DB#3 - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Když Calistovi zazvonil telefon odložený v držáku, právě sjížděl z dálnice. Teď už nebyl při jízdě v autě tak nervózní, jako když začal po nehodě řídit poprvé. I tak byl teď mnohem opatrnější a bez ohledu na počasí jezdil na silnici pomaleji. S očima stále upřenýma na silnici a jednou rukou na volantu se natáhl po telefonu, přiložil si ho k uchu a ozval se.

„Ciao?“

„Cale,“ přišel z druhého konce linky známý pozdrav.

Calisto se usmál. „Zio.“

„Krásný den.“

„Na září to není tak zlé,“ souhlasil Calisto. „Ještě nezačalo padat listí ze stromů.“

„Dneska nic nemám, že?“

Calisto si v hlavě rychle projel Affonsovy schůzky a obchody pro nadcházející dny. Jako jeho poradce měl povinnost zajistit, aby Affonso pokaždé dorazil včas. Co se týče la famiglia, byl pro svého strýce také prostředníkem, který udržoval muže šťastné a v míru. Calisto byl zároveň jakýmsi předběžným spojením pro ty, kdo se chtěli dostat přímo k bossovi.

„Na dnešek nic,“ řekl Calisto. „Zítra se uskuteční setkání s Dantem Marcello a jeho ženou.“

Affonso si něco sám pro sebe zabručel, očividně nešťastného.

Calisto věděl, že to nebyl Dante, s kým měl Affonso problém. Byla to mužova manželka.

Díky ztraceným vzpomínkám a tomu, že se událost odehrála v té době, si Calisto nebyl vědom skutečnosti, že se Dante Marcello oženil, nicméně když Dante zavolal a chtěl se s Affonsem setkat, Ray ho s tím rychle seznámil.

Ale Danteova manželka… no, ona byla speciální rasa ženy.

Podle toho, co Calisto pochopil, Královna Pojistka. Žena dealovala drogy lidem z té nejvyšší společnosti, kam jen mohla zatnout své drápy. To by nebylo tak špatné, až na to, že její manžel, don Cosa Nostra jí dovolil pracovat i ve své vlastní rodině.

Ženy neměly být zapojeny do obchodů. Vypadalo to, že co se jeho ženy týče, Dante nevěřil tomu, že musel toto pravidlo dodržovat.

Upřímně řečeno, Calisto nechápal, v čem byl zkurvený problém. Žena vydělávala peníze - hodně peněz. Očividně byla ve své práci dobrá. Nebylo to o tom, že by jí její manžel dal v rámci rodiny příslušnost k mafii a rozhodně nebyla stejná jako manželky většiny ostatních mužů.

Žena byla dealer - prvotřídní, vysoce hodnocený.

Prostě v tom neviděl problém.

„Je opravdu tak těžká na zvládnutí, jak se říká?“ zeptal se Calisto s uchechtnutím.

„Ještě víc,“ zamumlal Affonso. „Vypadá to, že nechápe na jaké místo, jako žena patří. Věří tomu, že její postavení je stejně dobré jako postavení muže.“

Calisto se při slovech svého strýce zamračil. „To jediné s čím máš problém, je skutečnost, že ta žena je v postavení, o kterém si myslíš, že by mělo patřit muži?“

„Zcela.“

To mu připadalo... špatně.

Když vzal Calisto v úvahu to, co se o téhle Catrině Marcello dozvěděl, ona víc než dokázala, že v drogové oblasti zločineckého postavení měla rozhodně svou váhu.

A rozhodně jí v tom nezabránila ani skutečnost, že měla vagínu.

„Dokonce, i když je v tom, co dělá, tak dobrá?“ zeptal se Calisto tiše.

„Ženy nejsou určeny k tomu, aby byly v našem byznysu, nemluvě o tom, aby pracovaly po boku muže tak, jako by ona byla bossem, zatímco on by vařil a čekal na ní v posteli,“ odpověděl Affonso upřímně. „Je to... nepřirozené.“

Nebo možná Catrina a Dante Marcello měli schopnost chovat se jako manžel a manželka stejně tak, jako být vedle sebe coby „Don a Králova Pojistka“, což bylo něco mimo Affonsovu schopnost chápání. Calisto si nebyl jistý, zda s tím jeho strýc nesouhlasil, nebo byl prostě jen zmatený jinou dynamikou vztahu mezi mužem a ženou.

Ne, že by na tom záleželo.

Rozhodnutí jiného muže a ženy nebylo věcí nikoho jiného.

Pokud jim to fungovalo, koho to zajímalo?

„Chceš, abych zítřejší schůzku zrušil? Můžu najít omluvu, kterou bude Dante považovat za přijatelnou, ale pouze v případě, že mu o tom dám vědět. Buď to, nebo můžu jít na schůzku místo tebe. Znám ho už roky - nebude mít problém s tím, když se tam za tebe ukážu já.“

Affonso si pro sebe cosi mumlal, ale pak konečně promluvil nahlas: „Ne, měl by záchvat a řekl by, že to ode mě bylo neuctivé.“

Což by bylo.

Dante by se nemýlil, pokud by tak Affonsovo jednání nazval.

Vyhýbat se schůzce s jiným bossem nikdy neskončilo dobře. A vzhledem k tomu, že Dante byl bossem Marcello Cosa Nostra, která dominovala ulicím New Yorku i Komisi, Affonsově případu by to rozhodně nepomohlo. Nebylo dobré nasrat muže, který měl větší moc než on, a to navzdory tomu, že ten muž byl o dvacet let mladší a měl manželku, se kterou nesouhlasil.

V Cosa Nostra občas nejde jen o věk a zkušenosti, ale spíše o množství moci, kterou člověk má. Dante Marcello měl v jediném malíčku mnohem víc moci než Affonso s celou svou famiglia.

Calisto svého strýce jako bosse respektoval, ale když na to přišlo, větší rodiny měly hlavní slovo. A proto, když seděl s Dantem, měl mnohem větší respekt k němu.

„Chytrá volba,“ řekl Calisto a snažil se v tónu svého hlasu skrýt pobavení.

„I tak mě to stále nekonečně dráždí,“ odpověděl Affonso. „Nevadí. To nebyl důvod, proč jsem ti dneska ráno volal.“

„A proč tedy?“

„Kde jsi právě teď?“

Calisto zkontroloval ulici, kam právě zatočil a řekl Affonsovi její jméno. „Proč?“

„Zvědavost.“

„Právě teď mířím na západ.“

„Proč tam jedeš?“

„Chtěl jsem si dát snídani a pak si promluvit s Otcem Dayem,“ řekl Calisto a doufal, že toho z něj jeho strýc nebude páčit víc.

Vůbec by se s tím neměl obtěžovat.

„Proč?“ tlačil na něj Affonso.

Calisto si povzdechl. Zatraceně dobře věděl, že by Affonso nebyl potěšený z toho, že znovu hledal odpovědi na své ztracené vzpomínky. „Od doby, co jsem s ním mluvil naposledy, už uběhla nějaká doba.“

Než Affonso znovu promluvil, byl dlouho potichu. „Vždy sis byl s knězem blízký. Byl tvým zpovědníkem...“

„Roky,“ dokončil Calisto za svého strýce.

To byl jeden z důvodů, proč chtěl Calisto Otce Daye navštívit. Kdykoli se v jeho životě něco dělo, došlo k emocionálním otřesům nebo jiným věcem, které ho přiměly zpochybňovat svou vlastní morálku, Otec Day byl člověk, za kterým Calisto šel.

Neměl sebemenší vodítko, zda to, co se u něho stalo, vedlo k jeho nehodě, ale nepochyboval o tom, že smrt jeho matky pro něj byla těžká. Bylo to teď – nedokázal si vzpomenout na její odchod.

Otec Day by měl mít odpovědi na alespoň některé z otázek, o kterých Calisto přemýšlel každý den.

Affonso si odkašlal a vytrhl tak Calista z jeho myšlenek.

„Doufal jsem, že by mi mohl pomoci zaplnit pár bílých míst, zejména co se mé mámy týče,“ řekl Calisto.

„Víš, jak tvá matka zemřela. Kvůli nemoci ji zradilo srdce. Navštívili jsme její hrob, Cale.“

Calisto klepal prsty na volant a v Affonsově tónu hlasu slyšel jasně nespokojenost. Pokaždé, když mezi nimi došlo k otevření tohoto tématu, Affonso se stal podrážděným a chladným. Vypadalo to, jako by chtěl, aby na to Calisto prostě zapomněl a pohnul se dál jen s tím, co mu zbylo.

To prostě udělat nemohl.

„Ne přesně jen máma,“ řekl Calisto. „Je to víc o mně. Chci se dozvědět o té době a o sobě.“

Affonso zavrčel a z druhého konce linky se ozval zvuk, jako by se rozbilo nějaké sklo. „Byl jsi… rozrušený.“

To znělo dobře.

Ale pořád to vypadalo, jako by ještě toho bylo spoustu vynechaného.

„Myslím si...“ Calisto svraštil obočí a přemýšlel, zda se přiznat ke vzpomínce, o které věděl, že předcházela nehodě.

„Co, můj chlapče?“

Affonsova tichá otázka přiměla Calista pomyslet si, že jeho strýc byl možná ze všech jeho otázek podrážděný prostě proto, že možná chtěl, aby mu bylo lépe. Dokonce, aby byl šťastný. A Calisto se přitom tak moc soustředil na věci, které již nebyly důležité, protože se už staly.

Takže se mu to rozhodl říct.

„Myslím, že jsem tu noc byl v kostele,“ řekl Calisto.

„Byl jsi tam dřív během toho dne. Irové, vzpomínáš si?“

Calisto věděl, o čem jeho strýc mluvil, ale jeho vzpomínka ukazovala něco zcela jiného rázu. Ne, nevzpomínal si na setkání s irským zločineckým bossem z New Jersey, ale očividně k tomu muselo dojít a on přitom musel odmítnout, aby se toho zúčastnil ještě kdokoli další kromě něj.

Affonso za nehodu, která následovala potom, obviňoval irského bosse.

V ulicích stále zuřila válka mezi jejich rodinami.

„Ne to. Ray říkal, že ta byla za denního světla,“ vysvětloval Calisto.

Affonso skrz zuby nasál vzduch a ozvalo se zaskřípání židle. „Pokračuj.“

„Vzpomínám si, že jsem tam byl tu noc, zio. V kostele. Byl jsem kvůli něčemu rozzlobený a Otec Day o tom se mnou chtěl mluvit, ale já jsem ho odstrčil.“

„Cale...“

„A pak si vzpomínám, jak jsem jel těsně poté po dálnici, těsně před tím, než moje auto sjelo ze silnice.“

Odpovědí na jeho prohlášení bylo ticho.

Calista nedostatek reakce strýce nijak nepřekvapoval. Tuhle svou jedinou vzpomínku si nechal pro sebe a podělil se s ní jen se svým soukromým lékařem, který ho sledoval a zaznamenával pokroky ohledně jeho paměti.

Calistovi prostě nepřišlo normální, že byl ve stavu, ve kterém byl, tak převrácený, nevyvážený a zmatený jen kvůli jediné vzpomínce, které nerozuměl. Chtěl si vzpomenout, a když to nešlo, měl v plánu použít k tomu ostatní.

„A to je to jediné, na co si vzpomínáš?“ zeptal se Affonso.

Otázka byla položena tak tiše, ale přesto v ní Calisto slyšel spodní tón, který nedokázal zcela rozluštit.

„To je všechno,“ potvrdil Calisto.

Affonso byl dlouho zticha.

Čím déle musel Calisto čekat na strýcovu odpověď, tím těžší tíha mu spočívala na ramenou. Affonso byl tak neústupný v tom, aby Calisto nechal všechny události z minulosti, které si nepamatoval, tam kam patřily. Opakovaně ho ujišťoval, že tam nebylo nic důležitého, za čím by se musel honit, když se mohl ve svém životě pohnout kupředu.

Calisto s tím nemohl souhlasit.

Jeho mysl mu říkala, že existovaly věci, které potřeboval vědět. Nebo prostě jen nedokázal zcela potlačit svou zvědavost. Když se pohyboval ve své bublině omámení a přemýšlel, kde kurva jeho život byl, a v srdci cítil něco jiného.

Protože mu to nepřipadalo jako jeho život.

Calisto věděl, že to byl jeho život, ale stále v něm něco chybělo. Žil bez důležitého kousku hádanky, ale ani on sám nevěděl, o jaký kousek se jednalo.

Jak by to mohl vysvětlit?

Připadal si jako blázen!

„Cale?“ řekl Affonso.

Calisto trvalo až příliš dlouho uvědomit si, že jeho strýc pronesl jeho jméno alespoň třikrát. Zatímco se soustředil na silnici, po které jel, jeho pozornost byla někde úplně jinde.

Někde na jeho ztraceném kousku.

„Jo, zio?“

„Tu noc - těsně předtím - je to všechno, na co si vzpomínáš?“

Calisto se zamračil. „Neřekl jsem to právě?“

„Chtěl jsem si být jistý, to je celé.“

„Ano, samozřejmě. Jinak bych se nesnažil zjistit něco víc.“

Affonso se zasmál. „To předpokládám.“

„Vím, že se chceš, abych se soustředil na budoucnost,“ řekl Calisto tiše. „A tohle všechno nechal být, abych mohl být šťastný.“

„Samozřejmě, Cale.“

„Potřebuji vědět, co mi chybí, zio.“

Affonso si ztěžka povzdechl. „Ach, Calisto.“

„Co?“

Ten muž to nechápal?

„Nic ti nechybí,“ řekl Affonso pevně a jistě. „Naprosto nic.“

To nemohla být pravda.

Calisto se stále cítil až příliš prázdný.

Sám, dokonce i když sám nebyl.

To bylo něco.

A něco nebylo nic.

*********

Calisto v jedné ruce balancoval s papírovým pytel s bagety a muffiny, v druhé měl kávu a zatímco se snažil předloktím otevřít dveře od kostela, trochu kávy se mu přes okraj kelímku přelila ven. Usoudil, že když už měl v plánu sehnat si cestou na návštěvu k Otci Dayovi něco k jídlu, a přitom věděl, že muž trávil celé dny od časného ráno až do pozdní noci v kostele, tak by možná i kněz ocenil čerstvou kávu a trochu jídla.

Otec Day si jistě přinesl své vlastní jídlo, ale bylo milé udělat to. Lidé byli vždy ochotnější mluvit, když měli ruce i ústa něčím naplněné.

Přední síň kostela byla prázdná, ale v úterý ráno to nebylo nic neobvyklé.

Pokud se nekonala svatba, kostely po celém světě byly obvykle kromě střed, nedělí a občasných sobotních bohoslužeb či pohřbů bez farníků. A jejich kostel neměl ani příliš velkou kongregaci, takže Otec Day byl schopný kostel provozovat a pečovat o něj sám, pouze s několika dobrovolníky, kteří občas přišli pomoci s úklidem a podobně.

Když Calisto vešel do hlavní síně, zavolal kněze jménem. Lavice i oltář našel prázdné. Díky tomu, že měl okraj šálku s kávou stále ještě u úst, jeho zavolání bohužel vyšlo ven jen jako tlumený zvuk, který nezpůsobil příliš hluku.

Zastrčil si pytlík s jídlem pod paži a odtáhl šálek od úst.

„Otče Dayi?“

Nic.

Calistovo volání se neslo ozvěnou zpátky k místu, kde stál.

Kněz býval obvykle v hlavní síni, kdy seděl v jedné z předních lavic, modlil se, anebo procházel papíry. Nebo by mohl být u oltáře a připravovat si další kázání. Svou kancelář měl v zadní části kostela, spolu se zpovědnicí a dalšími dvěma soukromými tichými místnostmi, které byly určeny pro lidi a využívaly se v případě pohřbů nebo svateb.

Kněz však ve své kanceláři zůstával zavřený jen zřídka kdy.

Calisto si vzpomněl, jak mu kněz jednou řekl, že cokoli mohl udělat za stolem, mohl dost dobře udělat, i když seděl v kostelní lavici nebo stál u kazatelny.

Calisto procházel uličkou mezi kostelními lavicemi a dával pozor, aby nevylil svou kávu na koberec v uličce – to bylo jediné místo v kostele, kde byla podlaha zakryta textilem – a směřoval k zadní části kostela. Několikrát přitom zavolal na Otce Daye, stále však neobdržel žádnou odpověď.

V Calistově žaludku se usadilo něco podivného.

Spadla na něj tíha.

Otec Day nikdy nenechával svůj kostel bez dozoru. Pokud nebyl k dispozici on sám, případně z farnosti odešel, vždycky zamykal. A teď Calisto našel kostel odemčený a všechna světla nad ním byla rozsvícena.

Nebylo to správné.

Kancelář Otce Daye byla na samém konci zadní chodby. Už od samotného ústí chodby Calisto okamžitě věděl, že bylo něco špatně.

Dveře knězovy kanceláře byly otevřeny jen na štěrbinu.

Otec Day by dveře takhle nikdy nenechal - buď by je otevřel dokořán, čímž dával najevo, že byl k dispozici pro kohokoli, pokud by potřeboval vstoupit dovnitř. Nebo je měl zavřené, čímž jasně říkal, že byl zaneprázdněn nebo byl s někým uvnitř.

Nikdy je neměl pootevřené.

Calisto instinktivně zrychlil tempo chůze. Až do okamžiku, kdy mu z šálku trochu horké kávy vystříklo na prsty, si ani neuvědomoval, že se mu ruce začaly chvět. Jen stěží něco cítil.

Bez přemýšlení kopl do dveří kanceláře.

Pytel baget a muffinů mu vypadl z rukou na zem. Káva se rozlila po podlaze.

Calisto při pohledu do kanceláře ustoupil o krok zpět, nevěřícně a zároveň nejistě. Sledoval, jak se hnědá, kalná barva rozlité kávy, vsakovala do dřevěné podlahy v kanceláři a mísila se s červeným pramínkem, který se linul uprostřed podlahy.

Ta červená stopa vedla přímo k místu, kde krev skapávala z dubového stolu.

Calisto polkl.

Pěsti měl tak zaťaté, až se nehty zarýval do kůže na dlaních.

Kap.

Kap.

Kap.

Na zem pomalu a vytrvale padaly červené kapičky.

Calistovo hrdlo zaplavila nevolnost.

Mrtvá těla viděl už dřív.

Už dříve zabíjel.

Tohle vůbec nebylo cítit stejně.

Kancelář vypadala, jako by se tím místem prohnalo tornádo. Malý stolek byl převrácený. Všude kolem byly rozházené věci, stejně tak jako knihy, které byly původně v policích vpravo na zdi. Okenní závěsy za stolem byly napůl roztrhané a všechny zásuvky byly vytažené a

jejich obsah byl rozházený kolem stolu.

Calisto ucouvl o další krok. Chtěl získat větší vzdálenost od něčeho, co mu připadalo až příliš neskutečné, než aby to mohla být pravda.

Bylo až příliš pozdě, protože okem zachytil tělo, které dopadlo na stůl. Všechny papíry byly zbarvené od krve, to samé se stalo i se všemi deskami a sbírkou bílých svíček, které stály na samotném kraji stolu. Velkou spršku krve schytala také zeď vlevo, malované obrázky a zarámované články.

Bože.

Tolik krve...

To nemohl způsobit výstřel.

Pokud by to tak bylo, Calisto by viděl střelnou ránu.

Ne, viděl jasně – i když ho ten pohled bolel – co přesně způsobilo smrt Otce Daye. Velké, morbidně červené skvrny na límci a ramenech knězova hábitu hovořily o podříznutí krku. To, že zranění způsobilo tolik krvácení, znamenalo, že ke smrti nedošlo okamžitě. Srdce mu ještě nějakou dobu bilo a pravděpodobně zemřel na vykrvácení.

Calisto si v tu chvíli přál, aby sem nikdy nepřišel.

Nebyl to způsob, kterým chtěl na svého kněze vzpomínat.

To nebylo to, pro co sem dneska přišel.

Pohledem znovu prohledal kancelář, zaznamenával všechno v ní a nepořádek, který tam byl. Navzdory šoku a bolesti si všiml skutečnosti, že ať už na Otce Daye zaútočil kdokoli, tak to nevypadalo, že by došlo k boji. Calisto usoudil, že to znamenalo, že kněz musel tomu člověku natolik věřit, že se v jeho přítomnosti cítil bezpečně.

Calista také upoutalo několik předmětů na podlaze. Některé spočívaly v kaluži krvi, což znamenalo, že místnost byla po útoku s největší pravděpodobností vyrabována.

A co bylo ještě znepokojivější, byla jeho peněženka, která zůstala ležet na stole a zlatý kříž, který stále visel na zdi.

Věci, které byly cenné nebo by mohly mít nějakou hodnotu, tu zůstaly.

Loupežné přepadení bez krádeže?

Nepravděpodobné.

Calistovi se nelíbilo, kam jeho myšlenky směřovaly, ale co jiného by si mohl myslet? Místo vypadalo jako místo předem připravené scény. Otec Day svému útočníkovi očividně věřil a vypadalo to, že Calisto byl tím jediným člověkem, který toho dne mířil do kostela.

A Affonso to věděl...

Calisto tvrdě polkl a nechtěl si myslet, že by to mohlo mít souvislost. Jeho srdce však odmítalo z té otravné představy odejít.

Nebylo nic, co vědět, řekl jeho strýc.

Nic.

Zabil by Affonso kněze?

Svého vlastního kněze?

Bylo tu něco, co stálo za skrytí - něco cennějšího než život svatého muže?

Calisto o tom nechtěl ani uvažovat.

Ale už to dělal.