TMIYC - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Byla hluboká noc – čas, kdy je mysl omámená spánkem, kdy se sny mísí s realitou. Emma se probouzela pomalu, její smysly se probíraly jeden po druhém. To nyní známé teplo na jejím boku, ji uklidňovalo, stejně jako mírumilovné stíny jejího pokoje a pocit vlastního polštáře pod hlavou. Jen její nos byl v rozporu s okolím a nutil ji probudit se víc.

Cítila jaro. Květiny. Růže, speciálně.

Zvuk byl její druhé vodítko, že něco není s její oblastí bezpečnosti v pořádku. Z podlahy se ozval tichý zvuk Beakera, který spokojeně hryzal kus surové kůže.

Což znamenalo, že to teplo vedle ní, nebyl její pes.

Adrenalin ji probudil do ztuhlého vědomí. Těžké teplo vedle ní se zvedlo nad ní, jako temný přízrak, jak se přikrývky kolem ní utahovaly a uvězňovaly ji.

„Pššt. Nepanikař. To jsem já.“

„Bene?“

„Jsi tvrdý spáč. Ležím tu vedle tebe už skoro hodinu.“

Emma se snažila zbavit poslední pavučiny spánku. Z ničeho nic prožívala svůj dlouho utajovaný sen, sdílet postel s Benjaminem Sinclairem. Všechny její fantazie vybublaly na povrch – teplo jeho těla, vítaná váha, tlačící se proti ní, jeho dech na její tváři. Jeho vůně vtrhla do jejích smyslů a znemožnila oddělit realitu od touhy. Zavřela oči, užívajíc si pocitu jeho tíhy.

„Probuď se, Emmo,“ zašeptal.

„Nechci.“

„Chci, abys byla vzhůru, když se s tebou budu milovat, Em.“

Otevřela oči a našla jeho tvář jen pár centimetrů od své, oči mu zářily odraženým světlem měsíce, ústa jako bílý záblesk pobavení.

„Dobře,“ povzdechla si.

„Ach ne. Chci nejdřív slyšet ta slova.“

„Slova?“

Netrpělivě vydechl, až se jí pohnuly vlasy. „Ta slova, která podpoří papír, který jsi dneska podepsala, která mi dávají povolení být v téhle posteli.“ Jemně ji políbil na špičku nosu. „Potřebuji je slyšet brzy, než se zblázním.“

„Věřím ti, Bene. S mým životem, mým domovem a mým synovcem. Věřím ti.“

Měsíční svit osvítil jeho zamračení. Věděla, co chce slyšet; jen si prostě nebyla jistá, jestli to může říct nahlas.

„A?“ zavrčel, každý sval v těle napnutý.

„A myslím si, že jsi ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy potkala. Jsi krásnější než západ slunce a pevnější než hory. Jsi mužem, o kterém jsem ani nesnila, že bych s ním mohla být.“

Najednou měl ruce v jejích vlasech, zajal její hlavu a zvedl jí tvář, aby ji mohl plně políbit na ústa.

Žádná vize z její představivosti ji nikdy nemohla tak naprosto pohltit. Žádný jiný muž nedokázal probudit její ženské touhy tak divoce. Ochutnala ho, vtáhla jeho esenci do sebe, když se snažila uvolnit ruce, aby ho mohla přitáhnout blíž.

Přerušil polibek, roztřeseně se nadechl, stejně jako ona a díval se na ni očima barvy tekutého jezerního ledovce.

„Přísahám, Bene – jestli se znovu začne třást zem, budu křičet.“

Položil si čelo na její. „Chystám se zapomenout na všechny své čestné úmysly, tvé bolavé rameno a slova, která stále chci slyšet.“

„Mohu ti dát, co chceš, aniž bych to řekla nahlas, Bene.“

„Ne,“ řekl a zvedl hlavu. „Dnes večer zpečetíme naše pouto, Emmo, ale ne dokud se nevzdáš. Můžeš být silná a paličatá a nebojácná se zbytkem světa, ale se mnou právě teď, musíš spustit obranu. Žádné předstírání. Žádné uhýbání. Chci tě žhavou, jemnou a bezmocnou, a to začíná tím, že řekneš ta slova nahlas.“

Dokončil hon a nechystal se spokojit s kompromisem. Chtěl úplné, naprosté, nezpochybnitelné odevzdání.

„Miluji tě,“ zašeptala. „Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu. Čekala jsem patnáct let, až si pro mě přijdeš.“

Čekala, pak řekla, „Nejsem jediná, kdo tu odhalí svou duši, Sinclaire.“

„Copak nevíš, že tě miluji!“ Jeho ústa zajala její a rozpálila ji až do středu jejího bytí.

Jako vyznání lásky to bylo asi tak romantické a jemné, jako když samec losa tlumí své záměry. Ben odhodil přikrývky z postele a vrhnul se na ni s veškerou jemností muže, který je daleko za svou trpělivostí. Celý nahý, sežehl její kůži přes chatrnou noční košili.

Ema znovu ucítila růže a když otevřela oči, viděla je letět vzduchem z dek hozených na podlahu. Byla naprosto obklopená okvětními lístky růží a mužem, který je rozprostřel po posteli, zatímco spala.

S nedočkavostí srovnatelnou s jeho, Emma objala Bena kolem krku a šla napřed jeho vášni, zasypávajíc ho polibky na jeho tvrdé rysy tváře a cítila, jak ji škrábání jeho vousů legračně lechtá.

„Miluji tě,“ zašeptala mu do ucha těsně před tím, než ho lehce kousla.

Nahlas se zasmál a ten zvuk ji zahřál. Našel límec její noční košile a roztrhnul ho až k pasu, zatímco jí ho stahoval z ramen. Další oblak lístků naplnil vzduch a tančily v měsíčním světle stejně lehce, jako její srdce.

Najednou se nad ní zastavil, pak se naklonil dopředu a něžně políbil obvaz na jejím levém rameni. „Můj Bože, mohl jsem tě ztratit.“ Divoce ji k sobě přitiskl. „Málem jsem tě ztratil.“

„Pššt. Jsem v pořádku a jsem tady,“ zašeptala, objímajíc ho stejně divoce. „Miluj se se mnou, Bene, a uvidíme, jestli dokážeš znovu zatřást mými talíři.“

Zvedl hlavu a oplatil jí úsměv. „Ach, to mám v úmyslu. Možná jich pár dokonce rozbiji,“ dořekl a sevřel jí levé ňadro.

Emma nasála překvapeně vzduch, když přejel palcem po bradavce a prohnula záda v nedočkavém přijetí. Rukama udělala svůj malý průzkum jeho hrudi, která byla široká, tvrdá a žhavá, a zatnula mu prsty do ramen, když jí vzal bradavku do úst.

Sténala, líbala ho do vlasů a projížděla jimi prsty. Ucítila jeho ruce v pase, jak jí stahoval kalhotky, spolu se zbytkem její noční košile. Během pár vteřin byla stejně nahá, jako on.

„Máš tělo anděla,“ zašeptal, když se přesunul zpátky nad ní, takže se dostala do intimního kontaktu s důkazem jeho touhy. „Jsi můj anděl.“

Nedočkavě mu omotala nohy kolem pasu a přivedla tak špičku jeho penisu přímo na střed svého pohlaví.

„Počkej,“ procedil mezi zuby, chvějíc se tím, jak se držel pod kontrolou.

Ignorujíc ho, Emma zvedla boky, navlékla se na jeho mužství a přidala tlak nohou na jeho zadek. Dokončil úkol se zasténáním, když se pohřbil hluboko uvnitř ní.

Vyjekla nepohodlím při jeho invazi a vzpříčila ruce na jeho ramenou, jako by chtěla zadržet horu. Okamžitě ztuhnul.

„Jsi tak zatraceně těsná, Emmo.“

„Jsi tak zatraceně velký, Bene.“

Usmál se na ni, když se začal pomalu pohybovat, což způsobilo pocit tak úžasný, že se Emma bála, že mu zanechá stopy na hrudi.

Ne, že by si toho všimnul. Hlavu mě zakloněnou dozadu, oči zavřené a mohla vidět, že je zachycený v bouři potěšení. Nejistě začala hýbat boky.

„Zůstaň v klidu,“ zasyčel skrz zatnuté zuby a podíval se na ni očima ztmavlýma zoufalstvím. „Nebo to skončí dřív, než to začne.“

Natáhla se a otřela mu z čela pot. „Já si myslela, že jsi mocný bůh,“ řekla, lehce ho tahajíc za vlasy. „A zatím jsi obyčejný smrtelník.“

Umlčel ji zajetím jejích úst vlastními a začal se pohybovat naléhavěji, když sáhl dolů přímo na střed jejího pohlaví.

Emma se vznítila jako sopka, roztavené bílé světlo ji pohltilo, když vykřikla svíravým potěšením. Měsíc a všechny hvězdy, zaplavily temnotu, která celé ty roky obklopovala její srdce, když cítila, jak se hluboko v ní roztřásl a jeho vlastní tichý výkřik se rozlehl místností.

Snažila se uklidnit své bušící srdce, zatímco držela Bena blízko. Tělo se jí chvělo malými stahy, příjemnými vlnkami slábnoucí extáze. Dýchání, které právě teď tak zoufale potřebovala, bylo téměř nemožné.

Zavrtěla se s úmyslem se osvobodit.

„Bolí tě něco, Emmo? Zranil jsem ti rameno?“ zeptal se a obavy ho zvedly jako nic jiného.

Usmála se na něj a stáhla ho k boku, aby se k němu mohla dál tulit. „Ne. Jen potřebuji trochu vzduchu.“

Vrátil jí úsměv, jen ten jeho byl trochu domýšlivý. „Vzal jsem ti dech?“ odhrnul jí vlasy z tváře. „To není špatné na obyčejného smrtelníka.“

Jako by jeho žertování probudilo bohy z podzemí, jemný záchvěv zemětřesení se přiblížil a nabýval na zlověstnosti a hlasitosti, až se začala třást i postel. Okna se otřásla v pantech. Lampa na nočním stolku cinkala s rostoucí silou.

Beaker zakňoural.

Emma zalapala po dechu. „Sakra, Benjamine. Přestaň s tím!“ zasyčela.

Vyskočil z postele a málem upadl. „Já? To jsou ty tvoje zatracené horké prameny!“

Posadila se, přitáhla si deku k hrudi a dívala se na něj.

„Tohle začíná být děsivé.“ Zachytil její zírání a popadl polštář, podržel si ho u pasu a zakryl tak nejlepší části.

Emma si povzdechla. „Nejsi pověrčivý, že ne?“

Postel se prohnula a ona zjistila, že leží na zádech a Ben se nad ní znovu tyčí. „Tohle není legrační.“ Políbil ji, aby zarazil její smích. Když dokončil tento úkol, políbil ji znovu. Emma hádala, že podruhé to bylo jen proto, aby dokázal, že může, aniž by se okna znovu otřásla.

„Musím jít,“ zašeptal jí do úst.

„Proč?“

„Je skoro ráno. A až nás Mike načapá v posteli, chci abychom byli manželé.“

Emma si znovu povzdechla. „Jo.“

„Takže kdy to bude, Em?“

„No… kdy se chceš vzít?“

„Zítra.“

Znovu vybouchla smíchy. „Co takhle příští jaro?“

„Co takhle později tento týden?“

„Takže vánoční svatba tedy.“

„Díkuvzdání.“

„Ale to je jen za dva týdny!“

„Dva zatraceně dlouhé týdny, jestli se mě ptáš. Co je za problém, Emmo?“

„Chci hezkou svatbu. Je to jediná svatba, kterou budu mít.“

Ben si mocně povzdechl. „Můžeš mít tak hezkou svatbu, jakou dokážeš dát dohromady během dvou týdnů. Tak dlouho jsem ochotný čekat.“

„Nebo?“

Usmál se, ale nevypadal pobaveně. „Jinak tě posadím na jednu ze svých nákladních lodí a nechám kapitána, aby nás oddal na moři.“

„To je… nemůžeš… och, dobře. Takže Díkuvzdání,“ ustoupila a zpečetila dohodu rychlým polibkem. „V mém kostele. S Gretou jako mou družičkou.“

„Je mi jedno, jestli vedle tebe bude stát Pitiful, pokud to bude legální.“ Ben se postavil a začal shánět oblečení.

Emma ho beze studu sledovala, kolena přitažená k bradě, obdivujíc hru svalů, která dělala jeho pohyby efektní a elegantní.

„Děkuji ti za růže. Nikdy předtím jsem květiny nedostala,“ řekla, když zvedla několik plátků a podržela si je u nosu.

„Nemáš zač.“ Políbil ji a odešel z pokoje.

Jakmile se zavřely dveře, sebrala hrst lístků a s chutí nasávala jejich vůni. Padla zpátky na polštář a nechala si lístky padat na tvář, když zavřela oči a znovu se jich nadechovala.

Sakra, jestli nevoněly trochu jako mech!

*****

Ačkoliv se považoval za někoho, kdo je pevně v realitě, byly chvíle, kdy Ben skutečně cítil, jak se něco skrývá a chystá se to zaútočit. Nebylo to nic hmatatelného, nebo dokonce definovatelného, jen pocit blížící se katastrofy.

Věřil v záhady světa a také věřil, že jsou věci za hranicí lidského chápání, kterými je lepší se nezabývat. Ale především Ben věřil svému instinktu, když mu říkal, že něco není v pořádku. A poslední týden mu něco říkalo, že něco je hodně, hodně špatně, v Medicine Gore.

Lesem chodil ďábel a ohrožoval Emmu, Mikea a nový život, který s nimi Ben našel. Mysleli si, že Poulinovy souřadnice jsou místem předávání drog, ale on cítil, že jsou součástí něčeho mnohem ošklivějšího. Poprvé si to uvědomil před dvěma dny, kdy je šel sám zkontrolovat a cítil to nyní, když stál na místě, které označovaly.

„Pes by mohl pomoct,“ řekl Atwood asi deset stop od ně, šoupal nohou po zemi a rozrušoval za léta napadané listí. „Jeden z těch, co se používají k hledání těl po katastrofách.“

Ben se otočil k tichému, inteligentnímu detektivovi. „Je to deset let.“

Atwood pokrčil rameny a dál chodil v kruhu, prohlížejíc lesní půdu. „Psi mají pozoruhodný čich.“

„Až se vrátíme, jednoho povoláme. Ale udrž to v tajnosti. Nechci, aby Emma nebo Mike věděli, co děláme, dokud nenajdeme něco konkrétního.“

„Pošlu na to Skylera.“

Ben potlačil mráz, který mu najednou přejel po páteři a schoulil se víc do své bundy, s rukama v kapsách. „Co kdybys zamířil do města a zkusil zjistit, kam zmizel Poulin,“ navrhnul. „Pokud by to vypadalo, že je vážně pryč z města, možná bys měl šanci se dostat do jeho pokoje.“

Atwood vzhlédl a ušklíbnul se. „Trochu jemněji, než to udělala tvá dáma?“

Ben zvedl obočí. „Předpokládám, že máš víc zkušeností v těchto věcech.“

„Dostanu se dovnitř a ven, aniž bych zanechal stopy,“ řekl protáhle, když přešel k Benovi. „Co ta stará dáma?“

„Emma říkala, že Greta dneska odpoledne přijde do Medicine Creek, aby začaly se svatebními plány.“

Atwoodova tvář se rozjasnila. „Gratuluji. Vážně strčíš hlavu do chomoutu?“

„Jak nejvíc to jen půjde.“

Neměl žádné pochybnosti o svatbě s Emmou a legálním adoptování Mikea. A pokud ta malá armáda, kterou přivezl z New Yorku, nedostane Poulina z cesty, Ben vezme svou novou rodinu na druhý konec země, dokud se to konečně neurovná. Tak nebo tak, nenechá toho ďábla, aby se jich dotknul.

„Jeď zpátky napřed,“ řekl Atwoodovi. „Já se tady ještě chvíli zdržím.“ Podíval se znova na les. „Klíč k téhle skládačce je tady. Cítím to.“

„Přijeli jsme sem společně. Jak máš v plánu se dostat domů?“

Ben pokrčil rameny. „Hodil jsem si do auta batoh, než jsme odjeli. Zpátky se projdu.“

Atwood vypadal nevěřícně. „Je to před dvacet mil.“

„To mi dá čas přemýšlet. Podle mapy, ty staré horké prameny jsou cestou domů. Myslím, že se tam stavím a zkontroluji je.“

Atwood se zatvářil ostražitě. „To by mohlo být nebezpečné, při těch všech otřesech poslední dobou. Mohly by unikat nebezpečné plyny.“

Ben vyrazil směrem, kde zaparkovali Suburban. „Budu opatrný.“

Atwood vedle něj srovnal krok. „Chceš, abych prověřil tu přehradu, co vybuchla před deseti lety, když budu ve městě?“

„To nech ostatním. Sejdeme se dnes večer a probereme, co jsme našli.“ Zastavil se a ohlédl se na les. „Můj instinkt mi říká, že je to všechno propojené. Nevím ještě jak, ale myslím, že Poulin měl něco společného se smrtí Charlieho Sandse a Kellyiným zmizením.“

U dodávky Ben vytáhl svůj batoh a silnou pušku, kterou si půjčil od Emmy ze skříně na zbraně, dnes ráno. Pak zvedl malou klec, ve které byl Homer.

„Vážně se dostáváš do těch zálesáckých věcí, co?“ řekl Atwood s úšklebkem.

„Když jsem řekl Mikeovi, že sem jdu, požádal mě, abych zval Homera sebou a vypustil ho. Chce zjistit, jestli ten pták najde cestu zpátky i bez výhody doletu sem,“ řekl Ben.

Ale divočina ho zaujala. Navíc začínal cítit spokojenost, o jaké ani nevěděl, že existuje.

Atwood pokrčil rameny a nastoupil na sedadlo řidiče.

Ben si dal batoh na záda, zvedl svou pušku a Homera. „Když už budeš ve městě, zjisti, kdy tu bude letadlo. Zatlač, když budeš muset. Chci ho tady na Díkuvzdání.“

Atwood se usmál. „Svatební dar?“

„Jop. Takhle to bude muset přijmout.“

„Bude z ní vděčná nevěsta. Vedle letadla, které jsi objednal, vypadá i neviditelný bojový stíhač, jako vykopávka. Má to snad každou elektronickou hračku, kterou znám.“

„Každý ženich si zaslouží vděčnou nevěstu, nemyslíš?“ řekl Ben, když plácnul Atwooda po rameni. „Počítám s tím.“

Atwood nastartoval auto a odjel. Ben sledoval Suburban, jak si razí cestu zarostlou cestou a čekal, dokud nebyl z dohledu, než zamířil zpátky na jediné místo v tomto rozlehlém, krásném lese, kde jako by chyběla duše.

Podzimní ráno bylo křišťálově čisté a slunce zalévalo zem teplem. Ale když vstoupil do říše Wayneových souřadnic, bylo to jako vstoupit do chladného, neživého kruhu zla.