„Člověk snese rozmazlování jen do určité míry, Bene.“

Díval se na ni, tvář jako vytesanou z kamene. Emma cítila další zabrnění v páteři. Ben neřekl ani slovo o tom, že málem zabila jeho syna před šesti dny. A ani jednou nekomentoval tu hromadu šrotu, která nyní seděla za garáží. Nemluvil o Wayneu Poulinovi, nebo souřadnicích, o obchodu s drogami, nebo střelbě na ně. Ani nezmínil kulku v jejím rameni.

Ben se podíval dolů na Beakera, který přišel ze strany a položil si bradu na její koleno. „Asi potřebuješ přestávku,“ řekl a výraz se mu zjemnil. „Jsi příliš nezávislá na všechnu tu pozornost a Beaker a já bychom mohli potřebovat trochu společného času.“

Nesmírně potěšena svým malým vítězstvím, Emma poplácala Beakera po hlavě, když vzala kousek toustu ze svého talíře a nakrmila svého nového přítele.

Ben odstrčil židli a přešel k lince, kde vzal misku sušenek Elmer Fudge. Vrátil se ke stolu a následně zvednul jednu sušenku, rozdělil ji a nožem seškrábnul čokoládovou náplň na svůj talíř.

Beaker okamžitě zvednul hlavu, aby to sledoval.

Ben zopakoval svou malou operaci na dvou tuctech sušenek, až udělal hromádku vanilkových korpusů. Pak je shrnul a nacpal si je do kapes.

„Úplatky, Bene?“ zeptala se Emma se smíchem.

„Sebeobrana,“ odpověděl, když se postavil. „Pojď, Beakere. Jdeme se projet.“ Pes se postavil a vrtěl ocasem, když zíral na Benovu kapsu.

Ben šel ke dveřím a otevřel je. „Pojď, Beakere. Ven.“

Její věrný strážce ochotně přiklusal ke dveřím, ale zastavil se tam a nejistě se po ní ohlédl. Emma přikývla. „Běž, chlapče. Běž se projet.“

Pes vyběhl ven.

Ben nechal zaklapnout síťové dveře, zatímco přešel zpátky ke stolu a vzal jí bradu do dlaně. „Teď, když je z cesty…“ zašeptal, právě když jeho ústa zajala její.

Emmě se okamžitě zkroutily palce u nohou a musela se chytnou stolu pro podporu. Zatraceně, byl nebezpečný pro její srdce. Ale už nedovolila, aby jí strach připravil o tenhle požitek. Objala ho zdravou paží kolem krku a políbila ho zpátky.

To bylo jediné pozvání, které potřeboval. Opatrně ji vytáhl na nohy a do náruče, a obalil ji svým teplem, silou a sladce vonící mužností. Hlava se jí zatočila rozpoutanou vášní. Podlaha pod nimi zaduněla. Talíře zarachotily. Hrnec spadl z linky na podlahu.

Emma se odtáhla a podívala se na něj. „Jak tohle pořád děláš?“ zašeptala v údivu.

Jeho zamračení ji rozesmálo nahlas.

„Ježíši, Nem! Tenhle byl silný,“ řekl Mikey, když vběhnul do kuchyně a smykem zastavil, když viděl svou tetu v náruči svého otce.

Emma si uvědomila, že visí na Benovi a ustoupila.

Kuchyňské dveře se otevřely a Atwood se Skylerem vběhli do kuchyně, s Beakerem v jejich patách. Těm dvěma mužům lezli oči z důlků; Beaker hledal úkryt.

Emma se zasmála nahlas.

„Co to bylo?“ zeptal se Atwood. „Maine nemívá zemětřesení, ne?“

Zavrtěla hlavou. „Obvykle ne. Ale sem tam tu máme malé rachocení. Jen takové, aby to otřáslo talíři.“

„Tohle bylo víc než jen zatřesení,“ vložil se do toho Skyler.

„Je to země, odrážející se od roztrhání těžkými ledovci před tisíci lety,“ řekl jim Mike. „Nebo jsou to horké prameny,“ řekl a podíval se na Emmu. „Mohou se probouzet k životu.“

Emma dávala přednost představě zvednutých Benových paží, ovládajících síly přírody. Donutila se to setřást. „No, pánové. Když už jste všichni tady, Ben vám chce něco říct.“

Ben se na ni podíval, se zábleskem zbylé vášně v očích. „Možná bys jim to mohla říct ty, Emmo, když jsi tak plná… překvapení, dneska ráno.“

Bojujíc s horkem, které z ničeho nic hrozilo, že zbarví její tváře, se Emma podívala na tři muže v očekávání, a na Beakera, který seděl a zíral na ni.

„Ach…“ Podívala se nejdřív na Mikea. „Ben a já si myslíme, že je čas, aby ses vrátil zpátky do školy.“

Chlapec okamžitě zavrtěl hlavou. „Chci zůstat doma ještě pár dní.“

„Já myslím, že trauma z havárie letadla jsi už překonal, mladý muži. Využil jsi toho už dost.“

„Ale…“

„Běž do školy, Mikeu. Skylere, ty ho tam vezmeš a pak vyzvedneš,“ dodal Ben a podíval se na Skylera, který přikývl.

„Atwoode,“ pokračoval Ben, „co kdybys naplnil tu kůlnu na dřevo?“

Atwood rychle přikývl, zjevně potěšený, že nebude muset strávit další den číháním poblíž domu.

Ben se otočil k Emmě. „A ty nebudeš zvedat nic těžšího než prachovku?“ zeptal se a vypadal pochybovačně.

Položila si pravou ruku na srdce. „Slibuji, že se nedostanu do žádných problémů,“ bylo všechno, co řekla na souhlas.

Políbil ji pevně na rty. „Budu doma brzo,“ řekl a vyšel ze dveří, volajíc Beakera, aby ho následoval.

Emma přešla ke dřezu a zrůžovělá, zvedla lehce třesoucí se rukou spadlý hrnec. „Hezký den, pánové,“ řekla, aniž by vzhlédla, zatímco oni vyrazili ke dveřím. Každý z nich se zastavil jen tak, aby cestou ven ponořil ruku do mísy sušenek, než se za nimi zavřely dveře.

Emma sledovala prázdnou mísu. Brali Elmer Fudge, jako svačinu. Nevěděla, kde se vzaly, ale ve spíži jich byla celá krabice. A vždycky to vypadalo, že jich je plná miska na lince. Usoudila, že je to kouzlo, protože jednu chvíli si všimla, že miska byla prázdná a v další chvíli byla plná.

Její malá závislost vypadala nakažlivá.

Teprve ve tři hodiny, Emma uslyšela přes hlas Mary Chapin Carpenterové ze sluchátek, jak bouchly dveře u kuchyně. Vzhlédla od papírů, rozprostřených na stole a viděla vejít Bena a Beakera, a oba vypadali, jako by jim to tam patřilo.

Beaker přiklusal a okamžitě strčil do její paže, aby upoutal její pozornost. Emma stáhla sluchátka, vypla rádio a pak se natáhla, aby pomazlila svého mazlíčka.

„Něco tu hezky voní,“ řekl Ben, když setřásl bundu. „Co je v troubě?“

„Měla jsem dost Mikeyho vaření,“ poplácala Emma psa. „Má moc rád koření. To je krůta, co cítíš.“

Ben vypadal ustaraně. „Jak jsi ji dostala do trouby jednou rukou?“

„Zavolala jsem posily. Greta dala krocana do trouby,“ vysvětila a vrátila se pohledem k papírům. „Můžeš buď umýt brambory, nebo mi pomoct vymyslet, jak najdu prostředky na nové letadlo.“

„Říkala jsi, že bylo pojištěné,“ řekl a prohlížel jí papíry přes rameno. „Tak co je za problém?“

„Nezaplatí, dokud FAA nedokončí vyšetřování. Já… uhm… nemám instruktorskou licenci a Mikey není dost starý na samostatné lety. A profláklo se, že řídil, když došlo k nehodě. Vyšetřování může trvat měsíce.“ Poklepala perem na finanční list. „A já nemám měsíce. V zimě měním pontony za lyžiny a létám s rybáři na odlehlé rybníky a s biology na sčítání zvířat. Potřebuji nahradit své letadlo.“

„Dám ti ty peníze,“ řekl, vyhrnul si rukávy a šel ke dřezu, zjevně spokojený s tím, jak vyřešil problém.

„Ne.“

Zastavil se uprostřed kroku a otočil se. „Ne?“

Emma vážila slova. „Oceňuji nabídku, Bene, ale nechci tvoje peníze. Neber si to osobně. Já prostě… nebylo by mi to příjemné,“ dokončila, dívajíc se na své papíry.

Přešel ke stolu postavil se nad ní, a tiše čekal. Uvědomila si, že si to bude brát velmi osobně. Udělal velkorysou, nevinnou nabídku, a ona ho rázně odmítla, jedno jak diplomaticky. Uběhlo několik dlouhých vteřin, než našla odvahu vzhlédnout.

„Prostě ti můžu napsat šek.“

„Já vím, že můžeš, ale já to chci udělat sama. Zaplatit za nové letadlo není problém; jen to čekání na pojistku mě zaskočilo. Jen jsem si myslela, že s tvým obchodním zázemím, bys mohl mít nápad, jak to zaonačit s penězi.“

Najednou se otočil a zamířil zpátky ke dřezu, znovu si rolujíc rukávy. „Na to potřebuješ účetního.“

Emma vydechla tak, že to málem roztrhlo papíry. Byl naštvaný; byl zraněný.

Začala shrnovat papíry na neupravenou hromádku. Sakra. Měla chuť hodit papíry do kamen a pak vlézt za nimi. Nechtěla Benovi ublížit.

Poslední papír, který přišel nahoru na hromádku, Emma nepoznala. Byl úřední a poskládaný na čtvrtiny, a věděla, že tam před deseti minutami nebyl. Otevřela ho, aby si ho přečetla, ale nedostala se ani přes první řádek.

Ticho, které najednou padlo na místnost, bylo tak naprosté, že Emma mohla slyšet tok krve ve svých žilách. Tlukot jejího srdce byl ohlušující. Místnost kolem ní ustoupila do zákoutí jejího vědomí, když otevřela a zase zavřela pusu.

Když konečně našla hlas, vůbec nezněl jako její. „Tohle je žádost o oddací list.“

„Ano,“ ozval se vedle ní pevný, vzdálený hlas.

„Celé je to už vyplněné.“

„Jen jeden řádek je ještě prázdný,“ řekl Ben.

Emma zírala na dokument. Byly tam všechny informace o ní, od jejího data narození, přes místo narození až po jména rodičů a číslo jejího sociálního pojištění. Pro Benjamina Sinclaira, tam bylo také všechno vyplněné.

„Michael. Tvé prostřední jméno je Michael,“ bylo všechno, co dokázala říct, přitáhnutá tím jedním, malým faktem.

„Kelly znala moje prostřední jméno.“

Emma k němu konečně vzhlédla. „Tohle je žádost o oddací list,“ zopakovala.

„Ano.“

„A všechno, co musím udělat, je podepsat to a můžeme se vzít.“

„Taky se budeš muset ukázat na obřadu.“

„Ty… je tohle žádost o ruku?“

„Myslím, že jsem tě už požádal. Tohle je další krok.“

Emma si protřela čelo. „Nepamatuji si úplně přesně žádost. Pamatuji si, že jsi zmínil své plány na dobu potom až se vezmeme. Řekl jsi něco o vedení svého podniku z Maine.“

Odtáhl jí ruku z čela a držel ji ve své, když si kleknul na jedno koleno. „Podepiš to, Emmo.“

„Já… musím o tom přemýšlet,“ zašeptala, tahajíc za svou ruku.

„Přemýšlela jsi o tom.“

„Mám v hlavě poslední dobou spoustu jiných věcí.“

„Stejně to nakonec podepíšeš, tak proč to nesejmout z tvých ramen hned? Podepiš ten papír a já se postarám o zbytek.“

„Stejně jako máš v plánu se postarat o mě?“

Zavrtěl hlavou. „Nemám v úmyslu převzít tvůj život, Emmo. Až se vezmeme, budeš stále stejně nezávislá, jako jsi teď. Jen už prostě nebudeš nikdy sama.“

Říkal jí, aby mu věřila.

Což už dělala.

Říkal jí, že mohou strávit zbytek života spolu.

Což chtěla tak strašně moc.

Říkal, že respektuje její nezávislost.

Což potřebovala k přežití.

Ale neřekl jí, že ji miluje.

Emma uzamkla svůj pohled v jeho, a tak je našla Greta.

„Pro rány boží, ten kluk dokáže naplnit koš prádlem!“ stěžovala si její přítelkyně, když vešla z hlavní místnosti. Prudce zastavila uprostřed kroku a koukala. Vykulila oči, když spatřila Beakera, jak sedí vedle sporáku a sleduje ji.

Greta stočila svůj pohled ke stolu. „Ráda vás znovu vidím, Benjamine Sinclaire.“ Postavila koš na zem a otřela si ruce o kalhoty, než mu podala ruku na pozdrav. „Možná si mě nepamatujete. Jsem Greta LaVoie, kamarádka Michaela a Emmy.“

Ben se postavil přijal Gretinu ruku, sevřel ji ve své a hřejivě se na ni usmál. „Slečno LaVoie. Určitě si pamatuji, že pečete ty nejlepší koláče na téhle straně kanadské hranice.“

Greta, která nebyla okouzlena ani mnoha nejlepšími muži, zrůžověla jako broskev. „Tak jste konečně přišel,“ řekla a sevřela Benovy ruce ve svých. „Jsem tak šťastná. Michael čekal na setkání s vámi velmi dlouho.“

„Jsem hluboce šťasten, že jsem ho našel,“ odpověděl, než se odtáhl.

„A nyní ochráníte jeho i Emmu před čímkoliv, co je zkouší zabít?“

„Proč si myslíte, že je někdo chce zabít?“

Greta se na něj nevěřícně zamračila. „Stříleli na ně. Spadli s letadlem. Vědí příliš mnoho.“

„Půlka země ví v tuhle chvíli tolik jako oni.“

Greta přikývla. „Prostě udržte toho chlapce mimo tuhle těžařskou válku. A kdo je tohle?“ zeptala se a šla k vlčákovi.

„To je Beaker. Emmin nový mazlíček,“ řekl jí Ben.

Greta se podívala na Emmu. „Ale ty jsi k smrti vyděšená jakýmkoliv psem, který je větší než veverka.“ Podívala se na Bena. „Emma Jean, byla honěná přes celé město dobrmanem, když jí bylo sedm. Musela jsem to dítě pak šest měsíců vodit do obchodu. Roky měla příšerné noční můry.“

„Beakera má ráda.“

Greta začala hladit psa, který vítal pozornost.

Emma se podívala na stůl, zvedla žádost o oddací list a rychle ji podepsala na poslední prázdný řádek. Pak ji složila na čtvrtiny a odstrčila doprostřed stolu.

Velká ruka ji shrábla a zvedla, a Emma sledovala, jak zmizela v Benově kapse košile. Zvedla pohled a uviděla pichlavé, šedé oči, jak na ni koukají s triumfální spokojeností.

Bože, právě to udělala.