TCDH - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Cesta dolů jim trvala déle než nahoru. Místo lehkého klusu, kterým je hřebci vytrvale táhli do kopce, museli nyní sjíždět dolů ve tmě. Kočí vytáhl z trosek saní baterku, kterou si schovával pro případ nouze, ale i tak museli jet pomalu a neviděli dál než na pár metrů před sebe, kde končil kužel světla.

Pomohli zraněnému panu Walderovi nasednout na jednoho z jeho hřebců. Claire s Raulem se dělili o druhého koně, který si ani nestěžoval, že musí nést dva lidi, ale zdálo se, že se stejně jako oni těší domů.

S příchodem tmy se na horách velmi ochladilo. Daleko nad nimi se rozprostíralo jen černé nebe. Noc byla bez mráčku, hvězdy nad nimi bíle zářily. Dech jim mrzl v malých obláčcích před obličejem a Raul držel ruce pevně obtočené kolem Claire, která seděla před ním.

Její prsty byly ledové, ale teď, když ji hřálo jeho dračí teplo, se uvolnila.

S každým opatrným krokem jejich hřebce se k sobě tiskli. Zámek pod sebou už neviděli. Bylo vidět jen horu a oblohu. Mohlo to být romantické, teď když se už netřásla zimou, ale Raul nemohl jejich znepokojivý objev pustit z hlavy.

Někdo způsobil jejich nehodu.

Kočí nebyl typ člověka, který by zanedbával své postroje; kůže byla čistá a dobře naolejovaná, každý zvonek se jasně leskl. Nebylo to pouhé opotřebení. Řez byl úmyslný.

Ale co to mohlo znamenat?

Buď měl nepřítele kočí – anebo Claire a on.

Nebo je to možná jednodušší. Možná má nepřítele Sněžný zámek. Obchodního konkurenta, který žárlí na jejich úspěch – nebo někoho z blízkého města, kdo je nešťastný z turistů?

Její ruce se sevřely kolem jeho vlastních, jako by slyšela jeho myšlenky.

„Teď si nemusíš dělat starosti. Nejdřív se prostě bezpečně dostaneme domů,“ řekla tiše.

Raul v odpovědi přitiskl tvář na její vlasy a vdechoval vůni teplé vanilky, která se teď mísila s pachem koně a přetrvávajícím strachem.

„Až se vrátíme, dáme si horkou koupel. Nějakou kuřecí polévku z kuchyně a pak půjdeme rovnou do postele,“ slíbil jí. „O všechno ostatní se postaráme ráno.“

Na krku měla stále připnutý jeho zlatý řetízek. Uvědomoval si to díky hlubokému, mystickému spojení svého draka se zlatem. Bylo to jako jemná melodie, která mu hrála vzadu v mysli, nebo jako dotek něžných rukou na jeho vlastních. Naplňovalo ho to pocitem správnosti.

Jeho družka byla naživu a nosila jeho zlato.

Na ničem jiném teď nezáleželo.

***

Ráno mu to všechno připadalo jako hrozný sen.

Probudil se do jasného ranního slunce, které dopadalo oknem dovnitř. Osvětlovalo její vlasy, které měla rozprostřené na polštáři, mírně zvlněné od toho, jak padli do postele hned po namočení v horké vodě.

Přitiskla se k němu a uvolněně spala. Když ji pozoroval, vzdychla a posunula se do jeho objetí. Její tělo bylo teplé a měkké, a když ji objal kolem ramen a prsty jemně hladil její kůži, drak v něm se rozkoší rozechvěl.

Jeho drak ještě nikdy nebyl tak klidný jako v této chvíli.

Už od dětství, kdy jeho rodina přišla o poklad, se cítil nesvůj, jako by spolu s pokladem ztratil i svůj domov. Ale teď, když držel Claire v náručí, cítil se klidný. Cítil se jako doma, i když byl na území jiného draka.

Tohle místo nikdy nemohlo být jeho vlastním domovem – ale právě teď se kupodivu cítil, jako by jím bylo. Dokud měl svou družku v náručí, byl doma.

Neodvažoval se doufat, že se takhle ještě někdy bude cítit. Děsil se toho, že i když je jeho družka, nikdy jí nebude schopen dát to, co si zaslouží: opravdový domov, domov, který by jemu a jeho rodině patřil nejen na papíře, ale také díky spojení, které si drak vytvořil se zemí, v níž se nacházel jeho hvozd.

Teď, když mu pokojně oddechovala v náručí, tváře měla růžové a její štědrá ňadra měkce přiléhala k jeho hrudi, věděl, že bude šťastný i v té nejmenší jeskyni, pokud tam bude s ním.

„Hmm,“ vzdychla Claire, když se o chvíli později protáhla. Věnovala mu drobný úsměv. „Sleduješ mě.“

Raul se ušklíbl. „Ano, sleduji.“

„Líbí se ti, co vidíš?“ škádlila ho a znovu se proti němu protáhla.

„Pořád,“ zavrčel hravě a přetočil je, až spočíval na ní. „A tobě se líbí, co vidíš?“

Zasmála se, když mu přejela rukama po hrudi a obtočila mu je kolem krku. „Tak moc, že bych si mohla zvyknout na to, že se každé ráno budím s takovým výhledem…“

S dalším tichým zavrčením se sklonil a vyžádal si její ústa v hlubokém polibku, který ji přiměl prohnout se proti němu potřebou. Její měkké, nahé údy byly horké na jeho vlastní kůži a jeho tělo v reakci na to okamžitě ztvrdlo.

„Mohla bys,“ zachraptěl, když se odtáhl. „Na té hoře nás vyrušili – ale chtěl jsem ti o sobě říct všechno. Že jsem dračí měnič – i když zlomený. A že ty jsi moje družka.“

„Nic zlomeného jsem na tobě neviděla,“ řekla láskyplně a prsty mu pomalu přejela přes ramena. „Byl jsi nádherný. Ani jsem nevěděla, že draci jsou skuteční – bylo to neuvěřitelné.“

Věnoval jí křivý úsměv. „Už je to dlouho, co jsem se vůbec pokoušel o proměnu. A viděla jsi, co to se mnou udělalo. Je pro mě těžké soustředit svoji dračí sílu. Když jsem se o to pokoušel naposledy, skončil jsem se zabijáckou bolestí hlavy, kvůli které jsem týden ležel v posteli. Ale včera jsi byla v nebezpečí. Bez mého draka bys zemřela. Věděl jsem, že se musím proměnit, i kdyby mě to mělo zabít.“

„A fungovalo to,“ pronesla tiše. Její oči byly teplé, když k němu vzhlédla, a on cítil, jak mezi nimi vibruje spojení doprovázené jemným šuměním jeho zlata na její kůži.

„Možná už to znovu nedokážu, ať se děje, co se děje.“ Polkl a všechny jeho instinkty se rozběhly do plného ochranitelského módu. „Zasloužíš si něco lepšího. Zvlášť když je venku někdo, kdo sabotoval naše sáně.“

Při zmínce o nehodě, která nebyla nehodou, Claiřin výraz okamžitě zvážněl.

„Myslíš, že bychom měli zapojit policii?“ zeptala se. „Nejsem si jistá, jestli je ten řemen dostatečný důkaz. Uvěřili by nám? A jak bychom vysvětlili, že mě drak zachytil přímo ve vzduchu?“

„Mohli bychom tvrdit, že sáně zastavily těsně před útesem.“ Raul se neochotně posadil. „Možná by bylo dobré mít to zaznamenané. Na druhou stranu zatím váhám, jestli do toho mám zatahovat lidské úřady. Tohle je dračí země, čím méně s námi budou komunikovat, tím lépe, i když nás neuvidí.“

Zamračila se. „Včera jsem tě viděla dobře,“ podotkla. „Vlastně – myslíš, že jsi byl vidět ze Sněžného zámku? Bylo to daleko a začínalo se stmívat. Mohli bychom tvrdit, že to byl papírový drak nebo balón?“

Raul se s tichým smíchem sklonil, aby ji znovu políbil. „Slibuji ti, že jsi byla jediný člověk, který mě včera viděl. Jsi moje družka. Vždycky mě uvidíš, ať se děje cokoli.“

„Takže kočímu sáně a koně prostě záhadně vyletěli zpátky nahoru?“ Tvářila se, jako by mu tak docela nevěřila.

Raul přikývl. „Přesně tak to u lidí bývá. Ale on je z Vánočního údolí. Vyrůstal s draky ze Sněžného zámku, ví, co se stalo.“

 „Ah,“ vydechla. „Páni, to by mě zajímalo, jaké to je. Vyrůstat obklopený draky a magií…“

„Nemůžu ti slíbit moc magie,“ řekl tiše, „ale pokud mě budeš mít za svého druha, i když ti nemůžu dát zámek, slibuji, že ti to vynahradím jinak.“

„Myslím, že už jsi mi dal dost magie na celý život.“ Pomalu se posadila, prostěradlo jí sklouzlo po těle a odhalilo její velkorysá, měkká ňadra. Obtočila ruku kolem jeho ramene a přitiskla se k jeho krku.

„Nevím, proč si myslíš, že je s tebou něco v nepořádku. Možná je to u draků jinak. Ale já nejsem drak. A líbíš se mi přesně takový, jaký jsi. Nechci hromadu zlata – ale neodmítla bych toho nejvíc sexy a nejhezčího muže, který se mnou kdy sdílel sáně.“

Raul se nešťastně zasmál. „S kolika muži jsi sdílela sáně?“

„Jen s tebou,“ přiznala s úsměvem. Vtiskla mu polibek na rameno. „Ale rozhodně to ve mně zanechalo dojem.“

„Zanechalo v tobě dojem i něco jiného, co jsem udělal?“ zavrčel a nedokázal se ubránit úsměvu, když ji znovu přitiskl na matraci.

Bezmocně se zachichotala a její oči potemněly touhou, když k němu vzhlédla měkkýma očima.

„Nejsem si jistá, jestli si vzpomínám… možná si to potřebuji připomenout.“ Natáhla se k němu v pozvání a škádlivě se na něj podívala, když odmítl pustit její zápěstí.

„Takhle?“ zeptal se. Sklonil se a nasál do úst jednu z jejích plných bradavek.

Zalapala po dechu, prohnula se proti němu a tiše zasténala, když si jazykem pohrával se ztvrdlým uzlíkem.

„Přesně tak.“ zněla zadýchaně a neklidně se pod ním pohybovala.

Se šibalským úsměvem se přesunul k druhé bradavce a kroužil kolem ní jazykem, zatímco ona sténala jeho jméno.

„Ještě něco, na co si nevzpomínáš?“ dožadoval se, když vzhlédl od své práce, její bradavky zrudly lahodnou tmavou růží a vlhce se leskly, jako by ho prosily, aby na ně znovu přiložil ústa.

Byl tak tvrdý, až ho to bolelo, celé jeho tělo pulzovalo potřebou po ní. Nebezpečí, kterému nedávno unikli, jeho potřebu jen umocnilo. Potřeboval cítit, že je v bezpečí, že je naživu a v jeho náruči.

Že je stále jeho a jen jeho.