FD - 11. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

Když jsem řekla, že si budeme muset najít nějakou zábavu, pomyslela si Virginia, které se pod nohama pohybovaly oblázky vyhlazené mořem, když se plahočila za Daiem, nemyslela jsem tím zrovna výlet k moři.

Kdykoli jindy by si procházku po promenádě užila. V samotném městě v posledních týdnech moc času netrávila, byla příliš zaneprázdněná pěšími túrami po nedaleké krajině, kde hledala místo Brithelmova hrobu. Nábřeží stálo za návštěvu, vybledlá majestátnost starých viktoriánských budov tvořila velkolepé pozadí veselým kýčovitým stánkům a pouťovým atrakcím, které lemovaly oblázkovou pláž. A bohužel se zdálo, že Dai se zatraceně rád projde.

Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že mě osobně provede po největších turistických atrakcích Brightonu neuvěřitelně přitažlivý muž, nevěřila bych mu.

Virginia si povzdechla. Sledovala hru svalů v Daiově horní části paže, když gestikuloval na molu, a jen napůl poslouchala jeho přednášku o jeho historii. Vánek vanoucí od šedozeleného moře mu vlnil látkou trička a rovnal mu ji na tvrdých svalech na hrudi.

A kdyby mi řekli, že se nebudu bavit, vysmála bych se jim do obličeje.

Problém byl v tom, že ani on nevypadal, že by si to užíval. Jeho krok byl až příliš rychlý, neustále ji popoháněl, zatímco jeho neustálý monolog jí nedal šanci dostat se ke slovu. Měla neblahý pocit, že ji na tuhle procházku nebere proto, že by se s ní chtěl podělit o své město… ale proto, že s ní nechce být někde v soukromí sám.

Poté, co jí hasiči nabídli pomoc při zmaření Bertramova útoku, měla pocit, jako by jí z ramen spadla obrovská tíha. Dokonce se odvážila začít přemýšlet o něčem jiném než o příštích několika dnech. V útulné hospůdce, s Daiem po boku, se cítila tak dobře, že se jí na chvíli zdál bláznivý, zářivý sen, že by to možná mohl být začátek něčeho většího.

Kdyby zabránili Bertramovi ve zničení naleziště a ona získala finance na pořádné vykopávky, mohla by v Brightonu pobývat ještě několik měsíců. Dokonce možná i roky, pokud by to místo bylo tak významné, jak předpokládala. S Daiem by se mohli pořádně poznat. A pokud to uhraje dobře, mohla by využít akademické proslulosti tohoto nálezu a získat vysněnou práci v Britském muzeu. A kdyby se jí to podařilo… možná by mohli mít společnou budoucnost.

Jistě, bylo tam spousta „kdyby“, ale na chvíli se to všechno zdálo tak možné. A pak se pokusila vzít Daie za ruku a on skočil ke dveřím tak rychle, jako by se ho pokusila omráčit taserem. Od té doby se několikrát pokusila nenuceně dotknout jeho ruky, ale on se jí vždycky vyhnul, ne zcela nenuceně se vzdálil, aby upozornil na zajímavou budovu, okouzlující výhled nebo (v jednom případě) na prolétajícího racka. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, rozhodně si od ní chtěl udržet odstup.

Přinutila se odvrátit pohled od jeho výrazného profilu. Nemělo smysl trápit se vzpomínkami na to, jak prohrábla ty rudozlaté vlasy, nebo na pocit těch rtů na jejích.

Včerejší noc nemusela nutně nic znamenat. Oba jsme byli pod vlivem adrenalinu a stresových hormonů. Byl to jen posttraumatický komfortní sex, nic víc.

Dívala se dolů na pláž a špičkou boty pošoupávala mořem ošoupané oblázky.

Určitě se mu to stává pořád. Musí zachraňovat spoustu žen, jak před požáry, tak před draky. Nepochybně se k němu spousta z nich příliš upne. Je to hezký chlap, a pak je musí vždycky snažit setřást, aniž by příliš ranil jejich city.

Nehodlala se k němu tisknout jako nějaká hloupá dáma v nesnázích, plakat a prosit ho, aby ji miloval. Měla svou hrdost. Narovnala se v zádech a nemilosrdně potlačila své zklamání.

Chystám se oznámit největší nález od dob pokladu v Sutton Hoo. Nemám čas na to, abych se honila za nějakým hasičem-lovcem draků, ať už je jakkoliv sexy. Nebo milý, nebo statečný, nebo laskavý, nebo…

Její poněkud neužitečný tok myšlenek přerušilo zahřmění. Obloha potemněla zlověstnými černými mraky, které se valily od moře tak rychle, že to vypadalo jako laciný speciální efekt.

„Hm,“ řekla a přerušila Daiův monolog o pobřežní erozi. Zakryla si oči, protože se zvedl vítr. Po celé pláži lidé spěšně skládali lehátka a balili pikniky. „Ta bouře se určitě blíží rychle.“

„Aha,“ řekl a vzhlédl. „John.“ Chytil ji za ruku a veškeré její odhodlání že se do něj určitě nezamiluje, se v žáru jeho doteku rozplynulo. „Utíkej!“

„Proč…“ Začala – a pak se spustil déšť.

Bylo to, jako by někdo nabral do kbelíku půlku moře a vyklopil ho nad město. Kapky deště padaly tak prudce a rychle, že štípaly jako kroupy. Pod nárazy se zapotácela, pod nohama se jí posouvaly a chrastily oblázky.

Bez sebemenší námahy ji nabral do náruče a shrbil se nad ní v marné snaze ochránit ji před lijákem. Držela se ho kolem krku, zatímco on sprintoval po pláži směrem k promenádě. Schody nahoru byly plné lidí, kteří se snažili dostat z pláže, a tak, než aby se snažil prorazit si cestu, našel si úkryt u paty zdi pod jedním z vysokých klenutých cihlových oblouků.

„Nejlepší bude chvíli počkat, až ten nával opadne,“ řekl a jeho dech ji hřál u ucha. Spustil ji na nohy, ačkoli ji rukama stále držel přitisknutou k sobě a jeho široká záda ji chránila před nejhorším lijákem. Krátce se zasmál. „Měl jsem si vzít deštník.“

„Nejsem si jistá, jestli by to pomohlo.“ Virginia se také zasmála, stále pociťujíc závrať z jejich divokého úprku bouří. „Bertramovy gorily se přes to určitě nepropracují.“

Byla promočená až na kůži. Přitiskla se k jeho svalnatému tělu a jeho blízkost ji hřála na duši. Navzdory teplu, které z něj sálalo, se při jejím objetí trochu zachvěl, jako by sám cítil chlad. Dýchal zhluboka a rovnoměrně, ale na své tváři cítila, jak mu v široké hrudi buší srdce.

Trochu se zaklonila, a otočila hlavu, aby se mu podívala do očí, a zjistila, že jsou široké a tmavé, duhovky mají kolem rozšířených zorniček tenký zelený proužek. Povzbuzena potlačovaným ohněm v jeho pohledu se natáhla a odhrnula mu mokré vlasy z čela, konečky prstů pokračovala dolů a sledovala linii jeho lícní kosti. Dech se mu zadrhl. Chytil její ruku do své, přitiskl si její dlaň na tvář a zavřel oči, jako by se chtěl lépe soustředit na pocit její kůže na své.

„Virginie,“ vydechl.

Déšť vytvořil přes oblouk stříbrnou clonu a uzavřel je do jejich vlastního soukromého světa. Zachytila jeho tvář mezi dlaněmi a přitáhla si ho k sobě, aby ho dlouze a hluboce políbila. V krvi jí vzplál oheň, když ji pevně objal a jeho jazyk s hladovou touhou zkoumal její ústa.

Trochu se odtáhla a přerušila polibek, i když ho stále držela za hlavu. „Proč jsi mě dnes odpoledne odstrkoval?“

Dlouze vydechl. „Protože jsem byl velmi, velmi hloupý.“ Opřel se čelem o její, oči měl stále zavřené. „A já se děsím toho, že až to zjistíš, utečeš.“

„Nikam se nechystám. Ne, pokud nebudeš chtít.“ Sklouzla rukama dolů a sešněrovala mu prsty za zátylkem. „Takže ano, byl jsi hloupý.“

„Ne, tak to není.“ Zvedl hlavu a konečně otevřel oči. Čelist se mu stáhla, jako by se připravoval na to, že bude něčemu čelit. „Chci říct, že jsem ti o sobě něco neřekl. Něco velmi důležitého.“

Virginie zvedla obočí. „Chceš říct, že jsi záměrně mlžil o svém původu měňavce‘, protože jsi nechtěl, abych přišla na to, jak velký drak ve skutečnosti jsi?“ Nemohla se ubránit smíchu nad jeho naprosto zděšeným výrazem. „Dai, na to jsem přišla už dávno.“

Zírala na ni a ústa mu pracovala, jako by měl problém najít slova. „A kdy?“ vysoukal ze sebe nakonec.

„Ach, zhruba v době, kdy Bertram začal hrát ty své dominantní hry. Síla tvé dračí stránky začala být dost zřejmá.“ Naklonila k němu hlavu. „Pochází to od tvé matky, nebo od tvého otce?“

„Po otci,“ řekl Dai slabě. Upřeně se na ni zadíval. „Tebe to netrápí? Opravdu?“

Pokrčila rameny. „No, vadilo by mi, kdybys byl drak jako Bertram.“ Možná by ji zajímalo, jestli je skutečně plnohodnotný drak, ale Bertramovy štiplavé urážky o tom, že „není pořádný drak“, jí jasně ukázaly, že Dai není měňavec. „Ale ty nejsi.“

„Moje krevní linie není příbuzná s jeho,“ řekl s velkou definitivností. „Můžu ti slíbit, že nejsem vůbec podobný Bertramovi.“

„Takže.“ Virginia se na něj usmála. „Tohle jsem opravdu já, a já neutíkám.“

Trochu stydlivě se na něj podívala. Díval se na ni, jako by byla nějaký dávno ztracený, neocenitelný artefakt, který právě nečekaně vykopal ze země. Z žáru v jeho očích se jí zachvěl žaludek. „Co uděláme teď?“

Ustoupil a vzal ji za ruku. „Teď,“ řekl pevně, „extrémně zmokneme. V mém domě je něco, co ti chci ukázat.“

Se smíchem se nechala vytáhnout do deště. Pocit jeho silných prstů propletených přes její stačil, aby ji zahřál po celém těle. Cítila se lehká, jako by ji jen jeho pevný stisk chránil před odplutím do mraků.

Jak si mohl myslet, že se budu bát, když zjistím, že je napůl drak? Jak říkal, není přece jako Bertram.

Není dračí měňavec.