FD - 17. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

„Co se s ním stane?“ Virginia sledovala, jak zdravotníci v uniformách odvádějí Bertrama do sanitky.

Bývalý dračí měňavec se poddajně potácel mezi svalnatými asistenty. Jeho tvář byla stále stejně prázdná a udivená jako tvář novorozence.

„Postarají se o něj na psychiatrii. Bude mu to chvíli trvat, než si na ztrátu draka zvykne.“ Dai jí ovinul ruku kolem ramen a přitiskl ji k sobě. „Už jsem to zažil. Nakonec bude v pořádku. Jen… bude úplně jiný.“

Zachvěla se a přitiskla se k jeho boku. Byla ráda, že velitel Ash je plně zaměstnán rozhovorem s ostatními pracovníky záchranné služby, které přivolal. Byla mu samozřejmě vděčná… ale právě teď by byla raději vděčná, kdyby byl někde dál. Na bytosti, která dokáže tak zásadně změnit lidi proti jejich vůli, bylo něco hluboce zneklidňujícího.

„Už je po všem?“ zeptala se s nadějí. „Můžeme jít domů?“

Naklonil hlavu, a pravděpodobně telepaticky komunikoval se svým velitelem. Na druhé straně nádvoří se Ash ani neohlédl od svého rozhovoru, ale po vteřině Dai přikývl.

„Říká, že bychom se teď měli vytratit.“ Dai ji dotykem lokte odvedl pryč. „Velitel se postará o policii a Bertramovy příbuzné. Bude lepší, když se jim nebudeme plést do cesty.“

„Asi nežertuje.“ Uvědomila si, že míří dál do terénu. „Ehm, Dai, cesta vede zpátky tímhle směrem.“

Blýskl se po ní vřelým úsměvem. „Obvykle se nedostávám co svého cíle po silnici. A všiml jsem si, že za tvým domem je krásný park. Ideální na přistání.“ Zaváhal a jeho výraz se zachmuřil. „Ledaže bys byla radši, kdybych si zavolal taxi. Pochopil bych, kdybys měla pro jednu noc už draků dost. Nebo na celý život.“

Propletla své prsty s jeho. „Jednoho draka se určitě nikdy nenabažím.“ Stiskla mu ruku, pak ho pustila a ustoupila. „A já se na tebe chci pořádně podívat, teď když se nebojím o život nás obou. Proměň se.“

Jeho obrys se zavlnil. Světlo se kolem něj podivně zkreslilo – a pak na jeho místě stál rudý drak, krásný jako nějaké heraldické zvíře. Virginii z plic vylétl veškerý dech. Vrhla pohled přes rameno, ale policisté a záchranáři se stále bezstarostně věnovali svým záležitostem a vůbec si neuvědomovali, jaký zázrak se stal za nimi.

Blikající světla záchranářských vozidel osvětlovala jeho šupinatou kůži a z šupin připomínajících drahokamy vyrážely lesklé rudé odlesky. Dračí rohatá hlava se sklonila dolů a zářivé zeleno-zlaté oči ji se znepokojením sledovaly, když k němu přistupovala. Nejistě mu přejela rukou po obrovském rameni a ucítila žár podobný žáru vyzařujícímu skrz horké brnění. Drak zabručel a trochu se jí opřel do dlaně. Se šustěním roztáhl křídla a jednu přední nohu ohnul, aby jí nabídl cestu nahoru na svůj hřbet.

Připadala si, jako by vstoupila do pohádky, a vyšplhala se nahoru. Vměstnala se mezi karmínové ostny, které se táhly po jeho páteři, a objala základnu jeho krku. Cítila, jak se jeho obrovské svaly pod jejími stehny pohybují a napínají. Pak se mohutným skokem vznesli do vzduchu.

Nebylo to nic podobného jako její únos Bertramem – Dai ji vynesl do vzduchu hladce a s maximální opatrností. Jeho rovnoměrné údery křídel ji pohupovaly tak jemně, jako by plula na hladině oceánu. Opřela se do toho pohybu, nadšená větrem, který se kolem nich proháněl, a pohledem na zemi, která se pod nimi ztrácela. Zavýskla a Dai zařval radostí, připojujíc se k jejímu nadšení.

Až příliš brzy dorazili do města. Světla Brightonu se pod nimi rozprostírala jako zářící souhvězdí. Zapřela se o trny před sebou a za sebou, zatímco se spirálovitě snášel dolů. Navzdory své mohutnosti přistál tak lehce, že si ani neuvědomila, že se dotkl země, dokud se jeho křídla nesložila. Sklouzla z jeho zad, ošlehaná větrem a rozesmátá, a ustoupila, aby mu umožnila se vrátit do lidské podoby.

„To bylo úžasné!“ Nemohla se přestat usmívat jako blázen, když šli krátkou vzdálenost z parku do jejího bytu. „Opravdu to můžeme dělat, kdykoli se nám zachce?“

„Už nikdy nebudeš muset jet vlakem,“ slíbil jí vesele a oči mu při její reakci spokojeně zářily. „Obávám se však, že na transatlantické lety jsi stále odkázaná na letadla.“ Na prahu jejích dveří zaváhal. „Aha, víš, teď když je Bertram pryč, už mě nepotřebuješ mít neustále po svém boku. Jestli tedy chceš raději soukromí, mohl bych jít…“

Natáhla se na špičky, aby ho políbila, a přerušila ho uprostřed věty. „Rose měla pravdu,“ řekla, když skončila. Vzala ho za ruku. „Opravdu o některých věcech přemýšlíš příliš.“

Když ho vedla do ložnice, zničeně se zašklebil. „Tohle jsem docela zpackal, že?“ Chytil ji do náruče a schoval si její hlavu pod bradu. „Moje krásná, statečná přítelkyně. Omlouvám se, že jsem ti všechno neřekl hned.“

„Moc jsem ti to neusnadnila.“ Opřela se o něj. I v lidské podobě si zachovával ten drakonický žár. Přitulila se blíž k jeho hrudi a užívala si jeho více než lidské teplo na své větrem prochladlé kůži.

Chvíli mlčel. Měla pocit, že rozpačitě pátrá na okraji její mysli a snaží se rozplést její náladu.

„Pořád jsi z něčeho smutná,“ řekl nakonec.

„Ne, nejsem smutná.“ Povzdechla si, stále přitisknutá k němu. „Jen pociťuji trochu lítost. Ráda bych si ještě prohlédla Dračí oko.“

Ačkoli mu neviděla do tváře, cítila jeho zmatení po mateřském poutu. „Proč bys nemohla?“

„Samozřejmě ocením, když mi dovolíš se na něj podívat. Ale nebude to totéž, jako kdybych si ho mohla pořádně prostudovat.“ Znovu si povzdechla. „A byl by to velkolepý ústřední exponát do muzejní expozice.“

Nečekaně se potichu zasmál. „Aha.“ Jeho dlouhé, silné prsty obkroužily její zápěstí a otočily jí ruku. „Virginie,“ řekl a vytáhl z kapsy Dračí oko. Bez sebemenšího náznaku váhání nebo pochybností jí vložil do dlaně cenný artefakt. „Snad sis nemyslela, že si ho chci nechat, že ne?“

„Ale…“ Zarazila se. Zadívala se dolů na zlato poseté rubíny a pak do jeho hřejivých, tančících zelených očí. „Dala jsem ti ho dobrovolně. Je to součást tvého pokladu. Myslela jsem, že draci nikdy nic ze svého pokladu nerozdávají.“

„To my neděláme.“ Naklonil jí bradu a sklonil svou tvář k její. „Ale obchodujeme. Takže mi budeš muset dát něco stejně hodnotného.“

Políbil ji, dlouze, hluboce a pomalu. Rozplývala se na jeho silném těle, v žilách jí zpíval sladký oheň. Cítila, jak v něm stoupá stejný žár, jak se jejich vzájemná touha odráží a zesiluje podél partnerského svazku v peklo žhavé vášně. Ten oheň smetl všechny myšlenky, všechen čas, všechno na světě kromě nich dvou. Vznášela se v dokonalém, nekonečném okamžiku, nevnímala nic kromě blaženého pocitu jeho úst na svých.

Nepatrně se odtáhl. „Tak,“ řekl a jeho rty se dotkly jejích. Vzal její tvář do dlaní a palcem ji uctivě pohladil po tváři. „To mi připadá jako férový obchod.“

„Ale ne.“ Zatlačila na jeho hruď a stlačila ho dolů, aby se posadil na postel. Postavila se před něj, mezi jeho roztažené nohy, a zvedla Dračí oko tak, aby masivní kabošon rubínu zachytil světlo. V jeho srdci se rozzářila skrytá šesticípá hvězda.

„Nerada bych, aby si ostatní draci mysleli, že jsem tě podvedla.“ Slavnostně zavrtěla hlavou. „Tohle má mnohem větší cenu než jeden polibek.“

Šibalsky se mu zaleskly zelené oči, když jí dovolil, aby ho odstrčila na lokty. Nohy měl stále na podlaze, dlouhé svalnaté tělo natažené přes postel. „Stojí to tedy za dva polibky?“

„Ukážu ti, jakou to má cenu.“ Nechala si sklouznout župan z ramen. Stále na sobě měla jen kalhotky a jednu z jeho košil.

Hladově sledoval, jak pomalu rozepíná každý knoflík, až košile visela rozepnutá. Odhrnula ji a odměnou jí bylo Daiovo dlouhé povzdechnutí. Jeho potřeba ji táhla dolů po jejich poutu, když si pomalu stahovala kalhotky. Cítila, jak moc se jí chce dotýkat, jak moc ji chce uctívat.

„Počkej, „ poslala mu tiše.

Po všem tom nedávném strachu a bezmoci chtěla znovu získat moc alespoň v jedné malé oblasti svého života. Z jemné záře přijetí a lásky, která ji zalila, poznala, že vycítil její potřebu převzít kontrolu a pochopil ji. Poslušně se položil na záda, ačkoli jeho oči intenzivně sledovaly každý její pohyb.

Rozkročila se na něm a i přes džíny cítila, jak se mu silně zvětšuje erekce. Jeho boky sebou mimovolně trhly a tření v ní vyvolalo slastné vlny rozkoše.

„Počkej,“ řekla znovu, tentokrát nahlas. Konečky prstů se dotkla jeho rtů a předešla tak jeho protestům. „Teď jsem na řadě já, abych tě ozdobila.“

„Ano,“ zachroptěl. Jeho oči se změnily v tenké zlaté obroučky kolem širokých tmavých zorniček. Jeho silné ruce se sevřely v pokrývce postele. „Ach, ano.“

Trochu se nadzvedla na kolenou a uvolnila lem jeho trička. Jeho břišní svaly se shrnuly do tvrdých hřebenů, když se předklonil, aby mu ho mohla přetáhnout přes hlavu. Znovu ho přitlačila na postel, posadila se na paty a chvíli jen obdivovala nádherné linie jeho těla.

„Můj druh,“ pomyslela si udiveně a ani si neuvědomila, že tu myšlenku vyslala k němu, dokud neucítila vlnu plného souhlasu, která se vrátila po partnerském svazku. Byl její; celý, vždycky jen a jen její.

Velmi opatrně položila Dračí oko doprostřed jeho hrudi, přímo nad jeho srdce. Zlato a drahokamy se při jeho prudkém nádechu zatřpytily. Hvězda uprostřed největšího rubínu tančila s tlukotem jeho srdce.

„Daifydde Drakeu, zdobím tě.“ Jedním prstem poklepala na artefakt a rošťácky se na něj usmála. „A teď zůstaň ozdobený. Pokud to dokážeš.“

Sklonila se, aby ho políbila do prohlubně na krku. Její ňadra se slastně otřela o tvrdou rovinu jeho hrudi, když jazykem sledovala linii jeho klíční kosti. Bolelo ji touhou, aby ho konečně cítila v sobě, ale přinutila se být pomalou a neuspěchanou a vychutnávala si, jak se jeho dech zrychlil, když se propracovala až k jeho vztyčené bradavce.

Zasténal, když se zuby dotkla jeho bradavky, a všechny svaly se napjaly. „Virginie…!“

„Opatrně,“ zašeptala na jeho opálenou kůži. Jedním prstem poklepala na Dračí oko. „Ať ti nesklouzne.“

Znovu se uklidnil, i když cítila, jaká to pro něj jsou nádherná muka, když musí zůstat v klidu. Mít tak silného muže, který se dobrovolně zcela odevzdává do její moci, bylo stejně vzrušující jako let na dračím hřbetu. Její vlastní tep se zrychlil a vyrovnal se tomu jeho, když se dostala ještě níž a olizovala ho podél tvrdých břišních svalů.

„Virginie,“ zaúpěl, když mu rozepnula džíny. Hlavu měl zvednutou a pozoroval ji přes zlato, které se mezi nimi třpytilo. Ve tváři se mu mísila bázeň a agónie. Trochu nadzvedl boky, aby jí umožnil džíny stáhnout. „Bože. Virginie.“

Ruce se mu svíraly v pěst, když jazykem přejížděla po svůdných rýhách vedoucích od kyčle ke kořeni jeho ztopořeného penisu. „Prosím. Už to déle nevydržím.“

V odpověď otevřela ústa a pohltila napjatou hlavičku jeho penisu. S výkřikem zaklonil hlavu a provazy svalů na krku mu vystoupily. Kroužila jazykem a vychutnávala si jeho bezmocné sténání, když prozkoumala každý centimetr jeho tlustého penisu. Vychutnávala si, jak jím má plná ústa, v dráždivé předtuše, jak jí ten úd, tvrdý jako skála, naplní. I když z něj nasála, co mohla, byl tak dlouhý, že měla ještě dost místa na to, aby ho obtočila pěstí kolem základny a zpracovávala ho rukou i ústy.

Cítila, jak ho dohání až na samý okraj. Jeho intenzivní rozkoš ji omývala po jejich společném poutu, každé polaskání jazykem nebo rukou po něm se odráželo zpět do jejího vlastního těla.

Věděla, kdy už nemůže dál, protože jeho naléhavost byla její vlastní. Znovu se vztyčila a rozkročila se nad ním. Jeho ruce se propletly s jejími, jeho silné paže ji podpíraly, když konečně, konečně sklouzla na jeho napjatý penis.

Byla tak připravená, že ji první nádherný příraz přehnal přes okraj. Zaplavily ji vlny rozkoše. Jezdila na něm v silném, rychlém rytmu, jeho boky ji pobízely. Stoupali k vyšším a vyšším vrcholkům extáze jako drak, který spirálovitě stoupá k nebi, a když se pod ní konečně prohnul a volal její jméno, zatímco ona lapala po dechu jeho, bylo to, jako by spolu letěli do samého srdce slunce.

Zpocená a uspokojená každým kouskem své bytosti se zhroutila na jeho širokou hruď. Dlouhou, luxusní chvíli jen tak ležela, zatímco se tlukot jejich srdcí ve shodě zpomaloval. Pak sebou trhla. Dračí oko se jí zarylo do prsou. Vylovila ho z prostoru mezi jejich těly.

„No,“ řekla zničeně a položila artefakt na postel vedle nich. „Tohle by můj starý profesor archeologie opravdu neschválil.“

Daiovi hluboko v hrudi zaduněl smích. „Ale já to schvaluji.“ Jeho prsty sledovaly podivuhodné, něžné cestičky po jejích holých zádech. „Dokonce i můj drak si myslí, že jsme při té výměně dostali tu lepší nabídku.“

Podepřela se na loktech a zadívala se na něj. „Ale ne, ne. Dračí oko má mnohem větší cenu.“ Snažila se vyškolit vážný výraz, ale jeden koutek úst se jí přes veškerou snahu zvedl. „To byla jen první splátka z mého splátkového kalendáře.“

„Aha, tak je to tedy.“ Zářivě se na ni usmál. Jeho láska k ní byla v její mysli naplno rozsvíceným majákem. „A jak dlouho ten splátkový kalendář trvá?“

„No, je to vlastně artefakt k nezaplacení.“ Sklonila se, aby se znovu přihlásila o jeho ústa. „A co takhle třeba navždy?“

Konec 1. dílu