FD - 7. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

„Bertrame,“ odplivla si Virginia. Dai už byl na nohách a postavil se mezi ni a měňavce. „Co tady děláš?“

„Hlavně se děsím.“ Bertram prošel dveřmi, jako by byl nucen vstoupit do bažiny, a s pohrdavým výrazem se rozhlédl po jejím malém bytě. Nakrčil nos, když jeho pohled padl na Daie. „Vážně, Virginie? Měl jsem o tvém vkusu tak nízká očekávání, a ty mě přesto dokážeš zklamat.“

„Vstoupil jsi na cizí pozemek,“ řekl Dai. Hlas mu klesl do hlubokého vrčení se zřetelným divokým ostřím. Přikročil k Bertramovi, všechny svaly v ramenech a pažích napjaté a připravené. „Myslím, že bys měl hned odejít.“

Přestože byl Bertram nejméně o čtyři centimetry menší a o dost lehčí než Dai, neustoupil. Na druhou stranu se koneckonců dokázal proměnit v desetimetrového draka, takže Virginie předpokládala, že nemá zvláštní důvod nechat se zastrašit tím, že hasič je o něco větší. Chladně se setkal s Daiovým pohledem a trochu zvedl bradu.

„Vlastním bezchybný čtyřkarátový diamant s briliantem ve tvaru princezny,“ řekl Bertram a v jeho vlastním hlase zazněl náznak zadržovaného chrapláku.

Zamrkala, ale Dai se zarazil tak prudce, jako by právě narazil do neviditelné zdi. Jeho záda se narovnala. „Vlastním neopracovaný nuget gwynfynyddského zlata, mimořádně jemný.“

Bertramovi se zkřivil ret. „Hah. Vlastním čtyři slitky ryzího zlata, každý o váze jednoho kilogramu.“

„Co se děje?“ Ptala se nevěřícně a dívala se mezi nimi sem a tam.

Oba muži si jí nevšímali. Kroužili kolem sebe jako kočky připravující se k boji, oči upřené jeden na druhého.

„Vlastním náhrdelník s tuctem sladěných rubínů výjimečné kvality, zasazených do platiny,“ prohlásil Bertram.

„Já vlastním bezchybný pětikarátový smaragd ve tvaru polštářku, obklopený dvaceti diamanty, zasazený ve zlatě,“ kontroval Dai.

Dobře, pomyslela si v úžasu. Buď jsou hasiči v Británii placeni mnohem lépe než doma ve Státech, nebo mi toho Dai o své rodině ještě hodně neřekl.

Neodvažovala se je znovu přerušit. Narůstající hrozba mezi oběma muži byla téměř viditelná, jako žhavý opar ve vzduchu mezi nimi.

Bertram si odfrkl. „Vlastním bezchybný osmikarátový smaragd zasazený do platiny. Budeme i nadále obchodovat s pouhými cetkami, nebo máš alespoň jeden skutečně hodnotný předmět?“

Dai nastavil ramena jako boxer vstupující do ringu. „Vlastním stříbrný kalich, osázený kabošony rubínů a opracovaný zlatem, starý přes šest set let.“

Bertram pohrdavě mávl rukou. „Vlastním kompletní sadu deseti vnořených zlatých misek, nádherně vybroušených, které jsem sám odnesl z pohřební komory krále Cynewulfa z Wessexu.“

„Opravdu?“ Zděšeně vykřikla Virginie.

Daiovi se stáhla čelist. „Vlastním… torku Dafydda ap Llewelyna, prvního prince z Walesu.“

„Opravdu?“ Vykřikla znovu.

„Aha.“ Bertram zúžil oči. „A to je tvůj největší poklad?“ Jeho štíhlá postava se naklonila dopředu, připravená na Daiovu odpověď.

Daiova vlastní ramena se mírně uvolnila, jako by měl pocit, že má konečně navrch. „To je.“

„Aha, tak dobře.“ Z Bertramova těla vyprchalo veškeré napětí. Zaklonil hlavu a vydal ze sebe pohrdavý smích. „Sotva jsem začal. Mám devatenáct zlatých torquesů, některé nosili králové tak staří, že si jejich jména sotva pamatují. Mám tolik zlatých a stříbrných mincí z kurhanů, že můžu spát na jejich hromadě pod celým tělem, aniž bych musel stočit špičku ocasu. Rudochu, ani si nedokážeš představit rozsah mé sbírky. Připouštíš?“

Daiova tvář ztuhla. „Souhlasím.“

„Co se to tu proboha děje?“ Virginia zatahala Daie za paži. Připadal jí jako železná socha. „Dai?“

Vydechl a podíval se na ni. Ačkoli jeho výraz byl stále přísně kontrolovaný, jakýsi šestý smysl ji napovídal, že se v duchu proklíná. „Víš, jak se spousta zvířat obvykle mezi sebou rovnou nepere, protože hrozí příliš velké riziko, že se vážně zraní? Jako třeba ovce.“

„Ovce,“ řekl Bertram. „Opravdu ovce?“

„V období páření si berani navzájem ukazují rohy,“ řekl Dai Virginii a ignoroval jeho přerušení. „Beran s největšími a nejpůsobivějšími rohy získá nadvládu nad ostatními. Berani jsou velká, silná zvířata, která by si v opravdovém boji mohla vážně ublížit. Porovnávání rohů jim umožňuje se boji vyhnout.“ Gestem ukázal ze sebe na Bertrama. „Draci dělají něco podobného, jen místo porovnávání rohů porovnávají majetky.“

„Naštěstí,“ zamumlal Bertram a znuděně otočil rukou, takže se mu na těžkém zlatém prstenu zablesklo světlo.

„Takže šéfem je drak s největším a nejcennějším pokladem?“ Podívala se z Daiova nešťastného výrazu na Bertramův samolibý a zase zpátky. „Ale… ty máš prostě dračí krev, díky svému předkovi. Tohle se tě jistě netýká?“

„Aha?“ Bertram se ostře podíval na Daie, který mu pohled opětoval. Měla zvláštní dojem, že mezi nimi probleskuje nějaká nevyslovená komunikace. Náhle se Bertram znovu rozesmál. „Vskutku. Dračí… původ.“ V koutku úst se mu objevil úsměv. „No, předpokládám, že je to pravda. A ty rozhodně nejsi pravý drak.“

„Draci mají velmi silné instinkty, pokud jde o rituály nadvlády a podřízení,“ řekl Dai pevně. „Musí, jinak by se už dávno všichni navzájem vyvraždili. Nemůžu za to, že ty instinkty mám taky.“

Virginii se sevřelo srdce. „Což znamená?“

„Což znamená, že jsem nad ním dominantní, a on je tudíž povinen mě poslouchat,“ řekl Bertram. Jeho úsměv se rozšířil. „Mohl bych mu například nařídit, aby opustil město, a to hned teď.“

„Jen do toho a zkus to,“ zavrčel Dai. Přistoupil o krok blíž k Virginii. „Zjistíš, že některé instinkty jsou ještě silnější.“

„Hm.“ Bertram přelétl pohledem z Daie na Virginii a zase zpátky. Jeho rty se sevřely, jako by kousl do citronu. „Jak únavné. Ale je to spíš nepříjemnost než překážka.“ Zamyšleně si poklepal ukazováčkem na bradu. „Aha, už to mám.“ Ukázal na Daie a jeho tón se změnil na formální. „Daifydde Drakeu, z titulu své nadvlády ti ukládám toto omezení – dokud budeš na mém území, musíš vypadat tak, jak vypadáš teď.“

„Cože? V džínách a tričku?“ Virginie byla na okamžik zmatená – pak si uvědomila, že Dai nejspíš obvykle nebojuje s draky holýma rukama. „Bertrame, to nemůžeš dělat!“

„Můžu, a skutečně jsem to udělal.“ Bertram na Daie zakroutil hlavou. „Nebo ne?“

Daiova tvář byla bezvýrazná, ale zelené oči mu planuly vztekem. „Jsi nade mnou dominantní. Nemysli si, že to znamená, že tě nepraštím do obličeje.“

Bertram na něj zvedl obočí. „Výhrůžka, od někoho, kdo není dračí měňavec? Navrhuji, že by bylo moudré mlčet, rudochu, a nechat mě mluvit.“ Vrhl boční pohled na Virginii. „Pokud nechceš, abych… mluvil.“

Měla neodbytný pocit, že jí uniká asi polovina rozhovoru. „Co to má znamenat?“

Dai si založil ruce na prsou, pěsti zaťaté, jako by se musel fyzicky ovládat, aby se na Bertrama nevrhl. „Znamená to, že ho musíme vyslechnout.“

„Hodný chlapec. Jsem moc rád, že jsme si takhle popovídali.“ Bertram směrem k Daiovi mávl rukou a místo toho se obrátil k Virginii. „Možná tě překvapí, že jsem ti přišel učinit velmi laskavou a velkorysou nabídku.“

„Můžeš si ji strčit do své anglické prdele,“ řekla horlivě. „Bez ohledu na to, co jsi udělal Daiovi, jsi prohrál, Bertrame. Brzy se celý svět dozví, že jsem objevila Brithelmovu mohylu a ty že ses ji snažil utajit. Tvá profesionální pověst bude v troskách.“

„To ovšem za předpokladu, že mohyla stále existuje,“ řekl Bertram.

Virginie se nadechla. „To bys neudělal.“

„Ale věř mi, že bych to udělal.“ Diamanty se třpytily, když si ostentativně kontroloval hodinky. „Teď je… 11:23 v neděli dopoledne, což mi podle mého počítání dává nejméně dvacet hodin, než bys mohla jen doufat, že svůj nález nahlásíš příslušným úřadům. Mezitím mám k dispozici celý stavební tým, který je právě nadšený z vyhlídky na trojnásobnou mzdu za práci v neděli.“ Zamyšleně se zadíval do stropu. „Můj. Kolik betonu by asi tak mohli položit za dvacet hodin?“

„A když ti Virginie dá ten artefakt, který našla?“ Dai se zeptal. „O to tady přece jde, ne?“

„Samozřejmě.“ Bertram se na ni blahosklonně usmál. „Jsem připraven být velkorysý. Vyměním vám artefakt za zbytek místa.“

„Cože?“ Zírala na něj. „Chceš říct, že bys mi dal svolení, abych ho pořádně prozkoumala?“

„Okamžitě bych zastavil stavební práce a jako majitel pozemku bych vám umožnil plný přístup na pozemek.“ Rozpřáhl ruce. „Dokonce bych vám pomohl pozemek zabezpečit. Společně bychom oznámili objevení místa. Moje pověst ti dodá alespoň určitou důvěryhodnost, dostatečnou na to, aby sis zajistila grant na financování kompletního výkopu.“

„Jinými slovy, chceš si ukrást kredit,“ řekla. „A nepochybně i všechny další cenné artefakty. Dai mi říkal, jak jste vy draci chamtiví.“

„Teď už ano,“ řekl Bertram. „Jak zábavné. To je nepochybně pravda, když má člověk jen žalostné možnosti k hromadění bohatství.“ Vrhl na Daie chmurný pohled. „Na druhou stranu já už mám tolik pokladů, že bych si těžko všiml, kdyby k nim přibyla ještě jedna ubohá hromádka zlata z nějakého hrobu. Mám pouze osobní zájem na tom konkrétním kousku, který jsi odstranila. Patřil mému předkovi a pro mou rodinu má velkou sentimentální hodnotu.“

„Sentimentální hodnotu.“ Odfrkla si. „Správně. Nemá to nic společného s tím, že je to velký kus…“

„Aha!“ Bertram zvedl prst. „Jestli můžu poradit. Bylo by moudré neprobírat ten kousek do detailů tady před tvým malým… přítelem.“

„Proč jsi si tak jistý, že jsem mu to ještě neukázala?“ Zeptala se.

Bertram se usmál. „Protože ho neuvedl ve své zásobě pokladů, když jsme se utkali. A věř mi, že kdyby ten artefakt viděl, už by ho měl. Na to je dost drak.“ Narovnal se a otočil se ke dveřím. „Máš dvě hodiny na to, abys mou nabídku přijala,“ řekl přes rameno, když odcházel. „Budu se těšit, až se mi ozveš.“

Podívala se na Daie a čekala, že rozhořčeně popře Bertramovo obvinění na rozloučenou, ale on se vyhnul tomu, aby se jí podíval do očí. V žaludku se jí zavrtěl malý červík pochybností. Bertram byl lhář a zloděj a ona věděla, že by měla ignorovat každé jeho slovo… ale zdálo se, že Dai má hodně dračích instinktů. Začínala mít podezření, že se před ní snaží skrýt celý rozsah svého dračího původu.

S jistotou do morku kostí věděla, že mu může svěřit svůj život… ale mohla by mu svěřit i to nalezené zlato?