RY - EPILOG

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Ahoj holky, tak máme tady závěr. Celá tahle série byla moje prvotina a tenhle díl se mi překládal snad nejhůř 😊 Děkuji všem za komentáře, které mě moc potěšili. Třeba se jednou znovu potkáme u nějakého nového příběhu od J. L. Beck a C. Hallman 😊 A teď si užijte závěr příběhu Jacksona a Kennedy. 😊 

Lenny

O rok později

 

"Není to divné být se dvěma muži?" Zeptám se Stelly, když si sedáme s našimi tácky.

 

"Chci říct, že zpočátku to bylo trochu těžké. Easton a Cam jsou intenzívní i když mají nejlepší dny. Věděla jsem, že jsem mám být s oběma, ale najít lehkost, jak a kterými způsoby, bylo těžké. Ale podařilo se nám to.“ Stella se přes rameno zářivě usměje na Eastona.

 

Zrovna když si strčím hrozen do úst, vpadne Jackson a posadí se vedle mě. Položí mi ruku na stehno a já jeho dotek uvítám, to teplo, které přináší, to potěšení. Otočím se čelem k němu, usměji se na něj a nakloním se, abych ho políbila na plné rty.

 

Málem se udusím hroznem, ale vteřinu, než začnu panikařit, mi naskočí zpátky do pusy.

 

"Hádám, že o drsných začátcích víš všechno. Jsem ráda, že jste vy dva byli dokázali vyřešit.“

 

"Jsme komplikovaní," řekne jí Jackson a vezme si z mého tácu kus jídla, zatímco se jeho zelené oči dívají do mých.

 

"Jo, láska je komplikovaná," ​​řekne Stella s úšklebkem. "Patříte k sobě stejně jako já patřím k Eastonovi a Camovi."

 

Souhlasím s ní a přikývnu. Jsem tak ráda, že jsem našla štěstí. Jackson mi nelhal, když říkal, že ať se děje, co se děje, zůstává. Díky jeho odhodlání bylo bolestně jasné, že zbavit se ho nebude snadné.

 

Nemohla jsem mu tak snadno odpustit, ne dokud jsem nebyla připravená, a o rok později si myslím, že jsem konečně tam. Žijeme spolu rok, spíme ve stejné posteli, máme sex a navzájem se uzdravujeme, ale nikdy jsme tomu nedali štítek.

 

"Chci se sejit a udělat si dvojité rande nebo tak něco. Když mám půl dne vyučování, tak se strašně nudím,“ zasténá Stella.

 

"No, ne každý je génius jako ty a může si brát půldny na vyučování," škádlím ji. Mé přátelství se Stellou je jedna z mých oblíbených věcí. Být blízko smrti vám umožní přemýšlet o věcech jinak. Takže když mě oslovila, aby zjistila, jak se daří po tom incidentu s pořezáním, přijala jsem její nabídku na kafé. Od té doby jsme kamarádky.

 

"Vidíš, zlato, nejsme jediní, kdo si myslí, že jsi nadmíru chytrá," řekne Easton a přitáhne si ji k sobě. Vidím, jak moc ji miluje, jak by šel až na kraj světa, jenom aby ji ochránil. Je to hodně podobné tomu, jak se na mě dívá Jackson.

 

"Drž hubu a přestaň se mi snažit dostat do kalhotek," řekne, zasměje se a Eastonův pohled se změní na majetnický.

 

"Oba víme, že bych se nemusel snažit, zlato." Klesnutí v jeho hlase mě dokonce rozechvěje. Jackson si toho všimne a trochu pevněji mě sevře za stehno, čímž přitáhne mou pozornost zpátky k němu.

 

"Dobře, jdeme ... brzy si promluvíme. Určitě se musíme všichni víc scházet,“ řekne Stella a zvedne se od stolu. Easton ji následuje jako štěně a mrkne na mě.

 

Nejsem si jistá, o čem to bylo.

 

"Hej, jsi v pořádku?" Jackson si mě přitáhne k sobě a já mu zabořím obličej do prohlubně krku. Pořád voní po citrusech a citronové trávě.

 

"Jo, vlastně jsem s tebou chtěla o něčem mluvit."

 

"O co jde?" Obavy v jeho hlase mi dokazují, že je čas. Jackson strávil poslední rok tím, že tvrdě makal na tom, aby mi dokázal, že mě miluje a že chce jen a jen mě, a je na čase, abych mu ukázala, že přijímám jeho omluvu.

 

"Kennedy, zlato, jsi pořád se mnou?" Zeptá se Jackson.

 

Zamrkám a zavrtím hlavou, přinutím se věnovat pozornost přítomnosti. Otočím se k němu čelem, chytím ho za tváře a přitáhnu si ho k sobě. "Chci někam jít."

 

"Kamkoli budeš chtít, půjdu s tebou."

 

"Musím ti něco říct."

 

"Jestli po mně chceš, abych odešel, tak to -"

 

"Pšt, tohle ne. Už ti nikdy neřeknu, abys odešel.“

 

Uplyne vteřina, pak další a pak vstane a vezme mi ze stolu tác. "Jdeme."

 

"Ještě jsem ani nedojedla oběd," zapištím.

 

"Koupím ti něco po cestě ať už jdeme kamkoliv."

 

"Dobře, jdeme," řeknu a vyskočím ze židle.

 

***

 

Cestou z města se zastavíme v McDonald's, protože řídím já. Jsem si jistá, že Jackson ví, kam jedeme, ale nic neříká. Místo toho se dohadujeme o rozhlasové stanici a mluvíme o škole. Cesta po dálnici nám trvá hodinu a půl, než dojedeme do North Woods, a když vjedeme na hřbitov, ani jeden z nás nic neřekne. Jackson vystoupí jako první, přistoupí ke straně řidiče, otevře dveře a nabídne mi ruku.

 

Najednou mě zaplaví nervozita. Dlouho jsem si to vyčítala. Nenáviděla jsem se, protože nenávidět se bylo snazší než si přiznat, že je pryč. Bylo to snazší než uvěřit, že se mi stalo něco špatného, ​​a jako domino se všechno zhroutilo. Jillian mi chybí každý den a jsem nesmírně vděčná za to, že se Jackson rozhodl zůstat a být mi poslední rok oporou.

 

"Nemuseli jsme sem jezdit," řekne, když se chytneme za ruce, a já zavřu dveře auta. Slunce je pořád usazené na nebi a mezi stromy vane jemný vánek. Všechno v téhle chvíli je, jak má být.

 

"Museli," řeknu a otočím se k němu.

 

Ruku v ruce jdeme k Jillianinu hrobu. Nebyla jsem na pohřbu, protože v den, kdy ho měla, jsem byla ještě v nemocnici, ale jakmile mě propustili, přišla jsem se sem rozloučit sama. Je to ale poprvé, co jsme tu s Jacksonem spolu, a je to pro mě zvláštní, protože jako by se naše uzdravení uzavřelo.

 

Zastavím se před jejím hrobem a zadívám se na slova vyrytá do kamene.

 

Milující dcera, sestra a přítelkyně.

 

Oči se mi zalijí slzami, když prsty přejíždím po písmenech.

 

Otočím se k Jacksonovi a vidím, jak se mu ve tváři zračí emoce, z nichž každá poblikává jinou silou.

 

"Po tom všem, co se stalo, jsem nikdy nečekala, že budu chtít být s tebou. Byla jsem rozhodnutá zapomenout, že existuješ, a jít dál svým životem, ale ty jsi mě nenechal odejít. Zůstal jsi se mnou v dobrém i zlém a ukázal jsi mi, že ti na mně opravdu záleží.“

 

"Miluji tě, Kennedy, a říkám ti to ode dne, kdy ses vrátila z nemocnice. Miloval jsem tě, i když jsem ti ubližoval, protože jsem se trápil.“

 

Přikývnu a v krku se mi vytvoří knedlík. "Já tě taky miluji. Za ten poslední rok jsem ti tak moc věčná a chtěla jsem přijít sem k Jillianině hrobu a říct ti, že ti odpouštím. Že tě miluji a jsem připravená vydat se na jakoukoli cestu, kterou pro nás plánuješ. Jsem připravená být pár.“

 

Jackson mi pustí ruku a popadne mě za tváře a nakloní se, aby mi vtiskl něžný polibek na rty. Vše, co cítím, je on, teplo jeho rtů, vlídnost jeho doteků.

 

"Už jsem si myslel, že jsme," řekne a zakření se, což zase vykouzlí úsměv na mé tváři.

 

"Technicky vzato jsme tak trochu byli, ale nikdy jsme to neudělali oficiálně a ty jsi na mě nikdy netlačil ani se mě neptal, jestli ti odpouštím. Nechal jsi mě, abych se uzdravila sama, a zvedal si mě, když jsem spadla.“

 

Ani jeden z nás nic neřekne, jen tam stojíme, držíme se navzájem a necháváme vánek, aby se proháněl kolem nás do stromů.

 

"Myslíš, že by byla Jillian šťastná, kdyby nás teď viděla?"

 

Jackson se odtáhne, ale jen nepatrně. "Myslím, že nás za sebou Jillian poslala, abychom se společně uzdravili, protože věděla, že i když to bude těžké, potřebujeme jeden druhého."

 

Přikývnu, protože jsem ho opravdu potřebovala. Potřebovala jsem ho, abych se mohla zbavit bolesti. Potřebovala jsem jeho hněv, abych si mohla uvědomit, že nejsem jediná, kdo za to může.

 

"Miluji tě," zašeptá.

 

"Já tě taky miluji a jsem ráda, že jsi neodešel, když jsem ti to řekla."

 

"Jsem trochu tvrdohlavý." Zahihňá se.

 

"Trochu?" Zavrtím hlavou a naposledy se ohlédnu na Jillianin hrob, než se vydáme zpátky k autu.

 

Chybíš mi a nikdy mi chybět nepřestaneš.

 

Děkuji ti, že jsi mi dala svého bratra.

 

KONEC