FD - 10. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

„Lovci draků?“ Zeptal se John.

„Jen se s tím smiřte.“ Poslal Dai ke všem. Normálně by nedokázal navázat pět mentálních spojení najednou, ale panika mu dodávala sílu. „Vím, že je to příliš zjednodušené, ale…“

Chase si odfrkl. „Přílišné zjednodušení je tak trochu slabé slovo století.“

„Chceš říct, že je to složitější?“ Virginia pochopitelně nabyla dojmu, že reaguje na ni. „Takže lovíte i jiné měňavce? Dai se o tom před chvílí zmiňoval.“

Griff zavrtěl hlavou. „Nevím, co Dai říkal, ale…“

„PROČ!!!“ Daiův psychický výkřik přiměl zbylých pět mužů, aby se zavrtěli na místech. „Nevyplašte ji. Je to moje družka!“

Nastala chvilková pauza.

Pak Chase vyrazil ze sebe výkřik. „Ehm, promiňte,“ řekl, když na něj Virginie zírala. „Jen mě napadlo něco vtipného.“

„A… ha,“ řekla a trochu se od něj odtáhla. Otočila se zpátky ke Griffovi. „Co jsi to říkal?“

„Já…“ Griff vrhl na Daie pohled, který říkal, že mu bude muset později hodně vysvětlovat. „Já… bych nás zrovna nenazýval lovci.“ Odkašlal si a získal zpět část svého obvyklého nadhledu. „Ale specializujeme se na řešení incidentů týkajících se měňavců.“

„To by mě moc zajímalo,“ řekl Hugh Virginii. Jeho bleděmodré oči se zúžily. „Co přesně vám Dai o měňavcích řekl?“

„Moc ne,“ přiznala. „Mluvili jsme hlavně o dracích, z pochopitelných důvodů. O tom, jak jsou zlí a chamtiví, pohánění zvířecími instinkty.“

„Ano,“ řekl Chase slavnostně a zjevně bojoval s úsměvem. „Ano, to rozhodně jsou. Jsou to naprostí parchanti.“ John vydal zvuk něco mezi zakašláním a zavrčením a Chase rychle dodal: „Ale samozřejmě jen ohniví draci. Mořští draci jsou majestátní a vznešení a mimochodem by je nikdy ani nenapadlo, že by někoho menšího třeba jen praštili.“

„Hm, jasně.“ Zjevně jí přestalo dávat smysl cokoliv, co Chase řekl, což podle Daie, svědčilo o tom, že je vynikajícím znalcem charakteru. „Naneštěstí mám rozhodně problém s ohnivým drakem. Tím, který založil požár, před nímž jsi mě zachránil.“ Ústa se jí zkřivila. „Začala jsem draky opravdu nemít ráda.“

Na Daie opět padlo pět fascinovaných pohledů. Ten se na židli nepříjemně zavrtěl.

„Neví, že jsem měňavec,“ poslal velmi tichým mentálním hlasem ostatním.

„Cože?!“ Griff hlasitě vykřikl. John řekl něco ve svém jazyce, což byl pravděpodobně ekvivalent.

„Jak jsem si myslel,“ zamumlal Hugh do svého nápoje.

„Příteli, jsi úplně v prdeli,“ poslal mu Chase. „A ne v dobrém slova smyslu. Co sis vůbec myslel?“

„Ehm,“ řekla Virginia, očividně zmatená tím, jak se právě změnily výrazy všech. „Řekla jsem něco špatně?“

„Ne,“ řekl velitel Ash. „Neřekla.“ Dai se přikrčil a připadal si asi o decimetr nižší, když se Ash naklonil dopředu a složil ruce na stůl. „Ale zdá se, že ti Daifydd zapomněl říct několik velmi důležitých skutečností. Za prvé, že jsme všichni měňavci.“

„Skuteční měňavci?“ Virginie trochu ucukla. „Ne jenom potomci, jako Dai?“

„Co jsi jí, u všech sladkých zelených jablek, řekl?“ Dožadoval se Chase myšlenkou směřovanou na Daie. „Kdybych věděl, že jí lžeš, aby sis vrzl, nepomohl bych ti.“ Pro jednou zněl skutečně naprosto vážně.

„Bratranče, to je nerozumné a nečestné.“ Johnův zvučný věštecký hlas podtrhl Chaseův. Jeho tvář byla nasazena v masce nesouhlasu. „Nemohu se podílet na tvém podvodu.“

Z té překrývající se telepatické komunikace ho rozbolela hlava. „Chtěl jsem jí to říct, až bude ta správná chvíle,“ řekl a měl problém udržet všechny konverzace v hlavě. Gestem ukázal na Johna a doufal, že tím předejde dalším nepříjemným otázkám. „Tady John je další měňavec, ale jiný typ draka. Je to mořský drak.“

„Aha,“ řekla, její obvyklá smělost se utlumila. Prohlížela si Johna nahoru a dolů, nebo spíš nahoru a ještě dál. „Hm. Majestátní a vznešený, co?“

Na Johnově přísné tváři se objevil drobný úsměv. „My si to aspoň rádi myslíme,“ řekl. Naklonil hlavu a zlaté obruče, které se mu táhly po okraji levého ucha, se zaleskly. „I když z mého pohledu jsem vlastně lidský měňavec. Můj lid žije v hlubinách oceánů. Rodíme se jako draci a umíráme jako draci. Jen málo z nás se kdy prochází po zemi.“

Jak Dai doufal, Virginiina zvědavost překonala její obavy. Dychtivě se naklonila dopředu a její hnědé oči se rozzářily profesionálním zájmem. „Máte vlastní kulturu? Zcela oddělenou od jakékoli lidské kultury? Jak…“

„Jsem si jist, že by ti John rád pověděl všechno o svém lidu, ale to bude muset počkat na jindy,“ řekl Dai. Uvnitř v něm se mihl záblesk naděje. Pokud u ní uspěl mořský drak, možná ho nebude nenávidět, až jí prozradí, že je také jedním z draků. „Každopádně teď vidíš, že draci nejsou jen špatní. Navzdory Bertramovi.“

„Hm.“ Nezněla zdaleka přesvědčeně. „Možná mořští draci.“ Znovu se rozhlédla kolem stolu. „Nějak hádám, že nejste všichni mořští draci.“

„Ne,“ řekl Griff a usmál se. „Moje matka je orlí měňavec.“ Virginie otevřela ústa, ale Griff už plynule pokračoval dál a nenechával příležitost k otázkám. „Velitel Ash je fénix. A Chase je…“

„Ooh, ooh, nech mě,“ řekl Chase a odrazil se od svého místa. Udělal dramatickou pózu, jako by se chystal přednést shakespearovský monolog. „Koneckonců, jak mohou pouhá slova vyjádřit mou plnou krásu?“

„Tady ne, Chasi!“ Dai vykřikl… ale už bylo pozdě.

Místnost byla už předtím dost přeplněná. Přidání hřebce situaci nijak nezlepšilo.

John se chytil stolu a zabránil tím, aby se převrhl, zatímco Hugh a Griff se přimáčkli na plocho ke zdi. Dai objal Virginii v náručí a snažil se ji udržet dál od Chaseových kopyt.

„Panebože,“ vydechla. Natáhla ruku a pohladila Chase po lesklém modročerném krku. Chase zakýval hlavou, uši nastražené, očividně potěšený sám sebou. „Ty jsi kůň.“

Chase rozhořčeně frkl. Spadla jí čelist, když roztáhl křídla.

„Tak dost!“ Dai poplácal Chase po kohoutku. „Chápe, o co jde, jsi pěkný, hezký poník. Teď se přesuň zpátky, než to tady zničíš.“

Vzduch se zatřepotal a místnost se najednou zdála mnohem větší. Chase si narovnal sako a na tváři se mu objevil široký úsměv. Když se znovu posadil, mrkl na Virginii.

Ta se sesunula na vlastní židli, jako by se jí podlomila kolena. „A… ty jsi phoenix?“ zeptala se Ashe a hlas se jí trochu zachvěl.

„Fénix,“ opravil ji Ash a jeho tón byl mírný. „A odpusť, že se ti zde nepředvedu.“

„Ehm, správně. Samozřejmě.“ Zavrtěla hlavou, jako by stále nevěřila tomu, co právě viděla, a otočila se k Hughovi. „A ty jsi…?“

„Řadový hasič,“ řekl Hugh.

Dai si odkašlal, čímž přerušil trapnou pauzu. „Každopádně každý tady má zvláštní nadání. Mezi námi, jsem si jistý, že si s Bertramem poradíme.“

Rychle nastínil zbytku posádky události posledního dne – no, většinu událostí – a zasvětil je do podrobností Bertramovy hrozby. „Takže vidíte, že první, co musíme udělat, je ochránit to místo, aby ho Bertram nemohl zničit,“ dokončil. Obrátil se k Johnovi. „Jak se dnes cítí mraky?“

„Mraky?“ Podivila se.

„Jsem spřízněn s vodou ve všech jejích podobách,“ řekl jí John. Natáhl ruku a pod nosem si broukal krátkou frázi. Zalapala po dechu a trhla prsty zpět, když se půllitr piva rozběhl po stěně jeho sklenice a hadovitě se přehnal přes stůl, aby se jako kotě stočil do dlaně mořského draka.

Griff se truchlivě podíval do své nyní již prázdné sklenice. „To bylo moje pivo.“

„Omlouvám se, přísežný bratře.“ John švihl prsty a obloukem vrátil tekutou kouli úhledně zpět do Griffovy sklenice. Ohlédl se na Daie. „Na tvou otázku odpovídám, bratranče, že až budu zpívat obloze tvůj příběh, ani jedna kapka neztloustne vzteky.“

„Ty umíš ovládat počasí?“ Zněla ohromeně.

„Ne. Pouze s ním mluvím.“ John pokrčil jedním mohutným ramenem. „Ale mraky jsou jen voda zasažená toulavostí a často jsou rády, když slyší hlas z domova.“ Zuby se mu zaleskly v divokém úsměvu. „Můžeš očekávat, že protivníci budou opravdu hodně, hodně mokří.“

„Což by mělo zastavit Bertramovy stavitele, alespoň pro dnešek,“ řekl Dai. Podíval se na Virginii. „Říkala jsi, že bys mohla nález ohlásit zítra?“

Přikývla. „Jakmile se moji kolegové v Londýně vrátí do práce. Nález takového rozsahu musí jít přímo nahoru, k vedoucímu programu starožitností v Britském muzeu. Už jsem se s ním setkala, takže by mě měl brát vážně. Bude mít pravomoc zastavit Bertramovy stavební práce.“

„Proč čekat až do zítřka?“ Chase se zeptal. „Proč mu nepošlete zprávu hned?“

„Neznám ho tak úplně dobře,“ řekla. „Není to tak, že bych měla jeho soukromé telefonní číslo nebo tak něco.“

Chase se líně ušklíbl. „Nemyslel jsem na telefonát. Spíš na osobního kurýra.“ Pokrčil obočí na velitele Ashe. „Jestli mě můžeš postrádat?“

„Stejně máš službu až v úterý,“ odpověděl Ash. „Můžeš ho najít?“

„Dokážu najít kohokoli,“ řekl Chase s naprostou jistotou. Naklonil hlavu k Virginii. „Pokud by si milá dáma přála napsat vzkaz, osobně ho předám do rukou vrchního kopáče-vrchního jen do doby dnešní večeře.“

Virginii se zkřivil koutek úst. „Dobře, teď už vím, co si mám napsat jako titul na svou příští vizitku. Virginia Jonesová, vrchní kopáč.“

Vytáhla z kapsy saka zápisník a pero a začala si čmárat, stále se tvářila pobaveně. Pro jednou byl Dai za Chaseovo šaškování vděčný, pokud jí dokázalo vykouzlit úsměv na tváři.

„Griffe,“ řekl a obrátil se k dispečerovi. „Můžeš si promluvit s některými svými kontakty, jestli někdo neví něco užitečného o tom dračím měňavci? Opravdu bych rád měl přehled o tom, kde se nachází a co dělá.“

Griff přikývl. „Znám pár měňavců u policie. Když utrousím pár narážek, že byl zapletený do toho včerejšího požáru, možná se nám ho podaří prověřit. Jak že se jmenuje?“

„Bertram Russell,“ dodala, odtrhla lístek a podala ho Chaseovi. „Ale buďte opatrní. Jeho rodina je dost bohatá na to, aby ho vykoupila z potíží, a dost mocná na to, aby potíže způsobila. Vlastní Russell Development Group, víte?“

Chase si pohvizdoval. „RDG? To není žádná maličkost. Není divu, že trumfnul tvou sbírku pokladů, Dai.“

„Díky, žes mi to připomněl,“ zamumlal Dai, zatímco jeho vnitřní drak při té vzpomínce zavrčel. „Ale přivádí mě to k poslední části mého plánu.“ Zhluboka se nadechl, dračí stud za to, že se musel podřídit, umocnil jeho vlastní stud za to, že musel žádat o takovou pomoc.

„Veliteli,“ řekl Dai, aniž by se dokázal setkat s Ashovým pohledem. „Tohle není jako naši obvyklí loupeživí draci, ti, se kterými můžu volně bojovat. Vyzval mě v souladu s dračími zvyky. A…“ Hrdlo se mu při těch slovech sevřelo, ale přinutil se je vyslovit. „Vyhrál.“

„Nebyl to férový souboj,“ řekla Virginie a její obhajoba mu trochu ulevila. Složila ruce na prsou a zamračila se. „Jeho rodina mu prostě koupila spoustu cetek a zbytek rovnou ukradl z archeologických nalezišť. To by mu nad tebou nemělo dávat žádnou moc, Dai.“

„Bohužel, podle dračího zákona ano,“ řekl Ash tiše. Chvíli si Daie mlčky prohlížel, jeho výraz byl nečitelný. „Víš, že moje svoboda zasahovat je přísně omezená.“

„Bertram zaútočil na běžnou osobu a dopustil se přitom žhářství,“ řekl Dai. „Nepatří tím do tvé oblasti?“

Ash si promnul prsty. „Už ho držím v prstech,“ řekl. Dai nedokázal říct, jestli ta slovní hříčka byla záměrná. Nikdy se nedokázal rozhodnout, jestli má velitel smysl pro humor, nebo ne. „Ale událost už pominula a nezdá se, že by hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nemohu zasahovat do jurisdikce draků.“

Virginie se dívala z Daie na Ashe a snažila se sledovat, co se děje. „Takže s Bertramem nemůžeš nic udělat?“

Ash pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, dokud bude udržovat mír. Pokud tě však znovu fyzicky napadne, bude to jiná věc. Doufejme ale, že k tomu nedojde.“ Podíval se na Daie. „Ale pokud k tomu dojde, tak tam budu.“

„Všichni tam budeme,“ zabručel John za všeobecného souhlasného mručení.

„Potřebuješ ode mě něco konkrétního?“ Hugh se zeptal Daie.

Ten zavrtěl hlavou. „Momentálně ne.“

„Počkej, ano, potřebuje!“ Virginia ho přerušila a posadila se rovněji. Šťouchla ho do paže a rozzářila se na něj. „Nebo jsi snad zapomněl na tu obrovskou díru v tvém rameni?“

„To nic není,“ řekl spěšně, když velitel Ash zvedl obočí jeho směrem. „Přehání. Upřímně řečeno, jsem v pořádku.“

Hugh si povzdechl. „Jednoho dne,“ řekl a obrátil oči ke stropu, „by jeden, jen jeden z mých kolegů mohl konečně pochopit jemný rozdíl mezi stoicismem a hloupostí.“ Ladně se zvedl ze židle a z vnitřní kapsy saka vytáhl zapečetěný balíček. Roztrhl ho, vytáhl pár chirurgických rukavic a natáhl si je na ruce. „Tak se na to raději podívám.“

Dai si přetáhl tričko přes hlavu a víc než jen ho potěšilo, že Virginie tiše, bezděčně zalapala po dechu. Otočil se k Hughovi zády, aby mu zdravotník mohl odlepit obvazy.

„Hm,“ řekl Hugh. Dai zavrávoral, když zdravotníkovy prsty v rukavicích lehce prozkoumaly ránu. „Pro tvou budoucnost, Dai, ‚v pořádku‘ je vhodný popis, když člověk nemá vážnou devastující ránu do svalu.“ Ozvalo se zašustění, jak si Hugh sundal jednu z rukavic. „Teď se nehýbej.“

Dai ucítil, jak se mu zdravotníkova dlaň dotýká kůže – ale jen na nejkratší okamžik. Hugh mu ruku s kousavým zaklením vytrhl.

„Děje se něco?“ Dai se znepokojeně otočil. Hugh dával najevo nepříjemné pocity, když ho léčil, už dříve, ale nikdy ne tak vehementně.

„Jen mě to překvapilo,“ procedil Hugh skrz zuby. Chytil se za zápěstí, jako by položil ruku na rozpálená kamna. Jeho bolestný pohled krátce přelétl k Virginii. „I když jsem to měl tušit.“ Sevřel čelist a položil dlaň zpátky na jeho ránu. „Teď se nehýbej.“

Daiovými svaly se rozlévalo známé teplo, když Hugh dělal… ať už to bylo cokoli. Navzdory letům společné práce Dai stále netušil, jak Hughův talent funguje, nebo dokonce jaký typ měňavce je. Přesto, ať už to bylo jakkoli záhadné, bylo to rozhodně účinné. Za necelou minutu se tupé, bolestivé tepání čerstvé rány zmírnilo na pouhé lehké škubnutí.

„To bude muset stačit,“ řekl Hugh a znělo to nespokojeně. Ustoupil, vytáhl malý balíček dezinfekčních ubrousků a začal si čistit ruce. „Prosím, snaž se aspoň kvůli mně, se nezranit vážněji.“

Virginie se sama dotkla jeho ramene a vyslala do jeho těla úplně jiný druh tepla, které se rozlévalo po celém těle. „Už je to téměř úplně zahojené.“ Obrátila se k Hughovi, oči vytřeštěné úžasem. „Co to…“

„Pánové, máte své úkoly,“ přerušil ji Ash a vstal. Židle zaškrábaly, jak se reflexivně zvedl i zbytek týmu, včetně Daie. „Všichni se jimi budeme zabývat.“ Jeho pronikavé oči spočinuly na Daiovi o chvíli déle, než mu bylo příjemné. „A Daifydde, dohlédni na to, abys nezanedbával ty své.“ S malým kývnutím na Virginii odešel.

„Co tím myslel?“ Zeptala se, když ostatní odešli za Ashem.

Daiovi se v útrobách svíral pocit viny. Věděl přesně, co tím Ash myslel. Ale ona se tvářila tak šťastně, když konečně měla naději, že všechno bude v pořádku… Nemohl snést, aby světlo v její tváři tak brzy zhaslo.

„Mým úkolem je starat se o tebe,“ řekl a nenáviděl se za další polopravdu. „Ještě musíme zvládnout dnešní den. Neopustím tě.“

„Dobře.“ Její pohled klesl na jeho holý trup a její jemné rty se zkroutily do šibalského úsměvu. „Jsem si jistá, že něco vymyslíme.“