FD - 12. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

Dai se podivně styděl, když vedl Virginii po schodech do ložnice. Návštěvy do svého domu přijímal jen zřídka – jeho dračí majetnické instinkty znamenaly, že se ve svém soukromém prostoru nemohl uvolnit s nikým jiným. Teď se však jeho vnitřní drak svíjel v dychtivých, úzkostných uzlech a zoufale chtěl zjistit, jestli se jejich teritorium bude líbit i jejich družce.

„Ach!“ Překvapeně vykřikla, když vstoupili do ložnice.

Jeho úzkost polevila, když se souhlasně rozhlédla po světlé, vzdušné místnosti. Dům byl malý, ale celé horní patro přeměnil v jeden velký otevřený prostor, osvětlený velkými střešními okny umístěnými nad postelí.

„To je hezké,“ řekla. K jeho pobavení se vydala rovnou ke knihovnám od podlahy až ke stropu podél jedné stěny a dávala si pozor, aby nekapala na svazky vázané v kůži, když četla jejich hřbety. „Staré atlasy a cestopisy?“

„Nejsou nijak zvlášť cenné, ale líbí se mi. Většina draků má nějakou osobní sbírku. Můj otec miloval plakáty k béčkovým sci-fi filmům.“ Ústa se mu zkřivila hořkosladkou nostalgií. „Moje matka vždycky tvrdila, že je nesnáší, ale pořád je má úplně všechny vystavené.“

Vzal ji za ruku. „Ale chtěl jsem ti ukázat něco jiného.“

Zajiskřily ji oči, když ji přitáhl k posteli. „Doufala jsem, že uvidím něco…“

Položil palec na snímač otisků prstů ukrytý v čele postele. S cvaknutím a zasyčením ovládání se zpod postele vysunuly ocelové zásuvky se skleněnou deskou a rozsvítily se světla displeje.

„…nového,“ dokončila slabě. Přes její ohromenou tvář se leskly třpytivé odlesky z hromádky. „Dobře, musím přiznat, že tohle jsem tak úplně nečekala.“

„Draci rádi spí na svých pokladech, takže jsem nechal trezor zabudovat do postele. Je to o něco pohodlnější než spát na hromadě zlata.“ Dai se zavrtěl a snažil se odhadnout její výraz, když si klekla, aby si prohlédla jeho poklady. „Líbí se ti to? Vím, že to není moc, ale…“

„Nic moc?“ Vrhla mu přes rameno napůl pobavený, napůl šokovaný pohled. „Jestli tohle nějaký drak považuje za málo, tak se děsím, když si představím, jaký asi musí být poklad Bertrama.“

Opatrně položila prst na neprůstřelné sklo nad nádherně zpracovanou zlatou torku, která zaujímala čestné místo v srdci jeho sbírky. „Je to to, co si myslím?“

„Ano, torza prince Dafydda ap Llewelyna. Vzdálený předek.“ Polkl, v ústech mu vyschlo. „Chtěla bys ji… nosit?“

„Ale ne, ne, to bych nemohla.“ Couvla a tvářila se provinile jako dítě přistižené při pohledu na zakázaný koláč. „S takovým artefaktem by se nemělo příliš manipulovat. Měl by být v muzeu, a ne pod postelí!“

Dai se bál, že něco takového řekne. „Já vím. Ale… nemohl bych se vzdát žádné části toho pokladu. Nejde jen o majetnické sklony mého draka, i když i to samozřejmě hraje roli.“ Roztáhl ruce. „Jsou to rodinné památky, které sbíraly generace mých předků. Jsou součástí mého dědictví. Součást toho, kdo jsem.“

Virginia se kousla do rtu. „No… není to tak, že bys artefakty osobně ukradl jako Bertram. A ty se svým dračím instinktům neubráníš.“ Na tvář se jí opět vkradl pomalý úsměv, když střelila pohledem stranou po torku. „Opravdu se ho můžu dotknout?“

S úlevou vydechl. „Chci, aby ses ho dotkla. Chci, aby ses dotkla všeho.“ Vytáhl ji na nohy a pevně ji sevřel v náručí. „Ani nevíš, jak moc.“

Boky se přitiskla k jeho. „Ale já mám představu.“ Škubla ho za promočené tričko. „Sundáme si tyhle mokré věci?“

Položil jí ruce na ramena a o půl kroku ustoupil, i když se jen stěží dokázal odtrhnout od jejích lahodně hebkých křivek. „Než to uděláme, musím ti říct ještě něco o dracích.“

„Aha.“ Z jejího výrazu se vytratila veškerá koketnost a nahradila ho zřetelná ostražitost. „A co?“

„Tohle je vlastně dobrá věc.“ Doufám tedy, že si to alespoň budeš myslet. Zhluboka se nadechl. „Vzpomínáš si, jak jsem se zmínil, že draci si občas berou družku?“

Podle zmatené vrásky mezi jejíma očima se dalo soudit, že ne. „A… druha?“

„Ano, všichni draci mají jednoho pravého druha, jen jednoho člověka na celém světě, který je jejich dokonalým životním partnerem. Pouto mezi druhy je nezaměnitelné a nezrušitelné. Mnoho draků svého druha ani nikdy nepotká, ale ti, kteří ho potkají, ho okamžitě poznají.“

Gestem ukázal na své srdce. „Je to… prostě poznání do morku kostí, tak jednoduché a instinktivní jako dýchání. Prostě si najednou je naprosto jistý, že jsi ji našel. Tu pravou.“

Virginie se úplně zklidnila. Její široké tmavé oči nespouštěly oči z jeho. „Mluvíš, jako bys mluvil z vlastní zkušenosti,“ řekla pomalu.

„To ano.“ Vzal obě její ruce do svých a držel je tak opatrně, jako by kolébal ptáčka. „Jsi moje družka, Virginie. Pro mě není nikdo jiný než ty a nikdy nebude. Vím, že ti to všechno musí znít bizarně, a přísahám, že tě to nijak nesvazuje…“

„Jen jedna otázka,“ přerušila ho. Podívala se na jejich spojené ruce. „Tohle pouto mezi partnery. Cítí ho i dračí družka?“

„Já –“ Zarazil se a zaváhal. Nevzpomínal si, že by se jeho matka někdy zmínila o tom, co cítila, když poznala jeho otce. Vyslal mentální dotaz ke svému vnitřnímu drakovi, ale setkal se s bezradným mlčením. „Vlastně nevím.“

„No.“ Podívala se mu do očí. Pomalu se jí zvedly koutky úst. „Já ano.“

Daiovi se zastavilo srdce. Myslí… může to myslet vážně…?

Virginia se zničeně zasmála a zavrtěla hlavou. „Je to docela úleva vědět, že jsem se nezbláznila. Nikdy předtím jsem totiž na lásku na první pohled nevěřila.“

„A teď?“ Nadechl se a znovu si ji přitáhl k sobě.

„Teď věřím na draky. A na tebe.“ Usmála se na něj. „A na nás spolu.“

„Jestli to myslíš vážně, pak bych rád něco udělal.“ Odhrnul jí vlasy z obličeje a stále nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Jeho vnitřní drak vyzařoval samolibost, smíšenou s očekáváním i trochou rozčilení, že mu trvalo tak dlouho, než se dostal až sem. „Je to takový rituál, který zpečeťuje partnerské pouto.“

Při slově „rituál“ se jí rozzářily oči zájmem. „Takže tvůj otec tě vychoval tak, abys znal jeho kulturu? To jsem zvědavá…“

Sehnul se, aby ji chytil za ústa, a přerušil ji. Ucítil, jak se její rty pod jeho rty prohnuly, pak mu polibek opětovala a prozatím upustila od své akademické zvědavosti. Jeho ruce sjely k přední části její blůzy. Jeho vnitřní drak ji chtěl prostě strhnout, ale přinutil se nespěchat a líbal ji s luxusní důkladností, zatímco opatrně rozepínal každý drobný knoflíček. Když jí oděv sundal z bujných ramen, třásl se sotva kontrolovanou touhou. Chvějícími se prsty přejížděl po jejích nádherných křivkách, když jí rozepínal podprsenku a nechal ji spadnout na zem.

Natáhla se po lemu jeho trička, ale on jí ruce zadržel. „Prosím, dovol mi, abych tě nejdřív svlékl,“ řekl a jeho hlas zněl tak tiše, že téměř vrčel. „Chci to udělat správně, a když se mě budeš dotýkat, nebudu se moci dostatečně dlouho ovládat.“

Beze slova přikývla. Lehkými doteky ji vedl dolů na okraj postele. Sundal jí boty a ponožky, palci přitom laskal elegantní klenbu jejího nártu. S promočenými džínami, které jí přiléhaly k oblým křivkám nohou, se nedalo elegantně vypořádat; Potlačila chichotání a zavrtěla se v bocích, aby mu pomohla, když jí opatrně sundával těsnou látku ze stehen a lýtek. Se stejnou rozvahou jí pomalu sundal i kalhotky.

Jazykem si přejela po horním rtu. Nikdy nepřerušila oční kontakt, opřela se o postel a nechala ho, aby si vychutnal každý centimetr jejího těla.

„A teď?“ zeptala se chraplavým hlasem.

„Teď tě chci ozdobit.“ Při řeči otevřel sekce trezoru a naplnil si ruce zlatem a drahokamy. „Chci tě zdobit a zbožňovat.“

Narovnal se a otočil se, aby jí nabídl to nejlepší ze svého pokladu. „Virginie,“ řekl formálně. „Ukazuji ti svůj poklad, abys mohla posoudit, zda jsem tě hoden. Líbí se ti mé poklady? Přijmeš mě za svého druha?“

Neváhala ani vteřinu. „Přijmu.“

Opatrně ji připevnil torku na krk. Zlato se lesklo na její tmavé kůži, krásné a vzácné – ale ne tak vzácné jako její tichý vzdech rozkoše nebo tak krásné jako tlukot jejího tepu v měkké prohlubni hrdla.

„Má Virginie,“ řekl chraptivě, korunoval ji diamanty a ramena jí obložil perlami. Dokonale se před ním nehýbala a dovolila mu, aby jí kolem zápěstí navinul smaragdy a prsty jí obepnul zlatými a platinovými prsteny. „Má družko.“ Poklekl, aby jí navlékl náramky na nohy, až se třpytila od hlavy až k patě. Posadil se na paty a při pohledu na ni, ozdobenou jako bohyni, se mu zatajil dech. „Ty jsi můj největší poklad.“

Roztáhl jí stehna od sebe a sklonil hlavu, aby jí uctil jazykem. Zabořila mu prsty do vlasů a obtočila kolem něj nohy. Lízal ji pomalými krouživými pohyby, dokud se mu paty slastně netiskly do zad, stehna se jí sevřela, jak se chvěla rozkoší.

„Dai,“ zaúpěla, když mohla znovu promluvit. „Ach, prosím.“ Její pěsti se zauzlovaly v jeho tričku a pobízely ho, aby stoupal vzhůru. „Prosím, potřebuju tě teď.“

Nemusel být zván dvakrát. Ležela na zádech a touhou naplněnýma očima ho sledovala, jak si sám svléká šaty. Pohled na její roztažené tělo, rozepnuté rozkoší a lesknoucí se zlatem, ho vytáčel touhou.

Zaklonila hlavu a přivítala ho beze slov výkřikem extáze, když se do ní jedním hlubokým přírazem zabořil. Její prsty se prohrábly po dračích stopách na jeho zádech a rozpalovaly jeho krev. Naléhavě se v ní pohyboval, rychle a tvrdě, hnán jejími sílícími sténáními a svou vlastní hlubokou potřebou. Její vnitřní stěny se kolem něj sevřely.

„Moje družka,“ zalapal po dechu, když se úplně ztratil. „Moje družka!“

A konečně jí skutečně byla.

* * *

„Dai,“ řekla váhavě o nějaký čas později, když spolu bezvládně leželi v záři. „Cítím… něco divného v hlavě.“

„Zdravím tě,“ řekl jí myšlenkou a ušklíbl se, když vyskočila. Podepřel se na loktech.

„Promiň,“ řekl nahlas. „Zapomněl jsem tě varovat.“

„Takže to nebyl můj výmysl? Opravdu jsem tě slyšela v duchu?“

„To je dračí záležitost. Dokážeme komunikovat v duchu s jinými draky a také s některými dalšími druhy měňavců.“ Přejel jí prstem po torku na krku. Zahřál se přesně na teplotu její kůže, jako by se zlato stalo její součástí. Bylo to silně erotické. „Teď, když jsi skutečně mou družkou, jsi svým způsobem také zčásti drak. Takže k tobě teď můžu posílat své myšlenky.“

Obával se, že ji to všechno bude znepokojovat, ale její svaly pod ním zůstaly uvolněné a uvolněné. Váhavě se dotkla jeho čela a v očích měla úžasný výraz. „Myslím… myslím, že cítím, jak se cítíš ty.“

„No, doufám, že k tomu nepotřebuješ psychické schopnosti.“ Otočil hlavu a políbil ji na vnitřní stranu zápěstí. „Ale ano, partnerské pouto nám dává schopnost vnímat jeden druhého.“ Teplo její mysli bylo silnější než letní slunce. Chtěl tam ležet a vyhřívat se v něm navždy. „Taky bys měl mít možnost se mnou mluvit, kdykoli budeš chtít.“

„Proč to nezkusíš?“ vyslal jí myšlenku.

Dostala zvláštní výraz, jako by se pokoušela o složitou mentální úlohu. Cítil, jak si pohrává s poutem a vysílá k němu vlny náhodných, nezformovaných pocitů. Bylo to spíš jako podléhat dítěti, které poprvé zkouší neznámý hudební nástroj.

Po chvíli to vzdala a zavrtěla hlavou. „To je velmi zvláštní.“

„Za chvíli se to stane druhou přirozeností.“ Vycítil, že jí začíná připadat poněkud těžký, a neochotně se z ní svezl a přitiskl si ji k boku. Zabořil obličej do oblouku její šíje a vdechoval její lahodnou vůni. „Moje Virginie. Moje družko.“

Zachichotala se a bezelstně posunula svůj nádherný zadek proti jeho tuhnoucímu penisu. „To si ze mě děláš legraci. Už zase?“

„Nemůžu si pomoct.“ Sledoval zlaté a smaragdové řetízky na jejích rukou. „Jsem po tobě divoký, i když jsi úplně oblečená. Ani nevíš, co se mnou dělá, když tě vidím nahou a ozdobenou zlatem.“

„Hmm.“ K jeho překvapení se od něj odvrátila. Byl by se zděsil, ale družka ho ujistila, že se nic neděje – jen si něco usmyslela. „Počkáš tady chvíli?“

Zkřížil ruce za hlavou a všechen dech mu vyrazil svůdné pohupování jejích prsou, když vstávala. „Jen chvíli a pak půjdu pro tebe.“

Věrna svému slovu byla za okamžik zpátky, vklouzla do pokoje s plachým výrazem a s něčím ukrytým v jedné dlani.

„Ukázala jsi mi své.“ Směs pýchy podbarvená špetkou nervozity sálala po jejich duševním spojení, když natáhla ruku a rozevřela prsty. „Zdá se mi fér, abych ti ukázala to své.“

Dai se napřímil. „No to mě pojeb!“

Virginia vyprskla smíchy. „Ano, to byl můj obecný záměr.“

„Ne, chci říct ano, ale…“ Chytil se za hlavu, téměř ohlušen řevem svého vnitřního draka. Zvíře bylo bouří plamenů a zlatavého žáru, jeho křídla zběsile tloukla.

Klenot, ztracený klenot, Dračí oko! Klenot králů!

Oko jeho mysli zaplavil příval mentálních obrazů. Bojovníci v karmínových pláštích, lodě s dračími hlavami, které se řítí přes bouří bičované moře, meče a štíty a muž s dračím okem korunovaný zlatem a rubíny…

„Dai?“ Dotkla se jeho holého ramene. „Co se děje?“

Uvědomil si, že se nahrbil, jako by mu kolem uší kvílel hurikánový vítr. Přinutil se rozkročit a sevřel rozčilení svého vnitřního draka. Nevěřícně zíral na masivní hvězdný rubín v její ruce. „To je ten artefakt, který jsi našla? Jmenuje se Dračí oko a je velice důležitý. Patřil… králi?“

Virginii vystřelilo obočí vzhůru. „Jsem si docela jistá, že je z přilby krále Brithelma. Byl to saský válečník, který tu založil první osadu, z níž se nakonec stal Brighton.“

„A taky to byl měňavec.“ Protřel si čelo a snažil se utřídit náhlý příliv rasových vzpomínek. „Možná první bílý drak na Britských ostrovech. Rudí draci jsou tu původní, ale bílí draci sem přišli z Evropy spolu se saskými nájezdníky. Není divu, že se ho Bertram zoufale snaží získat. Každý drak, který by si ten drahokam přivlastnil, by získal neuvěřitelnou nadvládu.“

Virginie reflexivně sevřela prsty nad artefaktem. „Dai, kdybych ti ho mohla dát, dala bych ti ho, ale…“

„Ne, ne.“ Důrazně zavrtěl hlavou. „Je to tvoje. Nedovolím svému drakovi, aby se ti ho pokusil ukrást.“ Dai se usmál.

Jeho drak rozhořčeně mrskl ocasem. Stejně podivuhodná jako ona je i poklad naší družky. Nikdy bychom se ho nesnažili zmenšit. Na okamžik se odmlčel a zamyšleně se podíval očima na rubín. Ledaže by si přála obchodovat…?

Navzdory bolesti hlavy se v duchu zasmál. To si nemyslím, řekl mu. „Ve skutečnosti jsi na mého draka udělala velký dojem. Ten kousek je sám o sobě skutečně velkolepý poklad. Kdybys byla měňavec, měl bys velkou moc a postavení.“ Dai se usmál.

Posadila se se zkříženýma nohama na postel naproti němu a zamyšleně otáčela artefakt v rukou. „Mluvíš, jako by tvoje dračí polovina byla nějaká samostatná bytost vedle tebe.“

„No, je i není.“ Zaváhal. „Jestli chceš teď opravdu vážně diskutovat o metafyzické podstatě měňavců, nevadilo by ti, kdybychom si oblékli nějaké šaty?“ Malým gestem si ukázal na rozkrok. „Je pro mě opravdu těžké myslet jasně, když se většina mé krve nedostane až do mozku.“

Na tváři se jí objevilo zděšení. „Omlouvám se, zabila jsem ten okamžik.“ Zvedla Dračí oko. „Chtěla jsem se zeptat, jestli by se ti líbilo, kdybych tě ozdobila.“

„Ach,“ vydechl, když se v něm vzedmul vnitřní drak. „Ach, ano. To by se mi velmi líbilo.“ Z jejího krátkého pohledu dolů a podle náhlého samolibého úsměvu, přesně poznala, jak moc by se mu to líbilo. Přesto vstal. „Ale později.“

„Proč později?“ Zeptala se a trochu se přitom nafoukla.

Políbil ji, když začal z jejího nádherného těla kousek po kousku sundávat svou hromádku. „Protože naše pouto mi říká, že máš hlad.“

„Že mám hlad?“ Stáhla obočí a pak se překvapeně zasmála. „Mám. A ty taky.“

„Takže se najíme, popovídáme si o dracích a pak…“ Znovu ji políbil, zdlouhavěji.

Navzdory pokušení rozhodnout, že ani jeden z nich nemá takový hlad, se oblékli, i když to trvalo poněkud déle, než bylo nezbytně nutné. Virginie měla ještě promočené šaty; prohrabávala se jeho šatníkem a nakonec se rozhodla pro jedno z jeho trik, která ji ukrylo od krku až ke kolenům.

„Připadám si jako obrácená Popelka,“ řekla zničeně a vyhrnula si rukávy. „Z princezny je hadrářka.“

„Vypadáš rozkošně,“ řekl a podržel jí svůj župan. Střelila po něm ostrým, nedůvěřivým pohledem, když se do něj zachumlala. Roztáhl ruce a usmál se. „Jen se podívej naším svazkem, jestli nevěříš…“

NEBEZPEČÍ!

Jeho vnitřní dračí výkřik se ozval sotva včas. Vrhl se na Virginii, když světlík nad nimi vzplál žhavým plamenem. Sklo vydrželo sotva vteřinu, než vybuchlo v krupobití střepů, ale to bylo dost času na to, aby udělal nejrychlejší proměnu ve svém životě, základní pud sebezáchovy převážil nad Bertramovým zákazem. Dračí oheň mu ovanul záda a spálil mu jen pancéřové šupiny.

Prostor byl pro jeho dračí podobu příliš malý. Jeho boky a ocas se na okamžik mučivě tiskly ke stěnám, než se zdivo rozpadlo. Podlaha se propadla a neudržela jeho náhlou váhu. Jediné, co mohl udělat, bylo stočit se v těsném klubku křídel a šupin kolem Virginie a zoufale se ji snažit chránit, když padali dolů.

Při dopadu na zem na okamžik ztratil vědomí. Když se probral, první, co si uvědomil, byla Virginie, která se svíjela v jeho sevření a rukama mu marně tlačila na hruď pokrytou šupinami. Druhá věc byla drtivá váha zříceného domu. S obrovským úsilím přinutil křídla rozevřít, cihly a trámy mu sklouzly ze zad.

Zkroutil krk, déšť mu stékal po hřbetech a do očí, jak si prohlížel oblohu. Protože shora nebyly žádné známky dalšího hrozícího útoku, bolestivě se odvíjel a ocasem pročesával hořící trosky. Podařilo se mu přetočit na stranu právě tak daleko, aby se mohla vykroutit z jeho sevření.

Nedbajíc na trosky všude kolem, klopýtla zpět a upřela na něj své obrovské oči. Její hrůza a panika do něj bušily po jejich duševním svazku.

„Dai!“ vykřikla a divoce se rozhlédla. „Dai!“

Srdce mu zamrzlo v hrudi. Nemožné. Ona to věděla, ona přece řekla, že to ví! Přesto v jejím výrazu nebyla ani stopa po jeho poznání.

„Jsem tady,“ poslal jí naléhavě myšlenku. Pokusil se postavit na vlastní nohy, ale spadlé trámy mu stále tiskly zadní část těla k zemi. „Virginie, to jsem já!“

Zavrtěla hlavou v němém popření a stále před ním couvala – a pak Dai uviděl, co číhá, neviditelné očím neměňavců, přímo za ní.

„VIRGINIE!“ zařval fyzicky i psychicky. Udělal zoufalý výpad, ale nedokázal na ni dosáhnout. „NE!“

Otočila se a utekla – a vběhla přímo do Bertramových čekajících, napřažených drápů.