TCDH - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

„No tak, Dylane. Bude to zábava! Tolik sněhu doma nikdy nemáme.“

„Ty o mém domově nic nevíš,“ odsekl Dylan nevrle. „To je domov tvého táty. Ne můj.“

Tiše si povzdechla. Přesně jak očekávala, dostat znuděného teenagera od notebooku ven na chladný, čistý vzduch bylo stejně obtížné, jako žonglovat s rozvrhem celé správní rady.

„Jestli se přijdeš koulovat, budu to pro dnešek považovat za dostačující a večer po večeři můžeš jít dělat ten Warcraft.“

„Říká se tomu nájezd,“ opravil ji podrážděně a podíval se na ni, jako by jí bylo sto let.

Odolala pokušení říct mu, že počítač používala ještě předtím, než se narodil.

„Tak se dohodneme,“ prohlásila jasně. „Uvidíme se ve tři. Takhle ti nebudeme muset večer vypnout internet.“

S vnitřním povzdechem úlevy za sebou zavřela dveře a předstírala, že neslyší tichý zvuk polštáře narážejícího do dveří.

To nedopadlo tak špatně. Podle toho, co dnes viděla, bylo v okolí několik teenagerů v Dylanově věku. Doufejme, že si na koulovačce najde nějaké kamarády, a pak už s ním nebude muset každý den bojovat, aby ho dostala z pokoje.

Zapípal jí mobil a po kontrole displeje spěchala zpátky dolů. Teoreticky teď měla polední pauzu, ale došlo k mimořádné události, když dnes ráno polovina týmu obsluhujícího stánky u zamrzlého jezera onemocněla chřipkou. Což znamenalo, že teď stráví oběd pohovorem s teenagery z nedalekého městečka zvaného Vánoční údolí, aby tato místa na pár dní obsadili.

A pak už jen hodina nebo dvě s papíry, než se zase uvidí s Raulem…

Už jen při pomyšlení na jeho teplé, silné ruce a žár v jeho očích se zachvěla.

Polkla a ignorovala chvění vzrušení mezi nohama. Možná že prázdninový flirt nebyl tak neprofesionální, jak se obávala, zvlášť proto, že technicky vzato nebyl její kolega… Ale něco na celém tom zážitku jí pořád připadalo neskutečné.

Muž jako on by neměl chtít ženu, jako jsem já, na zálety, pomyslela si – a pak si vzpomněla, jak ji záměrně, mučivě pomalu přiváděl od vyvrcholení k vyvrcholení.

Byl nejen neuvěřitelně nádherný, ale také neuvěřitelně nadaný na ruční a jazykovou práci. A navíc neuvěřitelně štědrý.

Byl příliš dobrý, než aby to byla pravda. To byl její problém.

Ne, problém je v tom, že nechci, aby to byl jen úlet. Nechci, aby to skončilo…

***

„Připraveni?“ zakřičel padesátiletý muž obklopený celou hordou rozkošných zrzavých dětí ve stejných parkách.

Všude kolem nich se shromážděný dav roztleskal. Dokonce i Dylan vypadal mírně vzrušeně. S Raulem si okamžitě vybrali místo poblíž zdí Sněhového zámku, kde se mohli skrčit ve dveřích, aby se kryli, nebo zaběhnout za roh a nasbírat další sníh na munici.

Claire skryla úsměv. Měla tušit, že právě soutěživost ty dva sblíží.

Vlastně se nestarala o to, jestli vyhraje, nebo prohraje bitvu sněhových koulí. Jako dočasná správkyně hradu se jí musela účastnit – nejen proto, aby věděla, co se kolem ní děje, ale také proto, aby mohla posoudit, jak se návštěvníci baví.

„A do toho!“

Děti kolem nich vzrušeně křičely a lidé se okamžitě začali hrnout na ta nejlepší místa.

V posměšném rozhořčení zalapala po dechu, když ji do zad zasáhla koule.

„Útočí na nás!“ vykřikla.

Raul s úsměvem začal útočníka zasypávat sněhovými koulemi, které rychle nasbíral.

„No tak! Tady!“ vykřikl Dylan.

V návalu vzrušení zapomněl předstírat, že ho to všechno nudí. Místo toho se mu leskly oči a tváře měl zarudlé zimou. Plácnul si s Raulem, když se za ním vřítili do úkrytu sněhového zámku, a pak okamžitě začal své pronásledovatele z okna zasypávat dalšími sněhovými koulemi.

Děti venku vřískaly nadšením. O chvíli později se všichni museli skrýt, když oknem dovnitř vletěla sprška sněhových koulí.

Srdce jí bušilo a přitiskla se k Raulovi, který ji objal ochrannou paží. Rukama si chránil oči, zatímco opatrně nahlížel do okna, když v útoku nastala přestávka.

„Došla jim munice,“ zašeptal. „Rychle, tohle je naše šance!“

O chvíli později už všichni tři stáli u okna, jásali a vítězoslavně křičeli, když na skupinu venku zaútočili narychlo sebranými sněhovými koulemi. Dylan byl ten, kdo křičel nejhlasitěji, poskakoval na nohou, když s dokonalou přesností házel jednu kouli za druhou – ta poslední zasáhla tátu dětí přímo doprostřed hrudi.

Ten se dramatickým gestem chytil za srdce a s širokým úsměvem na tváři dopadl zpět do sněhu.

„Byl jsem poražen!“ vykřikl. „Pomstěte mě, děti!“

S hlasitým, nadšeným křikem se za nimi do sněhového zámku nahrnula horda dětí. Nakonec byli Claire, Raul a Dylan nuceni ustoupit do dalšího patra, kde se strhla ještě větší bitva mezi skupinou teenagerů a skupinou dospělých, kteří museli být jejich rodiči.

Když bitva skončila, ani nedokázala říct, kdo vyhrál, ale usmívala se tak široce, až ji bolela tvář. Vlasy měla vlhké od sněhu, který v nich začal tát, ale to jí nevadilo. I když je obklopovaly sněhové hradby, bylo jí teplo a tváře měla zarudlé.

Raul ji po celou dobu bitvy neopustil a teď ji znovu objal kolem ramen. I přes parku cítila jeho slastné teplo.

Když se rozhlédla kolem sebe a přemýšlela, kam Dylan zmizel, ke svému naprostému překvapení ho našla obklopeného ostatními teenagery, kteří si s ním plácali. Z útržků konverzace, kterou dokázala zachytit, už hluboce plánovali další turnaj v koulovačce.

„Ve sněhovém bludišti!“ prohlásila jedna z dívek a oklepala si sníh z copů dlouhých až po boky. „Každý má tři životy. Po třetím zásahu jsi venku. Vyhrává ten, kdo se jako první dostane do středu bludiště.“

Pobaveně našpulila rty. „Myslím, že byste si měli vyřídit oficiální povolení k obsazení bludiště na jedno odpoledne.“

Teenageři zasténali.

„Proč by to vůbec někoho mělo zajímat?“ zabručel jeden z chlapců. „Vždyť se tady nic moc jiného neděje.“

Povytáhla obočí. „Chápu to správně, že jste se tedy nepodívali na oficiální rozvrh aktivit?“

Vnitřně si poznamenala, že si ho projde. Chlapec se nejspíš nemýlil. Bylo snadné zabavit mladší děti, když bylo kolem tolik sněhu – ale teenageři byli vždycky mnohem těžší publikum.

„Každopádně máš štěstí.“ Mrkla na něj. „Žádost splněna. Ale přijďte prosím odpoledne do mé kanceláře, abychom si domluvili datum a čas, a já se postarám o administrativní stránku.“

„Ty tady pracuješ?“ zeptala se dívka potěšeně.

„Je to manažerka.“ Dylan se zjevně snažil působit nonšalantně, i když viděla, jak se mu rozhořely tváře, když se na něj jeho nová přítelkyně ohromeně podívala.

„To je úžasné,“ řekla dívka. „Máš takové štěstí, Dylane! Co kdybychom si s Robem udělali nějaký brainstorming(hledání nových nápadů spontánní diskusí)?“

„Dneska jsem do šesti večer v kanceláři,“ přerušila je Claire, než se teenageři nechali příliš unést. „Přijďte, až budete připraveni. Zní to jako skvělý nápad. Hrad možná přihodí i nějaké ceny.“

„Jsem ohromen,“ pronesl Raul, když všichni konečně odešli ze Sněžného zámku – teenageři se vydali plánovat, rodiče podle zvuku vyrazili ke stánkům se svařeným vínem u zamrzlého jezera.

„Zvládla jsi to opravdu dobře. A Dylan už si našel přátele.“

Když teď byli sami, zhluboka si povzdechla a spokojeně se přitulila k jeho boku. „Moc se mi ulevilo. Není nic horšího než trucující teenager. A když bude trávit čas s těmihle kluky, dostane ho to pryč od notebooku, což jeho mámu určitě potěší.“

„A ty z toho budeš mít novou aktivitu,“ zasmál se tiše Raul. „To zní jako skvělý nápad. Díky bludišti to bude ještě napínavější.“

„Předpokládám, že to bude něco jako paintballová akce,“ zamyslela se. „Už jsem jednu takovou zvládla. I když možná budeme muset po celém bludišti rozmístit rozhodčí, aby počítali zásahy… nebo možná sněhové koule s potravinářským barvivem, aby se ukázaly zásahy? Ne, to nebude fungovat…“

„Hej.“ Raul zněl pobaveně, když si ji znovu přitáhl do náruče. „Brainstorming je jejich práce. A ty máš ještě půl hodiny, než se budeš muset vrátit do kanceláře…“

„Takhle vypadá vedení takového podniku. Práce nikdy nekončí. Ale mně se to tak líbí. Nikdy se nenudíš, a když se daří, uděláš radost spoustě lidí.“

„A kdo dělá radost tobě?“ zeptal se tiše Raul.

Claire ztuhla.

„Jsem šťastná,“ prohlásila, i když za tím nebyly žádné skutečné emoce.

Myslela si, že je šťastná… a pak do jejího života vstoupil Raul. Teď si víc než kdy dřív uvědomovala prázdnotu, která vyplňovala těch pár hodin, které jí nezabrala práce.

Většina lidí neměla možnost mít obojí. Museli se spokojit s kompromisy. A ona nechtěla dělat kompromisy s prací, která by ji skutečně naplňovala. Dalo to tolik práce, než se sem vůbec dostala. Kdyby si dala pauzu, třeba jen na pár měsíců, už by se nikdy nemusela dostat tam, kde byla.

„Pracuješ velmi tvrdě,“ zamumlal Raul. „A jsi v tom velmi dobrá. Musel bych být slepý, abych to neviděl.“

„Myslíš, že bych měla dělat míň?“ zeptala se Claire a bála se okamžiku pravdy, který by zřejmě nastal.

Příště se jí zeptá, jestli by byla ochotná dělat méně náročnou práci, někde, kam by se mohla nastěhovat se svým přítelem a založit rodinu. Koneckonců viděla, jak se to stalo jejím přátelům. A to si zoufale přála: muže, který ji miluje, skutečnou rodinu, dítě, než na to všechno zestárne.

Ale stálo by to za to, kdyby po zbytek života truchlila nad ztrátou práce, kterou milovala?

„Ne méně,“ odpověděl Raul po chvíli a zkoumavě se na ni podíval. „Jen… to chce více rovnováhy. Každý potřebuje čas od času dobít baterky. A předpokládám, že je to těžké, když se tolik stěhuješ.“

Unaveně si odhrnula vlasy z obličeje. „To se nezmění, pokud mi někdo neshodí do klína místo jako tohle a neřekne mi, že je moje na věčné časy,“ řekla upřímně. „Taková místa se těžko shánějí a vždycky jsou jen na rok nebo dva. Jestli je to pro tebe problém, tak to chápu. Můžeme to brát jako jednorázovou záležitost. Vím, že není fér požadovat víc, když já jsem ta, která nemůže zůstat, takže…“

Raul ji přerušil polibkem.

Překvapeně zalapala po dechu a přitiskla se k jeho silným pažím. Líbal ji s takovou nespoutanou vášní, že se v ní cítila ztracená, naprosto ohromená jeho pocitem. Byl žhavý jako oheň, při vklouznutí jeho jazyka do jejích úst zasténala náhlou touhou.

Líbal ji, jako by na tom závisel jeho život, a ona zjistila, že ho nemůže pustit. Přitiskla se k němu a snažila se ho přitáhnout ještě blíž. Srdce jí bušilo v hrudi, jako by jí mělo každou chvíli puknout.

Vzplálo v ní horko, pulzující v jejím nitru, když si vzpomněla, jaké to bylo, když se s ním stala jedním, když jeho teplo vyplnilo všechna prázdná, osamělá místa v jejím nitru…

„Nechci, aby to byla jednorázová záležitost,“ zachraptěl, když se konečně odtáhl. „Vím, že jsi dobrá v tom, co děláš. Nemůžu ti dát takovýhle zámek, i když bych si to přál. Ale jestli jsi ochotná to zkusit… nevadí mi, když se přestěhuješ.“

„Nikdy jsem se neptala, co děláš – tedy když zrovna nehlídáš zámek svého příbuzného,“ pronesla Claire. Srdce jí stále ještě bušilo v hrudi. Mohla by to být vážně pravda? Většina chlapů, kteří o ni měli zájem, jí dala jasně najevo, že očekávají, že se vzdá své vysněné práce a nastěhuje se k nim.

Ale muž jako on neměl potřebu lákat ji do postele planými sliby. Díky svému vzhledu by mohl mít každou ženu na tomto zámku lusknutím prstu.

„Investice.“ Raul se na ni trochu usmál. „Nuda, já vím. A taky vím, že na to moc nevypadám. Nemůžu ti koupit zámek – ale mám dost peněz na pěkný, velký rodinný dům, kdyby sis někdy našla místo, kde bys chtěla zůstat. A pokud ne – jsem zvyklý cestovat. Právě jsem strávil rok v Sydney – mám rád horko. Žil jsem všude, od New Yorku přes Tokio a Milán až po malý domek na pláži v Austrálii, tři hodiny jízdy od nejbližšího města. Takže ano, chci to zkusit a slibuji ti, že na tvé práci není nic, co by mě přimělo odejít.“

Claire stále bušilo srdce. Jak se tak dívala, přistála Raulovi na ruce sněhová vločka. Pomalu je následovaly další a další, až byli obklopeni sněhovými vločkami tančícími všude kolem nich.

Ani teď, když se trochu zvedl vítr, jí nebyla zima. Jako by Raul vyzařoval jemné teplo, které ji hřálo bez ohledu na počasí.

Na rtech se jí rozlil úsměv. I když to nebyl ten nejromantičtější rozhovor, jaký kdy vedla, bylo to něco, co potřebovala slyšet. Žádný jiný muž k ní nikdy nebyl tak naprosto upřímný.

„To bych ráda,“ přiznala tiše. „Moc bych si to přála. Taky nechci, aby to byla jednorázová záležitost.“

Raul k ní znovu natáhl ruku a prsty jí jemně odhrnul sněhovou vločku ze špičky nosu. Při tom lechtavém pocitu se usmála, něco v jejím nitru se stále ještě chvělo nedůvěrou.

Mohlo by to opravdu vyjít…?

O chvíli později, právě když se Raul sklonil k dalšímu polibku, jí zapípal telefon a ona se zklamaně odtáhla.

„Přestávka skončila,“ řekla s povzdechem a podívala se na displej. „Moc se omlouvám. Musím vyřešit nějakou naléhavou záležitost s dodávkou masa. Mohl bys…“

„Budu v pořádku. Běž si vyřídit tu pohotovost.“ Věnoval jí další ze svých úsměvů, ze kterého se jí podlomila kolena. „Večeře dnes večer?“

„Určitě,“ vydechla, zabořila mu ruce do vlasů, aby si ho přitáhla blíž k poslednímu polibku, a ignorovala telefon, dokud konečně znovu nezapípal a ona se s chichotáním neodtrhla. „Dobře, dost nezodpovědnosti. Nemůžu se dočkat večeře.“