TCDH - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Raul seděl na posteli u okna a kriticky si prohlížel zlatý řetízek, který si přehodil přes ruce. Zvedal ho sem a tam a paprsky pozdně odpoledního slunce se na drahém kovu leskly.

Byla to jemná řemeslná práce. Zlato bylo ryzí a těžké a bylo vyrobeno ručně.

Na Claire bude vypadat nádherně. Přesto… něco tomu chybělo.

Otevřel krabičku, kterou předtím položil na postel. Uvnitř krabičky, vystlané černým sametem, se třpytily drahokamy: malé safíry, velký ametyst, shluk diamantů odrážejících světlo ve všech barvách duhy. Byl tam i rubín dokonalé krvavě červené barvy, který kdysi patřil francouzské vévodkyni a který Raul objevil na aukci v Dubaji.

Přiložil rubín k řetízku. Ve slunečních paprscích se leskl jako živý oheň a jeho vnitřní drak se pohnul spokojenou, majetnickou pýchou.

Z racionálního hlediska byl ten šperk nádherný. Dokonce měl i historii, což Raula vždycky těšilo. Jako každý drak byl lehce posedlý, pokud šlo o jeho poklad, a znal historii každého náhrdelníku, drahokamu a mince, které vlastnil.

Ale tohle nebyl skutečný poklad a nebyl to skutečný dar hodný jeho družky.

S povzdechem upustil rubín a zlatý řetízek zpět do krabičky.

Poklad jeho rodiny byl ztracen. Nic, co by udělal, by to nikdy nezměnilo.

Jak se s ní mohu spářit, aniž bych jí položil k nohám svůj poklad?

Už se začal sbližovat s drahokamem, když jeho otec přišel o jejich poklad. Byl velmi mladý, ale jeden nebroušený rubín ho vždycky volal. Bylo to jako píseň, kterou slyšel jen on, ačkoli všichni draci byli naladěni na zlato a drahokamy.

Přesto byl ten jeden rubín určen právě jemu. Zpíval stejnou melodii jako dračí oheň v něm. A už jako dráček se kolem něj choulil ve své postýlce, uklidňován ukolébavkou, kterou mu drahokam zpíval.

Když dospěl, schovával se s rubínem týden nebo dva v jeskyni, sám ho brousil a leštil a kalil v dračím ohni. Stal by se šperkem jeho dračího srdce, dokonale přizpůsobeným jeho moci. A díky tomuto mystickému spojení se svým pokladem by mohl naplno využívat svou moc, měnit se a chrlit oheň, jak by se mu zlíbilo.

Ale jeho otec přišel o rodinný poklad při brutálním útoku. A s Raulovým srdečním klenotem zmizelo i ohnisko jeho dračí moci.

Bez něj ani nebyl skutečným drakem. Jak by mohl doufat v páření, když byl tak zlomený?

Vždyť ani neví, že jsem drak. Možná kdybych jí to nikdy neřekl…

Ale to nebyl způsob, jak začít vztah. Draci měli být tajemstvím – ale tajemstvím udržovaným před lidmi, ne před družkou.

Řeknu jí to dnes večer, pomyslel si a potěžkal v ruce další zlatý řetízek. Musím.

Tenhle náhrdelník nebyl tak těžký. Byl také ručně vyrobený, ale ne tak kvalitní. Vlastně si ho vyrobil sám. Pracoval na něm společně se svým dědečkem, který ho začal učit všemu o drahých kovech v době, kdy se Raul ještě ani nezačal učit číst.

Na řetízku byly drobné nedostatky, které byly jeho odborným očím zřejmé – ale přesto byl tento náhrdelník poslední věcí, která mu z jeho pokladu zůstala. Měl ho na sobě v den, kdy jeho otec prohrál boj s tajemným útočníkem a přišel přitom o jejich poklad i o půdu.

Byl to ubohý dar od draka pro jeho družku – ale byla to jediná věc, která měla skutečnou hodnotu – hodnotu, která přesahovala samotný drahý kov.

A myšlenka na zlato, které se bude hřát na Claiřině hebké kůži, uklidňovala draka v jeho nitru.

Nebylo to dokonalé, ale musí to stačit. Jednoho dne najde něco lepšího, čím ji obdaruje…

Odhodlaně potlačil vzedmutí nové vlny lítosti. Pokud ho jeho družka odmítne, nebylo by to nic víc, než si zasloužil. Ale musel to alespoň zkusit.

Na dnešní večer si pro Claire naplánoval překvapení.

Když odcházel ze zámku, kriticky se podíval na oblohu. Celé dopoledne hustě sněžilo, až se obával, že bude muset své plány na večer odložit. Ale někdy odpoledne přestalo.

Nyní byla země všude kolem pokryta silnou vrstvou těžkého bílého sněhu. Stále sněžilo velmi mírně – ne tolik, aby to bránilo ve výhledu.

Jen tolik, aby to bylo romantické.

Sáhl po malém řetízku a zjistil, že je stále bezpečně schovaný v kapse. V dálce zaslechl jásot u zamrzlého jezera, kde dnes odpoledne slavná bruslařka rozdávala autogramy a dávala lekce mladším dětem.

Claire se samozřejmě rozhodla zůstat poblíž a pozorovat. Její oddanost tomu, aby každý host Sněžného zámku prožil svou nejlepší dovolenou v životě, vzbuzovala respekt.

Přesto se nemohl dočkat, až ji od toho všeho na hodinu nebo dvě odpoutá.

Široce se usmál, když došel k zamrzlému jezeru a uviděl své překvapení přicházet z opačné strany jezera.

Zatím si ho nevšimla. Oblečená do teplé fialové bundy s kapucí z huňaté bílé kožešiny jásala spolu se zbytkem davu, když se žena na ledě neskutečně rychle otočila v poslední krásné piruetě.

Pak se bruslařka uklonila a rozesmála se, když se děti okamžitě vyhrnuly zpátky na led, aby ji obklopily. Claire je hrdě sledovala, na tváři široký úsměv z další povedené akce.

Nakonec se otočila a Raul přesně věděl, kdy ho spatřila, protože se jí oči zalily žárem a tváře zrudly. Vydala se k němu a zvedla ruku, aby mu zamávala huňatými rukavicemi – ale pak se zastavila a oči se jí rozšířily při cinkání zvonků.

Zprava se blížily sáně. Zastavily se přímo mezi nimi. Obvykle je táhla skupina poníků, kteří vozili hosty na krátké vyhlídkové jízdy na saních v okolí zámku.

Dnes sáně táhli dva mohutní, impozantní hřebci. Byli bílí jako sníh a hřívy měli tak dlouhé, že se téměř dotýkaly země. Jejich hřívy a ocasy se vlnily a byly ozdobeny drobnými stříbrnými zvonečky. Spolu se zvonečky na postroji z černé kůže se při každém pohybu hřebce vzduchem rozléhalo hudební cinkání.

„Myslel jsem, že tě dnes večer unesu od tvé práce,“ řekl Raul tiše.

Obešel saně, až došel ke Claire a uchopil ji za ruce. Stále měla na rukou palčáky, ale díky jeho ohnivé dračí síle by jí mělo být brzy příjemně teplo i v této zimě.

Najednou byl rád, že to byla jediná schopnost, nad kterou nikdy neztratil kontrolu. Možná se nedokázal dostatečně soustředit, aby mohl chrlit oheň nebo se pořádně proměnit, ale alespoň dokázal svou družku ochránit před chladem.

„Chtěla by ses se mnou projet na saních?“

Překvapení v její tváři se změnilo v ohromenou radost. „Není nic, co bych dělala raději,“ zašeptala. Pak natáhla ruku a jemně pohladila jednoho z bílých hřebců. „Co se stalo s poníky?“

Raul se zaculil. „Tohle je speciální jízda na saních. Jen pro nás dva. Koneckonců, areál zámku už známe. Dnes nás tady Tom Walden vyveze a ukáže nám hory. Co myslíš?“

„To zní úžasně.“ Se zjevným potěšením zaklonila hlavu, aby se podívala na vrcholky hor, které se za zámkem táhly k nebi.

„Na večeři se už nevrátíme,“ řekl Raul, „ale slíbili mi, že nám nechají trochu husy a láhev šampaňského.“

„To sis dobře naplánoval, hmm?“ špitla, zcela viditelně potěšená, tváře se jí rozzářily. „Možná tě nakonec přece jen získám pro profesi manažera akcí…“

Raul jí pomohl nastoupit do saní. Sedadla byla pohodlná, polstrovaná červeným sametem. Přes ně byly přehozeny bílé, luxusní ovčí kůže, aby jim bylo teplo. Byly tam těžké vlněné přikrývky, které se přes ně daly přetáhnout, i když Raul si vybral jednu z těch lehčích, deku z červených a stříbrných čtverců, po celé ploše vyšitou malými sněhovými vločkami.

Koneckonců jeho družce zima nebude, dokud on bude po jejím boku.

Pak dal kočí pokyn a hřebci se dali do horlivého klusu, stříbrné zvonky cinkaly, jak se saně začaly sunout vpřed.

Zasmála se a naposledy zamávala davu u jezera – a pak se s úlevným povzdechem přitiskla Raulovu rameni.

„Nemyslela jsem si, že potřebuji pauzu – ale vlastně potřebuji. Díky.“

Raul ji pod dekou jemně objal kolem ramen a přitiskl ji k sobě.

„Každý si občas potřebuje odpočinout,“ odvětil. „Dokonce i ty. Hlavně ty.“

„Jsi na mě až moc hodný,“ vzdychla. Pak mu věnovala malý úsměv. „Ale já si nestěžuji. Je to příjemné. Nikdy předtím se o mě nikdo takhle nestaral. Většinou si lidi myslí, že když je tvoje práce zábavná a vzrušující, tak to vlastně není práce.“

„Pokud pracuješ ve dne v noci, celé měsíce, i to největší vzrušení tě nakonec vyčerpá. A mně nevadí, že jsem ten, kdo to ostatním připomíná.“

Naklonila k němu hlavu. Oči jí zářily, tvář měla teplou a uvolněnou. Nemohl od ní odtrhnout oči. Mohutný drak v jeho nitru byl v klidu, spokojeně se usadil. A ta část Raula, která byla celá mužská – ta část nemohla přestat myslet na to, jak se na něm rozplývala, když ji políbil.

Tu a tam jí na tváři jemně přistála sněhová vločka. Teď, když nechali jezero a zámek za sebou, bylo naprosté ticho. Sníh pohltil všechny zvuky, takže bylo slyšet jen cinkání zvonků a frkání koní.

Pod přikrývkou našla její ruka tu jeho. Jemně propletl jejich prsty. Při tom dotyku jím projelo větší horko a drak v něm se spokojeně pohnul.

„Je tu takový klid,“ pronesla tiše. Oči měla hřejivé a doširoka otevřené, když sledovala krajinu kolem nich.

Jejich řidič se vydal po cestě, která vedla do hor. Pomalu se klikatila kolem stromů a velkých skal a stoupala vzhůru. Zdálo se, že koně nemají se stoupáním žádný problém; klusali rovnoměrným tempem a co chvíli potřásali hřívou, aby se zvonky rozezněly hlasitěji.

Když se dostali výš do hor, cesta se zúžila. Po obou stranách stezky se zvedaly strmé skály, mezi nimiž se cinkání harmonicky ozývalo, když pokračovali vpřed.

Nakonec se k nim kočí otočil a vesele gestikuloval ke skalní stěně po jejich pravici. „Měli byste se dívat na tuto stranu,“ oznámil tajemně.

Společně se posunuli. Opřela se mu o hruď a on ji držel oběma rukama u sebe. Deka je přikrývala, vzduch pod ní příjemně hřál díky přirozenému teplu jeho draka.

Stále nebylo vidět nic jiného než zasněžené skály. Koně postupovali vpřed stálým tempem, jeden z nich frkal a švihal ocasem.

A pak bez varování skála po jejich pravici skončila, jak koně vytáhli saně z rokle, kterou cestovali.

Výhled byl neuvěřitelný. Slyšel, jak zalapala po dechu, a v reakci na to ji sevřel prsty a políbil do vlasů.

Tam napravo od nich se pod nimi rozprostírala bílá plocha, kam až dohlédli. Dostali se výš, než předpokládal. Teď byli v horách nad zámkem. A tam, daleko pod nimi, jako ten nejdokonalejší pohled na pohlednici, se rozprostíral Sněžný zámek a celý jeho areál.

Zapadající slunce proměnilo oblohu v neuvěřitelnou tapiserii mnoha barev. Pásy jasně oranžové, růžové a sytě zářivě fialové zářily na obloze, když slunce začalo zapadat za zámkem. Hořící obloha se odrážela v zamrzlém jezeře pod nimi, takže se zdálo, že lidé bruslí na zrcadle růžového světla.

Claire rozechvěle vydechla. „To je dokonalé. Panebože, celé tohle místo je dokonalé. Už nikdy v životě nic takového neuvidím.“

„Je to perfektní.“ Jeho hlas byl temný a plný emocí, když cítil, jak ho spojení mezi nimi táhne za srdce, až ho celá hruď bolela plností pocitů.

Její vlasy byly hebké na jeho tváři. Stále ještě voněla kořením ze stánků s jídlem u zamrzlého jezera, celá teplá s uklidňující vůní vanilky a skořice, mísící se s ostrým, chladným horským vzduchem.

Nikdy nebyl stvořený pro zimu – ale v tuto chvíli věděl, že by si ji mohl i zamilovat, jen kdyby ji mohl mít neustále po svém boku.

„Kvůli tomuhle to stojí za to,“ řekla tiše, což bylo přiznání určené jen pro jeho uši. „Všechna ta práce. Ta samota. Obavy, že nikdo nikdy nepochopí, co pro mě moje práce znamená. Ale právě tohle se snažím dát všem těm lidem tam dole u jezera. Jen jeden okamžik naprosté dokonalosti. Dost na to, aby se po prázdninách vrátili ke své práci a ke svému životu a tu jednu dokonalou vzpomínku si nesli v srdci jako vzácný klenot, který jim dodá sílu, až ji budou nejvíc potřebovat.“

Raul se při jejích slovech zhluboka nadechl. Drak v něm se s pochopením protáhl. O pokladech přece jen něco věděl. A i když šperky, které jeho draci preferovali, byly fyzické, pocit byl úplně stejný.

Zvonky vesele cinkaly a sáně teď v mírném oblouku stoupaly do dalšího kopce. Trochu se posunuli, aby mohli sledovat ubíhající krajinu zmrzlých stromů a rampouchy pokryté skály.

Sáhl do kapsy. Sevřel prsty kolem zlata a zhluboka se nadechl. Před nimi se objevila další hora, otvor v kamenné stěně lákal k návštěvě. Cesta je nakonec zavede zpátky dolů k zámku. Pokud chtěl využít své šance, bylo to teď, nebo nikdy.

„Nikdy jsem ti neřekl, jaký jsem měnič,“ promluvil tiše.

Zaujatě naklonila hlavu a pozorně ho sledovala.

„Nenaléhala jsi a já jsem ti za to vděčný,“ řekl trochu strnule, stále si nebyl úplně jistý, jak své družce vysvětlit rodinnou potupu. „Pravda je, že se neumím proměnit. Jsem zlomený, nedokážu se dostatečně soustředit, abych ovládal své schopnosti.“

Zamračila se a okamžitě se natáhla, aby ho znovu chytila za ruce.

„Je mi to jedno. Proč by mi to mělo vadit? Milovala bych tě stejně, i kdybys byl jen obyčejný člověk jako já.“

„Na tobě není nic průměrného.“ Přitáhl si její ruku ke rtům a vtiskl jí polibek na klouby.

„Stejně jako na tobě není nic průměrného, ať už jsi měnič, nebo ne,“ odpověděla a oči měla plné odhodlání. Natáhla ruce a zabořila mu je do vlasů, přitáhla si ho k sobě, aby ho políbila, a on jí ochotně vyhověl.

Byl to další okamžik naprosté dokonalosti. Až najednou se ozvalo hlasité, vyděšené zakňučení.

O úder srdce později se sáně nebezpečně zatočily. Claire vykřikla, její panika se přelila přes spojení mezi nimi – a pak se zdálo, že se svět obrátil vzhůru nohama, jak rychle klouzali přímo k útesu.