DB#3 - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

„Hotovo,“ řekla lékařka a jemně poklepala Emmě na koleno.

Pro Emmu se jednalo o znamení, že se konečně mohla zvednout z lůžka, obléknout si spodní polovinu těla a nadechnout se.

Kontrola děložního čípku bolela a byla značně nepohodlná. Ale musela chodit na pravidelné kontroly, aby mohly být podchyceny i ty nejmenší změny.

„Neotevíráš se,“ vysvětlila lékařka, sundala si rukavice a hodila je do odpadkového koše.

Emmina úleva byla hmatatelná. „Ani trochu?“

„Ne, ale mizí.“

Sakra.

Aby mohla žena řádně porodit dítě, její děložní čípek musel udělat dvě věci. Jedna z nich byla rozšíření - otevření. A druhou jeho mizení, čemuž obvykle pomáhal tlak hlavičky dítěte na děložní čípek.

Emma si nemohla dovolit, aby se ani jedna z těchto věcí stala. Zatím ještě ne.

Bylo příliš brzy.

Ve třicátém týdnu měl Calistův syn jako předčasně narozený mnohem lepší šanci na přežití mimo Emmino tělo. Od té doby ji však stále ještě dělily týdny. Aktuálně byla v dvacátém pátém týdnu. Ale skutečnost zůstávala stále stejná a byla děsivá. Stále tu byla možnost, že si dítě díky předčasnému porodu bude nést možné následky. Zdravotní problémy nebo poruchy učení.

Chtěla dítě udržet tak dlouho, jak jen to bylo možné.

„Můžeme uvnitř udělat steh?“ zeptala se Emma.

Lékařka otočila svou stoličku tak, aby mohla být Emmě tváří v tvář. Ta si kolem sebe rychle upravila prostěradlo tak, aby lépe zakrylo spodní část jejího těla a nahé nohy.

„Tak, jak to je, se jedná o nebezpečný postup, Emmo,“ vysvětlila žena. „A udělat to příliš brzy by mohlo způsobit několik dalších komplikací včetně toho, že by tě to mohlo donutit k porodu, který bychom nemohly zvrátit, nebo dokonce k sepsi z infekce. Tohle není riziko, které chci pro tebe a tohle dítě podstoupit.“

Emma spojila ruce k sobě. „Co bych měla dělat?“

„To, co děláš. A děláš to skvěle. Odpočinek. Spousta jídla pro to, abys měla energii. Během porodu ji budeš potřebovat. Tekutiny, tekutiny a další tekutiny. Sleduj pohyby dítěte a všímej si jakýchkoli změn. Ještě důležitější je sledovat všechny změny tvého těla. Bolest či cokoli, co je jinak. Pokud tomu můžu pomoci, tohle dítě donosíš do termínu, nebo alespoň tak blízko, jak tě jen můžu dostat. Netlač na sebe víc, než co dokážeš zvládnout. Dobře?“

To, že její lékařka byla tak pozitivní a povzbuzující, rozhodně pomáhalo.

Většinu času měla Emma pocit, jako by se topila ve své vlastní úzkosti ohledně dítěte a těhotenství. Její lékařka byla vždy optimistická.

„Dobře,“ řekla Emma. „Pochopila jsem.“

„A když jsme u toho, zkus se tím nenechat vystresovat.“

Emma se zasmála, její lékařka se jen usmála. Opravdu nemyslela svým smíchem, že to bere jako vtip, ale žena to tak očividně brala. Stres byl naneštěstí nevyhnutelný.

Jak by to mohlo být jinak?

Koneckonců, Emma byla manželka Affonsa Donati.

********

„Bossi, máme problém.“

Ray vklouzl mezi Affonsa a Emmu, a donutil ji ustoupit od manžela o pár kroků dál. Ne, že by jí bylo proti mysli dostat se od Affonsova boku dál, ale rozhodně ji dráždilo, jak Ray využíval každou šanci, aby mohl Emminu přítomnost znevažovat.

Nebyla si jistá, proč to dělal, ale začalo to v době, kdy se před těmi všemi měsíci Affonso po Calistově nehodě vrátil domů. Bylo možné, že Affonso svému underbossovi řekl o aféře mezi Calistem a Emmou, ale myslela si, že to bylo nepravděpodobné.

Affonsovi šlo hlavně o image. Přiznat, že jeho manželka spala s jeho nelegitimním synem, by rozhodně nepomohlo v tom, jak se na něj jeho lidé dívali.

Affonso si povzdechl a rukou si promnul tvář. Střelil pohledem po Emmě a ona prostě rychle odvrátila pohled. Během večerů znovu silně pil a začínaly se projevovat jemné známky. I když byl její manžel stále dokonale oblečený a jeho vystupování bylo stejně chladné jako vždy, byly tu jisté maličkosti, kterých si všímala a které ukazovaly na jeho stres a na to, jak se ho snažil zvládnout.

Ráno se rozhodl vzít si sluneční brýle, což bylo něco, co dělával jen zřídkakdy. Na čelisti a tvářích měl několika denní strniště. Snídani dokonce zakončil sklenicí brandy.

Jo, ukazovaly se tu Affonsovy trhliny, byť byly zatraceně nenápadné.

Emma si nemohla pomoci, ale přemýšlela proč nebo spíš co bylo příčinou Affonsova stresu. Pokud by šlo o Cosa Nostra, neřekl by jí to, a vzhledem k tomu, že jediné okamžiky, kdy na ní promluvil, byly ty, kdy ji kritizoval, rozhodla se ani neptat.

Bylo to tak snazší.

„Dnešek na tohle není dobrý den,“ řekl Affonso Rayovi.

„Jsem si toho vědom. Ale viděli jsme pár aut. Mohl by to být problém.“

Emma svraštila obočí, netušila, o čem mluvili.

„Tohle je o oslavě života svatého muže, než bude uložen k odpočinku,“ řekl Affonso. „To by samozřejmě nikdo neznesvětil.“

Ray poplácal Affonsa po rameni. „Dáváš jim příliš mnoho důvěry.“

„Ne jim, ale úctě, kterou mají k Bohu.“

„Jako úcta, kterou k němu máš ty?“ zeptal se Ray.

Affonsovy rysy ztvrdly. „Dnes jsi příšerně smělý.“

„Mohl by to být problém,“ opakoval underboss.

Affonso dal Rayovi jen přikývnutí, nic víc, a pak se s malým úsměvem otočil zpátky k Emmě. Jeho úsměvu nedůvěřovala - už dávno se naučila, že Affonsovo falešné štěstí nebo radost obvykle následuje ošklivost.

Byl to had.

„Vadilo by ti, kdybys pokračovala dál beze mě?“ zeptal se Affonso. „Za pár minut tam dorazím, abych vzdal svůj respekt.“

Emma pokrčila rameny. „Jistě.“

Dostat se pryč od svého manžela jí skutečně nevadilo.

Emma vešla do hlavního prostoru pro ni neznámého kostela a nechala Affonsa za sebou, aby dokončil svůj hovor s Rayem. Z tapisérií na zdech na ni padala temná nálada dne. Vysoká okna z barevného skla byla jen stěží osvětlena trochou světla, protože venku bylo zataženo, zima a hrozilo, že začne pršet.

Pokud nic jiného, počasí pro daný den bylo vhodné.

Tělo Otce Daye bylo konečně uvolněno pro řádný obřad a následný pohřeb. Církev s uspořádáním a zasláním oznámení pro členy knězovy kongregace, kteří by se obřadu možná mohli chtít zúčastnit, neztrácela čas.

Jejich kostel byl kvůli vyšetřování a skutečnosti, že kancelář potřebovala vyčistit, stále uzavřený. Očividně tam zůstal zkrvavený nepořádek.

Emma udělala pár kroků dolů uličkou a ignorovala zvědavé pohledy, které ji sledovaly z kostelních lavic. Kostel byl plný lidí, kteří již Otci Dayovi vzdali svou úctu, a teď prostě jen čekali na zahájení pohřebního průvodu.

Kdyby se jednalo o jiného kněze, možná by Emma nepřišla.

Neměla ráda pohřby ani smutek, který s nimi byl spojený. Navzdory tomu, že lidé často hlásají, že nechtěli nic víc, než oslavit život zesnulého, do popředí stále vstupoval zármutek a smutek, který sedal na vše, čeho se jen mohl dotknout.

Ale bez ohledu na to, jak moc Emma neměla ráda pohřby a bolest, kterou spolu přinášely, nemohla by se k Otci Dayovi zachovat takto neuctivě. Před celými měsíci, ráno před Calistovou nehodou, Emma zjistila své těhotenství.

Byla vyděšená.

Zahanbená.

Nevěděla, co s ohledem na okolnosti, dělat. Věděla, že by díky těhotenství nemohla skrýt to, co se mezi ní a Calistem stalo, a byla prostě vyděšená.

Hloupá, bláznivá a vyděšená.

Emma šla za Otcem Dayem. Potřebovala bezpečné místo, kde spočinout, protože se emočně hroutila a během jediného okamžiku měla pocit, že bylo vše zničeno. Vyslechl její zpověď z hříchů, chyb i obav. Nechal jí vše odvyprávět a říct, jak to všechno došlo až do potíží, v nichž se aktuálně ocitla.

Otec Day ji nikdy nesoudil.

Držel ji za ruku a stíral jí slzy. Sliboval, že jednoho dne znovu najde svou cestu, ale dřív, než se ukáže, tak bude možná chvilku bloudit.

V tu chvíli Emma potřebovala tato slova slyšet víc než cokoli jiného.

V okamžiku, kdy se cítila bezmocná, jí Otec Day dal naději, ať už byla sebemenší. To bylo pro Emmu neocenitelné.

Takže ne. Nedokázala si představit, že by se s mužem nerozloučila nebo mu nepoděkovala za tu malou věc, kterou pro ni udělal.

Před oltářem stálo pár mužů v rouchu a hovořili s knězem. Mladý chlapec od oltáře nasměroval Emmu do tiché místnosti vzadu, kde pro ty, kteří se chtěli osobně rozloučit s Otcem Dayem před zahájením oficiálního pohřbu, byla umístěna jeho rakev.

Emma čekala přede dveřmi soukromé místnosti, než mu mladý pár a jejich dvě malé děti vzdají svou úctu. V té rodině poznala členy kongregace, ke které patřila, a kteří byli přítomni kázání Otce Daye před jeho vraždou.

Očekávala, že dřív, než pár opustí soukromou místnost, se k jejímu boku připojí Affonso, ale nestalo se tak. Emma zůstala sama.

Při pohledu na naleštěnou zářící, černou rakev, která byla postavena v soukromé místnosti, Emma skoro zaklopýtla. Sledovala velké aranžmá kal a lilií, které byly po obou stranách rakve, a v srdci se jí usadila tupá bolest.

Na malém stolku, jen o pár metrů dál hořely svíce. Mnohem víc dalších, zatím ještě nezapálených, čekalo na hosty, aby je zapálili a pronesli za kněze svou vlastní modlitbu.

Emma přeskočila svíčky, nebyla si zcela jistá, za co se pomodlit. Pomalu se přiblížila k rakvi a bála se toho, co možná uvidí. Šířily se fámy ohledně toho, jak kněz zemřel, a že obřad bude možná s uzavřenou rakví.

Nebylo to tak.

Otec Day naštěstí vypadal, jako by odpočíval v hlubokém spánku. A navzdory bledosti jeho kůže, která byla v kontrastu s olivovým vypodložením rakve, vypadal mírumilovně. Ruce měl složené přímo pod hrudní kosti, mezi prsty měl položený křížek. Oblékli ho do roucha s vysokým límečkem a jeho bílým kolárkem.

Eminu pozornost upoutalo cosi těsně pod jeho pravým uchem. Byla to tenká řada stehů, která mizela pod límcem černého roucha Otce Daye.

Měl podřezané hrdlo.

Při pohledu na to zranění, i když nebylo snadno viditelné, se jí v žaludku usadila tíha. Vypadalo to, že se vší silou snažili skrýt zranění, na které kněz zemřel, díky výběru oblečení a nalíčení pohřební službou.

Násilná smrt, pomyslela si Emma.

Pravděpodobně byl vyděšený.

Nikdo si nezasloužil zemřít takto - vyděšený a sám. Ale zejména ne člověk jako Otec Day, který, jak to tak vypadalo, nechtěl za svého života nic jiného, než se postarat o své stádo oveček.

Emma se ohlédla přes rameno a zjistila, že u dveří nečekal nikdo další, kdo by přišel, aby mu vzdal svou úctu. Využila té příležitosti a z kapsy svého trenčkotu vytáhla předmět, kterého se už nějakou dobu držela.

Držela černý růženec, zlatý křížek, který visel na šňůrce korálků, se pohupoval tam a sem. Když jí ho Calisto dal, řekl jí, že patřil jeho knězi, který mu ho půjčil jako jeho útěchu. Potom ho on předal jí a ona ho používala pro svou vlastní útěchu nad žalem ze ztráty dítěte.

Emma nechtěla růženec dát pryč - byl to jeden z mála kousků, které jí po Calistovi zbyl. Jeden malý kousek jejich puzzle, který dokazoval, že tam kdysi něco bylo, i když on si na to nedokázal vzpomenout, a že oni byli skuteční.

Některé dny měla Emma pocit, jako by si je jen představovala.

Jako by všechno to, co s Calistem měla, byl pouze sen.

Emma věděla, že to bylo šílené - nebylo možné zapomenout na to, co s Calistem Donati sdílela. Všechna jejich láska, ukradené okamžiky, jejich společné bláznovství a krása skrytá pod tím vším - všechno to bylo skutečné.

Oni byli skuteční.

Ale on to nevěděl.

Nic z toho nevěděl.

A postupně, každým dnem, který míjel, Emma zjistila, že ty kousky, které jí připomínaly, že kdysi měli společnou existenci, ztrácela.

Stejně jako růženec.

Emma věděla, že až příliš brzy... nezbude už nic.

I tak, zatímco se dívala na růženec, nedokázala popřít nutkání vrátit ho zpět jeho oprávněnému majiteli. Vrátit ho zpátky tam, kde to začalo, a nechat ho jít domů.

Růženec posloužil svému účelu. Poskytoval jí útěchu. Dal jí naději. Držel ji na zemi.

Ale stále nebyl její.

A ona si pomyslela, že možná... jen možná... by Otec Day chtěl mít svůj růženec zpátky.

Emma se rychle naklonila přes rakev a vzala studeného, nehybného Otce Daye za ruku. Zvedla ji, položila růženec na jeho druhou ruku a pak na ni jeho dlaň vrátila zpátky. Černé korálky se zamotaly kolem kříže, který držel, zatímco zlatý křížek připevněný k nim byl skrytý mezi jeho rukama.

„Děkuji,“ řekla Emma a znovu se narovnala. „Děkuji, že jste mi dal útočiště.“

Nenašla cestu, o které Otec Day mluvil.

Zatím ještě ne.

Ale přetrvávající víra Emmu neopouštěla.

Za to byla vděčná.

S posledním rychlým rozloučením se Emma vydala ze soukromé místnosti a měla v úmyslu najít svého manžela a lavici, kam se usadit. Už byla na nohou až příliš dlouho.

Teď se nacházela v dvacátém šestém týdnu. Šlo doslova o zázrak, že vydržela tak dlouho, aniž by její oslabené děložní hrdlo povolilo a nedošlo k předčasnému porodu. Neměla by být takhle na nohou.

Přesto měla pocit, že to dneska musela udělat. Knězi to dlužila.

Přímo před soukromou místností ztuhla. Venku našla stranou stát Calista. Opíral se o zeď a zíral na složitou, bohatou barevnou tapiserii, která visela zavěšená na tyči přímo před zpovědnicí. Nevypadal, že by si její přítomnosti všiml, ale musel vědět, že tu byla vzdát knězi svou úctu, takže ji možná jen nechtěl přerušovat.

Emma nic neřekla - chvíli na Calista jen tak zírala. Nedával najevo, že by věděl, co dělala. Vypadal mnohem víc jako své staré já před svou nehodou, než jak působil poslední dobou. Sako měl přehozené přes ruku a rukávy hedvábné košile měl vyhrnuté až k loktům.

Jasné znamení, že byl ve stresu.

Silné linie tváře měl potemnělé zamračením a nebylo možné přehlédnout bolest, která mu probleskávala očima.

Emma si myslela, že Calisto velice často vypadal zmateně. Nevěřila, že by to někdo jiný poznal, protože to velice dobře skrýval, ale ona to viděla. Jako by zíral na svůj svět a věděl, že něco nebylo v pořádku, ale stále to nedokázal zlepšit.

Prsty pravé ruky si pohrával s nezapálenou cigaretou.

V levé ruce držel růženec, který mu dala minulé Vánoce.

„Cale?“ zeptala se Emma.

Když se na ni Calisto podíval, nevypadal, že by ho Emma svou přítomností vyděsila.

„Dobré odpoledne, Emmo.“

„Můžeš jít dál.“

Ani se nepohnul. „Za okamžik. Ale díky.“

Emma věděla, že zeptat se jí pravděpodobně neprokáže žádnou laskavost, ale nemohla si pomoci a ta slova vyklouzla ven. „Vím, že sis byl s Otcem Dayem blízký, takže to pro tebe musí být těžké.“

Calisto jen stěží zareagoval. „Ještě těžší.“

On také kněze našel.

Nedokázala si to představit.

„Je mi to líto, Cale.“

Calisto se tehdy usmál. Byl to malý a prchavý úsměv, ale byl tam. Stejně rychle se odlepil ode zdi a cigaretu i růženec, který držel, zastrčil do kapsy. Prošel kolem Emmy a dál do vchodu do soukromé místnosti. Tam se na okamžik zastavil a zamumlal: „Měl bych se s ním rozloučit dřív, než sám sebe přesvědčím o opaku.“

Proč měla pocit, že mluvil o víc věcech, než jen o knězi?

***********

„Hrozný den,“ zamumlal Affonso a zadíval se na šedou oblohu.

„Vhodný pro pohřeb,“ odpověděla Emma.

Affonso se to neobtěžoval popřít.

Na hřbitov a lidi, kteří čekali na to, až hodí do hrobu špinavou zem, dopadala lehká sprška deště. Ani ne před pěti minutami byla po dlouhém a zaslouženém průvodu rakev Otce Daye uložena do země.

Z kostela se přesunuli na hřbitov u kostela Otce Daye, aby muž mohl být pohřbený ve své farnosti.

To byla jediná věc, u které si ten den Emma přála, aby se jí nemusela účastnit, nebo se přinejmenším omluvit z pohřebního průvodu s tím, že by řekla, že se musela jet domů a odpočinout si.

Jistě, jednalo by se o životaschopnou, uvěřitelnou omluvu.

Ale ne.

Místo toho stála na hřbitově, který za posledních pár měsíců nenavštívila. Víc měsíců, než si chtěla přiznat. Její chlapeček byl pohřben jen o čtyři řady dál pod javorový strom, kde byl jak v jeho stínu, ale zároveň i na místě, které mohlo být na podzim zbarvené padajícími listy.

Poté, co její dítě krátce po narození zemřelo, Emma zas a znovu chodila na hřbitov, ale pak se interval jejích návštěv začal prodlužovat na jednou týdně a pak na možná jednou za měsíc.

A nakonec se úplně zastavily.

Bylo to pro ni méně bolestivé.

Nechtěla uvíznout ve vzpomínkách na peklo toho dne, kdy ho rodila ho s vědomím, že zemře. Nechtěla, aby jí ten smutek a strach poskvrnily současné těhotenství a poslaly ji přímo do úzkostí a neřízeného chaosu.

Takže se tomu vyhýbala.

Nebo se snažila.

„Dobře,“ řekl Affonso a upravil si klopy saka. Do hrobu byla vhozena další lopata špinavé země a lidé se začali rozcházet. Jen vzadu se jich poměrně pár zůstalo držet. „Předpokládejme, že je to hotovo, že?“

„Ano. Co to bylo s Rayem předtím v kostele? “ odvážila se zeptat.

Affonso si sundal sluneční brýle, které při současném počasí stejně nepotřeboval, a ohlédl se přes rameno. Emma sledovala jeho pohled, ale zjistila, že neviděla nic jiného než řadu zaparkovaných aut podél silnice u hřbitova.

„Nic,“ řekl Affonso po chvíli. „Nedělej si s tím ve své malé hlavičce starosti.“

Emma se donutila nezamračit se.

Vždycky to tak dělal. Její obavy odmítal a znevažoval, aby vypadaly malicherně a zbytečně. Dráždilo ji to víc, než by dokázala vysvětlit, ale nejednalo se o nic nového.

„Jdu do auta dřív, než se z tohoto bohem zapomenutého deště stane zatracený slejvák,“ zamumlal Affonso a podíval se znovu na oblohu. „Pojďme.“

Emma zaváhala. Nepochybovala, že už si musela dát nohy nahoru. Schůzku se svou specialistkou měla za dva dny, aby proběhla další kontrola jejího děložního čípku, a došlo k ujištění, že jeho zašití zatím ještě nebylo potřeba, ale nechtěla na své štěstí pokoušet.

Přesto, když už tady byla...

„Nevadilo by ti, kdybych tě za pár minut došla?“ zeptala se Emma.

Affonso po ní se zvednutým obočím střelil pohledem. „Nechápu, proč dávat přednost pohledu na hrobníka, jak hází špinavou zem do díry v zemi, než aby sis mnohem víc užívala suchého, teplého zadního sedadla mého Mercedesu.“

Emma ze sebe jeho komentář setřásla. „O to nejde.“

„A co tedy?“

„Myslela jsem si, že když už jsem tady a to všechno, měla bych jít pozdravit své dítě.“

Affonso se trochu narovnal, jeho netečná, nezajímající se maska byla zpátky pevně na svém místě. „Aha.“

Emma nedovolila, aby jí jeho odpověď nebo nedostatek zájmu v téhle věci, tak moc vadila. Affonso nebyl emocionální člověk a u věcí, které mu hrály na nervy, se choval tak, jako by neměl vůbec žádné city.

Jejich mrtvý syn byl jen jednou z těch věcí.

„Uděláš to rychle?“ zeptal se Affonso. „Mám schůzku, kam musím dorazit.“

Emma svraštila obočí. „Jakou schůzku?“

„Záležitost na poslední chvíli. Něco, co přišlo rychle. Říkal jsem ti, ať si s tím neděláš obavy. Udělej to rychle, ano?“

„Dobře.“

Ale neslibovala jedinou zatracenou věc.