CP - 35. kapitola 1/2

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

DYLAN

 

"Chceš ještě jednoho?" zeptá se mě můj kámoš od vodní dýmky.

 

Přikývnu a nakloním se a dám si rty ke špičce.

 

"Sakra," řekne nějaký kluk ve fotbalovým dresu, když si potáhnu. "Rozhodně vypadáš, že si to užíváš."

 

Odkašlu si a odpovím: „Je to docela dobrý. Ne že bych byla profesionál nebo tak něco.“

 

Se svým přítelem si vymění rošťácký úsměv. "To je škoda. Taková krásná pusa by neměla přijít nazmar.“

 

Nejsem na tom tak špatně, abych nepochopila jeho vulgární pokus o vtip.

 

Vykašlu se na ně a vracím se k tanci, jako by se nikdo nekoukal.

 

Přesně tak, jak mi to říkala máma.

 

I když si nemyslím, že měla na mysli zrovna tenhle scénář.

 

Do hrudi pronikne ostrá bolest. Jestli nechtěla, aby její dcera na své osmnácté narozeniny tančila na stole, neměla zemřít.

 

Setřesu tu strašnou myšlenku z hlavy. Málokdy cítím takovou zášť a hořkost kvůli její smrti, ale vzhledem k tomu, že tyhle narozeniny jsou jedny z těch velkých – v kombinaci s alkoholem, který mi momentálně proudí v těle – asi se ve mně začíná probouzet naštvaná stránka.

 

Zavřu oči. Seber se, Dylan.

 

Přinutím se několikrát se zhluboka nadechnout a zatlačím bolest až na doraz.

 

Budu potřebovat víc alkoholu. Dost na to, aby tu bolest přehlušilo.

 

Chystám se slézt ze stolu a najít Oakleyho, ale po noze mi přejede ruka.

 

"Tak mě napadlo," začne ten kluk ve dresu. "Co takhle kdybychom tě já i můj kámoš vzali na chvilku nahoru?" Jeho ruka putuje výš a vyjíždí mi po stehně. "Opravdu dobře se o tebe postaráme, krásko. Slibuji."

 

Hluboko uvnitř vím, že to není dobrý nápad, ale je to lepší než myslet na mámu a na to, jak moc nesnáším, že tu není. Nebo jak je táta na mé narozeniny ve vězení a ...

 

V krku mě štípou slzy a musím si odkašlat, než promluvím. "Já -"

 

Nemám šanci tu větu dokončit, protože Jace chytne toho kluka za ruku a ohne mu jeden z jeho prstů dozadu. "Ještě jednou se jí dotkneš a zlomím ti i těch dalších devět."

 

Chlápek v dresu v bolestí vykřikne a vrhne se po Jaceovi, ale Cole a Oakley ho chytí.

 

Zatímco Jace chytí mě.

 

"Co to sakra děláš?" Zařvu, když mě zvedne a hodí si mě přes rameno jako hadrovou panenku.

 

Pane jo. Země odsud vypadá příliš daleko.

 

"Bavte se," řekne Oakley, když nás Jace otočí. "Postaráme se o psy za tebe."

 

Netuším, co to znamená, a nemám čas nad tím uvažovat, protože Jace vyrazí z obýváku jako muž na misi.

 

Plácnu ho do zad, když vychází z předních dveří. "Můžeš mě sundat?"

 

"Ne."

 

Nic víc. To je vše, co dostanu.

 

"Oakley má mou kabelku."

 

"Dobře."

 

"Mám narozeniny," připomenu mu v naději, že ustoupí.

 

Zkontroluje si hodinky. "Už ne."

 

Bastard.

 

"Můžu si dát aspoň ještě jednoho panáka, než odejdeme?"

 

Budu ho potřebovat, abych s ním přežila další jízdu autem.

 

"Už jsi měla víc než dost."

 

"Tak to bys mě měl dát nejspíš dolů, než tě pozvracím."

 

Ponuře se zasměje. "Tak do toho prašti."

 

"Mnohem radši bych praštila tebe," zamumlám, když otevře dveře svého auta na straně spolujezdce a hodí mě na sedadlo.

 

Zkřiví rty do sprostého úsměvu. "To se vsadím, že bys chtěla."

 

Pak zabouchne dveře.