FHABP - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Datum: 10. února

Komu: Jared

Od: Cole

 

Cukříku, nemůžu ti dostatečně poděkovat, že jsi přijel do Paříže na svatbu. Pro nás oba to moc znamená. Bylo pěkné vidět Mattovu jemnější stránku. Konečně jsem pochopil, co na něm vidíš. Jste spolu rozkošní, vážně. Jsem za tebe šťastnější víc než kdy jindy. Mám ho teď docela rád, dokonce i když je nevrlý (ale neopovažuj se mu říct, že jsem to řekl).

Mám nějaké novinky. Na vršku Vítězného oblouku ses ptal, proč jsme s Jonem tak spěchali na svatbu. Mám takový pocit, že odpověď už znáš, ale vzhledem k naší společné minulosti je spravedlivé, abych ti to řekl, a ty jsi jen nehádal. Doufám, že s Jonem adoptujeme dítě. Teď, když jsme se rozhodli, je to vše, na co dokážu myslet. Obávám se, že jsem tou myšlenkou posedlý, ale předpokládám, že jsou i horší věci. Na Vánoce jsme Georgeovi řekli o našich plánech a on brečel a brečel.

Jon je ohledně celé té věci až nechutně logický. Jeden krok za druhým a neohlížet se zpět. Pořád je účetní. Tak pragmatický. A já jsem za to vděčný, protože já sám o sobě jsem nervózní troska. Bůh ví, že poslední věc, co potřebuji, je být víc nevyrovnaný, než už jsem.

Och, no, víš, co se říká, cukříku. Neurotičnost je nová černá.

 

Kontrola domu, jak nás Thomas varoval, byla až extrémně zdlouhavá, hraničící s hrubostí, ale nakonec to nebyl problém. Jakmile jsme byli schváleni, s Thomasovou pomocí jsme sepsali dopis, kde jsme vylíčili naši touhu stát se rodiči, a Thomas ho pak začal posílat na všechna správná místa. Když bylo všechno zařízeno, Cole obrátil svoji pozornost k naší druhé ložnici. Zbavil se veškerého nábytku, nechal vyčistit koberec a přemalovat stěny. Pak tiše zavřel dveře pokoje a snažil se předstírat, že neexistuje. Slovo 'pokojíček' už nikdy nebylo vysloveno.

Naděje nás zavedla až tak daleko, ale najednou jsme zjistili, že už nám nezbývá nic jiného než čekat. Naděje je teď vnímána jako něco zlověstného. Už dva měsíce se snažím nedívat se na zavřené dveře na konci chodby. Dva měsíce ani jeden nezmínil, jak je dům pro nás dva příliš velký a malý zároveň. Jednoho rána jsem vyšel z naší ložnice a všiml si obrysu nohou. Rosa poctivě vysává a na zemi tvoří perfektní paralelní pruhy, ale teď někdo prošel chodbou z naší ložnice do pokoje naproti a zanechal tak znatelné stopy na vláknech koberce.

Plížím se chodbou a přemýšlím, proč mám potřebu jít po špičkách. Otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Je to pořád ten stejný pokoj – bílé stěny, koberec krémové barvy. Stále je cítit nový nátěr. Pokoj má jedno okno, dlouhé a nízké, vyklenuté ven a u něj je vytvořené místo na sezení. Rolety jsou vytažené a ono místo se koupe ve slunečním svitu. Cole tu není. Ať už hledal v tomto pokoji cokoli, úmyslně to udělal před tím, než jsem se vzbudil.

Najdu ho vařit v kuchyni. Sednu si ke snídaňovému baru a zeptám se: „Je všechno v pořádku?“

„Samozřejmě. Proč by nebylo? Snažím se rozhodnout, jestli si k snídani dáme mimózu nebo jen pomerančový džus.“

„Šel jsi do ložnice.“

„Nevím, o čem to mluvíš. Měl bych udělat slaninu?“

„Chceš koupit postýlku?“

„Co myslíš, lásko? Prostě jen ohřeji šunku.“

Jeho hlas je lehký a veselý, přesto falešný, a ta křehkost mě kvůli němu bolí. Tak bojuje za udržení pocitu normálnosti, a kdybych na něj tlačil, byl by jen defenzivní. Zvažuji odpověď, zatímco ho sleduji, jak se pohybuje po kuchyni, vezme vejce, mléko a čerstvé čili z lednice a úhledně je uspořádá na pultu. Je ode mě odvrácený a má skloněnou hlavu, takže má spadenou ofinu přes oči, aby zakryl svůj výraz. „Mohli bychom zavolat Thomasovi, jestli nemá nějaké novinky.“

„Zlato, ten chlap ví, jak dělat svoji práci. Kdyby bylo něco, co je potřeba nám říct, už bychom to slyšeli.“

Má pravdu, samozřejmě. Přesto, když se vrátím domů po večerním běhu, znovu ho najdu v prázdném pokoji sedět u okna. Za ním je náš dvorek s bazénem, které se teď koupou ve tmě. Uvnitř pokoje je až příliš ostré světlo.

„Mluv se mnou,“ řeknu.

„Není co říct.“

Nikdy se mnou nemluví o ničem důležitém, dokud není schovaný ve tmě, takže se natáhnu po vypínači a zhasnu. Bez nábytku je pro mě snadné přejít místnost a posadit se vedle něj.

„Tak, teď se mnou mluv.“

Tiše se zasměje. „Znáš mě moc dobře.“

„To funguje oběma směry.“

„To je asi pravda.“ Ztichne a podívá se dolů na své ruce, sevřené mezi koleny. Tiše čekám, až zpracuje to, co mi chce říct. „V této místnosti nikdo nikdy nespal.“

„Nikdy?“

Zavrtí hlavou. „Nemám žádnou rodinu, která by mě navštívila. Těch pár hostů, které jsem tu měl… no, nespali tady.“

Trhnu sebou při nahodilé zmínce o jeho milencích, kteří byli v domě přede mnou. On se natáhne a vezme mě za ruku, jako by vycítil mé myšlenky. „Bylo jich mnohem míň, než si pravděpodobně myslíš, Jonny. Nebylo mým zvykem zvát si je domů.“

„Mě jsi pozval.“

„Ty jsi byl vždycky výjimka.“

Usměji se, uklidněný, což ostatně zamýšlel. Nadále ho držím za ruku a čekám, až bude pokračovat.

„Říká se, že pokoje rezonují vším, čeho byly svědky. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale tady je to pravda. Žijiv tomto domě už osm let a tato místnost ještě nic neviděla. Je tu ticho. A prázdno.“

„Nemusí to tak být navždy.“

„Chtěl bych tomu věřit, ale je to těžké.“

„Potřebuješ mít naději.“

Suše se zasměje a promluví spíš srdceryvně než pobaveně: „V minulosti jsem ji nikdy nepotřeboval. Vzpomínám si, že jen jednou ve svém životě jsem chtěl něco tak zoufale, a zároveň jsem neměl tušení, jak to dostat.“

„A co se stalo potom?“

Stiskne mi ruku. „Vytáhl jsi hlavu ze zadku a přišel za mnou.“

Usměji se při té vzpomínce. „Ale tohle je jiné, ne?“

„Jo, a já to nesnáším. Nenávidím nejistotu. Přeji si, aby mi prostě někdo řekl: Ano, dostaneš dítě, nebo: Ne, to se nikdy nestane. Pak bych mohl plánovat. I kdybych měl čekat rok, tři, pět. Aspoň bych to věděl, ale tahle nejistota mě nutí držet se snu, který se možná nikdy nesplní, a to mě přivádí k šílenství.“

Přikývnu. Přeji si víc než cokoli jiného, abych pro něj měl odpověď. Chápu jeho bolest, i když ji necítím s takovou naléhavostí jako on. Obejmu ho oběma rukama, i když je v mém náručí ztuhlý. Odolává, protože přijetí útěchy by znamenalo připustit si, kolik bolesti cítí. „Pamatuješ si, co jsi udělal, když jsi na mě čekal, až mi to dojde?“

 „Utekl.“

„Ano.“ Hladím ho po zádech a políbím ze strany na hlavu. „Pojďme utéct i tentokrát.“

Otočí se ke mně. Moje oči se konečně přizpůsobí šeru místnosti a já už můžu rozeznat jeho lícní kosti a měkké plné rty. „Myslíš to vážně?“

„Nikdy jsme nejeli na líbánky.“

„Co když se něco objeví, zatímco budeme pryč?“

„Thomas ví, jak nás kontaktovat. Pokud zavolá, nasedneme na první letadlo domů.“ Znovu si ho přitáhnu k sobě. Políbím ho na tvář, čelist, dokud se konečně neuvolní v mém náručí a neroztaje proti mému tělu.

„Kam pojedeme?“

„Nikdy jsem neviděl tvůj dům na Hawaii.“

„Mám soukromou zátoku na šnorchlování.“

„Můžeme v ní dělat víc než jen šnorchlovat, že?“

Zasměje se. „Vskutku. Chtěl jsem ti říct, aby ses neobtěžoval s balením plavek.“

Přemýšlím, jak s ním budu v teplé vodě. O líbání, zatímco jsme oba slaní z moře. O přidávání našeho vlastního tepla do bazénu. „Odjeďme hned teď.“

„Můžu nás dostat do letadla za méně než dvanáct hodin, ale nejdřív…“ Povzdechne si a zakloní hlavu. „Přiměj mě na chvíli myslet na něco jiného.“

„Co si myslíš o kravatách?“

Zasměje se a jeho rty naleznou mé. „Jsem na sto procent pro.“

 

NÁSLEDUJÍCÍCH osm měsíců žijeme tak, jako žil on, než jsme se stali párem, častěji cestujeme, než jsme doma. Strávili jsme čas na Hawaii, v Hamptons, podnikli jsme výlet do Okinawy a do Prahy. Třikrát jsme zavítali do Colorada navštívit naše přátele. Také jsme strávili měsíc cestováním po Itálii. Začali jsme v Římě. Byl jsem tam poprvé, ale Cole to tam z nějakého důvodu, jež mi není znám, nenávidí, takže jsme se rychle přesunuli do Florencie a Sienny. Zamiloval jsem se do Toskánska a zjistil jsem, že Cole mluví italsky skoro tak dobře jako francouzsky. O adopci jsme se zmiňovali jen zřídka, ačkoli Cole lamentoval, že jsme příliš často pryč od mého otce. Začal mluvit o tom, že mu dá roční odstupné, aby mohl skončit v práci. Já tvrdil, že táta takovou věc nikdy nepřijme. „Navíc, je neslušné mu tohle nabídnout.“

 „Dovol mi, abych si to ujasnil, zlatíčko. Schválil jsi mi, že zaplatím Angelovi za školu, ne?“

„Jo, ale to je něco jiného.“

„V čem?“

„Protože…“ Bylo, ne? A přesto jsem nemohl vymyslet žádný důvod. Dávalo smysl zaplatit Angelovi školu, i když stále jeho nabídku nepřijal. Tak proč by neměl nabídnout pomoc mému otci, aby mohl odejít ve velkém stylu?

Navzdory mým pocitům ohledně této záležitosti, v polovině roku ze mě táta udělal lháře a s radostí odešel z práce, ve které dělal dvaadvacet let. Měl ušetřenou slušnou sumu v penzijním připojištění, ale byl to Coleův 'cestovní fond', díky kterému s ním uzavřel dohodu a brzy v polovině případů cestoval s námi. Zdá se, že vycítil, že adopce je delikátní téma. Nikdy se nezeptal na vývoj situace, což bylo dobře, když jsme neměli žádné nové informace. Kdykoli jsme se vrátili do Phoenixu, strávili jsme několik týdnů vyhýbáním se těm zavřeným dveřím na konci chodby. Ale v určitém okamžiku se Cole přece jen zlomil a vešel dovnitř. Strávil odpoledne či večer sezením u okna a zíráním na prázdné zdi.

Do týdne jsme byli vždycky pryč.

„Co se stane, až adoptujeme dítě?“ zeptám se ho jednou, když čekáme na naše letadlo. „Nebudeme se moct jen tak bleskurychle sbalit a odjet.“

„O to větší důvod to udělat teď, ne?“

Na tom něco je, ale to není skutečný důvod, proč nemůže vydržet doma. Ten pokoj ho pronásleduje. Má v sobě tolik potenciálu, a přesto je v tuto chvíli vtíravě prázdný.

Rozhodli jsme se strávit Den díkuvzdání na Hawaii, protože táta tam ještě nebyl. Dokonce i ten nejmenší krocan byl pro nás tři příliš velký, takže jsme si místo něj dali čerstvé mořské plody. Celé jídlo jsme udělali na grilu na balkoně s výhledem na oceán. Byl to den, který až hraničil s ideálem, ale vím, že jsme všichni mysleli na tu samou věc: bude to tak navždy, že všichni tři předstíráme, že jsme vše, co potřebujeme?

„Jaké jsou plány na Vánoce?“ zeptá se táta večer. Sleduje fotbal. Cole je stočený v rohu gauče a čte si. Já napůl sleduju hru, zatímco pracuju na notebooku.

„Nemyslel jsem až tak dopředu.“ odpoví Cole. „Kam bys chtěl jet?“

Táta pokrčí rameny. Chová se zvláštně. Mám takový pocit, že je mu ve skutečnosti jedno, kde strávíme Vánoce. Tuším, že pro to má postranní úmysly. „Kamkoli je v pohodě.“

„Německo je v prosinci báječné.“

„Vážně?“ Moc toho o Německu nevím, ale nikdy jsem na něj nepomyslel jako na turistické místo.

Cole se na mě usměje, dělá, co může, aby se nerozesmál kvůli mé americké nevzdělanosti. „Opravdu, lásko, jejich trhy jsou úžasné. Mohli bychom strávit týden v Berlíně a pak v čase Vánoc navštívit Mnichov.“

„To zní dobře.“ prohlásí táta.

Cole se znovu zahledí do knihy, předpokládá, že konverzace již skončila. Není to však pravda. Podle tátova výrazu vím, že brzy přejde k věci.

„Chystáš se pozvat svoji matku?“

Cole nevzhlédne od knihy, ale úplně, až bolestivě ztuhne. „Proč se obtěžovat? Stejně nepřijede.“

„Jak to víš, když se jí nezeptáš?“

„Protože nikdy nepřijede.“

„Stálo by tě hodně jí zavolat?“

„Tati –“ řeknu. Cole se konečně setká s otcovým pohledem.

„Bude souhlasit, ale pak se neobjeví. Je to ztráta času.“

„Takže jí nechceš zavolat?“

Uvažuji, jestli si všiml, jak sebou Cole při jeho otázce trhnul. Jen nepatrně, ale bylo to tam. „Ne, nijak zvlášť.“

Táta balancuje s ovladačem na koleni a přemýšlí. „Vadilo by ti, kdybych jí zavolal?“

„Ještě ses s ní ani nesetkal.“

„Vím, a myslím, že už je načase.“

Cole mrká, jako by se rozmýšlel, jak moc se má hádat. Nakonec zavře knihu a vstane. Jde do ložnice a vrátí se s kouskem papíru. Bez okolků ho upustí tátovi do klína. Mohl by to být ten nejbližší projev hněvu, který kdy ukázal mému otci. „Dělej si, co chceš, zlatíčko,“ oznámí, jde zpátky do ložnice a zabouchne za sebou dveře.

Odložím laptop na stranu a otočím se čelem k tátovi. „Proč tak tlačíš?“

Neodpoví hned. Sevře rty a otáčí s dálkovým ovládáním stále dokola. „Jsme rodina, Jone. Myslím, že je čas, abychom se jí přestali vyhýbat.“

„My se jí nevyhýbáme. Ona je ta, co nepřijela na svatbu. Ona je ta, která neměla čas, aby se s ním viděla, když jsme byli ve městě na jeho narozeniny před dvěma roky. Ona je ta –“

Táta zvedne ruku, aby mě utišil. „Já vím, Jone. Jde o to, že každá mince má dvě strany.“

Zvednu se ze svého místa a ukážu chodbou ke Coleovi. „Říkáš, že je to jeho chyba?“

„Neříkám, že je to něčí chyba. Jen říkám…“ Povzdechne si a tře si čelo. „Někdy jsou věci složitější, než se zdají.“

„Není v tom nic komplikovaného. Je příliš zaneprázdněná, aby se obtěžovala se svým vlastním synem.“

„Tohle jen předpokládáte, ale skutečně víte, že je to pravda?“

„Znáš nějaké jiné vysvětlení?“

„Nevím, Jone, ale myslím, že je čas přestat předpokládat.“

„Cole má pravdu, je to jen ztráta času.“

„Přemýšlel jsi někdy, jaký by byl náš vztah, kdyby máma neumřela?“

Ta otázka mě zaskočí. „Co s tím má máma společného?“

„Sotva jsme spolu mluvili, když ses přiznal –“

„Protože jsi to nezvládal!“

„Nejdříve ne, ale netrvalo to dlouho.“

Ztěžka padnu zpět na gauč. „Co to říkáš, tati?“

„Říkám, že jsem se přes skutečnost, že jsi gay, přenesl mnohem dříve, než si pravděpodobně myslíš, ale nevěděl jsem, co ti říct. Nevěděl jsem, jak to napravit.“

„Nemohl jsi prostě jen říct: omlouvám se?“

„Někdy je to těžší, než jsme si to ochotni připustit.“

Skloním pohled k rukám. Vždycky jsem věděl, že to byla smrt mé matky, co nás znovu spojilo, ale nikdy jsem nezvážil, jak odlišné by to mohlo být, kdyby bylo vše jinak. Přikývnu. „Dobře. Tak co se jí chystáš říct?“

„Ještě si nejsem jistý. Jen vím, že neuškodí to zkusit. Možná je bezcitná mrcha, jak si představujete, ale možná…“ Pokrčí rameny a zaměří pozornost zpět ke hře. „Možná nás překvapí.“

Jsem skeptický, ale pochyby si nechávám pro sebe. Jak jsem předpokládal, Cole o tom nechtěl mluvit, tak jsem na něj netlačil. Nebyl jsem si jistý, co očekávat. Ještě horší bylo, že jsem si nebyl jistý, v co doufat. Chápu tátovu touhu přivést do rodiny Coleovu mámu, ale obávám se, že to Coleovi způsobí jen víc bolesti.

Pořád jsme na Hawaii, když jednoho rána zhruba o týden později táta hrdě prohlásí: „Grace tam přijede.“

Je brzy. Podařilo se mi vylézt z postele, doplahočit se do kuchyně a dát si kávu, ale ještě nejsem připravený na hry. „Kdo?“

„Coleova matka.“

Coleova matka. Grace. Dokonce ani neznám její jméno. „Mluvil jsi s ní?“

„Ne, Jone, použil jsem svoji věšteckou kouli.“

Ignoruju jeho jízlivou poznámku. „Co říkala?“

„Musel jsem ji přemlouvat.“

„Byla příliš zaneprázdněná?“

„Ve skutečnosti ne. Říkala, že nemá žádné plány, ale nechce se vtírat.“

To mě překvapí. Neočekával jsem, že zrovna tohle uslyším. Můj táta na druhou stranu vypadá vyloženě samolibě. Odmítl jsem dát mu šanci, aby si to vychutnal. Místo toho do sebe naliju šálek kávy a jdu za Colem sdělit mu novinky. Nejsem si jistý, jak to vezme. Může pocítit úlevu, být šťastný nebo mít obavy.

Najdu ho, jak právě vstává, ale ať už se ohledně mého prohlášení cítí jakkoli, neukazuje žádné emoce. Dokonce ani mně.

„Pane Bože, nezáleží na tom, co řekla Georgeovi,“ řekne, odhodí deku a vyleze z postele. Odstrčí mě stranou, přejde přes pokoj a zvedne hodinky z komody. Stráví hodně času s jejich zapínáním, aby mi nemusel čelit. „Ve skutečnosti se neobjeví. Nevím, proč ses vůbec obtěžoval mi to sdělovat.“

„Protože kdybych to neudělal a ona přijela, zuřil bys.“

„To je asi pravda, lásko.“ Dramaticky si povzdechne.

„No, předpokládám, že teď musím předstírat, že jí věřím, a udělat něco, co má ráda k vánoční večeři.“

„Nedělej nic kvůli ní.“

„Nikdy.“