DB#3 - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Poté, co Affonso hovor ukončil, Emmina naděje, že bude mít možnost držet se po zbytek dne mimo společnost svého manžela, rychle vybledla. Otře po ní vyštěkl, aby „nešla nikam daleko“, a pak už byl znovu na telefonu, tentokrát s někým jiným.

Emma neměla ani ponětí, co se dělo. Zatímco sledovala, jak Affonso přecházel po chodbě, přijímal hovory, křičel do telefonu příkazy a dělal jen máloco jiného, čas jí pomalu plynul. A čím víc hodin uplynulo, až se den nakonec přehoupnul do večera, tím podrážděnější a netrpělivější Affonso byl.

Večeři jedla Emma u stolu sama, ale i tak stále slyšela, jak z druhé strany obrovského domu její manžel vrčel. Občas se ze své kanceláře vyřítil ven, něco málo řekl, popadl si od kuchařky čerstvou kávu a pak znovu zmizel.

Sherry pracovala u kuchyňského ostrůvku a Emma přitom jedla jedno ze svých oblíbených casserole. Kuchařka byla v tomhle směru úžasná a od okamžiku, kdy bylo oznámeno Emmino těhotenství, ji rozmazlovala jejími oblíbenými jídly.

„Tvoje štěně tloustne,“ řekla Sherry spíš sama pro sebe než směrem k Emmě.

„Není tlusté - je jen chlupaté.“

A trochu baculaté.

Půlnoc měla přes dvě a půl kila. Veterinář říkal, že to byla asi jeho hraniční hmotnost. Když se pohyboval po svých kratičkých končetinách, břicho pomalu táhl po podlaze. Byl strašně krátký a při chůzi se kolébal. Ale byl stále stejně hravý jako vždy, v domě už nedělal bordel a Emmu zbožňoval jako nic jiného.

Také pohrdal Affonsem a to už od prvního okamžiku, kdy se s mužem setkal.

Emma usoudila, že její pes měl na lidi dobrý vkus.

Emma s úšklebkem svěsila ruku podél hrany stolu, aby nakrmila Půlnoc kouskem spirálově stočených nudlí. Černá kulička nadýchané srsti jídlo rychle zpracovala, ani se neobtěžovala s jeho kousáním. Stejně rychle, jako bylo jídlo pryč, Půlnoc stejně sladce seděl a silně vrtěl zvlněným ocáskem.

„Už ne,“ řekla mu Emma.

Půlnoc se nepohnul ani o píď a sledoval každé sousto, které si Emma vložila do úst.

Nakonec se jeho tiché žebrání dostalo až k ní a hodila mu další kousek. Ihned ho sežral a už se díval po dalším.

„A proto je tak tlustý,“ řekla kuchařka se zasmáním.

Emma pokrčila rameny. „Ale je roztomilý.“

„Pokud je ošklivost roztomilá, tak ano.“

Věděla, že ji kuchařka jen škádlila, protože Půlnoc byl strašně roztomilý, co se velikosti, chování i vzhledu týče. Stále měl v sobě ten štěněčí pohled a Emma si nemyslela, že by se to kdy změnilo.

Občas byla smutná už jen proto, že Půlnoc držela, protože on byl jedním z mála dárků, které jí Calisto dal. A byl jednou z mála věcí, která jí po jejich společném čase zůstala.

Byl jeho vlastní malou připomínkou.

Ale zároveň ho stejně milovala.

„Dáš si ještě trochu casserole?“ zeptala se kuchařka.

Emma se usmála. „Nejsem si jistá, že bych měla.“

Sherry nad jejím tvrzením mávla rukou. „Jíš za dva, Emmo.“

V domě Donati nebylo štěně tím jediným, kdo tloustlo. Ne, že by Emma ve dvacátém čtvrtém týdnu těhotenství tolik přibrala, ale už se k tomu dostávala. Jednou věcí bylo dopřát si jídlo, ale jinou bylo dopřát si ho až moc. A protože během těhotenství měla zakázáno cvičit – vzhledem k riziku a všemu ostatnímu s tím spojenému - Ema si musela hlídat přírůstek váhy jinými metodami, jako bylo dobré stravování a zdravější výběr porcí jídla. To poslední, co chtěla přidat k seznamu svých problémů, byla těhotenská cukrovka.

„Jsem v pohodě,“ ujistila ji Emma. „A bylo to vynikající, děkuji.“

Sherry přikývla. „Pokud jsi si jis-“

Slova kuchařky přerušilo hlasité zabouchnutí hlavních dveří. Emma se podívala na Sherry se zvednutým obočím, ale vysloužila si tím jen pokrčení ramen.

Ani ona nevěděla, kdo to byl.

Affonso nevyšel ze své kanceláře, aby řekl, že někoho čekal, a kromě spousty telefonních hovorů a mumlání, byl jejich dům po většinu dne tichý. Emma nesnášela, že do jejich domova lidé přicházeli a odcházeli z něj tak, jako by byl centrum pro setkání a byl k dispozici pro použití, kdykoli měl kdokoli potřebu ukázat se.

Nicméně když se o tom zmínila Affonsovi, přineslo jí to pouze rychlé pokárání.

Rozhodla se, že co se týče tohoto tématu, své pocity už nebude znovu vyjadřovat.

„Přemýšlím, kdo to je?“ zeptala se Sherry.

„Netuším.“

Emma o tom nemusela dlouho uvažovat.

„Zio!“

Při Calistově výkřiku Emma na svém místě nadskočila. Střelila pohledem po kuchařce a zjistila, že Sherry měla doširoka rozevřené oči.

„No, máme tu odpověď,“ zamumlala kuchařka a popadla utěrku, aby začala otírat pult. „Myslím, že jsem pro dnešek právě skončila.“

„Zio, kde jsi?“ zakřičel Calisto.

Nezněl šťastně.

Ve skutečnosti byl v jeho křiku horký hněv, který za dobu, co Emma Calista znala, slyšela v jeho hlase jen velice zřídka. Na chodbě něco narazilo do zdi a Emu to přimělo zvednout se ze židle o něco rychleji, než by měla dělat a to jen proto, aby zjistila, co se stalo.

Na chodbě našla Calista, jak se právě zbavil i druhé boty. I ta s hlasitou ranou narazila na zeď. Široká ramena, obléknutá v jednom z jeho mnoha svetrů, měl napjatá. Zamračeně si svetr sundal a hodil ho na ozdobný stůl, který byl v chodbě. Jeho obvyklý upravený vzhled byl mnohem rozcuchanější než obvykle a to Emmu znepokojovalo.

Ale i ve svém očividném hněvu byl Calisto pro Emmu stále tak dech beroucí. Samotný pohled na něj v ní vyvolával příliv vzpomínek – na jeho dotyky, polibky a na to, jak ji miloval, jak ji šukal. Po Calistovi se jí už nikdo jiný nedotkl.

I když se jí po Calistovi stýskalo.

Každý jednotlivý den byla bez něho.

Affonso vynaložil veškeré úsilí pro to, aby udržel Calista mimo dům Donati tak moc, jak jen bylo možné. Vždy to dělal takovým způsobem, že to z vnějšího pohledu nevypadalo nijak podezřele. Většinu věcí, které Affonso kdysi s Calistem a svým underbossem Rayem vyřizoval, teď dělal mimo domov. I když se dál konaly večeře, byly jen velice vzácné a party snad ještě vzácnější.

Emma věděla naprosto přesně, proč to její manžel dělal.

Záměrně držel Calista dál od Emmy, jak jen mohl, aniž by to bylo nápadné. Pravděpodobně měl obavy z toho, že čím víc času by ti dva společně strávili, tím pravděpodobnější bylo, že by Calisto získal zpátky nějakou vzpomínku ohledně jejich vztahu.

Affonso nechtěl, aby se to vůbec někdy stalo.

„Cale?“ zeptala se Emma tiše. „Je všechno v pořádku?“

Calisto zvedl hlavu a pohled jeho jako duše černých očí dopadl na ni. V zorničkách mu plál oheň – když si ji prohlížel, byla v nich vidět zuřivost. Na vteřinu však zlost zmizela a uvolnilo se i napětí v jeho ramenou. Jak tam Calisto stál, rukou opřený o zeď a sledoval ji, v srdci Emmy se zvedl malý střípek naděje.

Tuhle konkrétní věc dělal už dřív.

Stál ve stínu místnosti vícekrát, než by se dokázala spočítat, a pozoroval ji přesně tím samým způsobem.

Když to dělal, muselo ho to bolet, ale v té době neměli na výběr žádnou jinou možnost.

Přišlo mu to povědomé?

Nemohla si pomoct, ale musela o tom přemýšlet, i když jak tam stál, se zamrkáním potřásl hlavou a drsně si povzdechl, hluboko v kostech se jí usadila bolest.

„Kde je můj strýc?“ zeptal se a napřímil se.

„Ve své kanceláři,“ řekla Emma. „Co se stalo?“

„Nic, s čím by sis musela dělat starosti, Emmo. Běž si odpočinout. Dopřej mému bratranci odpočinek, jo? Žádný stres pro dítě. Nedělej si starosti s problémy mužů.“

Emma sebou uvnitř trhla a její srdce se zvětšilo neviditelným utrpením, o kterém Calisto nemohl ani tušit, že tam bylo. Jeho slova byla vyslovena tak nenuceně - jeho bratranec.

Dítě nebylo jeho bratranec.

Byl to jeho syn.

Musela pevně sevřít rty, aby se ubránila říct, jak přesně to bylo.

Calisto prošel chodbou kolem ní a už se pohnul k něčemu dalšímu. Než se otočila, aby sledovala, jak odcházel, stihl zahnout za roh a ona pro něj byla naprosto zapomenuta.

Během posledních pár měsíců se naučila, že v Calistově světě už nebyla dál jeho prioritou. S jeho vzpomínkami z něj zmizela i ona. Jako manželka Affonsa byla v Calistově životě prostě jen ženou, se kterou zacházel s úctou, ale zároveň si od ní udržoval zdravou vzdálenost.

Jak by si na ni mohl Calisto byť jen začínat vzpomínat, když se k ní nedostal tak blízko, aby mohla jeho paměť znovu ožít?

Emma věděla, že by stačila jen jedna vzpomínka.

Ta správná. Jednoduchá. Cokoli.

Vodítko pro něj, aby zjistil, že něco mezi nimi nebylo tak nevinné, jak to vypadalo pro všechny ostatní z vnějšku. Nějaký malý náznak, aby do toho všeho začal kutat víc. Když by se ta lavina ve vzpomínkách Calista spustila, doufala, že by neskončila dřív, než nezíská zpátky vše, co potřeboval.

Ona bude čekat, až se to stane.

Ale dnešek nebyl tím dnem.

Očividně ne.

I když Emma moc dobře věděla, že to nemá dělat, rychle se otočila na patě a vydala se stejným směrem, kterým odešel Calisto. Podle Affonsova předchozího příchozího hovoru a následných dalších, které udělal, tušila, že se něco stalo, a že to nebylo dobré.

Emma chtěla vědět, co to bylo.

Rychle se vydala k Affonsově kanceláři a všimla si, že dveře na chodbu zůstaly pootevřeny. Syčivé hlasy, které se ozývaly zevnitř, ji ani trochu nezpomalily. Mohla zůstat v chodbě, skrytá mimo pohledy, ale už tak byla na nohou déle, než by jí lékařka schvalovala.

Vešla přímo do kanceláře a tam našla Affonsa a Calista, jak se na sebe navzájem mračili.

Affonso stál za svým stolem, dlaněmi se opíral o jeho desku, byl přitom mírně předkloněný. Calisto stál jen pár stop od svého strýce, ušklíbal se a nebyl ochotný ustoupit ani o krok zpět.

Co se dělo?

„Odejdi,“ vyštěkl Affonso na Emmu.

Místo toho se posadila na gauč.

„Udělal jsi to?“ zeptal se Calisto, který ignoroval Emminu přítomnost a Affonsův požadavek, aby odešla. „Chci to vědět, zio, a chci vědět proč.“

„Celý den jsem byl tady,“ zavrčel Affonso a v okamžiku měl pohled znovu upřený přímo na Calista. „Proboha, zeptej se Emmy nebo kuchařky.“

Calistův postoj ani o kousek nepovolil. „Oba víme, že ty si jen zřídka ušpiníš ruce osobně. Proč by sis je musel špinit, když máš spoustu dalších lidí, kteří to udělají za tebe?“

„Calisto!“

„Ty jsi byl ten jediný, kdo věděl, že jsem mířil do kostela a proč -“

„Co to má co společného s knězem?“ zeptal se Affonso a doširoka rozhodil ruce. „A proč si myslíš, že jsem s tím měl něco společného, můj chlapče?“

Calistova se záda trochu uvolnila. „Zpovídali mě celé hodiny. Dokonce ani právník tam pro mě nic neudělal.“

„Snažil jsem se tě celý den dostat ven, Cale. Dělal jsem to.“

„Zacházeli se mnou jako s kusem hovna. Já jsem byl tím, kdo ho našel, zio.“

Affonso se zamračil.

Když Emma viděla, jak upřímně smutně Affonso vypadal, šokovalo ji to.

„Je to kvůli tomu, kdo jsi, ne kvůli tomu, co se stalo s knězem,“ odpověděl Affonso tiše. „Ty to víš, Cale. Za tohle tě neobviní – tvoje příjmení je prostě jen ten důvod, proč police působí rozruch.“

Kněz?

Něco se stalo knězi?

Jediný kněz, o kterém Emma věděla, že by se s ním Calisto snažil strávit nějaký čas, byl Otec Day. Byla si dobře vědoma toho, že byl celé roky Calistův poradce a zpovědník. V ten den nehody byl také v kostele.

Emmě se v žaludku usadila tíha.

„Co se stalo s Otcem Dayem?“ zeptala se dřív, než se dokázala zastavit.

Calisto se napjal, ale neotočil se.

Affonso po ní střelil pohledem, ale nic neřekl.

„Někdo by mi mohl odpovědět,“ řekla Emma frustrovaně a unaveně.

„Dneska ráno byl ve své kanceláři zavražděný,“ odpověděl Calisto. Tón jeho hlasu byl stěží víc než šepot.

Emma musela napnout uši, aby jeho slova zaslechla. Rozhodně jí však nemohla uniknout jeho bolest, když to pronesl. Srdce ji bolelo pro něj i pro Otce Daye.

Kdo by to udělal?

A proč?

Pohledem se přesunula od Calista k Affonsovi. Co bylo to, co řekl? Calisto musel obviňovat Affonso...

Panebože.

Nechtěla ani pomyslet na to, že by Affonso dokázal něco takového udělat, ale čím víc na to myslela, tím víc jí mysl říkala, proč by to měl udělat.

Oba muži se znovu vrátili zpátky k sobě. Zírali na sebe, mlčky, ale válčili mezi sebou víc než dřív.

Nakonec byl Affonso tím, kdo promluvil a přerušil tak napětí. „Proč bys mě z něčeho takového podezříval, Calisto? Protože jsi mi dneska ráno volal a pak jsi ho našel? To byla náhoda, nic víc. Nechápu, co by tě přimělo myslet si, že jsem to udělal já. Na tom muži mi záleželo  - celé roky byl mým knězem.“

„Jen jsem si myslel -“

„Myslel si co?“ zakřičel Affonso.

Calisto otočil hlavou ke straně a Emmě se tak nabídl pohled na jeho profil plný bolesti. „Mluvil jsem s tebou o svém snu, a ty, stejně tak jako pokaždé, když se snažím na něco si vzpomenout, jsi byl nešťastný a podrážděný. Vyštěkl jsi na mě, jako bych dělal něco špatného. Chci si vzpomenout, zio. Proč nechceš, abych získal své vzpomínky zpět?“

Affonso se napřímil, pohledem rychle střelil po Emmě a pak se jím vrátil zpátky ke Calistovi. „Samozřejmě, že chci, aby sis vzpomenul. Cale, není to tak, že nechci, aby sis nevzpomněl, jde jen o to, že právě teď jsi šťastný a živý. Ty poslední dva a půl roku, co ti chybí, pro tebe byly těžké. Když tvoje matka zemřela, nešel jsi jen dolů z kopce, ty ses z něj přímo řítil dolů. Cítil jsi takovou bolest, můj chlapče. A teď to tak není. Teď jsi zase v pořádku. Proč bych chtěl, aby ses znovu tak cítil, když nemusíš?“

Emma doslova musela zatnout ruce v pěsti, aby zůstala v klidu.

Calisto se úplně uvolnil. Jeho vztek byl zdánlivě pryč, ruce už neměl zaťaté v pěsti, napětí v končetinách mu povolilo. Stejně tak se uvolnilo i napětí v jeho zádech a změkčil se celý postoj jeho těla.

„Máš pravdu,“ řekl Calisto. „Já jen…“

Affonso si povzdechl. „Co?“

„Stále mám pocit, že mi něco chybí.“

Emmu pálilo v očích, ale slzy potlačila.

Právě teď by byl dobrý čas na to, aby odešla.

Skoro to udělala - Calistův zmatek, jeho neznámá bolest, jí bylo tak očividně jasné, že měla pocit, jako by se jí do samotné duše zabodávalo tisíce malých nožů.

Protože tenhle muž byl její duší.

Byl pro ni vším.

Jen Calisto to prostě nevěděl.

„Samozřejmě, že máš pocit, že ti něco chybí,“ řekl Affonso a vytáhl tak Emmu z jejích válčících myšlenek. „Chybí ti čas, smutek a tvoje matka. Proč bys neměl mít pocit, že tam něco nebylo, Calisto?“

Emma každým dalším slovem, které vyslovil, opovrhovala svým manželem ještě o něco víc. Netušila, jak vůbec bylo možné, aby ho nesnášela ještě víc, než už ho nesnášela, ale nějak se jí to podařilo.

Affonso manipuloval s Calistem a jeho náklonností, kterou vůči svému strýci držel. Využíval Calistovy vlastní pocity a zmatek proti němu, takže díky tomu mezi jimi dvěma vypadal jako paranoik nebo viník právě on. Affonso byl tím nevinným. Calisto si představoval věci, které neexistovaly.

Jednoduché.

Prostě jen tak.

Bože, jak moc za to Affonsa nenáviděla.

Ale ještě víc nesnášela sama sebe za to, že zůstávala zticha, zatímco se to všechno odehrávalo přímo před ní. Jak by vůbec mohla Calistovi pomoci, aniž by ohrozila sama sebe, Calista a jejich dítě?

Emma neměla sebemenší ponětí.

Calisto si prsty prohrábl vlasy a rychle přikývl. „Omlouvám se. Ani nevím, proč jsem si to vůbec myslel, zio. Byl to jen... šok a možná jsem se tomu všemu snažil dát nějaký smysl.“

„Možná,“ souhlasil Affonso. „To chápu, ale bolí mě, že si myslíš, že ti chci způsobit jakýkoli zármutek, Calisto. Když jsem mohl, snažil jsem se ti pomoci.“

„Já vím, máš pravdu.“

Emma zaťala pěsti ve svém klínu ještě pevněji a cítila, jak jí nehty zarývaly do kůže.

Calisto se nemýlil, ne když vůči Affonsovým činům nebo myšlenkám cítil paranoiu nebo nedůvěru. Tomu muži se nedalo věřit - byl to had.

Ať už se knězi stalo cokoli, Calisto za to nějakým způsobem obviňoval Affonsa. Někde hluboko uvnitř věděl, že se měl mít před svým strýcem na pozoru.

Starý Calisto - její Cal – tam stále byl. Někde uvnitř té skořápky muže, který stál jen pár kroků od ní. Byl tam a čekal, až vyjde znovu ven.

„Chceš probírat to, co jsi viděl v kanceláři kněze, hmm?“ zeptal se Affonso. „To možná může pomoci. Vím, že když jsi poprvé volal, říkal jsi, že tam byl… krvavý nepořádek.“

„To ano. Viděl jsem i horší, ale může to být jen kvůli tomu, čím byl.“

„Pravděpodobně.“

Calisto se podíval přes rameno na Emmu. „Měla bys jít.“

Emma otevřela ústa, aby odmítla, ale Affonso si odkašlal a zarazil ji.

„Jistě,“ zašeptala a vstala.

To poslední, co Emma chtěla, bylo nechat Calista s Affonsem spolu.

Zejména o samotě. Během pár minut už Affonso dokázal potlačit vše, co Calista znepokojovalo a zbavit ho podezření.

A opravdu to vypadalo, jako by za to, co Cal cítil, hodil vinu zpátky přímo na něj.

Nechtěla, aby bylo s Calistem takhle manipulováno.

Byl mnohem lepší, než aby se mu tohle dělo. Před nehodou by to Affonsovi nikdy nedovolil, ale bez svých vzpomínek a pravdy byl zranitelný a slabý.

Calisto se musel spoléhat na lidi kolem sebe, aby mu vyplnili mezery a ukázali mu správný směr. Jediný, komu nad všechny ostatní důvěřoval, byl ten samý muž, který by ho, kdyby si na všechno vzpomněl, pravděpodobně zabil.

Zabíjelo ji to.

Emma ale vyšla z kanceláře ven, v očích měla slzy a v krku už měla vzlyk, který tam uvízl. Zavřela za sebou dveře. Calisto si musel na vše vzpomenout sám - musel to udělat bez její pomoci, protože kdyby ji Affonso přistihnul u toho, že dělala něco, co zakázal, všechno by skončilo příšerně.

Všechno.

Jejich životy.

Láska.

Její svět.

Emma to všechno musela nechat udělat Calista samotného. Ona měla svázané ruce.

Co jiného by mohla udělat?