Tormented - 33. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Harrison

Život mě držel za koule. Savage měl pravdu. Změnil jsem se, aniž bych o tom opravdu přemýšlel. Už jsem nechtěl zemřít nebo aby můj život nějak skončil. Poprvé od té osudové události jsem vlastně měl pro co žít. Něco, v co doufat.

Letadlo přistálo kvůli natankování na vojenské základně v Německu a musel jsem jednat rychle, abych se dostal ze situace, která mě jistě poslala na smrt.

„Promluv si s kapitánem,“ řekl Savage. „Řekni mu, že se doma stalo něco vážného a musíš se vrátit.“

„A zrušit misi? Ani náhodou neexistuje šance, jak by s tím souhlasili.“

Vystoupili jsme z letadla, abychom si protáhli nohy a nadýchali se čerstvého vzduchu. Místo vonělo benzínem a mastnotou a mým zoufalstvím. Napil jsem se několika velkými doušky šumivého nápoje a říhl si. Létání mi vždy rozrušilo žaludek a teď to bylo horší než kdy jindy.

Savage si promnul bradu. „Hmmm… asi máš pravdu. Na zádech máš terč o velikosti býčí hlavy.“

„Někdo mě chce dostat z cesty. Žádné ceny za uhodnutí kdo.“

„Proč si myslíš, že je to jedna osoba?“ Starost v Savageově hlase mě zneklidnila. „Víš, jak miluješ konspirační teorie? No, myslím, že to je přesně jeden z těch zamotaných zmatků a ty a já jsme zasraný blázni uprostřed toho.“

Skoro jsem vyplivl svůj drink. Koho sakra měl Parker na našich ocasech? Mohl bych na této misi věřit někomu jinému než svému partnerovi? A nikdy by mě nenapadlo, jaký dopad budou mít moje sračky na Savageho. Jako partneři jsme byli spolu svázáni. A teď jsem zatáhl jediného muže, kterého jsem kdy mohl opravdu nazvat přítelem, do týhle posraný situace.

„Takže souhlasíš, že to není jen moje představivost?“

Savage zkřivil obličej. „Někdo tě chce mrtvého, kámo, a protože jsem vždy po tvém boku, myslím, že je to prostě zasraně osobní. Ještě nejsem připraven zemřít – ani dostat zasraný výstřel. Mám v plánu žít do zralého stáří a vidět vyrůst svá vnoučata.“

Zasmál jsem se. Situace nebyla vůbec zábavná, ale Savage měl zvláštní způsob, jak uvést věci na pravou míru. Zasáhlo mě to jako hromada cihel.

„Já také. Chci žít a zestárnout.“  S Evou.

Savage se na mě zazubil a jeho perleťově bílé se leskly v polotmě. Už nemusel nic říkat.

„Nemáš tušení, jak je zasraně skvělé slyšet, jak to říkáš.“ Poplácal mě po zádech a na chvíli mezi námi něco prošlo. Naše osudy byly nerozlučně spojeny. Savage byl mým partnerem tak dlouho, a když už nic jiného, dlužil jsem mu šanci mít skvělý život.

„Vyjdeme z toho živí a dostaneme se odtamtud dalším letadlem.“ Rozhodl jsem se a pevně sevřel čelist. Tentokrát si nebudeme dávat na čas. Závisela na tom naše šance dostat se z toho naživu.

„Musíme se dostat dovnitř a ven z této mise co nejrychleji. Zatímco ses trápil kvůli své dívce, udělal jsem strategii a myslím, že jsem dostal odpověď.“ Savage otevřel pivo a cinkl úzkým hrdlem proti mému nealkoholickému nápoji.

„Mimochodem, zajímalo by mě, jestli má blonďatá žena něco společného s tvou náhlou touhou stát se dědečkem,“ zeptal jsem ho. Poté, co Savage vyhodil svou snoubenku necelý týden před svatbou, zapřísahal se, že se ženami končí. Je zřejmé, že byl zpět ve hře, pokud plánoval rodinu.

Savage se zasmál. „Musím předat tyhle žhavé geny, kámo. Chci říct, jaké to plýtvání, když se zde zastaví pokrevní linie.“

Musel jsem s ním souhlasit. Pokud jde o loajalitu, nebyl lepší muž než můj partner. Jen jsem doufal, že další žena, do které se zamiloval, byla hodna jeho zlatého srdce.

„Co tě přimělo změnit názor? Jsi starý mládenec se zástupem koček. Toho všeho se vzdáš?“

Savage přikývl. „Jo. Po chvíli se to omrzí. Jsem muž pro jednu ženu. Píchání může být dobré pro mé koule, ale ne pro mé srdce. Chci ženu milovat a zestárnout s ní.“ Podíval se dolů do hrdla svého piva. „Jessica prochází rozvodem. Možná s ní budu mít druhou šanci.“

„Ježíši, Savage. Musel ses zrovna dnes rozhodnout, že mi řekneš všechno tohle? Proč jsi to nezmínil v LA, než jsme nastoupili do toho letadla?“

„Poslouchal bys? Tvoje hlava je někde jinde a já ti to nevyčítám. Ale teď víš, že oba máme důvod se odtud dostat živí, možná přestaneš žít na zasrané hraně a dělat svou práci… ale aniž by byl zabit kterýkoli z nás.“

Ušklíbl jsem se. V průběhu let jsme určitě měli spravedlivý podíl na těsných únicích. Typy lidí, na které jsme se zaměřili, byli nejtěžší zločinci a teroristé, kteří se nezajímali o život jiného člověka, nejméně ze všeho ten náš. Byl jsem hrdý na to, že jsem v podzemí číslo jedna na seznamu; vědomí, že mě chtějí mrtvého, mě pobídlo do větších výšek a přimělo mě to chtít riskovat ještě více. Bylo to všechno pro nával adrenalinu a jako palivo mé nenasytné touhy po pomstě.

„Promluvme si o tvé strategii. Pokud dokážeme tuto práci zvládnout za den a dostat se z Afghánistánu, můžu se soustředit na nalezení Evy. Nemůžu uvěřit, jaký debil jsem byl.“

Savage mě tvrdě plácl po zádech. „Vítejte zpět, kámo. Jsem rád, že jsi konečně přišel k zatracenému rozumu.“ Jeho úsměv se téměř dotkl jeho uší. „A ani o minutu příliš brzy.“

Zasmál jsem se a ulevilo se mi, že z téhle šlamastyky existuje cesta ven. „Děkuju ti, kreténe. Co bych si bez tebe počal? Otravuješ hůř než moje matka.“

Savage jen pokrčil rameny a pak mi začal předkládat svůj plán, jako bychom prostě probírali strategii baseballového zápasu. Pozorně jsem poslouchal, přikyvoval a vmísil se do hovoru, jen když mi něco nebylo jasné. Všechno záviselo na tom, abychom náš cíl chytili co nejdříve, nejlépe během prvních několika hodin, co se dostaneme na místo určení.

Bylo to mnohem lepší než původní plán, který vypracoval tým ve Státech a který nám dával týden na přizpůsobení a obhlídku území, než udeříme na nepřítele. V Savageově plánu nebyl absolutně žádný prostor pro chybu. Navíc moment překvapení měl dostat ještě několik dalších padouchů, než byl jen náš zamýšlený cíl, včetně mocných, kteří stáli za touto misí a chtěli mě trvale odstranit z cesty.

„Víš co? Jsi zatraceně skvělý. Teď si vzpomínám, proč jsme tak skvělý tým. S tvým mozkem a mými střevy nebudou vědět, co je zasáhlo.“ Poprvé po několika dnech mi do žil proudil příval pozitivní energie.

Zvládneme to.

Kurva jo!

„Hej, Summersi.“ Otočil jsem se za hlasem druhého pilota, který mluvil s australským přízvukem.

Napumpovaná krev mi bušila očekáváním. „Jo? Můžeme vyrazit?“ Pokynul jsem Savageovi, aby mě následoval. Nemohl jsem se dočkat, až zase nasednu do letadla a dostanu se na místo určení. Potřeboval jsem horkou sprchu a pár hodin spánku, a pak budu připraven naplno rozjet Savageův geniální plán.

„Uh… promiň, kámo.“ Zavrtěl hlavou a tvářil se, jako by právě slyšel zprávu, že mu zemřela babička.

„Co se děje?“ Savage mi položil ruku na rameno a stiskl ho, jako by se připravoval na špatné zprávy. Do kostí mi pronikla hluboká předtucha.

„Technické problémy. Tohle letadlo dneska nikam nepoletí. Musíme počkat, až přiletí náhradní díl. Je mi líto.“

„Co to kurva je?“ zařval jsem a zaťal pěsti, jak mi to došlo.

Tohle je špatné. Zasraně špatné.

Savage vedle mě zasyčel. „Proč sakra moje nejlepší plány vždycky ztroskotají v zasraných plamenech?“

„Kapitán říkal, ať ti řeknu, že si máš dát pár piv a pořádně se vyspat, a že tě vzbudíme, až budeme připraveni vzlétnout.“ Jeho omluvný tón mě nijak neuklidnil.

„Máš představu, jak dlouho to bude trvat?“ zeptal jsem se.

„Pokud budeme mít štěstí, do rozbřesku asi nic nebude.“ Měl vykulené oči. Takovou reakci asi nečekal. Většině chlapů by bylo jedno, že se mise zpozdí – udělali by si volnou noc s chlastem a jednou nebo dvěma místními ženami, vyšukali by ze sebe své démony a obavy, nebo by se přinejmenším zatraceně snažili užít si těch pár hodin nečekaného oddechu.

Já jsem nebyl jako většina chlapů. Teď už ne.

Chodil jsem sem a tam a rukou si pročesával vlasy, jak jsem se snažil přemýšlet a dávat tomu smysl.

Savage se ze všech sil snažil zůstat klidný, ale prohrával bitvu. „Kurva, máme smůlu, chlape. Jak je to vůbec možný? Copak se tyhle zasraný letadla nekontrolujou, než odletíme ze Států?“

Australan přikývl a statečně se usmál. „Jo, ale tahle mise byla zřejmě tak důležitá, že jsme museli přerušit prohlídku a byli jsme pověřeni letem s tímhle děťátkem, než to všechno skončí. Musíte být pyšní.“

Kriste pane. To jako vážně?

V břiše se mi nahromadil vztek a šířil se krevním řečištěm. „Řekni mi, že si ze mě teď děláš zasranou srandu. Pošlou nás na nebezpečnou misi, ale není žádná záruka, že se tam vůbec dostaneme, protože naše zkurvené letadlo je pochybné?“ Hlas jsem zvýšil, až jsem skoro řval, a ruce mi létaly kolem, jak jsem gestikuloval mezi letadlem a námi.

Někdo si z nás dělá prdel.

Savage zbledl, jeho pleť byla skoro stejně bílá jako jeho jiskřivě bílé zuby. „Do prdele, někdo tě chce odstranit z cesty – nejspíš chladnokrevně mrtvého. Chtějí to tak moc, že přehlédli protokol, aby tě dostali ze země. Havárie letadla by byla dokonalý způsob, jak to udělat.“

„Zasraní parchanti.“

„Tvé přání zemřít tě dostihlo, Harrisone. Jsme v prdeli, kámo.“

Polkl jsem knedlík v krku. Savage mi jen zřídkakdy říkal křestním jménem. Těch pár momentů, co to udělal, jsme hleděli smrti do tváře. Útroby mi naplnil svíravý pocit, který hrozil nevolností. Do očí jsem smrti hleděl už mnohokrát, ale tohle bylo něco jiného. Tehdy jsem měl vše pod kontrolou; bylo to díky mému vlastnímu rozhodnutí. Teď jsem byl pouhým pěšákem v mistrovském plánu někoho jiného. Postradatelný pěšák.

Moje touha žít stála za hovno.

A neměl jsem nad ní absolutně žádnou kontrolu.

Život se právě stal mým nejcennějším majetkem.