DJ - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Jasper

O měsíc později jsme byli s Armantem v knihovně. Prostor se vrátil do původního stavu bez dětí, zatímco Armant byl stále opatrný se svým těhotenstvím. Každé ráno mu bylo špatně a poslední měsíc byl slabší než obvykle. Nemluvě o tom, že značně narostl. Pozitivně zářil. Měl teď bouli, na kterou se nedalo nezírat devadesát procent času. Zbylých deset procent času jsem se ho dotýkal nebo ho líbal.

Týden poté, co jsme byli v sídle, se Valerii podařilo dopplerem najít tlukot srdce. Když jsem ho poprvé uslyšel, v očích mě štípaly slzy.

„To je naše dítě. Povedlo se nám to,“ řekl jsem, když jsem Armanta objal k sobě.

Dítě s Armantem. Měli jsme se stát otci. Nemohl jsem se dočkat.

Přemýšlel jsem, co si bratr pomyslí o své neteři nebo synovci. Nejspíš synovec. Neobklopovalo mě žádné proroctví jako Masona, takže budeme mít nejspíš typického chlapeckého draka.

„Jaspere.“ Řekl Armant.

„Jo?“ Řekl jsem a stále jsem zíral z okna.

„Už je to patnáct minut. Myslíš, že půjdeš?“

Podíval jsem se na šachovnici. Většina mých figur chyběla, zajala je jedna z Armantových. „Ale jo.“ Vzal jsem svou poslední zbývající věž a posunul ji o tři pole dopředu.

„Hmmm,“ řekl Armant. „To je nezákonný krok. Právě ses dostal do šachu.“

Znovu jsem se podíval na šachovnici. „Do prdele.“

Armant se usmál. „Tohle si ani nebudu zapisovat do kolonky výher pro mě, vůbec jsi nedával pozor. V jednu chvíli jsem posunul věž po diagonále a ty sis toho ani nevšiml.“

„Promiň,“ řekl jsem. „Jsem trochu roztržitý.“

„Na co myslíš?“

„Na mého bratra.“ Povzdechl jsem si.

Armantovo čelo se svraštilo. „Mluvíš s ním každý den. Děje se něco?“

„Já jen, že mu chci říct o nás, o všem. Hlavně o tom dítěti. Nejsem zvyklý před ním nic tajit. Obvykle se s ním jednou za čas navštěvujeme osobně a blíží se doba, kdy se to obvykle děje.“

„Proč mu nezavoláš na video?“ zeptal se Armant. „Můžu si promluvit s ostatními a zjistit, jestli by jim nevadilo, kdybychom mu o nás něco vysvětlili. Nerad bych viděl, že musíš přerušit styky se svou jedinou zbývající rodinou.“

Už jen z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek. „Nedokážu si představit, že bych Luxe neměl ve svém životě. Nevadí ti to?“

„Vůbec ne,“ řekl Armant. „Půjdu si o tom promluvit s ostatními. A ty mu můžeš zavolat. Domluvíme se, že ho brzy navštívíme, nebo možná může přijít sem.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To nepůjde. Lux má něco proti cestování. Nemá to rád.“ Bylo toho mnohem víc, ale to už byl Luxův příběh.

„Co dělá?“ Armant se zeptal.

„Píše software ze svého domova. Má tam vlastní malou serverovou firmu. Pořád…“ Odmlčel jsem se, nebyl jsem si jistý, kolik toho můžu o svém bratrovi vysvětlit. Vždycky mi to připadalo šílené, ty podivné věci, které se děly s Luxem a elektřinou. Armantovi by to sotva znělo divně. Ale kdybych mu řekl o Luxovi, mohl by se začít vyptávat na další věci, což by mohlo vést k tomu, že bych mu řekl víc o své rodině a našem spojení s amulety. Tyto informace jsem svému druhovi zatím neprozradil, protože jsem bratrovi slíbil, že o nich bez jeho svolení, nebudu mluvit s nikým jiným než s ním. „Vždycky byl trochu náchylný k nehodám,“ dokončil jsem chabě.

To bylo velmi mírně řečeno. Když byl Lux ve stresu a přetížen, měl tendenci způsobovat podivné elektrické věci. Už nejednou se stalo, že když ztratil nervy, vyletěly jističe. Nemohl nosit hodinky, protože baterie by se vybila během několika hodin. S mobilními telefony neměl moc štěstí. Několik jich usmažil. Jsem si jistý, že právě proto měl stále pevnou linku. Za ta léta se ji naučil ovládat a teď věděl, že kdykoli je ve stresu, má se vzdálit od práce, aby si neusmažil notebook nebo něco nezapálil.

Armant mě políbil na čelo. „Můj notebook je na stole,“ řekl. „Zavolej Luxovi.“

„Díky.“ Otevřel jsem Armantův laptop a přihlásil se do videochatu.

Lux to hned zvedl. „Jak je, brácho?“

„Ježíši. Luxi, zkusil sis ostříhat vlasy?“

Seděl u stolu, vlasy měl rozcuchané a ukazovaly na všechny strany. Byly dost dlouhé a vůbec ne stejně dlouhé. Prohrábl si je rukou, pak se mu zamotaly a on je odtáhl. „Jo,“ řekl Lux. „Musel jsem si ostříhat ty kousky, co mi visely do očí. Ale moc to nešlo.“

„Myslíš? Vypadáš trochu směšně.“

Pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že jsi jediný člověk, kterého jsem za poslední tři týdny viděl.“

Protočil jsem oči. „Jak je to vůbec možné?“

„S každým komunikuju online. Jaký má smysl chodit ven, když nemusím? Počkej,“ zavrtěl hlavou na stranu. „Toho chlápka, co mi rozváží nákupy, jsem už párkrát viděl.“

„Měl bys přemýšlet o tom, že bys chodil ven častěji. Víš, že k životu potřebuješ sluneční světlo, ne?“

„Mám takovou tu lampu na sluneční světlo, takže mám ty zdravé UV paprsky.“

„Skvělé,“ řekl jsem. „To je prostě skvělé.“

„Všechno v pořádku?“ Lux se zeptal.

„Jsem v pohodě,“ řekl jsem.

„Pořád se stýkáš s tím týpkem, o kterém jsi mi říkal?“

„Jmenuje se Armant a ano.“ Je to můj druh. To jsem ale říct nemohl. Znělo to divně. „Je to moje navždycky, Luxi. Doopravdy.“

„Páni. Nikdy jsem si nemyslel, že se toho dožiju,“ řekl Lux. „Jaká je šance, že mi taky nějakého najdeš?“

„Cože? Nikdy ses nezmínil, že bys chtěl mít partnera na celý život.“

Lux pokrčil rameny. „To kvůli těm zatraceným romantickým románům, co jsem četl. Dostávají mě. Opravdu prodávají to „šťastně až do smrti“, zní to dost cool.“

Kdyby jen věděl, jak skvělé to může být. „Jednou si někoho najdeš. Ale možná kvůli tomu budeš muset vypadnout z domu. Pokud tedy tvůj poslíček s potravinami nebude mít zájem.“

Lux zavrtěl hlavou. „Je heterosexuál.“

Vyštěkl jsem smíchy. „Ptal ses?“

„Jo,“ řekl Lux, jako by to bylo jasné. „Takže doopravdy. Co se děje? Vypadáš nějak mimo.“

Nebyl jsem si jistý, jak začít, tak jsem to prostě vyhrkl. „Opravdu bych byl rád, kdyby ses seznámil s Armantem a jeho přáteli. Jsou to milí lidé. Co kdyby sis udělal výlet sem?“

„Víš, že to nemůžu udělat. Proč nemůžete přijet vy?“

Věděl jsem, že odmítne cestovat, ale za pokus to stálo. „Uvidíme,“ řekl jsem. „Pro Armanta je prostě těžké cestovat, když má práci.“

„Myslel jsem, že mu patří ta klenotnická firma, pro kterou pracuješ?“

Sakra. Lhát bratrovi mi nešlo. Rozhodl jsem se obejít pravdu, jak jen to půjde. „Má tak trochu problém se stalkerem a my si prostě myslíme, že cestování není bezpečné.“

„Sakra,“ řekl Lux. „Je všechno v pořádku? Jsi v bezpečí?“

„Jo.“ Mávl jsem rukou ve vzduchu. „Jsme úplně v pohodě. Poslyš, Luxi, přemýšlel jsi někdy o amuletech a naší rodině?“

Lux vykulil oči a opřel se v křesle. „Samozřejmě že na ně myslím. Myslím na naše rodiče a sestru. Ale tyhle amuletové kecy nejsou skutečné. To byla jen nějaká divoká historka, kterou naši prarodiče vyprávěli našim rodičům, a ti tomu všichni věřili. Magie není skutečná. Čarodějnice nejsou skutečné. Ty amulety nemají žádnou moc. To je prostě směšné. Víš, co se málem stalo, když jsme se o tom naposledy pokoušeli mluvit. Nechci se znovu nechat zavřít do ústavu.“

Po požáru jsme se snažili vysvětlit zúčastněným policistům, že jeden z amuletů byl ukraden a že víme, že byl ukraden, protože jsem to všechno viděl. To jim stačilo k tomu, aby mě chtěli nechat zavřít. Jenže pak praskly žárovky v každé místnosti, do které Lux vstoupil. Policisté si začali myslet, že s námi není něco v pořádku.

„Jak si vysvětluješ své podivné elektrické schopnosti?“ zeptal jsem se.

Lux si povzdechl. „Někteří lidé mají nadbytek elektromagnetické energie. To se stává.“

To neznělo úplně správně, ale nechtěl jsem se hádat po telefonu. Musel by uvěřit v magii, až uvidí Armantova draka.

To byl odvěký spor mezi mnou a Luxem. Já chtěl odpovědi, on chtěl předstírat, že se to nikdy nestalo.

„Máš ještě ten druhý amulet?“

„Samozřejmě že mám,“ řekl Lux. „Chceš ho?“

Zavrtěl jsem hlavou. Nakonec budu muset Armantovi říct o protějšku amuletu, který jsem vlastnil, ale ne teď. Až půjdeme za Luxem, mohl bych mu vyprávět o dracích a Armantovi o amuletech. Přiznat se všem najednou. „Takže, kdy by bylo vhodné, abychom tě s Armantem navštívili?“ zeptal jsem se.

„Ummm.“ Lux odklonil kancelářskou židli od notebooku a přesunul se k jinému počítači na druhé straně stolu. Chvíli na něm klikal. „Za dva měsíce mám mezi projekty nějaký čas. Můžeš mě samozřejmě kdykoli navštívit, ale když přijdeš, budu mít víc času a nebudu se rozptylovat prací.“

„Perfektní. Tak tedy dva měsíce. Pošli mi přesné termíny a domluvíme se.“ Dva měsíce na to, abych se připravil na vysvětlení, proč jsem si nechal své znalosti o amuletech pro sebe. Musel jsem. Nebylo to jen moje tajemství, které jsem měl prozradit, bylo to moje a Luxovo tajemství a dlužil jsem to jemu i rodičům, abych to ctil.

„Sladké. Rád tě uvidím.“

„Jo, to bude.“ Máme si toho hodně co říct.

Ještě chvíli jsme klábosili a nakonec zavěsili.

Zavřel jsem notebook a vydal se hledat svého druha, dřívější obavy o bratra mi teď spadly z ramen.

Armanta jsem našel s Valerií v obývacím pokoji. Byli tam i Mason a Broderick s Harley. Broderick ji nechal ležet na podlaze a mával na ni barevnými plastovými klíči. „Takovou silnou a chytrou holku máme.“

Mohutný kamenný drak se v přítomnosti své dcery proměnil v trosku.

„Hej, Jaspere, právě jsme se tě chystali najít. Valerie chce rychle zkontrolovat dítě, než odejde.“

„Úžasné.“ Posadil jsem se vedle Armanta. „Nikdy si nenechám ujít příležitost slyšet tlukot srdce našeho prcka.“

Armant si vyhrnul košili a Valerie mu přiložila doppler ke kůži.

„Je nějaká šance, že bychom mohli udělat ultrazvuk?“ Zeptal jsem se.

Armant zavrtěl hlavou. „Vajíčko je na to příliš tlusté.“

„Vejce? O vejci se nikdo nezmínil.“

Mason se zasmál. „Buď vděčný. Když byl Flint těhotný, musel zřejmě všechny naučit, aby o dětech nemluvili jako o vejcích.“

„Ale ve skutečnosti to není vejce, ne? Teda, asi by to dávalo smysl, když jsi drak a tak…“

Armant položil ruku na mou. „Ne, není to tak úplně vejce. Ale je to ochranná bariéra kolem dítěte, protože nemáme dělohu, slouží ta bariéra podobná vajíčku jako děloha.“

„Aha. Tak to si zase budu myslet, že je to všechno magie.“

„Jen počkej, až uvidíš, jak se dítě narodí.“

„Předpokládal jsem, že se narodí normálním způsobem… jenže to nebude fungovat, protože…“ Otočil jsem se na svého druha. „Armante, odkud to dítě vyjde.“

Všichni zařvali smíchy. Dokonce i Harley se chichotala, tím jsem si byl jistý.

„V podstatě císařským řezem. Až přijde čas, budu schopen proměnit jednu ruku v dračí dráp a…“

Oči se mi rozšířily hrůzou. „Chystáš se provést císařský řez sám?“

Armant přikývl. „Budeš mi muset pomoct s vedením. Budu mít v té době značné bolesti.“

Údery srdce našeho dítěte mě vytrhly z rozhovoru a konkrétních informací týkajících se narození našeho dítěte.

„Tady je,“ řekl Armant.

„Silný,“ řekl jsem. „Měli bychom pro něj vymyslet nějaké jméno.“

„Něco vymyslíme, až se narodí.“ Armant se posadil, jakmile Valerie vypnula doppler.

Přitáhl jsem si Armanta do náruče a přitiskl ho k sobě. Políbil ho na spánek. „Cokoli budeš chtít, druhu.“