FD - 13. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

Virginia se na studeném, zabláceném poli pomalu probouzela k vědomí. Její první myšlenka byla: On je drak. Dai je dračí měňavec.

Druhá myšlenka byla: Moc bych si přála, aby tu teď byl.

Bílý drak se krčil naproti ní, nohy a křídla úhledně složené. S ustrašeným zakňučením se od něj vydrápala pryč a zády narazila do zdi dřív, než urazila víc než metr. Velké žhnoucí oči na ni zůstaly upřeny s nemrkající fascinací, jako když kočka pozoruje chycenou myš. Špička dračího ocasu se mírně zachvěla.

Ztěžka polkla. „Vím, že jsi to ty, Bertrame,“ řekla a hlas se jí přes veškerou snahu třásl. Nohy se jí proměnily v gumu. „A na nikoho neděláš dojem, takže bys toho mohl rovnou nechat. Vím, že se mě ve skutečnosti nechystáš sníst.“

Bílý drak znuděně zívl a poskytl jí tak krásný pohled na zuby dlouhé jako její předloktí. „ Proč si jsi tak jistá?“

Naskočila jí husí kůže při mastném, slizkém pocitu z Bertramova hlasu v její hlavě. Přiměla se alespoň sedět rovněji a snažila se dát dohromady zbytky důstojnosti, které byla schopna, když byla bosá a v županu. „Protože bys měl s ostatními měňavci zatraceně velké problémy.“

„S parlamentem měňavců?“ Bertramův černý rozvětvený jazyk se pobaveně vyplazil. „Milá rozkošná Virginie, politici u měňavců jsou stejní, jako politici kdekoli jinde – starají se jen o to, aby jejich příznivci byli spokojení. A má rodina je podporuje nesmírně štědře.“

„Nemyslela jsem vládu měňavců,“ řekla a doufala, že zní mnohem odvážněji, než se ve skutečnosti cítila. „Jestli mě hned teď nepustíš, nebudeš živý dost dlouho na to, aby ses mohl postavit před nějaký formální soud. Dai tě roztrhá na kusy.“

Bertram zašustil jedním křídlem v bezstarostném pokrčení ramen. „Poslední dobou, co jsem se díval, se ten malý rudoch zabýval naléhavějšími záležitostmi. Třeba tím domem, co mu spadl na záda.“

Ztuhla ji krev v žilách, když si vzpomněla na poslední pohled na Daie – jeho šlachovité dračí tělo přitisknuté pod cihlami a trámy, potlučené a zlomené. A teď mohl krvácet, uvězněný v sutinách… ale jejich pouto uprostřed její hrudi, hřálo nezlomnou, přítomností. I když byla od něho příliš daleko, aby dokázala říct, na co myslí nebo kde je, věděla, že není vážně zraněný.

Hugh, pomyslela si s úlevou a vzpomněla si na stříbrovlasého léčitele s kouzelnýma rukama. Hugh a zbytek posádky mu museli pomoci.

„Je v pořádku,“ řekla vzdorovitě. „A vsadím se, že už je na cestě sem.“

„Jaká dojemná víra. Vždycky jsi měla talent odmítat fakta.“ Bertram naklonil hlavu na stranu a stále se tvářil pobaveně. „Jak přesně si myslíš, že tě asi najde?“

Riskovala, že od Bertrama na chvíli odtrhne oči a rozhlédne se kolem. Během děsivého letu ztratila vědomí, takže neměla tušení, kam ji odvlekl. Zdálo se, že jsou v nějakém výběhu u stájí – za Bertramem viděla malou skupinku koní, kteří se choulili na jeho vzdáleném konci, co nejdál od draka, i když kupodivu nevypadali, že by je jeho přítomnost úplně vyděsila. Stěna za ní vypadala jako součást nějaké stájové budovy.

Padl soumrak, ale ještě nebyla úplná noc, takže musela být v bezvědomí asi hodinu. Už nepršelo, takže buď John bouřku odvolal, nebo – což bylo pravděpodobnější – ji Bertram odnesl daleko od Brightonu.

Jak mě Dai najde?

„On mě najde,“ řekla a docela ji překvapilo, že tomu opravdu s naprostou vírou věří. „Je to můj druh a najde mě.“

Bertram pohrdavě mrskl ocasem. „Tak ho zabiju.“ Čelist mu poklesla v nezaměnitelném divokém úsměvu. „Stále mám nad ním převahu, díky jeho ubohému pokladu. Můžu mu zakázat proměnu.“ Jeho hlava se svezla dolů, takže si hleděli z očí do očí a jeho rozříznutá zornička byla velká jako celá její hlava. „Řekni mi, má drahá Virginie, jak velkou šanci má podle tebe asi člověk proti drakovi?“

Byla si strašlivě jistá, že Dai by si poradil s dospělým drakem holýma rukama, kdyby stál mezi ním a ní. A také je tu jeho hasičská posádka, připomněla si. Pomohou mu. Nebude na to sám. „Myslím, že jestli dojde na tebe, nebo na Daie, tak s jistotou vsadím na něj.“

Bertramovy oranžové oči se trochu zúžily. „Dej mi ten artefakt,“ poslal myšlenkou příkaz.

Virginie se zamyslela. Pevněji si omotala Daiův plášť a nasadila co nejsžíravější pohled, jaký za daných okolností dokázala. „Bertrame, mám na sobě župan. Opravdu si myslíš, že bych mohla mít v kapse cenný a křehký artefakt?“

Z Bertramových nozder zasyčely dva proudy kouře. „Kde tedy je?“

Zhluboka se nadechla a zocelovala se. „Má ho Dai.“

Bertram couvl, jako by ho sekla mečem přes mordu. Rozzuřeně zařval a závan jeho smrdutého dechu ji rozplácl o zeď. „COŽE?!“

„Ukázala jsem mu to a on poznal, co to je. Jak jsi mě bohužel varoval, chtěl ho pro sebe.“ Složila ruce na prsou a schovala si je do podpaží, aby Bertram neviděl, jak se jí třesou. „Přišel jsi pozdě, Bertrame. S Dračím okem má Dai cennější poklad než ty. Budeš se mu muset podřídit. Prostě se raději vzdej hned, dokud ještě můžeš.“

Bertram zavrčel. Bez varování ji popadl do jedné ze svých předních nohou, bílé drápy se kolem ní sevřely tak pevně, že nemohla ani popadnout dech, aby dokázala vykřiknout.

Nemotorně se potáceje na třech nohách ji vynesl z výběhu na dvůr obklopený stájovými budovami. Komplexu vévodila obrovská stavba, dost velká i pro draka, o níž se domnívala, že to je nejspíš krytá jízdárna – dokud neotevřel dveře a její oči neoslepilo oslnivé zlato.

Můj bože. A to jsem si myslela, že Daiova postel je přehnané mamonářství.

Bertram si nedělal legraci z toho, že by mohl spát v plné délce na vrcholu své hromady pokladů. Prostý zevnějšek stodoly skrýval obrovskou hromadu poházeného zlata, stříbra a drahokamů. Při pohledu na tolik artefaktů tak ležérně poházených po sobě jí projela hrudí téměř fyzická bolest. Bylo to na hony vzdálené Daiově pečlivě uložené a roztříděné sbírce.

Bertramovy drápy nedbale prohrábly hromadu, když se šplhal přes mince a poháry do středu místnosti. Protáhl se na zadních nohách a spustil ji na jeden z ocelových nosníků podpírajících vysokou střechu ve tvaru písmene „A“. Srdce jí bušilo, chytila se zaprášeného kovu a bojovala se závratí při pohledu na podlahu tak hluboko pod sebou. Nebylo možné seskočit dolů a nebylo kam jít. Byla v pasti.

Přinutila se zpomalit dech. Opatrně se napřímila na trámu a snažila se nedívat dolů. Místo toho se soustředila na stálý maják partnerského svazku ve své mysli.

„Dai si pro mě jde,“ řekla nahlas.

Bílý drak se zachvěl a zmenšil se do lidské podoby. „Vskutku.“ Bertram se na ni usmál a vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Vlastně s tím počítám.“