TMIYC - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Občas to vypadalo, jako by se svět sevřel pevně kolem ní a Emma měla potřebu utéct. Obvykle prošla část Apalačské stezky k hoře Katahdin, a s každým krokem hlouběji v divočině, věci tak nějak zapadly do perspektivy. Slézat hory a brodit se přes potoky, Emmě rychle připomnělo, že život jednotlivce je z širšího pohledu bezvýznamný a jakýkoliv problém, kterému čelila je očima Matky Přírody, obvykle zanedbatelný.

Ale výšlap by ji dneska nepomohl, takže místo toho šla nakupovat.

Odletěla do Bangoru, přistála na jezeru Pushaw a vyloudila auto od někoho na základně hydroplánů. Pak strávila ráno bloumáním po obchodech, jedením fastfoodu a zkoušením bot, které mučily její nohy. A poprvé za deset let, Emma vstoupila do obchodu, kde nebylo nic jiného než bytové vybavení a koupila ozdobné utěrky.

Nakonec zamířila do obchodu se šaty. Stálo jí to přes hodinu času a víc nervů, než vůbec tušila, že má, ale nakonec koupila šaty, které by po tomhle večeru nejspíš měla spálit.

Celý let domů, seděla tahle taška z butiku vedle ní. Prodavačka, a dokonce pár zákazníků, ji přesvědčilo, aby si ty šaty koupila, a čím blíž domovu Emma byla, tím víc její kuráž mizela. Co si myslela? Že by jí nějaká přehnaně sexy víla najednou ovládla mozek? Ve skutečnosti si tu zatracenou věc nemohla obléknout na veřejnost.

Měla by je spálit ještě před večerem.

Emma náhle naklonila Cessnu, přerušila přibližování ke kempu Medicine Creek a zamířila zpátky dolů po jezeře. Byl čas navštívit Gretu.

******

„No, no. Podívejme, co to kočka přitáhla.“

„Tenhle ubohý starouš by nechytil ani míček. Přinesla jsem ho dovnitř.“

„Takže teď, když jsi vykonala svůj denní dobrý skutek, pojď se mnou na čaj, Emmo Jean. Právě jsem udělala mrkvový koláč.“

„Není divu, že Wayne Poulin a šerif Ramsey, vypadají v poslední době tak tlustí. Krmíš je velmi dobře, Greto.“

Greta LaVoie to odsunula stranou a ukázala Emmě, aby se posadila. Malá žena zvedla konvici ze sporáku a začala ji plnit vodou. Pak, s pohyby, které popíraly jejích sedmdesát pět let, spěchala ke skříňce s porcelánem a připravila podnos na čaj.

Emma udělala, co jí bylo řečeno, pustila tašky na podlahu vedle sebe a posadila se v pohodlném tichu, čekajíc na jedinou mateřskou postavu, kterou znala, až jí začne mateřsky hubovat. To bylo přesně to, co potřebovala. V tomhle zchátralém starém penzionu bylo s Emmou vždy zacházeno jako s princeznou. Greta Emmu rozmazlovala a pečovala o ni, od jejích šesti let. Odřená kolena, zlomená srdce a jedno nebo dvě veverčí kousnutí, byla napravena tady, ženou, která se ani za dvacet čtyři let nezměnila. Tak nadčasová a konstantní, stejně jako samo jezero Medicine, byla Greta LaVoie Emminou svatyní.

Ta péče a obavy šly oběma směry.

Před šesti lety Greta ztratila svou celoživotní společnost a přilnula k Emmě ve svém truchlení. Sable Jonesová, byla s láskou ve městě známá jako Gretina sestra, ale všichni znali pravdu. Soužití stejného pohlaví, bylo před čtyřiceti lety, kdy ty ženy přijely do Medicine Gore, téměř neslýchané, ale rychle se staly součástí úzce spjaté komunity. Ty dvě ženy koupily starý dům a otevřely penzion, a přijímaly většinou svobodné muže, pracující v lese, kteří chtěli mít uvařeno a aby o ně bylo postaráno. Když Sable Jonesová zemřela, celé město přišlo na pohřeb a oplakávalo svou ztrátu.

„Jak to jde v Medicine Creek?“ zeptala se Greta, když ukrojila dva velké kusy koláče a dala je na podnos.

„Fajn. Greto, viděla jsi někdy, že by Wayne Poulin dostal nějakou poštu z daleka?“

Wayne bydlel u Grety už skoro patnáct let a Emma přemýšlela o Waynovi, Kelly a Benovu dopisu.

„Jistě. Dostává spoustu pošty. Dopisuje si s jinými lesníky po celém světě. Proč?“

„Všimla by sis, kdyby dostal dopis, který by mohl být od… od Kelly?“

Greta se přestala starat o talíře a ohlédla se na Emmu, zármutek vepsaný ve své staré tváři. „Ne, dítě. Vím, že říkal, že mu Kelly psala, ale žádný takový dopis jsem neviděla.“

Emma pokrčila rameny. „Jen jsem přemýšlela.“

Greta přišla a položila Emmě ruku na rameno. „Kelly by napsala tobě, ne Waynovi. Nevěřím ničemu, co o ní řekl. Byl děsně naštvaný, když odešla a stále říká lidem, že se k němu vrátí. To mluví jeho hrdost, Emmo Jean.“

Emma souhlasně přikývla. „Myslela jsem si to. Ale přemýšlela jsem.“

„Byla jsi nakupovat, koukám,“ řekla Greta, když se nohou dotkla tašek, které Emma přinesla. „Co dostanu?“

S velkým mávnutím, Emma zvedla jednu z tašek a pustila ji na stůl. „Už jsem někdy byla v Bangoru, aniž bych ti něco přivezla?“ zeptala se, sáhla do tašky a nechala tam ruku.

„Nežertuj se mnou, Emmo Jean. Už jsem na hry stará.“

Emma se zamračila a vytáhla ruku ven. „Pak jsi nejspíš taky příliš stará na to, co jsem ti přinesla. Prostě to dám Mikeymu.“

Greta se posadila a popadla tašku. „Ten přerostlý kluk nedostane můj dárek,“ zabručela, když sáhla dovnitř. Pak vyjekla, když ruku vytáhla, svírajíc knihu. „Nejnovější Stephen King! Ach páni. Dnes večer se budu krásně hloupě bát!“

Emma zavrtěla hlavou. „Nevím, jak můžeš spát v tomhle rozvrzaném domě po čtení takových věcí.“

Greta měla knihu přitisknutou na prsou a křenila se od ucha k uchu. „Jednou jsem se s ním setkala, víš.“

Emma slyšela tenhle příběh už tisíckrát, ale přesto poslušně odpověděla na nevyslovenou žádost. „Vážně?“

„Sable a já jsme byly nakupovat v tom knihkupectví v Bangoru. Víš v tom, kde mají všechny jeho knihy. A on tam byl! Podepsal jednu pro mě a jednu pro Sable.“ Greta úplně zářila, oči jí svítily, jak se snažila vypadal zasvěceně. „Je to obyčejný člověk, víš. Žádné aféry kolem něj. Chodí po městě, jako kdyby nebyl nikdo.“

Emma se natáhla pro čajovou konvici, aby neprotočila oči. „Nespala jsem týden, když jsem přečetla tu knihu, co jsi mi poslala.“

Greta se natáhla znovu do tašky a vytáhla zbytek překvapení – lněné utěrky s losem. „Ach, Emmo Jean, to jsi nemusela.“

Emma si je chtěla nechat, ale během letu domů si sama se sebou řádně promluvila, připomínajíc si, že staré sny je lepší nekřísit.

„Ach, Em, ty jsou nádherné. Jsou ale příliš hezké na používání.“

„Můžeš s nimi přikrývat chleba, když kyne,“ navrhla Emma. „Nebo je prostě pověsit tady v kuchyni na ozdobu.“

Greta položila utěrky na stůl a poplácala je, když se naklonila a podívala se na ostatní další tašku na zemi. „Co je v téhle?“ zeptala se a zvedla obočí.

Emma zvedla leskle černou tašku a dala si ji na klín. „Uhm, koupila jsem si šaty. Na dnešní večerní zábavu.“

Nad stolem se rozhostilo ticho a Emma konečně vzhlédla a našla Gretu, jak na ni kouká, naprosto překvapená. Pak ta stará žena na Emmu mávla, aby jí šaty ukázala.

„Podle barvy tvé tváře bych řekla, slečinko, že ty šaty nejsou ve tvém obvyklém stylu.“ Naklonila na ni hlavu. „Nebo je to tvé rande, kvůli čemu se červenáš?“

Tehdy Emma protočila oči. Nechte to na Gretě, aby se zakousla do jádra věci. „Mikey tě navštívil.“

„S úžasnými příběhy o dlouho ztraceném otci,“ potvrdila Greta s přikývnutím. „Je víc vzrušený než kočka u myší díry.“ Zvedla konvici a nalila si šálek. „No tak, Emmo Jean,“ pokračovala. „Ukaž mi ty šaty.“

„Já… nevezmu si je na sebe. Nevím, co mě posedlo, že jsem je koupila.“

„Dobře vypadající muž tě posedl, pokud si dobře pamatuji Benjamina Sinclaira.“ Zakryla si tváře křehkýma rukama. „Pane Bože, ten kluk byl krásný.“

„Už to dávno není chlapec, Greto. Vyrostl ještě o stopu do výšky a o dvě do šířky, a má vousy, které by mu záviděl i Paul Bunyan.“

„Vytáhneš ty šaty, nebo se je snažíš zmačkat do bezvědomí?“

Emma konečně otevřela tašku a pomalu vytáhla šarlatově červené, pouzdrové šaty, které koupila.“

„Ach můj...“

Odhodlaná ukázat, jak hloupá byla, podržela Emma šaty na hrudi. Nebyly příliš dlouhé, ani ke krku, vzadu dost vykrojené a držela je dvě tenká ramínka.

„Postav se a ukaž se,“ nakázala Greta, ukázala na ni rukou a také se postavila. „Ach Bože, to je pohled, který jsem už roky chtěla vidět.“

„Cože?“

Greta obešla stůl a vzala šaty, aby je podržela Emmě na ramenou, usmála se a zavrtěla hlavou. Emma zírala na ženu, která jí dosahovala sotva k bradě a zaklela pod vousy, když si všimla záblesku v očích své přítelkyně.

„Čekala jsem dvacet čtyři let, až přijdeš k rozumu, Emmo Jean. Tohle jsi ty. Tvé skutečné já. Tyhle šaty byly stvořené pro tvou krásu.“

Emma si odfrkla a posadila se zpátky. „Byla jsem dočasně šílená, když jsem je koupila. Tohle nejsem já. Já jsem flanelová košile, džíny a pohorky.“

Greta sáhla do tašky a vytáhla ladící boty. „Tyhle mohly mít vyšší podpatky,“ řekl s povzdechem. „Ale předpokládám, že v něčem víc sexy, by sis zlomila vaz.“

„Já si ty šaty nevezmu, Greto.“

„Samozřejmě, že vezmeš, dítě. A vyčešeš si pěkně a žensky vlasy a vezmeš si máminy perly.“

Emma se na ni zděšeně podívala. „Vysměje se mi celý taneční sál!“

„Ach, ale kuš. Je čas, aby se místní probrali.“ Greta položila šaty přes židli a posadila se. „Je čas, aby ses ty probrala.“

„Budu vypadat, jako že chci zapůsobit na… lidi.“

„Ne na lidi, Emmo Jean. Jen na jednoho muže.“

„Já zatraceně jistě nechci zaujmout Bena.“ Položila s cinknutím svůj šálek na talířek. „Zapomněl jsi, co všechno udělal?“

Greta na ni zírala. „Co přesně udělal?“

„Zbouchnul mou sestru a pak odešel pryč.“

„Vážně? Podle Michaela, Ben Sinclair odešel od zmatené mladé dívky, ne od těhotné. Nevěděl to, Emmo. To je pro mě velký rozdíl.“

„Říká se, že vyhodil do vzduchu přehradu.“

Jediné, co si Emma za tuhle nedůstojnou odpověď vysloužila, byl zlostný pohled.

„Způsobí problémy, Greto. A odvede pryč Mikeyho.“

„Možná ne.“ Stará žena se na ni usmála. „Jakmile tě uvidí v těch šatech.“

„Greto!“

„Ach, sněz si svůj koláč, Emmo Jean.“

Emma zvedla vidličku a trochu agresivněji s ní zajela do velkého kusu koláče. Ale nedonesla ho ani na půl cesty do úst, když se otevřely dveře a vešel Mikey.

„Jsem tady, teto Greto. Co je k jídlu?“ zavolal na celý dům. „Ach. Ahoj, Nem. Zpátky ze své poutě?“

„Tahle sem nemůžeš vpadnout. A očisti si boty,“ řekla Emma.

S nedbalostí puberťáka, předvedl, jak šoupe nohama na rohožce, než došel ke stolu a prohlédl si obsah. Vytáhl židli, ale zastavil se, když mu ruka přistála na šatech.

„Co je to?“ Zvedl je. Podíval se z Grety na Emmu a pak zpátky na Gretu, a tiše hvízdnul. „Páni. Teto Greto, jdeš dneska rozvířit prach?“

Mrknul na ni, zatímco držel šaty za ramínka a znovu je prohlížel. „Ach, Gret, nemyslíš si, že je trochu zima na takový outfit?“

Emma popadla šaty z jeho ruky a nacpala je zpátky do tašky. „Dobrý poznámka, Mikey. Rozhodně je na ně příliš zima.“

„To jsou šaty tvé tety, Michaeli. A já jí půjčím pěkný zlatý šátek, který si k nim vezme.“

Na letmý okamžik, viděla Emma šok, který se přelil přes Mikeyho tvář. A pak na ni jen koukal. Nakonec přikývl. „Vezmi si ten šátek, Nem. A ujisti se, že tahle ramínka budou na svých místech.“

Emma se postavila. „Tady. Můžeš si dát můj koláč. Půjdu domů.“

„Ještě ne, Emmo Jean. Potřebuji, abys vzala nějaké prádlo nahoru do Waynova pokoje, za mě,“ řekla Greta a postavila se, čímž jí zabránila v odchodu. „Nevadí ti to?“

„Mikey to může udělat.“

„Ne. On půjde vytáhnout Henry J. Poveze mě do Greenville na lékařskou prohlídku.“

Emma zvedla na Mikeyho obočí, ale ten byl příliš zaneprázdněný cpaním si tváří, než aby se na ni podíval. S plnou pusou mohl jen přikývnout a polknout.

„Wayneu Poulinovi je třicet pět let. Může si své prádlo odnést sám.“

„Tady je klíč od jeho pokoje. Jen za mě dej to prádlo do zásuvek. Prosím?“

„Nemám mu taky poskládat ponožky, když už v tom budu?“ řekla Emma protáhle.

Greta jí strčila koš. „To by bylo hezké. A možná můžeš trochu utřít prach, když tam budeš.“

Emma se na ni zamračila.

„Ach, a ujisti se, že neshodíš ten klíč, který schovává za fotkou na prádelníku. Je od jeho stolu a já tam neutírám prach. Tam si dává soukromé dokumenty,“ řekla Greta a hodila malý kroužek klíčů na prádlo. „A zatímco budeš nahoře, ten zlatý šátek je složený a pověšený v mé skříni. Vezmi si ho. A obleč si ty šaty k němu dneska večer. To je rozkaz, Emmo Jean.“

Emma šla nahoru do Waynova pokoje a položila koš v chodbě. Zkusila tři klíče, než našla ten pravý. Tiše si vynadala za to, co se chystala udělat, ale přesto odhodlaně otevřela dveře a vstoupila do Waynova soukromého prostoru.

Emma položila koš na postel a rozhlédla se, uvažovala, jestli by šla Waynovi na pomoc tak rychle, jak Benovi. Odfrkla si. Nejspíš ne. Nikdy nebyla v pubertě zamilovaná do Waynea Poulina. Odhadla ho hned ten první večer, co přijel vyzvednout Kelly. Nelíbilo se jí, co tehdy viděla, a nelíbilo se jí to stále.

Na Waynovi bylo něco vypočítavého. Jeho korálkové, malé, hnědé oči, ničily jeho jinak krásnou tvář. Byl menší, s rovnými, hnědými vlasy a měl šlachovité tělo. Byl lesníkem pro jednu z velkých pil severně odtud a strávil spoustu času v lesích. Emmě připomínal pitbula.

Wayneův pokoj vykazoval všechny známky toho, že ten muž žil už patnáct let v penzionu. Byl plný knih a obchodních časopisů a venkovního vybavení. Na jedné zdi byl držák na zbraně s brokovnicí, dvěma vysoce výkonnými puškami a lukem.

Svazek klíčů ji dloubnul do ruky a Emma si uvědomila, že je smrtelně svírá. No, byla tady a Wayne ne, a věděla, kde je klíč k jeho stolu. Podívá se po dopisech od Kelly.

Slyšela otevření garážových vrat a pohlédla z okna. Mikey opatrně couval ven v Gretině klasickém Henry J. 1956 a Emma zavrtěla hlavou. To auto bylo chloubou Grety i Mikeyho, a on byl jediný, koho ho nechala řídit. Už dva roky nyní, vozil Mikey Gretu na vyšetření, na nákup a do knihovny v Greenville.

Jednou je zastavil zástupce šerifa a byl z toho trochu humbuk, že za volantem seděl třináctiletý kluk. Ale Amos Ramsey, okresní šerif, byl také ubytovaný u Grety, a po týdnu spálených jídel a drsných prostěradel, najednou všichni zástupci oslepli, když Mikey řídil Henry J po vedlejších silnicích okresu.

Greta a Mikey vyjeli z příjezdové cesty a dům strašidelně ztichnul. Emma rychle našla klíč ležící za fotkou na prádelníku přesně tam, kde Greta řekla, že bude. Otočila se zpátky k Wayneovu stolu. Nebylo na něm ani smítko prachu – což znamenalo, že Greta skoro Emmě řekla, aby šmírovala.

Což měla naprosto v úmyslu udělat. A i když by nenašla Kellyiny dopisy, mohla vidět, co používá na psaní. Pak by požádala Bena, aby jí ukázal, jak vypadal jeho dopis. Možná to byl Wayne, kdo přiměl Bena sem přijít. Emma by to do toho muže klidně řekla; byl natolik zahořklý, aby chtěl vyvolat jakýkoliv problém, co by mohl. Možná si dokonce myslel, že kdyby Kelly zjistila, že se Ben vrátil, vrátila by se také.

Jo, to dávalo smysl. Wayne se nikdy nepřenesl přes Kellyino opuštění. Zpočátku se mu od lidí dostávalo lítostivých pohledů, ale teď už spíš jen výsměch. Po deseti letech, začínal vypadat víc jako hlupák než chřadnoucí přítel.

Wayne vinil Bena za celý ten zmatek. A byl to Wayne, kdo první přišel s tím, že Ben a jeho skupina ekologů, vyhodila do vzduchu přehradu a zabil jejího otce.

Starý stůl zaskřípal, když zvedla vršek a uvnitř to bylo mnohem víc jasné a organizované než pokoj. Na tomhle jediném místě byl Wayne profesionální, jak to tak vypadalo. Jeho výplatní šeky byly všechny uloženy podle data v jedné z přihrádek.

Našla nějaké popsané papíry a obálky a jeden z nich ukradla. Pak prohledala všechny zásuvky a každý kout a škvíru, hledajíc dopisy od Kelly. Ale pod blokem byla tučně napsaná nějaká čísla. Jak je prohlížela, uvědomila si Emma, že to jsou souřadnice mapy na zeměpisnou délku a šířku. Nebyla to řada paralel nebo minut, jako plocha, kterou Waynova společnost měla v plánu kácet, ale jedno konkrétní číslo.

Mohly znamenat cokoliv. S GPS, mohl Wayne označit jakékoliv místo pro budoucí použití, když byl v terénu. Ty souřadnice mohly být výchozím bodem pro splavení dřeva. Mohl to být těžařský tábor. Nebo pramen s pitnou vodou, který našel. Strčila papír pod blok a povzdechla si, rozhlížejíc se po místnosti, kde jinde by mohl Wayne schovávat dopis.

Emma právě zavírala vršek stolu, když spatřila roh papíru, vykukující zpod bloku. Zastrčila ho úplně pod blok, aby zamaskovala hledání, ale z nějakého důvodu ji to dál přitahovalo. Ty souřadnice vyvolávaly její zvědavost. V Cessně měla GPS, stejně jako ruční přístroj a znala přesné souřadnice kempu Medicine Creek. Tahle čísla byla severozápadně od jejího kempu, méně než jeden den chůze.

Také věděla, že v té oblasti nic není. Pily tuhle půdu nekácely skoro čtyřicet let.

Vytáhla papír, který ukradla a rychle si opsala souřadnice. Pak strčila papír zpátky pod blok, zavřela desku a zamkla ji. Vyndala prádlo z koše a místo aby ho dala do jeho prádelníku, položila Wayneovo oblečení na postel. Ten pitomec si mohl svoje vlastní ponožky smotat sám.

Půjde domů, dá si dlouhou, relaxační koupel a pak se oblékne na večer jisté pohromy.

 

*****

„Co děláš? Přijdeme pozdě.“

Emma vzhlédla na Bena a zamračila se. „Připravuji si munici na nadcházející bitvu s Mikem. Tohle časovač hry. Tady. Vezmi tenhle provázek a přivaž ho tamhle k verandě.“

„Co je sakra časovač hry?“

Emma se narovnala a ujistila se, že její kabát je zapnutý až k bradě. „Jsou to hodiny s připojeným provázkem. Natáhneš provázek přes stezku a upevníš ji. Když prochází jelen, klopýtne o provázek a zastaví hodiny. Tak víš, kdy jelen prochází určitou oblastí. Většina zvířat má zvyky.

„A my tohle dáváme na verandu… proč?“

„Tak budu přesně vědět, v kolik tvůj syn, přijde domů. To mi dá munici, abych ho přistihla při lži.“

„Proč si myslíš, že ti bude Mikey lhát?“

„Zdá se, že je to jeho nový zvyk, od té doby, co mu jeho otec řekl, že má jít ven a trochu se bavit.“

„Ale no tak, Em, víš že jsem měl pravdu.“

„Vím, že je nebezpečné pustit příliš inteligentního puberťáka do společnosti. Včera sem přijel šerif Ramsey, aby mě varoval, že viděl Michaela ve městě s nebezpečnou skupinou dětí.“

„Mike by neudělal nic hloupého.“

Emma se sehnula, aby nastavila časovač a málem spadla ze schodů, jak klopýtla na podpatcích. „Mikey je nejspíš jejich vůdce. Jejich poslední vtípek má všechny znaky jeho práce.“

Ben ji odtáhl od kraje schodů. Vzal časovač a sehnul se, aby ho připevnil k verandě. „Jaký vtípek?“

Emma se posadila vedle něj na vrchní schod, nastavila hodiny a otestovala provázek, aby se ujistila, že ho Mikey neuvidí, ale i tak o něj zavadí. „Někdo před dvěma dny postavil pevnost z klád, okolo dodávky ekologů.“

Ben se usmál, zuby měl bílé a oči mu jiskřily ve světle měsíce. „To není tak zlé. Je to tak trochu geniální.“

„Velmi geniální. A k tomu, že to není zlé – nebyl způsob, jak rozebrat ty klády, aniž by spadly na dodávku. Což je přesně to, co se stalo.“

„Jakékoliv děti z okolí, mohou mít přístup k náklaďáku plnému klád a nakladači. Proč myslíš, že to byl Mike?“

„Protože jen Mikey by přišel na to, jak spáchat zločin, aniž by skutečně udělal něco špatného. Konec konců, nedotkli se žádného majetku, jednoduše postavili srub z klád. Nebyla to jejich chyba, že byla ta dodávka poničená. Ekologové si to udělali sami, když se pokusili osvobodit auto. Z jakého zločinu by mohly být ty děti obviněné?“

Ben se posadil na verandu. „Sakra, máš pravdu.“ Objal ji paží kolem ramen. „Mike je génius.“

„Neděsí tě to někdy?“

„Děsí mě pořád,“ řekl.

Emma si opřela bradu o pěst. „Mě taky.“

„Přežila jsi velmi dobře.“

„Jen proto, že Mikey byl ke mně shovívavý.“

„Miluji tvé nohy.“

„Cože?“

„A tvoje vlasy. Vyčesala jsi je přesně tak, abys ukázala svůj krásný krk a roztomilé malé uši. Vypadáš dnes večer velmi krásně, slečno Sandsová.“

Emma vystřelila zpod jeho paže a byla napůl cesty k dodávce, než ji dohnal.

„Řekl jsem něco?“

„Děkuji ti.“

„Za co?“

„Za kompliment.“

„Hmm. Nepředpokládám, že jich dostáváš hodně, co? Tady je další: děkuji za to, jak dobrou práci jsi odvedla při výchově Mikea. Otec by si nemohl přát lepšího syna.“

Emma se zastavila a zírala. Slyšela právě dobře? Děkoval jí Ben, že vychovala Mikea?

„Řekni ´není zač,´ Em.“

„Ale nenávidíš mě.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, to není pravda.“ Strčil si ruce do kapes kalhot a zhoupnul se na patách. „Už ne.“

Emma couvla o krok, jak jeho slova přiměla její srdce tlouct trochu rychleji.

„Nenáviděl jsem Kelly, když jsem četl ten dopis. Pak jsem zjistil, že to ty jsi vychovala Mikea, tak jsem stočil svůj vztek na tebe. Ale nemůžu tě nenávidět. Miluješ ho, Em. A to je něco, co chápu.“

Udělal dva kroky blíž a položil jí ruce na ramena. Emma se bála, že ucítí její chvění, ale neodtáhla se pryč.

„To je to, co si myslíš, že jsi udělala, Em? Myslíš si, že jsi zaprodala svou duši, když jsi držela Mikea ode mě, že jsi spáchala hřích, který ani já, ani Bůh nemůžeme odpustit?“

Natáhl se a jemně jí otřel slzu z tváře a Emma si uvědomila, že plakala. I tak, se nemohla pohnout.

„Odpouštím ti, Emmo Sandsová, protože já bych nejspíš udělal to samé.“ Zvedl jí bradu. „Přestaneš se prosím bát, že ti zkusím Mikea vzít? Uvěříš mi, že jsem ochotný ho sdílet?“

„Mohla jsem něco udělat před deseti lety, Bene. Mohla jsem něco udělat před patnácti lety. Dokonce i tehdy jsem byla dost stará na to, abych věděla, že je špatné neříct muži, že zplodil dítě. Nikdy bych neodpustila někomu, kdo by mi tohle udělal.“

Po tvářích jí tekly slzy.

„Ach, sakra, Em,“ zavrčel Ben. Objal ji pažemi a houpal ji sem a tam – v temných stínech borovic, v tichu chladného, podzimního večera. „Tohle, je tvůj problém. Nemůžeš uvěřit, že mohu chápat proč sis nechala Michaela pro sebe všechny ty roky.“

„Neměl bys.“

„Ale chápu to. Protože cítím tvou lásku k němu.“

Emma vzhlédla. „Ale nemohu ani říct, že bych věci udělala jinak, kdybych měla šanci. Upřímně nevím, jestli bych měla sílu.“

„Měla jsi sílu poslat dopis před měsícem. Proč tehdy?“

Emma se odtáhla pryč a šla k Benově dodávce. „Já ti ten dopis neposlala. Musel to být Mikey. Možná mu je jen patnáct, ale až přijde leden, vstoupí do velkého světa vysoké školy. Potřebuje nějakého jiného muže, který ho povede, otce, který mu ukáže cestu. Potřebuje tebe.“

„A ty také.“

„Vlastně ne. Všechna ptáčata nakonec opustí rodné hnízdo. Michael možná vyletí dřív než většina, ale jsem připravená stát se jeho minulostí. A on chce, abys ty byl jeho budoucnost.“

„On nikdy neměl v úmyslu tě opustit. Nepřišla jsi na to ještě?“

„Já vím, že budu vždycky jeho teta. Ale on potřebuje víc.“

Ben otevřel dveře spolujezdce a zvedl ji na sedadlo. Nechal ruce v jejím pase a díval se jí přímo do očí. „Může nás mít oba.“

„Já mám svůj vlastní život, o kterém přemýšlet. Mám v úmyslu opustit tohle hnízdo hned po Mikeym.“

„Ty, můžeš mít taky oboje, Em.“

Zavrtěla hlavou a otočila se tváří dopředu. Šepot povzdechu k ní dolehl těsně předtím, než tiše zavřel dveře. Emma se mu dívala do zad, když se díval na jezero, a jeho ramena tvořila širokou siluetu, která mohla být vytesaná z černého mramoru.