DS - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Merek

V hrudi se mi zvedla panika a odstrčil jsem Luxe za sebe.

Už zase. Musím ho chránit.

Dal bych život za to, aby byl Lux a naše dítě v bezpečí.

„Měl bys poslechnout svého druha, mladý muži, má pravdu. Tohle místo není moc bezpečné,“ řekla žena.

Teď, když jsem si ji prohlédl, jsem ji poznal. „Jak ses dostala přes naši obranu? Co tady děláš, Thelxiope?“

„Kdo to sakra je?“ Broderick mě obklopil, zatímco Mason stál vedle Luxe.

Chtěl jsem, aby Mason vzal Luxe dovnitř, ale oba vypadali, že se zdráhají opustit naše strany. Tvrdohlaví druhové.

Thelxiope měla na sobě splývavé zelené šaty a dlouhé tmavé vlasy, které jí kaskádovitě spadaly na ramena až k bokům, jako by vystoupila z renesančního obrazu.

„Já jsem Thelxiope, dcera Acheluse a Melpomeny.“ Když mluvila, vypadala znuděně. „Přišla jsem, abych navázala na naši diskusi o Molpe. Vyžádala jsem si laskavost, abych se dostala přes ochranu vaší čarodějky.“

„Je to jedna z dalších sirén,“ zašeptal Mason Luxovi.

Mírně jsem se uvolnil. Dříve jsem Thelxiope věřil, ale hodně se toho změnilo. „Co s tím?“

„Chceme pomoct zastavit Molpe, než způsobí další potíže.“

Broderick zúžil oči. „Víš, že už jsou to dva roky, co jsme tě požádali o pomoc, a za tu dobu způsobila spoustu potíží.“

Žena mávla rukou ve vzduchu. „Na našem ostrově čas neplyne úplně stejně jako tady. Mně to připadá, jako by to bylo teprve včera. Ale s ostatními jsme o tom mluvili a o Molpe je třeba se postarat dřív, než nás a náš ostrov vystaví světu.“

Armant a já jsme navštívili sirény krátce poté, co jsme zjistili, že to byla Molpe, kdo unesl Flinta poté, co se spářil s Leonidasem. Tehdy nebyly příliš ochotné pomoct.

„Máte nějaký způsob, jak ji najít?“ Broderick se zeptal.

„Mohly bychom. Pozvi mě dovnitř a poinformuj mě, co dělala,“ řekla.

Napjal jsem se. „Jak můžeme vědět, že to není past?“ zeptal jsem se.

Do tváře se jí vrátila znuděnost. „Ráda se vrátím na svůj ostrov, jestli to chceš vyřešit sám. Tys vyhledal mou pomoc, vzpomínáš?“

„Před dvěma lety. Od té doby se toho hodně stalo. Pomáhal jí upír,“ řekl jsem.

„Odporná stvoření,“ řekla Thelxiope.

„Zabili jsme ho. A amulet už nemá,“ ozval se Broderick.

Thelxiope při tom zpozorněla. „Amulety jsou skutečné?“

Zúžil jsem oči. „Co víš o těch amuletech?“

„Moc ne,“ řekla. „Na náš ostrov kdysi připlul jeden námořník.“

„Takže jsi jednou zajala námořníka? To myslíš vážně?“ zeptal jsem se.

Sklopila oči. „Ano, nalákali jsme ho na ostrov naší písní. Každopádně patřil Molpe. Nějakou dobu si ho nechala. Slíbil jí nesmírnou moc s těmi amulety, jen když ho nechá vrátit se na loď. Tak ho nechala jít. Slíbil, že se vrátí. Jenže to nikdy neudělal. Často o něm a o amuletech mluvila a o tom, jak se s nimi vrátí i její láska a budou moct společně ovládnout ostrovy.“

„Nepovažovala jsi za vhodné se o tom zmínit už dřív?“

„Co jsem měla dělat, probírat s tebou celou naši historii? To by mohlo chvíli trvat, draku.“ Thelxiope zvýšila hlas.

„Nebuď na mě naštvaná, Thelxiope. Jsi tady na mém pozemku,“ zavrčel jsem.

Mrkla na mě a vypadala, že ji diskuse nezajímá. „Přišla jsem ti pomoct. Jestli o mou pomoc nestojíš, odejdu a vypořádej se s ní sám.“

„Vaši pomoc jsme potřebovali už před dvěma lety,“ okřikl jsem ji.

Lux mi položil ruku na rameno, pomohlo mi to zklidnit náladu. Pustit se do hádky s někým, kdo se nám snažil pomoct, by nám nijak neprospělo. Lux se přesunul vedle mě a oslovil Thelxiope. „Jak se jí zbavíme? Jak ji zabijeme?“

„Sirénu nelze zabít,“ řekla.

„Wikipedie říká, že když odoláte písni sirén, zahynou,“ nabídl se Lux.

Thelxiope se melodicky zasmála. „O téhle Wiki-PeDii nic nevím, ale opravdu si myslíš, že žijeme tak dlouho a neodolalo nám aspoň pár námořníků proplouvajících kolem našeho ostrova? Prosím tě.“

„Tak jak?“ zeptal se Lux. „Je třeba ji zastavit. Ty amulety je třeba zničit. Nemají na tomto světě žádný smysl.“

„Je možné, že ji ten amulet pošpinil, učinil ji méně podobnou siréně a zranitelnější, a proto jsme ji my ani ostatní nedokázaly přivolat zpátky na ostrov.“

„Co tím myslíš?“ Zeptal jsem se a přitáhl si svého druha blíž k sobě, abych ho mohl chránit, kdyby to situace vyžadovala. Považoval jsem za malé vítězství, že mě hned neodstrčil, vzhledem k tomu, jaký jsme měli den. Toužil jsem s ním být sám, abychom si mohli promluvit, ale to bude muset počkat.

„Sirény získávají svou sílu z moře. Nejsme stvořené k tomu, abychom žili na souši a mísili se s lidmi. Nejsme stvořené k tomu, abychom měly nějakou moc kromě naší písně sirén. Myslím, že Molpe už ji nemá. Nemůžu ji vycítit. Ani teď, na pevnině, když jsem takhle blízko místu, kde by mohla být, ji necítím. Nalákala někdy někoho z vás svou písní sirény?“

Lux se podíval na mě a Brodericka. Oba jsme zavrtěli hlavou.

„Flint, možná,“ řekl jsem. „Když ho unesla z obchodu. Od té doby už jen vždycky ječela tak hlasitě, až nám praskaly ušní bubínky.“

„Pak tedy ztratila svou píseň.“

„Takže teoreticky by její zabití mělo být stejné jako zabití jakéhokoli jiného mocného tvora, například čarodějnice nebo upíra?“ zeptal se Lux.

„Možná ano. Ale to jsou jen teorie, člověče. Nevím to jistě.“

„Vyndala kousky amuletu a má je v držení ona. Proč by to dělala?“

Thelxiope našpulila rty. „To nevím. Sirény nejsou určeny k tomu, aby používaly čarodějnickou moc, takže je neznám. Tyhle amulety pro mě nejsou nic jiného než cetky.“

„Možná bychom jí měli dát šanci, aby nám to vysvětlila…“ začal Lux.

„Ne.“ Otočil jsem se k němu. „Neexistuje žádné vysvětlení, které by mohlo vynahradit to, co udělala.“

„Má pravdu, i když si to nerada přiznávám,“ řekla Thelxiope. „O Molpe se musíme postarat.“

„Jak?“ zeptal se.

„To nevím. Na to budete muset přijít ty a tvůj drak.“

„Tak co? Ty mi nepomůžeš uklidit tenhle nepořádek? Molpe jsi z ostrova vyhnala ty a ostatní. Měla bys…“

„Molpe opustila ostrov, protože se hloupě zamilovala do svého námořníka Angela Sotora. Já ani ostatní jsme nemohly udělat nic, abychom ji zastavily.“

„Sotora?“ Lux se zarazil.

„Ano, tak se jmenoval.“

„To je dívčí jméno mé matky,“ řekl Lux tiše. Otočil se ke mně. „Musíme hned najít Jaspera a Armanta.“

Vnímal jsem jeho paniku a strach. Políbil jsem ho na spánek a objal ho. „Dobře. Pojďme dovnitř.“

***

Uvnitř jsme všichni seděli v knihovně. Byl to jediný dostatečně velký prostor v domě, kam se všichni vešli. A i teď někteří chyběli. Mason se šel postarat o Harley a Flint byl s ostatními dětmi. My ostatní jsme seděli v místnosti a vzduch houstl očekáváním.

Můj druh seděl se svým bratrem a prohlíželi si knihu, kterou drželi v rukou. Nějaký sešit nebo kniha o rodinné historii. Chtěl jsem si sednout vedle něj, povídat si s ním. Cokoliv. Ale po událostech toho dne jsem nevěděl jak. Potřeboval jsem, aby pochopil, že jediné, co chci, je, aby byli všichni v bezpečí, on a naše dítě obzvlášť. Ale to jsem nemohl udělat, když jsem byl neustále vším rozptylován. Nemohl jsem se soustředit na přípravu našeho dítěte, dokud byla Molpe někde venku a možná plánovala útok na lidi, které jsem miloval.

Jakmile o ni bude postaráno, mohl bych se plně věnovat svému druhovi a našemu dítěti. V hloubi duše jsem věděl, že jsem měl počkat, než si ho nárokuju. Ale má touha mě přemohla. Přál jsem si, aby to bylo jinak. Nelitoval jsem toho, ale měl jsem být silnější, měl jsem ho lépe chránit.

Jasper uchopil do ruky obrázek a podal ho Thelxiope. „To je Angelo?“ zeptal se.

Thelxiope přikývla. „Ano, to je on. Námořník, který uchvátil Molpeino srdce.“

Vyměnil si pohled s Luxem. „To je náš dědeček. Otec naší matky. Hodně nám o něm vyprávěla, ale nikdy ne o tom, že sem přinesl amulety, a jestli jí někdy vyprávěl o tom, že ho zajali sirény, nikdy se o tom nezmínila.“

„Molpe ho musela přijít na pevninu hledat, aby zjistila, že zemřel už před lety a jediné, co po něm zbylo, byla jeho rodina,“ řekl jsem.

„To dává smysl, proč ukradla amulet a zapálila dům a zabila mámu, tátu a naši sestru,“ řekl Lux.

Srdce mě zabolelo, když ta slova prorazila vzduch.

„Můžeme dokázat, že to byla ona?“

Jasper pokrčil rameny. „Co by na tom záleželo? Není to tak, že bychom ji chtěli stíhat u soudu. Pokud jde o mě, udělala to ona. To vysvětluje, jak se k tomu amuletu dostala.“

„Změnil jsem názor,“ řekl Lux. „Opravdu od ní nechci slyšet žádné vysvětlení. Zabij ji.“

Ačkoli jsem byl rád, že konečně dospěl k názoru, že se Molpe zbaví, nesedělo mi, když jsem od svého dobrosrdečného druha slyšel tak chladnokrevné myšlenky.

Teď jsem k němu chtěl jít víc než kdy jindy a obejmout ho, ale on se na mě ani nepodíval.

„Thelxiope,“ řekl jsem. „Jak ji najdeme?“

„To nevím,“ řekla. „Co ode mě ještě chceš? Nemůžu ji vycítit. Jestli žije mezi vámi lidmi, nepotřebuje peníze nebo tak něco? Nemůžeš to vystopovat? Vždyť vlastnila nějaký obchod, ne?“

„To všechno jsme prověřili,“ řekl jsem. „A vyšli jsme naprázdno. Pokaždé slepá ulička. Dobře po sobě zametá stopy.“

„Můžu se podívat znovu,“ řekl Lux a konečně se setkal s mým pohledem. „Možná jsi něco přehlédl.“

„Myslím, že bychom se měli aspoň pokusit zničit ty amulety a pak se můžeme starat o to, abychom ji našli. Možná se nám je podaří zničit i bez všech kousků,“ řekl Jasper.

„Pochybuju,“ odvětil Armant.

„No, za pokus to stojí,“ podotknul Merek.

„Nemůžu tu zůstat,“ řekla Thelxiope. „Moře mě volá zpátky. Nechápu, jak tu Molpe dokázala zůstat tak dlouho. To vysvětluje, proč se zbláznila.“ Thelxiope si promnula ruce a objala se.

„Můžeme být nějak v kontaktu?“ zeptal se Lux.

„Jistě,“ řekla Thelxiope. „Nějaký způsob najdu. Můžu si promluvit s vaší čarodějkou a můžeme něco vymyslet.“

„Děkuji,“ řekl jsem. Neměl jsem rád, když jsem byl dlužníkem sirény, ale zoufale jsme chtěli Molpe dostat.

Thelxiope rychle kývla a byla pryč.

Lux se opřel o pohovku a přitiskl si klouby prstů na oči. „Kurva,“ řekl. „Copak tenhle den nikdy neskončí?“

Už jsem to nevydržel, přešel jsem k němu a posadil se. Pokusil jsem se ho přitáhnout k sobě, ale odstrčil mě.

„Nemysli si, že jsem zapomněl, co jsi říkal, Mereku. To na tom se nic nemění.“

„Jen se snažím, abys byl v bezpečí, Luxi.“

„Na to jsi měl myslet dřív, než sis mě nárokoval a potenciálně mě přivedl do jiného stavu.“

Překvapilo mě, jak těsně se naše pocity na toto téma shodovaly. „Já vím,“ řekl jsem. „A mrzí mě to.“

Zadíval se na mě. Oči mu plály. „Je ti líto, že jsem možná těhotný?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Víš, že takhle to nemyslím.“

„Je to přesně tak, jak to myslíš. Buď k sobě upřímný. Dobře jsi věděl, co se stane, když si mě nárokuješ. Já to věděl taky. Poprvé v životě jsem se rozhodl být spontánní a byl to ten nejhorší nápad. Ale už to nemůžeme vrátit. Jediné, co můžeme udělat, je jít dál. Ale nemysli si, že všechno bude dokonalé, jakmile se o Molpe postaráme. Vždycky bude někde venku něco, nějaká hrozba pro svět, před kterou mě budeš chtít chránit nebo před kterou budeš chtít chránit naše dítě.“

„Nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo,“ řekl jsem. „A abych tě ochránil, musím se soustředit na…“

„Kecy,“ řekl Lux. „Tomu se říká rovnováha. Můžeš dělat obojí.“

Tak jednoduché to nebylo. „Udržet v bezpečí spoustu lidí v téhle místnosti se mi nepodařilo. Masona z tohohle domu odvedli, protože selhal můj bezpečnostní systém.“

„To si myslíš?“ zeptal se Leonidas. „Že jsi nás zklamal?“

Rozhlédl jsem se po místnosti, byli tam všichni, na kterých mi kdy záleželo. „Nedokázal jsem ochránit ani svého druha, když Molpe zaútočila na jeho dům. Celou dobu jsem zůstal v bezvědomí. Jasper ho zachránil.“

„Je to skupinové úsilí, ne individuální Mereku,“ řekl Armant. „Nikdo si nemyslí, že jsi udělal nějakou chybu.“

„Ale já ano,“ řekl jsem. „A nemůžu dopustit, aby se to opakovalo. V sázce je příliš mnoho.“

Lux mi položil ruku na předloktí. „To chápu. Ale všichni v této místnosti jsou naživu i díky tobě, včetně toho dítěte, které nosím.“ Položil si ruce na břicho.

Tolik jsem si přál zakrýt jeho ruce svýma, ale nebyl jsem si jistý, jestli by byl můj dotek vítaný. „Až bude o Molpe postaráno, budu tím nejlepším otcem a druhem, jaký na světě existuje. Přísahám. Ale do té doby prostě…“

Lux zvedl bradu. „Fajn,“ řekl. „Do té doby. Ale nebuď překvapený, až zjistíš, že jsi způsobil nenapravitelné škody našemu poutu jen proto, že se nedokážeš soustředit na víc než jednu věc najednou.“

Odvrátil jsem se, jako by mi dal facku. „Ty to nechápeš, Luxi. Zemřel bych, kdyby ti někdo ublížil.“

„Zvláštní. To ty mi ubližuješ, a zdá se, že tě to vůbec nezasahuje.“ Lux vstal a odešel z místnosti.